Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 11. den: Národní park Podyjí-11 km dlouhý okruh: Hnanice (pivovar) – kostel sv. Wolfganga - 5 výklenkových kaplí – vinice Šobes – vyhlídka Železné schody – Hnanice; Šatov – vesnická památková zóna; pěchotní srub Zatáčka

V noci pršelo a bylo nezvyklé teplo. Vstáváme v devět. Je zataženo, ale už neprší. Snídáme, doplňujeme do auta vodu a zase si povídáme. Bylo tu fajn, ale nemůžeme tady být stále.

Opouštíme Znojmo a nejvýchodnější část Národní parku Podyjí a směřujeme dál na jih – do obce Hnanice. Parkujeme před zdejším rodinným pivovarem, který byl založen r. 2017. Ráno je samozřejmě zavřeno. S tím jsme počítali.

Vedle v Jednotě kupujeme chleba a jdeme na výlet, opět do Národního parku Podyjí.

Náš pohled nejdřív patří pozdě gotickému kostelu sv. Wolfganga, který je zdejší nejvýznamnější stavbou. Již kolem r. 1200 nad studnou s údajně zázračnou vodou byla postavena malá kaple. Brzy se stala poutním místem. R. 1483 se začalo se stavbou většího kostela, resp. věže nového kostela. Až pak se stavělo trojlodí. Kněžiště už postaveno nebylo. Z původního kostela se stala studniční kaple. Po požáru r. 1645 se kostel dočkal opravy až před r. 1657. Při rušení kostelů v rámci josefínských reforem bylo zrušeno i zdejší poutní místo. V kapli bylo zřízeno dokonce skladiště. Sice koncem 19. století proběhla rekonstrukce, ale po válce kostel opět chátral. Po r. 1980 se začalo s opravou, která byla dokončena r.1999. Inventář na restaurování teprve čeká. Studna uvnitř si prý zachovala renesanční obrubu.

Procházíme obcí ke Hnanickému rybníku, kde odbočujeme po pěšince vpravo vzhůru na svahy skalnatého pahorku Skála (305 m). Je to moc hezké místečko s výhledem na zdejší obec i na okolní vinice. Mně se možná místo líbí o to víc, že je vidět, že travnatý porost roste na skaliskách. Jak někde vidím skály jakékoli velikosti, tak se mi to líbí.

Tady je první z pěti výklenkových kapliček, okolo kterých projdeme. Kapličky si jsou podobné, ale zpravidla se vždy nějakou maličkostí liší. U každé je stejně zpracované povídání o svatém, kterému je kaplička zasvěcena. Tato kaplička je zasvěcena sv. Václavovi, českému knížeti a mučedníkovi z 10. století, který se stal hlavním patronem národa.

Pěšinkou ve svahu scházíme ke kapličce sv. Jana Křtitele. Vedle uzavřeného vchodu jsou dvě malé niky. Tato kaplička má kříž zdobený snítkou vinné révy s hrozny - vždyť právě sv. Jan Křtitel je patronem vinařů.

Scházíme k silnici, po které ve žlutá turistická značka. Tady je kaplička sv. Jiřího. Ve dvou předcházejících byly sochy svatých, tady i v těch dalších kapličkách je plastika.

Po žluté přicházíme na hlavní silnici, na které odbočujeme vlevo. Jen kousek od křižovatky je kaplička sv. Vojtěcha. Vypadá stejná s minulou kapličkou sv. Jiřího.

Za kapličkou se rozkládá přírodní památka Fládnitzské vřesoviště – tyto vyschlé jižní svahy jsou porostlé převážně vřesem obecným, ale i řadou rostlin, které mají rády sucho.

To už také vidíme vpravo od silnice moderní hotel Vinice Hnanice s restaurací Vyhlídka. Nás však momentálně trochu víc udivuje, že u silnice je kiosek pivovaru Hnanice, teď samozřejmě zavřený. Zdá se, že tady prodávají víno i pivo zdejšího pivovaru.

Kousek za tímto areálem žlutá odbočuje ze silnice vpravo. Tady na rozcestí je také 5. a poslední ze zdejších kapliček – kaplička sv. Huberta, který je patronem myslivců a lesníků.

Po žluté scházíme k Dyji. V těchto místech stával Gruberův mlýn, jeden z devíti mlýnů, které zde na Dyji pod Šobesem kdysi existovaly. Později byly přeměněny na hotely. Tady to žilo až do konce 2. světové války. To se tady dokonce pro rakouskou armádu pekl chleba. Jenže po válce se oblast dostala do hraničního pásma, nesmělo se sem a zdejší stavby chátraly, až z nich skoro nic nezbylo.

My se potřebujeme dostat na druhou stranu řeky. Nečekala jsem, že tu na nás čeká visutá Šobeská lávka. Stejně jako dvě další v národním parku je postavili pohraničníci, po zrušení hraničního pásma je využívali turisté. Až do povodní r. 2002, kdy byly všechny zničeny. Hned však další rok byly postaveny nové.

