Jedeme na Posázaví - 7. den – Benešov, prohlídka historické části města, pivovar Ferdinand a zřícenina hradu Zlenice

V noci byla sice zima, ale pod peřinou bylo příjemně. Večer jsem říkala, že vstávám, až bude svítit sluníčko. Nějak to však nevyšlo. Po osmé začali najíždět dělníci s materiálem k bagru. Venku je zima, ale tu a tam vykukuje modrá obloha. Že by bylo zase hezky? Než jsem připravila snídani a vyndala si další klíště, už sluníčko svítilo a hřálo. Hned je ten život veselejší. Jak však zaleze, je zima.

Zajíždíme do Benešova. Nejdřív na cestě máme pivovar Ferdinand v historické budově. Kdyby nic jiného, tak tu chci vidět. Podle písemných záznamů si pivo doma vařili měšťané již od r. 1495. Současnou budovu pivovaru postavil a pivo zde začal vyrábět r. 1888 arcivévoda František Ferdinand d'Este, který žil na nedalekém Konopišti. Po jeho smrti převzal pivovar jeho nedospělý syn, r. 1921 byl zestátněn. Pivo se tu vařit nepřestalo, dokonce byl pivovar modernizován. V 90. letech přešel do soukromého vlastnictví a objevila se na trhu značka Ferdinand na počest jeho zakladatele. Pivo se většinou stáčelo do lahví a prodávalo v supermarketech. Ekonomická krize v pivovaru vyvrcholila r. 2007, kdy byla zastavena na nějaký čas výroba. V pivovaře došlo k radikálním změnám. R. 2014 byla změněna právní forma z a.s. na Pivovar Ferdinand, s.r.o. Změnily se etikety, pivovar začal vydávat svůj občasník Ferdinandovy (vy)hlášky s informacemi o pivu a pivovaru. Má vlastní sladovnu, slad odebírají i některé naše pivovary, ale vyváží ho i do světa. Vyrábí 10 druhů piv, nealkoholické i bezlepkové pivo a vlastní limonády Ferdinády. My jsme navštívili podnikovou prodejnu, abychom si koupili na večer nějaké pivo. Zásoby v autě už došly. Mají tam i zajímavé prospekty, tak je Ota spokojený.

Na nádraží má být Císařský salonek. Když jsme ho viděli na obrázku, bylo nám jasné, že musíme na nádraží. Kdybychom nechali auto u pivovaru, měli jsme to jednodušší. Jenže to jsme netušili, že je město rozkopané, silnice ucpané a na parkoviště se vjet asi ani nedá. Nedaleko nádraží – v Žižkově ulici parkují auta, tak tam zajíždíme a stavíme se za ně. K nádraží i do centra je to kousek. Císařský salonek je nepřístupný, okny z ulice tam vidíme jen stoly a židle. Asi z toho mají zasedačku. V čekárně si Ota čte povídání nejen o salonku, ale i o Františku Ferdinandovi d'Este, o nádraží apod. Je tam toho hodně. Je tam šero, moc na to nevidím, tak to nečtu. Jen mne zaujalo, že je zde ukázka sedadel ze starých vagonů.

Opouštíme nádraží a Tyršovou ulicí jdeme do centra. Míjíme budovu sokolovny, č. 193 je jeden z měšťanských domů z konce 19. století. Na průčelí se mísí novobarokní prvky s prvky rané secese. Na jižní straně Masarykova náměstí je piaristická kolej s kostelem sv. Anny. Bohužel část je v lešení, takže toho tak moc nevidíme. Oboje bylo postaveno v letech 1705 – 1715. Piaristé se zaměřovali na vzdělávání obyvatel, zřizovali školy. Jedna z prvních škol byla zřízena právě tady . Byli tam ubytováni studenti i učitelé, byla tam velká knihovna. Běžně bývá přístupný rajský dvůr s ambitem, bohužel to neplatí v době přísných koronavirových opatření.

Na protějším rohu je dvoupatrová budova s hodinovou věžičkou, od 2. pol. 19. století v ní sídlí justice. Budova pochází z r. 1820, kdy byla postavena jako radnice, koncem 19. století byla zvýšena o druhé patro a fasáda upravena v novorenesančním stylu. Zvon ve věži zvoní každou hodinu.

