Jedeme do Přerova přes východní Čechy - 3. den: Prachovské skály - cca 10 km částečný okruh: zřícenina skalního hradu Pařez - rybník Pelíšek - řada skalních vyhlídek - skalní rokle Fortna - Pařezská Lhota

Možná i proto, že venku mrholí, se venku neochlazuje, spíš naopak. Teplota v noci stoupla. Když vstáváme, máme v autě dokonce 12 stupňů, venku je 9. Je zataženo, lehce to protahuje, ale mlha trochu zmizela. Už vidíme domky v obcích na obou stranách. Jsou docela blízko.

Přejíždíme z bláta ke stolku s lavičkou. Řádně navlečeni frajersky snídáme venku. Předpověď na dnešek je trochu příznivější, má být polojasno, pršet má až k večeru. Snad to vyjde. Včera jsme se pohybovali v civilizaci, dnes chceme do přírody. Máme naplánovaný výlet do Prachovských skal. Byla jsem tam před mnoha lety a ráda si je zase projdu.

Po desáté odjíždíme. Nejdřív do Samšiny koupit chleba, pak do Pařezské Lhoty. K radosti nám stačí málo. Nad námi se v tmavé šedi objevilo několik modrých flíčků. Že by se to vybíralo?

Parkujeme na jihu obce u rybníka. Kousek se vracíme na rozcestí Pařez - zříc. odb. a po červené jdeme 100 m převážně po schodech ke zřícenině skalního hradu Pařez.

První zmínka o hradu, který stál na skalním bloku připomínající pařez, je z r. 1372. R. 1424 byl dobit husity a pobořen, to znamenalo zánik hradu. I archeologické nálezy dokazují život jen do pol. 15. století - byla nalezena keramika datovaná na konec 14. a 1. pol. 15. století, pražské groše Václava IV. a pravděpodobně zbytek kovářské dílny.

Ve spodní části byly ve skále vytesané sklepy. Skalní puklinou vedlo nahoru schodiště. Tam byl pravděpodobně hrázděný palác. V západní části mají být vidět poměrně velké zbytky čtvercové věže. Přiznám se, že zdiva jsem moc neviděla, je tam však několik skalních místností ve dvou patrech. Nahoře je upravená vyhlídka. Je vidět hlavně na rybník, u kterého parkujeme. Kdyby bylo hezčí počasí, možná by ty výhledy byly lepší.

Nahoře se zdálo, že se nechá sejít do nějakého dalšího spodního patra, ale dostali jsme se pod hrad a pak už skoro po rovině na silnici.

Dle původního plánu jsme chtěli autem popojet na parkoviště v Prachovských skalách. Počasí není nejhorší, tedy neprší, je docela teplo, jdeme pěšky. Budeme to mít sice asi o 4 km delší, ale to zase tolik nevadí.

Pokračujeme tedy po červené na druhé straně silnice. Hned po pár metrech zjišťujeme, že jsme udělali dobře. Cestu lemují skalní věže i skalní bloky, cesta je pohodlná - jen mírně zvlněná.

Najednou přicházíme k malému rybníčku Pelíšek. Tady je hezky. Kdyby bylo sluníčko, tak by to bylo ještě lepší. Je tady něco jako totem - socha. Je to Pelíšek - skřítek Prachovských skal. Když tu někdo dělá nepořádek, něco mu provede - pošle na něj komáry, do cesty mu dá mokrý klacek, aby na něm uklouzl. Ale když se chováte slušně, třeba uvidíte srnku nebo uslyšíte datla.

Po neznačené odbočce vlevo nás šipka posílá do čajového altánu Plující oblaka. Pravděpodobně je otevřeno v sezóně. Dnes je zavřeno, ale vypadá to tu pěkně.

