Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 21. den: Slovácko – cca 10 km dlouhý okruh: Hroznová Lhota (kostel sv. Jana Křtitele a Uprkova stezka) - rozhledna Radošov – Veselský rybník – Kozojídky - Hroznová Lhota; rozhledna Travičná

Konečně v noci horko nebylo, spalo se skutečně dobře. Ani ráno nás horko nebudilo, bylo zataženo. I pivo, které jsme na noc položili do obilí se pěkně vychladilo.

Vstáváme skoro až v půl deváté. A to jsme si chtěli přivstat.

Po snídani a ranní kávě se vracíme do Hroznové Lhoty, kde parkujeme blízko obecního úřadu. Po včerejší náročné trase dáváme dnes jen kratší pohodovku.

Když jsem trasu plánovala, netušila jsem, že právě v této obci jsou 4 zastavení Uprkovy stezky, i když jsem věděla, že zde žil. Asi bych to normálně nevěděla, ale přes zimu jsem četla dvoudílný životopisný román od Františka Kožíka (Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto), který vypraví životní příběh malířky Zdenky Braunerové. Ta se ve svém životě setkávala se spoustou osobností z oblasti kultury, dostala se i na Slovácko, které si zamilovala, a často se dostala právě do Hroznové Lhoty, kde Joža Uprka žil, i do sousedního Kněždubu, kde se bratři Uprkové narodili. Z knihy také vím, že Joža se psal Uprka, zatímco jeho bratr sochař Franta Úprka – ten si přidal nad U čárku. Proč, to tam však nenapsali.

To jsem malinko odbočila, hlavně pro ty, kteří neví stejně jako já před rokem, kdo to bratři Uprkové jsou.

Na těchto 4 zastaveních jsme se dočetli spoustu zajímavostí i o jiných umělcích této oblasti, o životě v obci, ale také o celé rodině Uprků a jejich životě. Již zmínění bratři měli ještě bratra a sestru, ale ti se jako umělci neprosadili.

Od obecního úřadu, kde je 2. zastavení Uprkovy stezky, jdeme ke kostelu, cestou míjíme 3. zastavení. Tady býval hřbitov, dnes je zde parková úprava. Kostel sv. Jana Křtitele byl postaven r. 1654. Byl chráněn vysokou zdí, ve které byly střílny. Sloužil také jako úkryt pro vesničany. Většina původního vybavení byla zničena při požáru r. 1807. Dnešní novorománská podoba kostela je z přestavby r. 1902. V té době byly vsazeny do věže hodiny a zbourány pevnostní zdi. Je to tady hezké, ale prakticky to nejde vyfotit. Do farnosti patří ještě sousední obce Kozojídky, Žeraviny a Tasov, proto jsou tady panely, kde jsou informace, které se týkají i těchto obcí.

Ota si vše poctivě čte a prohlíží. Čte pomalu, ale aspoň si celou řadu věcí pamatuje. Já to rychle přelétnu, nepamatuji si nic a tak si to raději vyfotím. Tady jsem si uvědomila, ze je zataženo a dusno a že to vypadá na déšť. Asi jsem měla přibalit deštník, abych v dešti mohla lépe fotit. Ale vracet k autu se mi nechce, raději relaxuji na lavičce a čekám na Otu.

Tady někde je i 4. zastavení NS.

Na jednom ze zastavení se dozvídáme, že Joža si tady nedaleko koupil domek a další pozemky, kde si postavil ateliér. To vše si nechal v letech 1904 – 1905 přestavět podle návrhu slovenského architekta Dušana Jurkoviče na honosnou vilu. Samozřejmě to jdu hledat. Našla jsem pouze penzion U maléřa, který údajně stojí za zmíněnou vilou. Dnes ho provozuje Jožova pravnučka cimbalistka Magdalena Múčková s manželem. Pravděpodobně s ním jsem mluvila a od něj se dozvěděla, že vnuk vilu neudržuje, dnes sice ještě stojí, ale je zarostlá a rozpadá se. Pokoje penzionu jsou vyzdobeny fotografiemi a kopiemi Jožovo obrazů a jsou tak stálou vzpomínkou na něj a jeho tvorbu.

Protože jsme popletové, vydali jsme se na zdejší hřbitov hledat jeho hrob. Místní paní nám řekla, že jeho hrob je v Kněždubu (však to na jednom ze zastavení psali), ale i tady že jsou pohřbeni jeho příbuzní. A hned nám povídala a ukazovala, kde je kdo. Jediné, co jsme si zapamatovali, byl hrob rodiny Benedíkovy se sochou děvčete ve slováckém kroji. Tam je pohřbena vnučka jeho bratra Franty Úprky s manželem.

Nakonec konečně pokračujeme podle našeho plánu. Myslím, že dnes nám těch 9 km bude trvat cely den. Po modré opouštíme obec. Naším cílem je rozhledna Radošov na stejnojmenném kopci. Do 1. pol. 13. století byla na kopci osada s tvrzí. Na poč. 18. století tu byl postaven provizorní ovčín na 500 ovcí, r. 1757 statek - Radošovský dvůr.

