Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 3. den: cca 7 km dlouhý okruh: Zbonín - další část NS Orlík-Zvíkovské Podhradí s vyhlídkami na hrad Zvíkov a po cyklo zpátky; Tábor – ubytování, pivovar Pod Besedou

Teplota v noci byla srovnatelná se včerejškem, spalo se perfektně. Před ranním sluníčkem nás kryly stromy, takže ani horko nás nevzbudilo. Ranní pohled na mlhu nad rybníčkem byl fantastický.

Večer už budeme spát v Táboře. Proto po snídani balím to nejnutnější oblečení. Věci na 8 týdnů s sebou brát nemusíme. Pak už odjíždíme do Zbonína, odkud chceme vyrazit po další část naučné stezky Orlík - Zvíkovské Podhradí.

V obci zaparkovat nejde, kousek se vracíme na křižovatku, přes kterou se po červené budeme z výletu vracet. Procházíme vsí, která je cca o 100 let starší než nedaleký Zvíkov. Nad jedním vjezdem nás zaujal letopočet 1572 – jak jsme se později na tabuli NS dočetli, je to bývalý statek biskupa. Za potokem odbočujeme vpravo, kde bychom se měli napojit na NS. Jenže hned na okraji vsi máme problém. Cesta se rozděluje, obě vypadají, že vedou do statku. K tomu se bojíme volně pobíhajícího psa, který na nás štěká. Jenže nikdo si nevšímá nás, ani psa a tak jsme sebrali odvahu a vyrazili po té vpravo. Pes nás naštěstí nesežral a za chvíli vidíme, že jdeme dobře. Na břehu potoka je 5. zastavení NS, které se týká obce Zbonín.

Podle mapy i podle skutečnosti cesta vede přes potok – lávka však vypadá, že už dlouho nevydrží. Jako váhově lehčí jdu otestovat, zda se nechá na druhou stranu přejít. Naštěstí se pode mnou víc nezřítila, dokonce ani pod Otou, tak můžeme pokračovat. Cesta není moc prošlápnutá, jdeme kopřivami.

Zpočátku byla vidět značka, po chvíli tu není ani značka, ani cesta. Naštěstí na druhé straně jde zdejší pán, který nám ukazuje, kudy máme jít – podle plotu na druhou stranu potoka, odbočku vpravo prý nepřehlédneme.

Tady už žádná lávka není, jen několik kamenů a bláto. Mam nízký tlak, občas se mi hlava zamotá, proto se v nebezpečných místech snažím pohybovat pomalu a rozvážně. Tohle jsem za nebezpečné nepovažovala. A to byla moje chyba. Hlava se mi zamotala, já byla nakonec ráda, že jsem v blátě utopila jen botu, že jsem tam nespadla celá.

Jenže to byl jen začátek našich útrap. Všimli jsme si odbočující šipky, jenže Boubínský prales je proti tomu park. Cestu jsme neviděli, jen samé popadané stromy. Tudy se fakt jít nedá. Snad se to nechá někde obejít. Jen nás překvapuje, že jdeme po stejné naučné stezce jako včera, čekali jsme tedy, že půjdeme podobnou hlavně udržovanou cestou, ale tohle jsme nečekali.

Po chvilce další cesta odbočovala vpravo, jinou možnost nemáme. Jdeme po ní. Jenže je to cesta spíš pro srnky než pro lidi. Je úzká, vede ve svahu, chybí málo, abych sklouzla a sjela do přehrady. Přesto statečně a tentokrát rozvážně pokračuji. Jenže jsme úplně jinde, než kde jsme chtěli být. Jsme nad zátokou, kde je přístaviště hausbótů. Chvíli se kocháme, je jich tu několik. Líbí se nám. Pak se konečně kouknu do tabletu, abych podle ťopky zjistila, že jsme sice na správné straně zátoky, ale máme být na okraji lesa asi o 7 vrstevnic výš. Mezi námi a cestou je ještě nějaké skalisko. Ale to se snad nechá obejít.

Nevíme, co je bezpečnější, zda se vrátit po krkolomné cestě a výlet vzdát (to se nám moc nechce) nebo pokračovat vzhůru téměř neschůdným terénem. Volíme druhou variantu. V kopci jsou kameny porostlé mechem, lezu skoro stále po čtyřech, občas se držím stromků a stoupáme. Když chci zkontrolovat, kolik nám zbývá, zjišťuji, že ťopka v tabletu se s námi odmítá bavit, raději se šla vykoupat do přehrady. Když ji nejvíc potřebujeme, nemluví s námi.