Když jsme přišli na parkoviště Prachovské skály – turistická chata, je tam otevřené infocentrum, ale obě občerstvení mají zavřeno. I když u restaurace turistické chaty Prachov je vítací cedule a u druhé je napsaná nabídka. Asi už je to připraveno na zítra. Ani jsme však nepočítali s tím, že bychom si v říjnu v pátek tady něco mohli dál. Bylo by to však milé překvapení. I to otevřené infocentrum nás překvapilo.

Sedli jsme si tedy k prázdnému stolku a dali svačinu. Najednou jsme si všimli, že pod stříškou turistické chaty je basa plná různých piv. Jdu se zeptat majitele, který venku něco opravuje, zda by nám jedno neprodal. Dostáváme informaci, že to jsou piva s prošlou lhůtou, kterým však nic není. Klidně si ho můžeme vzít a kolik mu dáme peněz, to nechá na nás. Prodávat to nesmí. Za 20,- Kč jsme si vzali jedno pivo - ALE z pivovaru Jung Berg v Hořicích o zajímavém obsahu 0,66 l. Tenhle pivovar známe, pivo nám tam chutnalo. Spokojeni jsme tedy všichni. Pivo je vychlazené a na zapití oběda výborné.

Pak odcházíme do skal. Kasa je kupodivu otevřená. Čekali jsme, že ke vstupence dostaneme mapku, ale to máme smůlu. Nevadí. Mám s sebou tablet, kde jsem naplánovala okruh přes většinu vyhlídek - na mapě je značený jako Velký okruh, ale občas někde něco změníme. Počasí je hodně proměnlivé. Chvíli to vypadá, že každou chvilku musí sprchnout, za chvíli svítí sluníčko. To se střídá.

Jdeme po zelené přes rozcestí Pod Prachovskou jehlou, vpravo vidíme pásmo vysokých skal, vrcholky jsou nějaké zamlžené. Tam někde by měla být ta Prachovská jehla, Prachovská čapka a řada dalších skalních věží.

Kdo to tady zná, ví že je to tady většinou jen po schodech nahoru a pak zase dolů. Občas jsou odpočinkové rovinky. První schody na nás čekají za rozcestím Zadní Točenice. Nejdřív vedou mezi dvěma skalami, ale pak stále dál a výš, až jsme se dostali na rozcestí Schlikova vyhlídka.  Už cestou jsou pěkné výhledy, dokonce vidíme i další vyhlídku. Po dalších 30 m jsme nahoře. Vyhlídka je pojmenována po tehdejších majitelích Prachovských skal - pro hraběcí rodině Schliků.  Před námi je skalní město - samé štíhlé věže. Jak já ty skály miluji. Vždy žasnu, co ta příroda dokáže a nikdy se mi neokoukají. Zase vidíme Všetečkovu vyhlídku, ale nejdřív musíme z jedné sejít a na druhou vystoupat. Ta byla zpřístupně 28. května 1922 a je pojmenována po PHDr. Jakubovi Všetečkovi, který byl profesorem jičínského gymnázia, ale také jednatelem KČT a velkým propagátorem turistiky. Tady je vyhlídka opět nádherná.

Následuje kratší odpočinková část. Najednou jsme zase u skal a už nás to žene vzhůru - pomalu se zdá, jako bychom procházeli skalní Mechovou věží, možná Velkou skautskou věží. Každá skála se samozřejmě jmenuje jinak a těžko říct, u které se právě nacházíme. Ale myslím, že to není důležité. Tady je to pouze pro štíhlé. I baťůžek musí dolů.

Konečně jsme se dostali na Hakenovu vyhlídku, která byla pojmenována na počest profesora Josefa Hakena z blízkého Horního Lochova, který tady r. 2022 prováděl archeologický výzkum. Tady trochu litujeme, že je zamlženo, tady by bylo vidět hodně daleko. Jenže počasí si člověk vybírat nemůže. Listy se pomalu zabarvují, každé období má svou krásu.

Jen o kousek dál je Rumcajsova vyhlídka - že bychom byli v lese Řáholci? Je vidět, že výhled z ní není žádný, ale i tak si tam musím dojít. Navíc je skoro u cesty a jde se na ni prakticky po rovině.

