Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 28. den: Bílé Karpaty – cca 9 km dlouhý okruh: Lopeník – vrch Kobylec – Malý Lopeník – rozhledna Velký Lopeník - naučná stezka Lopeník; Bojkovice – zámek Nový Světlov, vyhlídka Žleby, eurocamping

V noci nepršelo, okolní bláto dokonce i trochu vyschlo, možná i proto, že se zvedl vítr – pořádný a studený. Ani se nám nechce do té zimy vstávat. Nepospícháme také proto, že během dne má ubývat oblačnost a vyjasňovat se. To potřebujeme. Rádi bychom měli trochu lepší počasí než včera, kdy jsme zdolávali Velkou Javořinu. Dnes nás čeká výstup na Velký Lopeník. 

Konečně v devět vstáváme. Stále se všude válí mraky, jeden visí na obou Lopenících.

Dnes jsem si dala i ranní kávu a před 11 odjíždíme za drobounkého mrholení. Zastavujeme se v Bystřici pod Lopeníkem doplnit zásoby potravin i piva.

A pak už jedeme do Lopeníku. Za obecním úřadem odbočujeme vpravo. Na konci silnice je parkoviště pro turisty. Tudy také vede naučná stezka Lopeník. Je to okruh s odbočkou na Velký Lopeník. Měří 10 km. Na 8 stanovištích seznamuje turisty s místními zvyky, s přírodou i historií. My se po ní budeme vracet. Aspoň jsme si to v tomto okamžiku mysleli.

Vyrážíme za drobounkého mrholení. Ani se nedá říct, že prší. Dnes vyjímečně věříme v předpověď počasí. Tak snad to vyjde a vyjasní se.

Jdeme po neznačené cestě, samozřejmě nás čeká jen stoupání. Nejdřív jdeme po asfaltce, vlevo odbočujeme na zpevněnou cestu. Zpočátku se nám v mracích schovávají jen vrcholky stromů. Přicházíme na rozcestí, kde už vede zelená turistická značka. Po ní odbočujeme vpravo. Mraky se tady různě válejí, někdy vidíme jen mlhu, chvilkami se nám otevřou zamlžené výhledy do údolí. Konečně však přestalo mrholit. Hned je to sympatičtější. Jak neustále vidíme okolo sebe mraky, vybavuje se nám výlet před rokem, když jsme ze Zlatých hor vyrazili po Zlatohorské hornické naučné stezce. Tam to bylo ale čím dál horší. Dnes stále doufáme, že se to vybere. Ale i to mlhavé okolí má svou krásu - své tajemno.

Neustále stoupáme. Že jsme na vrcholu Kobylec (845 m) jsme poznali jen podle toho, že najednou chvíli klesáme. Ani žádnou kótu jsme neviděli.

Cesta vede kousek pod vrcholem Malý Lopeník (881 m). Přicházíme na rozcestí Malý Lopeník. Tady se setkáváme s naučnou stezkou Lopeník. Konečně procházíme smrkovým lesem. Mraky však neustupují.

Po zelené, po NS a po hranici pokračujeme na Velký Lopeník, který patří mezi pět devítistovek v Bílých Karpatech. Tady je stejnojmenná rozhledna. Je to dobré. Jsme sice v mracích, ale nějaká viditelnost je. Rozhlednu nemůžeme přehlédnout. Jsme tedy na tom o trochu lépe, než když jsme před 6 lety vyrazili na Kelčský Javorník. To jsme ji málem minuli.