Stoupáme dál, už tu nejsou ani ty kameny, svah je prudký, už i Ota chvílemi leze po čtyřech. Ale stromy řídnou, konečně jsme na nějaké úzké travnaté pěšince. Nejvíc nás naštvalo, že najednou přes pole vidíme nedaleko Zbonín, který jsme před víc jak hodinou opustili. Kdybychom šli po okraji pole u lesa, nemohlo by to být horší. Jenže kdo to mohl vědět.

Raději se ani nejdeme podívat, kudy cesta vedla. Jsme rádi, že už jdeme po cestě směrem, kterým potřebujeme. I ta ťopka v mapy.cz se k nám vrátila. Aspoň víme, že konečně jdeme dobře. Za chvilku jsme najednou na široké cestě. Na rozcestí Vyhlídka Zvíkov odbočujeme vlevo na vyhlídku. Je to vyhlídka na skále, naproti vidíme přístaviště pod Zvíkovem a část hradu. Z něho toho moc vidět není, ale je tu hezky. Vracíme se na rozcestí, pokračujeme po NS na rozcestí Kopanina a dál po NS a červené turistické značce. Najednou se nám otevírá nádherný pohled na celý hrad Zvíkov. To jsme chtěli vidět. Proto jsme sem šli. Tady je 3. zastavení NS o hradu a o kus dál je 2. zastavení, které nás informuje o historii voroplavby.

Tady vpravo odbočuje široká cesta, po ní jdeme na cyklotrasu, zpátky na rozcestí Kopanina a k autu. I když začátek byl krutý, nakonec jsme spokojení. A také hladoví. Svačinu jsme si nebrali, nečekali jsme, že nám to bude trvat tak dlouho.

U auta je trochu stínu, je tu i lavička, jdu udělat oběd.

Ve tři hodiny odjíždíme už přímo do Tábora. Ubytování máme zajištěně v penzionu Red Point blízko centra. Ale dostat se tam autem je docela problém. Jsou tu samé jednosměrky nebo slepé ulice. Nakonec se to skoro povedlo. Parkujeme nedaleko na Špitálském náměstí (snad budeme zpátky dřív, než nám dají pokutu) a jdeme zjistit, zda v penzionu někdo je, zda se můžeme ubytovat a kde lze auto nechat.

Nakonec na chvilku zastavujeme u vchodu do penzionu, blokujeme dopravu (prý jsou tady na to místní zvyklí), vyndáváme nejnutnější věci a jedeme zaparkovat. Jediná možnost je nedaleké parkoviště na Tržním náměstí, kde se za celý den zaplatí 120,- Kč. Moc na výběr nemáme. Je to blízko. Za celou dobu našeho pobytu zaplatíme 300,- Kč, to jsme zaplatili v Jeseníku za jeden den.

Jenže to nejde zaplatit najednou. Jen na těch 24 hodin. Máme to do 16,32 hod, musíme to zítra hlídat, ať to včas prodloužíme.

S ubytováním jsme spokojeni - je vidět, že je to historický dům se silnou zdí. V penzionu jsme dali jídlo do lednice a jdeme na pivo. Ještě si v infocentru bereme letáčky, mimo jiné i Okruh historickým centrem, který vede přes 30 objektů. To si samozřejmě necháváme na zítra. Teď máme žízeň. Jdeme na Žižkovo náměstí, zjišťujeme, že je skutečně moc zajímavé. Jen trošku jsme si ho obešli, ale už jdeme na pivo do restaurace Beseda. Tam je pivovar Pod Besedou – je totiž skutečně v prostorách pod restaurací – v historickém sklepení bývalého měšťanského domu U Lichviců. Proto se zdejší pivo jmenuje Lichvice. V pátek 18. prosince 2015 došlo k slavnostnímu otevření podzemních prostor, kde bylo nejdřív otevřeno Muzeum pivovarnictví. Později zde vznikl i minipivovar, kde vaří pivo žáci Střední školy obchodu, služeb a řemesel. Navázali tak na tradici vaření piva na hradu, kde se pivo vařilo až do r. 1981.

Venku se to zatahuje, večer a zítra má pršet. Uvidíme. Na večeři jdeme na pokoj, Ota ji jde pak do města ještě zapít pivem, já to tu potřebuji trochu uklidit. Abych však nestrádala, jdu si do baru, resp. do herny našeho penzionu koupit 2 deci červeného.

Večer trochu sprchlo, ale když jdeme spát, zase už neprší. Počkáme si, co nám zítřek přinese.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 3. den: cca 7 km dlouhý okruh: Zbonín - další část NS Orlík-Zvíkovské Podhradí s vyhlídkami na hrad Zvíkov a po cyklo zpátky; Tábor – ubytování, pivovar Pod Besedou na mapě