Mně se tyto lávky líbí, když je vidím. Horší to je, když je musím přejít. To jejich houpání mi vůbec nedělá dobře. Jenže na druhou stranu chci, musím to překonat. Vyrážím. Otovi zakazuji vstup na lávku, dokud nebudu na druhé straně. Pomalu se po ní sunu. Jak se trochu víc rozhoupe, zastavuji. Našlapuji jen na špičky. Kdyby to šlo, budu se snad vznášet. Ale přežila jsem to a na druhou stranu jsem se konečně dostala. Ale trvalo to.

Teď stoupáme na Šobes. Stejně jako včera i tady jsou vrata, která v době dozrávání vína jsou zavřena, a stezku si projít nelze. Šobes je dnes snad nejznámější, nejstarší a asi i nejkrásnější vinice. Jenže tomu tak dřív nebylo. Oblast byla osídlena již ve starší době kamenné. Podle archeologických vykopávek se zde žilo až do raného středověku. Na severním okraji se dokonce zachoval opevňovací val. Právě ve středověku tady pak byly založeny vinice. Ty první založili římští legionáři. Zdejší víno se pilo na stolech českých králů a knížat, ale také na císařských stolech ve Vídni. Samozřejmě i dnes odtud pochází víno vynikajících vlastností. Je to dáno tím, že vinice jsou na prosluněném jižním svahu, od severozápadu až po severovýchod jsou chráněny před větry. Důležitou úlohu hraje i Dyje. Jenže tak skvěle tomu vždy nebylo. R. 1905 vinohrady napadl révokaz a vinice musely být zlikvidovány. I když došlo k obnovení několika hektarů vinic, po r. 1951 zůstaly zcela opuštěny – majitele ke svým vinicím již vojáci nepustili. Kamenné terasy se začaly rozpadat. Současné vinice byly postupně vysazeny až v letech 1969 – 1976 a zase plodí hrozny, ze kterých se vyrábí fantastická vína.

Procházíme přes vinice po červené turistické trase. Je tady několik informačních tabulí, o Šobesu, ale také o tom, co zde žije, co tu roste. Na vinících je kiosek, který je v sezóně otevřený a je možno zde ochutnat zdejší vína. Samozřejmě dnes je tady vše zavřené, ale zase je tu klid, jsme tady sami. Sluníčko dnes moc nesvítí, převážně je zataženo, ale je hrozné dusno.

Stoupáme, vlevo i vpravo se klikatí Dyje, na protějších březích jsou krásné skály, bohužel přes stromy jsou vidět jen zčásti. Do toho začíná drobně pršet. Už jsme na odbočce na vyhlídku Železné schody. Myslela jsem, že to bude nějaká kamenná vyhlídka, na kterou povedou železné schody, ale kdepak. Je tu jen rovinatá plošina s vyhlídkou do údolí Dyje. Železné schody si sem postavili pohraničníci, aby se zdola nahoru dostali snadněji. R. 1996 byly odstraněny.

Už zase neprší, konečně je trochu příjemnější vzduch, malinko to protahuje.

Pokračujeme ještě kousek po červené. Na rozcestí Šobeská cesta přecházíme na žlutou spojku, která vede k rozcestí Lipinská cesta. Odtud se po modré vracíme. To, co jsme vystoupali, musíme zase k řece klesnout. Tady je Lipinská lávka, další visutá lávka. Je možná trochu kratší, nějak míň se houpe. Přecházím ji také pomalu, ale jen s jednou foto zastávkou.

Pokračujeme po modré okolo tří bývalých mlýnů (Zemského, Wefthoferova, Gruberova). Doufala jsem, že se tady o nich něco dozvíme, ale máme smůlu. Zrovna tady žádné informace nejsou. Ze dvou jsou vidět jen zbytky opěrných zídek nebo základy domů. Z třetího se zachovaly i zdi objektu.

Okolo Gruberovy studánky z r. 1994 se vracíme k první visuté lávce. Kousek jdeme stejnou cestou, ale po žluté neodbočujeme, pokračujeme po cyklo okolo vinic. Na rozcestí Nad Danížem odbočujeme vlevo do obce Hnanice.

Procházíme Sklepní uličkou, která je jedna z nejpůvodnějších sklepních uliček Znojemska. Záznamy o některých těchto sklepech jsou v Gruntovní knize sklepů a lisoven z 16. století. R. 1820 je v obci doloženo více než 100 sklepů a ty jsou tu stále. Jsou vyhloubené z větší části pod úrovní terénu a vyzděné kamenem nebo cihlami. V nadzemní části jsou lisovny. Někde se zachovaly původní dřevěné dveře, které jsou důkaze šikovnosti tehdejších truhlářů. Hřeby tehdy byly ručně kované. Některé sklípky mají vchod malovaný. Hodně zajímavé jsou u jednoho sklípku přišroubované sklopné stolky a lavičky.

