Jedeme na Posázaví - 3. den – Keltská naučná stezka v přírodní rezervaci Šance, minipivovar Vlastenec Březová, Jílové u Prahy - prohlídka historického centra, rozhledna Pepř

Večer na našem místě u obory byl klídek. Ráno tu je však rušno. Auta jezdila sem tam, občas i pěší tam chodili venčit psy. Ota chtěl na snídani odjet jinam, ale pak si to nechal vymluvit. Při snídani už to bylo lepší, asi už páníčci odešli do práce. Je poměrně hezky, ale v rádiu varují, že odpoledne budou deště a bouřky. Náš kratší výlet nerušíme, snad to před deštěm stačíme.

Máme v plánu projít Keltskou naučnou stezku s vyhlídkami a hradištěm v přírodní rezervaci Šance. Stezka je to jednosměrná, jen 3 km dlouhá s 11 zastaveními, kde se seznámíme i s historií zaniklého keltského hradiště. Začíná v Závisti a končí v Točné. Na okruh vyrážíme z parkoviště Břežanské údolí v blízkosti vlakové zastávky Praha - Zbraslav. Mělo by to být necelých 7 km s převýšením 255 m. Začínáme po neznačené cestě. Tady zjišťujeme, že téměř všechny tyto metry se nastoupají snad během prvních 1,5 km. Jestli jsem včera při výstupu na Skalku měla pocit, že polezu po čtyřech, tak tady to jinak snad ani nešlo. Tedy aspoň mně ne. Většinu této cesty jsem měla strach, že mi to uklouzne a sletím zpátky. Takhle jsem měla jistotu, že budu padat z menší výšky. Když jsem si na bezpečném místě stoupala, abych se narovnala, měla jsem zase strach, že se mi zamotá hlava a zase sletím. Mám nízký tlak, takže jsem na to zvyklá. Stoupání jsem tedy zvládala pomalu, ale s jistotou.

Na rozcestí neznačených cest jsme chtěli původně odbočit vlevo a dostat se do Závisti, kde je začátek NS. Jenže cesta vlevo prudce klesala, cesta vpravo stoupala již nepatrně. Pohledem na mapu jsem zjistila, že cestou vpravo si ušetříme klesání do Závisti a následné stoupání. Kousek byl ještě do kopečka, ale pak už jsme šli skoro po rovině. To už jsme na NS. Ta se teprve asi připravuje (nebo opravuje?). Cedule obsahují jen názvy zastavení, občas zajímavé atrakce pro děti. Jinak popisky chybí. Nic nového se tedy nedozvíme. Jak jsem později zjistila, stezka tady byla již r. 2002, v r. 2007 byla některá zastavení poničená. Pravděpodobně se chystají nové popisky.

Najednou Ota povídá: "Tady je krásně". Chvíli přemýšlím, zda si ze mne dělá legraci nebo to myslí vážně. Myslel. Má rád listnaté lesy a tady skutečně byly hezké, že jsem jejich nádheru za chvíli ocenila i já.

Na jednom místě vede odbočka k Nickerleho vyhlídce. My jsme se shodli na tom, že nám stačil výhled z vyhlídky u předcházejícího zastavení. Vrhnout se z kopce dolů na vyhlídku se nechce ani jednomu.

V jednom místě však NS opouštíme. Jen kousek je to na vrchol Šance (385m). To ještě zvládneme. Výhled tam bohužel není, ale zdolali jsme nejvyšší bod, kde bývalo hradiště. Teď už půjdeme jen po rovině nebo z kopce.

Po stezce procházíme bývalou obcí — nyní pražskou částí Točná. Neprší, ale je dusno. Hospoda Na točně otvírá až v 16 hodin. Nevadí, aspoň budeme u auta dřív.