Tady vidíme, že se jedná o hezkou dřevěnou rozhlednu na vysoké kamenné podezdívce. Není to však první rozhledna na tomto vrcholu. První byla dřevěná rozhledna – ta tady stála už před 2. světovou válkou. Němci si však r. 1944 tady postavili novou dřevěnou rozhlednu – tu jim někdo po roce zapálil. R. 1946 tady byla postavena 16 metrů vysoká rozhledna. Vydržela dlouho, ale nakonec se taky rozpadla a tak poč. 70. let 20. století byla stržena. Když bylo r. 2001 založeno Přeshraniční sdružení obcí, jako jeden z cílů si dali obnovit tady rozhlednu. Dne 23. června 2002 položili základní kámen, koncem r. 2002 byly vybrány 3 projekty a podle toho vítězného byla postavena ta současná rozhledna. Její slavnostní otevření bylo 16. července 2005.

Rozhledna je 22 m vysoká. Na zastřešenou vyhlídkovou plošinu ve výšce 19 m vede 101 schodů. Za dobré viditelnosti musí být shora nádherný výhled na Malou Fatru, Strážovské vrchy, Považský Inovec, Malé Karpaty, Pálavu, Chřiby, Hostýnské a Vizovické vrchy, Beskydy i Jeseníky. V kamenné podezdívce je prostor pro pokladnu s občerstvením.

A to bylo naše největší překvapení. Rozhledna je otevřená, pán má otevřené i občerstveni, vstupné na rozhlednu však nevybírá, protože není nic vidět. Ale výstupu nahoru nebrání. Špatné počasí nás nemůže odradit. Trochu jsme doufali, že aspoň na chvilku se mraky rozestoupí, že je vítr odfoukne a že něco uvidíme. To se však nestalo. Vidíme jen na panoramatické tabuli to, co není vidět. Vypadá to však, že vítr chce odfouknout nás. Ještěže je tu zábradlí. Vítr se mnou lomcoval i na schodišti.

Po návratu si kupuji čaj, Ota pivo a oba štamprli bylinného likéru Lopeník. A jdeme svačit. Jenže ani v altánu nejsme ukryti před větrem. Mám na sobě i mikinu, kterou jsem s sebou pro případ nejvyšší nouze nesla, a stejně mi je zima. Pozorujeme, jak se mraky válí na kopcích. Najednou se nad námi objevilo kousek modra a to se zvětšuje. Vypadá to slibně. Tak jsme se přece jen dočkali. Jdeme opět na rozhlednu, najednou jsou poměrně pěkné výhledy. Na Mikulčin vrch dokonce svítí sluníčko. Tomu říkám štěstí. Jen ten ledový vichr nezeslábl.

Dole na zahřátí dáváme druhou štamprli Lopeníka. Vždyť po jedné bychom cestou mohli kulhat, a to nemůžeme dopustit. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Na vrcholu je toho ještě víc. Je zde trigonometrický bod, rozhlednový rozcestník a památník sovětským vojákům, kteří tady padli v dubnu 1945.

Na rozcestí Malý Lopeník se vracíme stejnou cestou. Z kopečka to pěkně klouže. Vítr se otočil nebo zesílil, že to fouká i tady. Na rozcestí odbočujeme vpravo po NS a po žluté. Žlutou opouštíme na rozcestí Zlatá cesta, naučné stezce jsme zatím věrni.

Když u bodu záchrany vidíme, jak NS prudce klesá, měníme plán a pokračujeme po zpevněné cestě, která klesá postupně. Obě tyto cesty se schází na parkovišti, kde máme auto.
Vracíme se spokojeni. Vždyť jsme si ten výlet dnes opět užili. Ani nevaříme, svačinu jsme měli velkou, hlad nemáme. Odjíždíme. Jen krátce se zastavujeme u kamenné zvonice, která se nachází na silnici cestou do Lopeníku.

Pak už pokračujeme na sever až do obce Komňa. Mám poznamenáno, že v obci u obecního úřadu před autobusovou zastávkou musíme odbočit vlevo – tam je studánka Růženka – údajně zdroj vysoce kvalitní vody, který prý ještě nikdy nevyschl. Doplnit zásobu vody se hodí vždy. Jenže nejdřív vidím proud vody, který z trubky vytéká do potoka. Jako voda na mytí by se to zdálo vhodné, ale na pití? Váhám. Až zdejší paní nám ukázala, že pramen je na druhé straně silnice lehce ukrytý mezi domy. Tohle je jen přepad. Zase máme na pár dnů po starosti.