Tím jsme skončili naši skutečně hezkou procházku. Jsme spokojení. Jen pivovar má stále zavřeno, i když podle cedule na vchodových dveřích má být otevřeno. Obcházíme budovu, ve dvoře je schovaná tabule, že otevírají tuším až ve čtvrtek. Zavřený byl i penzion Pivovar.

Po chvíli váhání se autem vracíme do hotelu Vinice Hnanice, kudy jsme procházeli. Patří to vše dohromady, možná tam budou mít k prodeji i zdejší piva. Také máme hlad. Cestou jsme si dali jen skutečně malou svačinku.

Úspěch je poloviční. Kupujeme čtyři litrovky piva. Platíme za ně méně, než bychom tady dali za jedno jídlo. Restaurace je luxusní, bohužel luxusní jsou i ceny. Za oběd pro jednoho bez pití 400,- Kč bychom asi nedali, ani kdybychom umírali hlady. Teď tak špatně na tom ještě nejsme.

Zajíždíme ke Hnanickému rybníku a jdeme vařit. Máme brambory s buřtem a se zbytkem fazolí s rajčatovou omáčkou. Je to hned. Jsme po obědě, ale také po večeři. Spát tady však nechceme, je to tady moc otevřené a také frekventované.

Odjíždíme do Šatova, kde byla r. 1995 vyhlášena vesnická památková zóna. Parkujeme v centru, blízko barokního sousoší sv. Jana Nepomuckého z poloviny 18. století. V parčíku je také barokní sloup se sousoším Nejsvětější Trojice z r. 1829 a barokní sloup se sochou sv. Šebestiána z r. 1724. Na konci parčíku je klasicistní farní kostel sv. Martina. Jeho jádro je pozdně gotické z 15. století, r. 1656 byl přestavěn. Dnešní podoba věže je z r. 1851. Nejstarší stavbou je za kostelem kaple Božího hrobu s gotickým jádrem, v jejímž suterénu je románský fragment. Za kostelem jsme ji asi našli, ale vše je zchátralé, stejně jako řada zdejších domů, i když jsou zajímavé. Moc dobře nevypadá ani pozdně barokní fara z 18. století s biskupským znakem nad vstupními dveřmi. R. 1723 zde nocoval císař Karel VI.. Je tady Malovaný sklep, jenže dovnitř se dnes nepodíváme, ani tam nejdeme. Cestou z města se zastavujeme u vinného lisu. Ten se mi snad líbil nejvíc.

Abych řekla pravdu, Šatov je známá vinařská obec, ale trochu mne její stav zklamal. 

Teď už nechceme nic vidět, jen někde šikovně zaparkovat, kde by se mohlo přespat. Nechceme jet daleko. Jedeme směr Chvalovice. Za tratí v prudké pravotočivé zatáčce odbočujeme vlevo, před tratí vpravo a po zelené jedeme k pěchotnímu bunkru MJ-S4 Zatáčka. Hned na první pokus se chytáme. Nevede tudy elektrické vedení, nejsou tu stromy, není sem moc vidět. Takže pro nás místo vlastně ideální. Bunkr byl postaven v rámci československého předválečného opevnění v letech 1936 - 1938. Má jedno nadzemní a jedno podzemní patro. Během války nebyl využit, byl však poškozen. Po válce ho využívala armáda až do r. 1999. Pak byl zrekonstruován do podoby z r. 1960 a nyní je v něm vojenské muzeum. Otevřeno je jen ve vybrané dny. To nám vyhovuje.

Jen jsme zaparkovali, začíná pršet. Ota honem vyndává pivo. Zůstáváme samozřejmě v kabině. Jen bohužel tu nemůžeme naladit rádio Žurnál. Přenos hokeje s Finy bohužel nebude. Ale je to už jedno, jak to dopadne. Stejně postupujeme.

Chvilku pozorujeme, jak prší, když jsem se rozhodla nechat se deštěm osprchovat. Je 19,5 stupně, takže docela teplo. Po dnešku jsem pěkně zpocená. Sice by mohlo pršet trochu víc, je to mizerná sprcha, ale přece jen se cítím líp.

Venku je stále teplo, kdyby tady byl přístřešek, nechalo by se sedět i venku. Každou chvilku prší. Ale aspoň jsme zvládli bez deště přestěhovat přebytečné věci z postele do kabiny, převléknout se do spacího, ale spát jdeme, až když jsme se dozvěděli výsledek hokeje. Prohráli jsme, ve čtvrtek budeme hrát s Německem.

Stále je teplo, vytahuju tenčí deku, pod peřinou bych se upekla. Jdeme spát spokojeni, jak nám vše vyšlo. Na zítra máme volnější program, tak ať si prší.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 11. den: Národní park Podyjí-11 km dlouhý okruh: Hnanice (pivovar) – kostel sv. Wolfganga - 5 výklenkových kaplí – vinice Šobes – vyhlídka Železné schody – Hnanice; Šatov – vesnická památková zóna; pěchotní srub Zatáčka na mapě