Na náměstí Ant. Pecáka přecházíme na zelenou turistickou trasu a začíná se pomalu vracet. Chvilku nás doprovází i Stezka svobody 1938 – 1945, která je připomínkou válečných událostí, přibližuje osudy lidí, kteří tady za svobodu bojovali a také padli. První dvě zastavení si Ota čte, pak nám tato NS uhýbá. Zůstáváme věrní zelené, ta by nás měla dovést k autu. Zatahuje se to, občas spadne pár kapek, ale zatím je pohodička.

Vpravo vedle nás je poměrně úzká, ale zpočátku hodně hluboká Točenská rokle. Na jejím dně si občas jen lehce bublá Točenský potok. Škoda že je sucho, bylo by to ještě lepší. Ale i tak se mi rokle líbí, zvlášť ke konci, kde roklí vedou úzké cestičky. Právě tady, nedaleko ústí Točenského potoka do Břežanského potoka, vznikla snad v době První republiky trampská osada Na Place. Bývaly zde stany s podsadou, později až 8 chat. Do dnešní doby jich tam pár zůstalo, ale nezdá se, že by se tam často jezdilo.

Přecházíme silnici ze Zbraslavi do Dolních Břežan a po chvíli i Břežanský potok. Teď jsme rádi, že moc vody není. Lávka tu není, skáče se přes vodu. Podle potoka zatáčíme Břežanským údolím vpravo. Když se blížíme k odbočce k Hálkovu pomníku, začíná pršet, a rovnou docela silně. Taky to mohlo chvilku počkat. K autu to máme cca 10 minut. Takže neodbočujeme, jen zrychlujeme. Na trase míjíme minizoo. Nejdřív vpravo vidíme voliéru, pak vlevo jednoho divočáka. Ostatní zvířata jsou buď zalezlí nebo tam nejsou. Je tady dokonce i krytá vyhlídka, aby bylo do výběhů lépe vidět.
Pláštěnku nevytahujeme, ale docházíme docela mokří. V tomhle počasí však vařit oběd nebudeme a už vůbec ne tady na parkovišti.

Typ na nocleh a další program máme v Jílové u Prahy. Cestou zajíždíme do Březové, kde je minipivovar Vlastenec Březová. Restaurace tady funguje už 20 let, ale až 3. 9. 2019 tady otevřeli vlastní pivovar. Vystupujeme za neustálého deště. Vítáme, že tu i vaří. Oběd nechceme, zatím máme co jíst z vlastních zásob, tak ať se nám to nezkazí. Jen nevíme, kdy ten oběd bude. Dáváme tedy aspoň polévku. Je výborná a hustá. Ochutnávám jejich Ipu. Protože i ta je dobrá, kupujeme petku a k tomu ještě dvanáctku. Se servírkou jsme si i krásně popovídali, věděla, jak které pivo chutná, co dávají do Ipy. Tam jsem zjistila, že nejvíc by mělo pršet v noci a zítra odpoledne. Ale přeháňky budou asi stále.

Než jsme se najedli, venku se to začalo vyjasňovat. Odjíždíme do Jílové u Prahy, kde se mi zdálo, že by se mohlo u hřbitova přespat. Je to na západním okraji města. Jeden vchod je od hlavní silnice, kde je zastávka autobusu. To se nám nelíbí. Chceme se dostat na druhou stranu, kde je hřbitovní kostel Božího těla. Jenže máme trochu problém se tam dostat. Silnice zakreslená na mapy.cz se teprve staví. Odbočujeme o kus dál do Chvojínské ulice, ze které se nechá po hodně nerovné cestě odbočit vpravo ke hřbitovu. Tam uprostřed lesíka je malé sympatické parkoviště, kde budeme hezky schovaní. Tak jsme si to představovali.

Využíváme toho, že neprší a rychle jdu dělat oběd. Je tu klid, přijelo jen jedno auto, ale skoro jen na otočku. Že by je sem zahnala zvědavost? Nechává nás to v klidu. Najedli jsme se, umyli nádobí a odjíždíme do centra města. Tam je placené parkoviště, popojíždíme tedy o kousek dál směrem na Chotouň, kde je v ulici K Parku nějaká plocha, kde se nechá zaparkovat. Nějaká auta už tam stojí.