Lepší vyhlídka je o kus dál, bohužel mraky jsou nízko, moc toho vidět není. Stále jdeme po zelené, čeká nás opět stoupání, obcházíme skálu Obelisk, zase málem procházíme skálou. To je vlastně tzv. Bratrská modlitebna - 31 metrů dlouhá pseudokrasová jeskyně. Způsobily ji zřícené bloky pískovcových skal. V roce 1922 byla uměle rozšířena na současnou velikost, aby se jí nechalo procházet. Její využívání jako modlitebny je prý asi smyšlené.

 

Najednou jsme na rozcestí U Hlaholské vyhlídky a skály jsou najednou skoro ty tam. Je to tu jako malé náměstíčko.

Po zelené pokračujeme na Hlaholskou vyhlídku, která je samozřejmě na další skále. Tohle je nejvýše položená vyhlídka Prachovských skal. Byla pojmenována po pražském pěveckém spolku Hlahol, který tady r. 1887 byl. Výhledy mají odtud být poměrně daleké východním a severovýchodním směrem. Pro nás zde jsou vyhlídky pouze na skály. Kopečky za nimi jen tušíme. Vidíme skalní věž Velbloudici. Tam někde mezi těmi skalami jsme před chvíli šli. Je tu tak nádherně, že nám to horší počasí ani nevadí. Hlavní je, že neprší a ještě je to o to lepší, že jsme tady zcela sami.

Až k rozcestí Nad Císařskou chodbou je to téměř pohodlná rovná cesta, kterou si můžeme pro změnu zpříjemnit dalším ze zastavení NS Prachovské skály. Celkem je jich tu několik. 

Po zelené na chvilku odbočujeme na vyhlídku Míru, která se dříve jmenovala po presidentu Edvardu Benešovi, který skály navštívil r. 1946. Přejmenována byla na počest ukončení 2. světové války. Tady se najednou setkáváme se zajímavě zdobenými dřevěnými lavicemi. Před námi je obrovské množství skalních věží, dokonce jsou na chvilku vidět v dálce Trosky. Jsou tu dokonce panoramatické tabule, na kterým vidíme to, co nevidíme ve skutečnosti, jsou tu popsané i jednotlivé věže.

Odtud je vidět skála Mnich, kde se 4. 10. 1907 začala psát historie českého pískovcového horolezectví. Toho dne ji zdolali zakladatelé Lezeckého kroužku Prachov. Dnešní česká vlajka není ta původní. Ta byla v tehdejším Rakousko - Uhersku červenobílá.

Vracíme se a pokračujeme dál po zelené přes rozcestí U buku až k rozcestí Vyhlídka Šikmá věž - odb.. Míjíme do skály vsazenou pamětní desku Vojty Náprstka - byla sem umístěna v červnu 1929 na památku 50. výročí Náprstkova výletu do těchto skal.

Na vyhlídku, které se také říká Vítkova vyhlídka to je 100 metrů - samozřejmě vzhůru. Na vrcholu Šikmé věže byla zpřístupněna r. 1923. I když je část výhledu kvůli vzrostlým stromům omezený, je vidět v tomto okamžiku docela slušně. Za běžných podmínek je vidět Jičínsko, vrch Veliš, Zvičinu, Zebín, Loretu, Horní Lochov či Ostružno.

Mezi skalami pro změnu klesáme, procházíme skalní roklí Fortna, což je úzký skalní průchod. V pískovcových stěnách jsou prý vyryty záhadné obrazce, jejichž původ není dodnes zcela vysvětlen. My si jich samozřejmě nevšimli.

Na rozcestí Nad Fortnou zeleně značený Velký okruh opouštíme a jdeme po červené na vyhlídku Českého ráje. Před tím jsme chtěli sejít do úzké skalní rozsedliny Myší díra. Když však vidíme ten sešup dolů a představujeme si, jak zase musíme šplhat vzhůru, tak jsme se shodli na tom, že nemusíme dnes vidět všechno.