Za 2. světové války tudy vedla fronta – ze statku zbyly jen ruiny. V současnosti zde působí Občanské sdružení pro obnovu Radošovského dvora. Odstranili náletové dřeviny. V letech 2008–2009 obnovili 300 let starou studnu a odkryli základy budov původního statku. Také to byli oni, kdo přišel s nápadem postavit zde rozhlednu. Rádi by zde zbudovali ekofarmu s chovem ovcí, koz a vietnamských prasat. Nakonec radnice ve Veselí nad Moravou stavbu rozhledny zahrnula do širšího projektu Naučná stezka - turisticky zajímavé cíle v okolí města Veselí nad Moravou.

Cesta vede původně širokou pěšinou v aleji starých ovocných stromů. Skoro bych měla strach tudy jít za velkého větru, že se musí nějaká větev ulomit. Cesta je zarostlá, jedna, někdy 2 úzké pěšinky jsou vyšlapané. Myslím, že by to mohla obec občas projet sekačkou. Ale to bych toho asi chtěla moc. Pokud jsme do dnešního dne neměli žádně klíště, počítám, že dnes určitě nějaké bude, i když jsme nějaká opatřeni proti nim udělali.

Konečně jsme u rozhledny. Kdyby se sem nechalo dojet autem, bylo by to ideální místo na přespání. Je tady i velký altán, kadibudka a dokonce veřejné ohniště s bytelnými dřevěnými lavicemi a stolkem.

Ještě jsme toho moc neušli, ale při mírném stoupání jsme se oba zpotili. Už není jen dusno, ale příšerné vedro. Sluníčko vyhrálo nad mraky a až nepěkně sálá. Horko je však i ve stínu v altánu. Na sluníčku sušíme trika i batohy, abychom je mohli zase za chvíli propotit.

Kovová rozhledna kombinovaná se dřevem je skutečně originální – má podobu číše na víno. Je vysoká 16,4 m, na kovovou vyhlídkovou plošinu ve výši 15,2 m vede 72 točitých kovových schodů. Slavnostně byla otevřená v sobotu 31. května 2014. Je celoročně volně přístupná. Z rozhledny je kruhový výhled – je vidět Velká Javořina, Buchlovské vrchy, Pálava, Chřiby, Bílé Karpaty a Vizovické vrchy. Máme štěstí, dnes je výhled skutečně pěkný.

Jsme na nejvyšším bodě, už nás čeká jen klesání a rovina. Od rozhledny pokračujeme ještě kus po modré, abychom po neznačené cestě přes pole odbočili k Veselskému rybníku. Chceme zjistit, zda by se tam někde nenechalo vykoupat. To jsme si dali. Zajímavé je, že ty cesty, které byly v mapy.cz zakreslené, tam teď už nejsou. Už jim asi někdo řekl, že je vše špatně. Jenže my to prve nevěděli. Cesta, na kterou jsme odbočili, měla po chvíli odbočit vpravo a pak hned vlevo. Vpravo byl ještě naznak odbočující cesty, ale vlevo už bylo jen pole. Jdeme po jeho okraji, ale i tohle pole končí. Musíme vyšplhat do kopečka a pokračujeme po okraji dalšího pole. Je vidět, že se tudy pokoušel někdo nedávno také projít. To už jsme nad rybníkem, když si všimneme k němu vedoucí úzké cestičky. Konečně jsme u rybníka, břeh je do vzdálenosti možná metru vysekán. Ota ho hodnotí jako rybník hnus. V tom se fakt koupat nedá.

Dostáváme se opět kousek nad rybník, kde je najednou na okraji pole široká pěšina. Odkud vede? Po chvíli to zjišťujeme. Tím směrem je WC. Jsou tu lavičky, místo odpaďáku igelitové pytle a cedule Koupání na vlastní nebezpečí. A také povídání o zdejším rybníkářství. Rybník jako takový se nám však libí. Vypadá to, že se v něm občas lidé skutečně koupají (nebo se sem chodí jen slunit?), ale dnes je zde pusto a prázdno. Už jsme na cyklostezce – dříve tudy vedla důležitá cesta do podhůří Bílých Karpat. Teď je tu jen kaple Panny Marie z pol. 19. století.

Na rozcestí cest cyklostezku opouštíme a přes Kozojídky se vracíme. Cesta vede okolo Základní a mateřské školy Joži Uprky. Před ní je jeho bronzová busta. Byla odhalena r. 2011 při příležitosti oslavy 150. výročí jeho narození. Bustu zhotovil Jan Benedík, pravnuk Franty Úprky.