Jdeme si nejdřív projít centrum. Město má bohatou historii. Osada Jílové vznikla ve středověku – byly zde významné zlaté doly. Ve 2. desetiletí 14. století bylo Jílové již královským zlatohorním městem, král Jan Lucemburský tady razil zlaté dukáty. Privilegiem krále Karla IV. se kolem roku 1350 stalo královským městem, ražba zlatých dukátů pokračovala. Město prosperovalo až do r. 1422, kdy ho husité dobyli a vypálili. Těžba zlata byla obnovena, jenže vše zničil požár r. 1567. Následně se zde ještě těžilo, ale výsledek nebyl valný. Další obnova dolu a těžby byla r. 1689. V omezené míře těžba pokračovala až do r. 1968. Jádro města bylo r. 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou.

V severní části Masarykova náměstí upoutá pozornost mohutná věž, která je dnes součástí radnice. Ve 14. století to byla věžová tvrz, která byla poč. 18. století barokně přestavěna. Na opačném jižním konci náměstí je kostel. Původně románský kostel sv. Mikuláše zde stál již pravděpodobně v pol. 13. století. Po r. 1623 byl přesvěcen na sv. Vojtěcha. V průběhu 17. až 19. století byl několikrát opravován a získal barokní podobu. V té době byla k němu přistavěna kaple sv. Anny. Je však bohužel hrozně nefotogenický. Uvnitř je gotický deskový oltář z r. 1485 a cínová křtitelnice z 16. století.

Na jihovýchodním rohu náměstí je muzeum, které sídlí v areálu domu Mince. Ten byl r. 1958 prohlášen za kulturní památku. Právě v tomto domě ve středověku sídlil královský horní úřad. Krátkou dobu ho vlastnil alchymista Edward Kelley. Ve 2. pol. 19. století až do r. 1958 tady byla škola. Tohoto roku ho získalo muzeum. V letech 1977–1986 proběhla poslední rekonstrukce. Ze strany náměstí je dům zajímavý, zajímavější je však ze zadní strany od Obecního rybníka, jak jsme zjistili o nějaký čas později.

Z centra vedou dvě naučné stezky - zeleně značená naučná stezka Jilovské zlaté doly (7 km) a červeně značená stezka Jílovské vyhlídky (15 km). Podle původního plánu jsme chtěli projít od každé stezky kousek. Po NS Jilovské zlaté doly dojít na rozhlednu – však už se Ota nemůže dočkat své letošní první rozhledny. Tam se nechá přejít na stezku Jílovské vyhlídky a přes kapli sv. Anny, okolo Podměstského mlýna přes Boží skálu dojít po cca 6 km zpátky do města.

Já už jsem však nějaká unavená. Sice jsem si po obědě dala kávu, ale moc mi nepomohla. Určitě se mění tlak, nespala jsem nejlíp, tak i chvíli váhám, zda zvládnu aspoň kopec k rozhledně. Nakonec přece jen vyrážíme. Je docela pěkně, neprší. K rozhledně to je jen 1,5 km a Ota se moc těší. Při pohledu zpátky je z cesty i pěkný pohled na město.

Rozhledna Pepř je kovový telekomunikační stožár, který byl postaven r. 2006. Je vysoký 30,7 metrů. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 18 metrů vede 91 točitých schodů. Tento typ rozhleden se mi moc nelíbí, i když uznávám, že je z nich pěkný výhled. Vzhledem k únavě odmítám jít nahoru. Ota vybaven foťákem stoupá sám. Výhledy byly pěkné, nahoře jsou i panoramatické obrázky, bohužel jen dva ze čtyř byly zachované. Shora je výhled na město, na Brdy, České Středohoří, Benešovskou pahorkatinu, dolní Posázaví. Je vidět i věž zámku Konopiště. Já si zatím dole na lavičce trochu odpočinula.