Vyhlídku Českého ráje si však nemůžeme nechat ujít. Dříve se jí dokonce říkalo Hraběnčina vyhlídka. Je odtud krásný výhled na skalní město - dokonce s popisem jednotlivých věží. Tady se na nás usmálo dokonce i sluníčko. Je to na závěr, ale i tak je to příjemné. Zase vidíme Trosky.

Než jsme se řádně pokochali a užili si sluníčka, tak najednou vidíme, že se to už zase začíná zatahovat. Procházíme okolo posledních skal a poměrně prudce klesáme. Míjíme další totem Pelíšek.

Jsme však maximálně spokojeni. Viděli jsme nádherné skály, prošli jsme většinu vyhlídek. I když výhledy byly mizerné, tak moc to nevadilo. Shodli jsme se na tom, že na kilometry to nebylo dlouhé, bylo to pěkné, ale náročné. Já už měla pocit, že se mi nohy z těch věčných výstupů a sestupů kudrnatí. Jsem však  moc spokojena.

U restaurace chaty Prachov jsou ještě ta prošlá piva. Tentokrát jsme si vybrali novopacké, nic lepšího tam nebylo, ale i tak jsme spokojeni. K autu to máme 2 km, než tam dojdeme, bude alkohol pryč.

Je to z mírného kopečka. Docela to uteklo, jsme však rádi, že už dál nemusíme. Zjišťujeme, že těch 10,5 km jsme šli skoro 5 hodin, samozřejmě i s pauzou na jídlo a pivo. Ale na trase je různé povídaní, kochali jsme se vyhlídkami, navíc ja nemohu jít a kochat se, to bych se určitě přerazila, takže každou chvíli stojím a kochám se.

Nějaké jiné místo na spaní nehledáme. Jedeme tam, odkud jsme ráno vyjeli. Až na to bláto tam bylo fajn. Dnes nepršelo, třeba to už vyschlo.

Jak na naše místo s vyhlídkou u obce Loveč přijíždíme, žasneme – prakticky nedaleko jsou vidět Trosky, kam se zítra chystáme. A to jsme si ráno říkali, jak vidíme hezky do dálky. Teď si to užíváme. Na chvilku zase vylezlo sluníčko, dáváme vše vyvětrat. Posledních paprsků využívám i k očistě. Vidím, že dlouho svítit nebude. Je to však příjemné. Ohřívám oběd, spíš večeři. Sedíme venku u stolku, koukáme na Trosky, už se to zase u nich zatahuje. Nádobí domývám s prvními kapkami. Nakonec se nerozpršelo, jen drobně mrholí. To nám to tedy vyšlo.

To už sedíme v autě, dopíjíme poslední pivo z minipivovaru Čtyři lípy a jsme příjemně unaveni. Venku je 12 stupňů, ale zvedá se docela silný vítr. Naštěstí tu nejsou žádné stromy, které by na nás mohly spadnout.

V autě je skoro 16 stupňů. A těch světel, co dnes vidíme. Jen Trosky nejsou nasvícené. To je škoda. Jejich siluetu v dálce spíš tušíme, než vidíme. Hezký je i západ slunce. Slunce jsme sice téměř neviděli, bylo zataženo a stále je. Ale na západě je proměnlivý světlý proužek, který dává jasně najevo, že tam pod mraky zapadá sluníčko.

Když jdeme spát, je poměrně teplo, venku je 9, stále to silně fouká a občas prší. V autě je 12. Mezi přeháňkami se stěhujeme z kabiny do postele. I v autě slyšíme, jak venku vichr řádí.

Jedeme do Přerova přes východní Čechy - 3. den: Prachovské skály - cca 10 km částečný okruh: zřícenina skalního hradu Pařez - rybník Pelíšek - řada skalních vyhlídek - skalní rokle Fortna - Pařezská Lhota na mapě