Naše další cesta směřujeme do Bojkovic, kde je zámek Světlov. Ani nepočítáme s prohlídkou, na to už je pozdě, ale aspoň si ho prohlédneme.

R. 1480 byl tady na strmém kopci založen hrad, který měl za úkol bránit cestu před tureckými nájezdy. Ctibor z Landštejna byl nejvýznamnějším držitelem hradu. Zasloužil se o rozvoj obce. R. 1511 založil soukenický cech. V té době nechal postavit i gotický kostel sv. Jiří, který stál na místě dnešního hřbitova.

Hrad byl ve 2. pol. 18. století přestavěn na barokní zámek. Do dnešní podoby ve stylu anglické tudorovské gotiky má z pol. 19. století. Je to zajímavá patrová půlkruhová budova s cimbuřím a čtyřbokou věží. Dokonce zde prý nabízí i ubytování. Právě zde byl ubytován r. 2010 princ Charles, dnešní král Karel III. Jenže celý areál je oplocený. Něco málo vidíme od zavřených vrat. Moc toho není.

Ještě chceme zajet na vyhlídku Žleby, která je na severním okraji obce. Nechá se tam dojet autem. Doufáme, že by se tam dalo přespat.

Místo je to hezké, dřevěná rozhlednička byla postavena r. 2014. Vede na ni strmý žebřík s 10 špriclíky, jen pro méně pružné lidi je výstup na plošinu (ale samozřejmě i sestup) trochu náročnější. Ale po čtyřech jsem to zvládla dobře. On ani Ota tam nelezl jinak. Je vidět obec, zámek i kopečky Bílých Karpat. Je tady přístřešek, je tady veliký rám, díky kterému se nechá i zdejší krajina zarámovat.

Jen na přespání to tady vhodné není. Je tady moc živo a ani šikovné místo tu není, natož parkoviště.

Začíná problém, kde přespat. Mám několik typů v okolí, jenže je to problém. Buď je to blízko obydli, nebo je tam rušno nebo není kousek relativní roviny. Navíc jsme v CHKO. Nakonec se vracíme do Bojkovic a zbaběle končíme v kempu. To už je ta poslední možnost.

Je už tolik hodin, že ani nevařím, dáváme jen studenou večeři.

Spaní v kempu má i své výhody. Mají tu restauraci, můžeme zajít na točené, v restauraci nabíjím i foťák. Mohu umýt bláto nejen z bot, ale i z interiéru auta. Když to uschlo, je to hrozne. Konečně se po delší době osprchujeme v teplé vodě a ráno si umyji vlasy. Za 345,- Kč dohromady, to ještě jde. Pokuta za spaní v CHKO by určitě vyšla dráž.

Jenže s tím mytím to zase tak jednoduché nebylo. Samozřejmě jsem si nevšimla, že žetony na vodu se kupují v recepci. Měla jsem však štěstí, někdo přede mnou použil 2 žetony a tak mi tam zbylo vody na umytí dost. Naštěstí jsem se jen namočila a vodu vypnula. Namydlila se a pak jsem se pohodlně ještě opláchla. Hůř dopadl ráno Ota, který tam té vody měl daleko méně. Ale o tom až zítra.

Počasí se vybírá, je skoro jasno, dokonce i ten vítr se uklidnil. Zítra má být už hezky.
Jdeme spát. Děti v nedalekých stanech už také spí. Snad nebudou ráno vstávat moc brzy.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 28. den: Bílé Karpaty – cca 9 km dlouhý okruh: Lopeník – vrch Kobylec – Malý Lopeník – rozhledna Velký Lopeník - naučná stezka Lopeník; Bojkovice – zámek Nový Světlov, vyhlídka Žleby, eurocamping na mapě