Z rozhledny jdeme po červené - po stezce Jílovské vyhlídky k malé výklenkové kapli sv. Anny. Sice mne láká Boží skála, ale nakonec to odpískávám. Po modré tur. trase se vracíme do města. Ničí mne i představa, že budu muset vystoupat do kopce ke kostelu. Ve městě navrhuju zkratku. Zatáčíme do ulice Na Podolí. Jdeme okolo hezkých domků, poklidným místem a .... klesáme. To se mi moc nelíbí, ale co jsem chtěla, to mám. Po chvíli se mne i Ota ptá, zda si uvědomuji, že o toto klesání budeme víc stoupat. Tím, že nevím, co přesně mne čeká, nesu to statečně. Nakonec jsme zjistili, že moje volba byla skvělá. Za silnicí po pěšině jsme přes louku stoupali k Obecnímu rybníku (pořád lepší přes louku než městem), kde se nám otevřel moc hezký pohled právě na zadní trakt zdejšího muzea, bývalého domu Mince. Tady se nám moc líbilo, že jsme se i posadili na lavičku a kochali se. K autu jsme to odtud měli už jen kousek.

Vracíme se ke hřbitovu. Po pozdním obědu moc hladu nemáme. Navíc já odmítla cokoli dělat. Ota donesl pivo a relaxujeme. Trochu jsem si odpočinula, je tu klid, jdu se opláchnout. Naštěstí jsem se ještě nestačila svléknout, přijelo auto - policajti. Hned ve mne zatrnulo, ještě víc, když se mne zeptali, zda tu chceme kempovat. Řekla jsem, že jsme tu chtěli jen v autě přespat, ale že už moc na vybranou nemáme, že jsme si dali pivo. Když jsem je ujistila, že déle než jednu noc tu nebudeme, bylo vše v pořádku. Prý tu jsou na udání, už po druhé. Povídali: "To víte, jste na vesnici, tady se ví o všem. Ale spát v autě není zakázáno." Byli milí a my spokojení.

Ještě před deštěm jsem se stačila umýt a namazat kus chleba. Ještě nebylo devět a začíná pršet. Ty předpovědi jim fakt vychází. Jenže jsem tomu moc nevěřila. Vepředu sedíme a zezadu potřebuji venkem přesunout nějaké věci dopředu, abych měla kde spát. Jenže prší víc a víc. A to jsem už v noční košili.

Nakonec není zbytí. Natahuji si pláštěnku a jdu na to. Než jsem tašku a další věci přestěhovala, mám v posteli louži. Naštěstí se to do karimatky nevsákne, tak rychle lezu dovnitř, pláštěnku někam zastrkuji a zavírám. Další drobné věci prostrkuji okénkem v plechové stěně Otovi do kabiny, karimatku ručníkem vysouším. Pro příští otevření dveří připravuji celtu. Otovi podávám deštník. Ten se nakonec v kabině svlékl a nahatý přiběhl do auta. To jsou zážitky.

Když už jsme konečně leželi a byli spokojení, že jsme to zvládli a jsme v suchu, ozve se rána a další šoupavý zvuk. Samozřejmě jsem se lekla a jsem mírně vyděšená. Ota s ledovým klidem povídá: „Spadla na nás větev“. A to venku nefouká. Chci se podívat, co se stalo. Boční dveře však nejdou otevřít. Opět se děsím, tentokrát představy, že se nedostaneme z auta ven. Zadní dveře zevnitř otevřít nejdou, okna tam nemáme a do kabiny je v plechové stěně vyřízlé jen malé okénko. Naštěstí se to povedlo Otovi. Při otevírání dveře odtlačoval a větev naštěstí povolila. Vidíme, že větev není silná, že se tak vlastně nic nestalo. Trochu jsme ji odsunuli, aby nás znovu nezablokovala. Sundat nejde, není dolomená. Na další je čas ráno. Konečně jdeme spát, snad na nás nespadne nic dalšího.

Jedeme na Posázaví - 3. den – Keltská naučná stezka v přírodní rezervaci Šance, minipivovar Vlastenec Březová, Jílové u Prahy - prohlídka historického centra, rozhledna Pepř na mapě