Ota si s sebou nevzal piti, moji vodu statečně odmítá, ale je vysušený jak treska. Už na mne nečeká, až to tu nafotím a tvrdí, že jde na pivo. Moc se mi to nelíbí, začínám mít hlad, ale nakonec raději mlčím. Ono to nějak dopadne. Parkujeme u Liďáku, počítám, že se třeba i najíme. Jenže tam je otevřeno jen přes poledne, zavírají v 15 hodin. To je právě teď. Ota to ještě stačil. Jdu za ním, žasnu, pije birella. No, šel do sebe, abychom mohli odjet.

Od paní výčepní jsem zjistila, že rybník Lučina u Tvarožné Lhoty je vhodný na koupaní, že je tam i občerstvení. Jedeme tam, tam se i najíme.

Cestou se ještě zastavujeme u hřiště, kde je ještě jedno - to 1. zastavení Uprkovy stezky a pokračujeme k rybníku.

Tam je nádherné parkoviště, tam by se nám líbilo i přespat. Jenže je to tady zakázané. Navíc je placené - za celý den 50,- Kč, první půlhodina zdarma. To by nám na vykoupání stačilo. Jdu se podívat, jak je to daleko a jak to tam vypadá. Je to kousek, ale voda je kalná. To se mohu koupat už v Moravě a vyjde to stejně. Posílám Otu, ať to sám zhodnotí, ale ten už startuje, odjíždíme. Ani občerstvení ho neláká.

Na cestě jsme si všimli odbočky k salaši a k rozhledně Travičná, kde jsme včera byli, ale byla zavřená. Psali, že v červnu je otevřená od pátku do neděle. Parkujeme u salaše, dál se jet nedá. Zajdeme na pivo, příp. i na jídlo tady, než se vrátíme, bude alkohol pryč. Jenže dnes máme stále smůlu. Otevírají až zítra, ale vidíme, že mají v lahvi pro ně vařené pivo. To nám je platné.

Na rozhlednu asi 400 m jdeme do kopečka pěšky. Včera tam bylo zavřené občerstvení, snad aspoň to bude otevřené. Nebylo. Pokladna je naštěstí otevřená, tam mají z občerstvení jen nanuky. Ani k pití nic nemají.

Ota je však spokojený, jde na rozhlednu a má pohled rozhledny. Tyhle rozhledny - telekomunikační stožáry se mi nelíbí, stoupat po 177 schodech v tom horku se mi nechce. I ten hlad v tom horku mne zase přešel. Na ochlazení jsem si koupila nanuk. Povídám si s paní a čekám, až se Ota vrátí. Snad nezapomněl vyfotit panoramata.

Teď už to vypadá, že asi dnes ani nebudeme jíst. Přemýšlím, zda v noci neumřeme hlady. Navíc stále ještě nevíme, kde budeme spát.

Nakonec jsme se rozhodli vrátit se na poloostrov mezi Moravu a kanál, kde je přístav Vnorovy a kde jsme předevčírem spali. Je to sice trochu dál, ale je to jistota.

Tam jsem konečně uvařila naše jedno jediné dnešní jídlo (snídani nepočítám). Je půl sedmé, jdeme na cíp poloostrova do přístavu, kde je výčep a kde točí benešovského Ferdinanda. To se nechá pít. Snad je otevřeno aspoň do sedmi. S sebou si beru ručník. V přístavu by mohly být sprchy.

Je to dobré. Vítají nás tu, jak staré známe, všichni ví, že patříme k bílé dodávce, která před dvěma dny parkovala přes noc kousek od mostu. Je to fajn, je to jako kdybychom se vraceli domů. Bude otevřeno ještě aspoň hodinu. Dáváme si každý pivo. Mezitím zjišťuji, jak je to tady se sprchou. Dozvídám se, že sprchy tu jsou, ale voda je ze studny, kterou ohřívá solární panel. Ale prý málo. Je to studené. Když to prý vydržím, mám to zdarma.

Ota nevěří, že to dám. Jsem však tak zpocená a stále je takové horko, že to beru. Je to úžasné. Není to ledové, i když v autě vodu máme teplejší. Konečně však nemusím šetřit vodou. Nádherně jsem se umyla, osvěžila, cítím se skvěle.

Dávám druhé pivo, Ota třetí a odcházíme. Ještě se dozvídáme, že má v noci opět pršet. To už tu dlouho nebylo. Jen jsme zvědavi, jak bude zítra. Ještě máme v plánu výlet na další rozhlednu a do rodiště bratří Uprků.

Než jsme došli k autu, vytrávilo mi. Dáváme sýrové krekry a k tomu kyseláče od Proudu, kterého jsme koupili v Petrově. Naštěstí je skutečně studené. Naše péče se vyplatila.

Večer se skutečně zatahuje, stále je teplo. Sedíme venku jen v tričku a je nám fajn. V 9 hodin je 22 stupňů. Necháváme nedovřené dveře a jdeme spát.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 21. den: Slovácko – cca 10 km dlouhý okruh: Hroznová Lhota (kostel sv. Jana Křtitele a Uprkova stezka) - rozhledna Radošov – Veselský rybník – Kozojídky - Hroznová Lhota; rozhledna Travičná na mapě