Jedeme na Posázaví - 5. den - zhruba 14 km dlouhý výlet: rybník Potočiny – tramská osada Měsiční údolí - Konopiště a zpět

V noci i ráno u rybníka Potočiny byl úžasný klid, i když ještě ve tři hodiny se v hospodě svítilo. Ani moc velká zima nebyla. Ráno občas projelo auto, možná chataři nebo pejskaři, ale to Otovi nevadilo, spí. Je to hrozný spáč. Je zataženo, tak není proč spěchat.

U auta jsme uvařili čaj, snídani jsme si udělali ve včerejším folií omotaném přístřešku. Bylo poměrně teplo, občas se mraky protrhávají, uvidíme, jak bude. Předpověď neznáme. Z našeho parkoviště vede červená turistická značka do Konopiště. Až tam je to cca 7 km. Vede proti proudu Konopišťského potoka, podle skal, okolo chat. Máme chuť si to projít. Když se nám tam nebude líbit, můžeme se vrátit.

Nevrátili jsme, tedy ne dřív než z Konopiště. Zpočátku je cesta zpevněná. Je tu hodně chat, jsou dost hustě u sebe, ale jsou to převážně hezké dřevěné sruby, které jsou často nalepené ke skalám. Navíc je tu i hodně stromů. Místy jsou skutečně nádherná zákoutí.

Zhruba po 1 km na rozcestí Potočiny zpevněná cesta končí a konečně jdeme opravdovou přírodou, zpočátku pohodlnou lesní cestou. Vlevo jsou skaliska, vpravo potok. Nevím, kolik vody je v něm normálně, ale po těch deštích docela pěkně teče a bublá. Ani těch chat už tolik není. Najednou po dalším asi 0,5 km vidíme totem. Jsme v osadě Měsíční údolí. Dozvídáme se, že byla založena r. 1924 a že je to nejstarší osada v této oblasti a jedna z nejstarších u nás. Tady se nám líbí.

Krajina i cesta je čím dál divočejší, sice jen mírně zvlněná, ale samý kořen, kámen, občas se do cesty připlete skála. Po deštích je silně podmáčená, ale svým způsobem zajímavá a určitě ne jednotvárná. Přes potok vedly úzké, většinou dřevěné lávky. Překvapilo mne však, že jsme na cestě potkali dost cyklistů. Možná netušili, co je čeká. Bylo vidět, že někteří toho měli skutečně dost. Občas se kolo muselo i přenášet. Pěšky to bylo fajn, ale na kole bych to jet nechtěla.

Až k rozcestí Racek (celkem 4 km), kde je stejnojmenná malá vesnička, to bylo skvělé, jen kilometráž na ukazatelích nějak nehrála. Značení bylo však perfektní, i když tady se asi zabloudit nedalo. Teď se šlo asi 1 km po silnici, což po té cestě v přírodě nebylo až tak příjemné, ale naštěstí provoz tam byl minimální. Vlevo od silnice – za potokem jsme zahlédli budovu Plíhalova mlýna. Na hlavní silnici na stejnojmenném rozcestí jsem očekávala nějakou informaci k tomuto mlýnu, ale marně.

Jen kousek se šlo po červené po hlavní silnici z Týnce nad Sázavou do Benešova skoro jen, aby se přešel potok. Pak jsme se už zase ponořili do lesa, občas jsme zahlédli i potok. Na začátku trasy jsme se pěkně namlsali, tenhle úsek už nebyl tak nádherný, ale zase nás na konci čekala odměna - občerstvení. Na parkoviště jsme přišli starou, určitě zámeckou alejí. Před tím jsme si však na pařezu dali svačinu. Při tom jsme konečně viděli, jak se hraje discgolf. V našem okolí vidíme asi tři jamky a dvě party lidí, kteří to hrají.

Na parkovišti na terásce prvního bufetu dáváme pivo Ferdinada. Než jsme se občerstvili, asi 3x sprchlo. Zaslechli jsme, že to je dle předpovědi. Nejraději bych to odpískala a vrátila se autobusem. Jenže wifinu tu nemají a nevím, kde bych nějaké informace hledala. Takže jsme po ničem nepátrali a vydali se zpátky. Drobně poprchávalo od začátku, ale druhou polovinu trasy pršelo vydatně, že jsem nakonec naprosto nesportovně vytáhla deštník. Bylo docela teplo až dusno a v pláštěnce se mi jít nechtělo. To bych ji měla mokrou zevnitř i zvenku - dá se říct, že bych na tom byla stejně jako bez ní. Kameny a kořeny pěkně klouzaly, já na nich balancovala s deštníkem, ale zvládla jsem to. I přes ten déšť se nám výlet moc líbil. Když jsme docházeli k autu, tak samozřejmě přestávalo a na chvilku vykouklo i sluníčko. Aspoň nám to vše uschne.
Ota šel na jedno, já si v autě lízala rány. Jak jdu delší trasu, tak se to kolenu moc nelíbí. Hůlky jsem si schválně nevzala, bandáž jsem samozřejmě zapomněla. Po chvíli odpočinku jsem šla dělat večeři. Už jsme tu zdomácněli, že jsme se s vařením večeře netajili. Hned se místní už na večeři zvali. Marně.

Po večeři jsme šli na pivo spolu. Já hlavně chtěla zjistit, jak je to s možností vykoupat se v rybníčku. Schody se rozpadají, voda vypadá trochu divně, i když možná je tu rašelina, je i docela teplá. Ale hostinská mi koupel nedoporučila. Dřív se tam hodně koupali, teď se o to nikdo nestará a do vody by už nevlezla.

Dokud je trochu teplo, jdu se umýt za auto. Když se nechají otevřené oboje přední dveře, tak tam od hospody vidět není. Musím sledovat jen cestu od vsi. Jen nevím, co bych dělala, kdyby se tam někdo vynořil. Ale po dvou dnech to už potřebuju. Zvlášť po dnešku. Je mi jasné, že všichni chlapi u hospody ví, co tam dělám, však už zjistili, že v autě spíme. Ale to mi bylo jedno.

Jako nový člověk jsem zašla na jedno. Ani moc zima není, ale v půl desáté oba odpadáne. Já zívám, že bych si pusu roztrhla. V deset jsme už spali. Tedy Ota. Já si zdřímla, ale za chvíli jsem už byla zase vzhůru. Až když začalo pršet, asi povolil tlak a já konečně zabrala.

Jedeme na Posázaví - 5. den - zhruba 14 km dlouhý výlet: rybník Potočiny – tramská osada Měsiční údolí - Konopiště a zpět na mapě