Náměstí opouštíme na severovýchodním rohu – kde procházíme na Malé náměstí. Tam je nově opravený dům – Muzeum umění a designu. Tato secesní budova byla postavena v letech 1904–1905 – město potřebovalo reprezentativní budovu pro galerii a muzeum. Dnes je v patře tzv. Šímova síň – Ladislav Šíma je benešovský malíř, ale také hudebník.

Nás však nejvíc zajímají nejstarší památky města. Vracíme se tedy na náměstí a opouštíme ho ulicí Na Karlově. Nejdřív vidíme mohutnou věž – Dolní zvonici. Původně dřevěná zvonice byla postavena r. 1627. Dnešní zděná podoba je z 1. třetiny 19. století. Uvnitř je gotický zvon Ave Maria z r. 1322 – je to jeden z našich nejstarších zvonů. Zvoní se na něj při významných událostech.

O kousek dál stojí uprostřed poměrně malého volného prostoru vysoké gotické okno – na pohled to tak vypadá - je to fragment minoritského kláštera Nanebevzetí Panny Marie. Byl založen kolem r. 1247. Po požáru r. 1294, kdy vyhořelo celé město i klášter, byl ještě obnoven, stejně tak po vypálení husity r. 1420. Když klášter vypálili Švédové r. 1648, obnoven už nebyl. Dnes se tam tyčí dvě vysoká okna se zbytkem kněžiště. Na nedaleké bronzové maketě je možno se podívat, jak město s klášterem vypadalo ve 14. století.

Ulicí pokračujeme ještě dál, protože tam vidíme další věž – Horní zvonici s hodinami. Dnešní podoba je z r. 1828, kdy byly vestavěny hodiny. Uvnitř jsou čtyři zvony – z r. 1437, 1483, 1593 a umíráček. Zvonice stojí u kostela sv. Mikuláše,který je nejstarší dochovanou stavbou ve městě. Byl postaven v raně gotickém slohu ve 13. st. Po velkém požáru r. 1583 byl renesančně přestavěn. Poslední barokní přestavba je z konce 17. století.

Na Starý a Nový hřbitov u kostela téměř navazuje Nový židovský hřbitov. Dostali jsme se však jen k bývalé modlitebně. Přes vysokou zeď nic vidět není.

Vracíme se přes náměstí a k autu. Jdeme Husovou ulicí, abychom se podívali na další historickou budovu – novorenesanční gymnázium. Bylo postaveno v letech 1905 – 1907. Nejhodnotnější je školní kaple s apsidou s nástěnnými figurálními malbami, která se dnes využívá jako školní aula, ale také jako sál pro koncertní produkce, protože je tam výborná akustika.

Ranní sluníčko nás nalákalo, ale většinou je za mraky a moc teplo nám není. Navíc jsme procházku centrem docela protáhli. Když se skoro po 2 hodinách vracíme k autu, všimli jsme si cedule Konec zákazu stání, jenže ten konec je škrtnutý. Takže stojíme v zákazu. Samozřejmě jsme za okénkem měli už lísteček, že máme jít na služebnu zaplatit pokutu. Kdybychom trpělivě popojížděli v koloně a dojeli do centra, vyšlo by nám parkování na placeném parkovišti určitě levněji. Co se dá dělat. Sedáme do auta a jedeme zpátky na náměstí. Platit na parkovišti se nám nechce, u policie je plno. Zastavujeme nedaleko Dolní zvonice a doufáme, že nedostaneme pokutu znova.

Na služebně na nás byli hodní. Sice nás s úsměvem upozornil, že max. hranice je 2000,- Kč, ale když si vyslechl náš zážitek, dostali jsme prý tu nejnižší pokutu 100,- Kč ještě s omluvou, že nám něco dát musí. Tak to ještě jde.

Z města odjíždíme na sever ke zřícenině hradu Zlenice. Cesta z obce Čtyřkoly vede podle Sázavy a je hodně hrbolatá, plná velkých louží, ale na konci je malé parkoviště, vhodné akorát pro nás. Jsme u přívozu, tábořiště, říčních lázní a senohrabské plovárny. Konečně budeme i delší dobu u Sázavy. Jsme tu skoro sami, je tu jen převozník, občerstvení je v pondělí zavřené. Řeka je po deštích špinavá a pěkně prudká. Je vidět, že má dost nad normální stav. I kachny s kachňaty jsou na potoce Mnichovka. Na řeku se prý bojí. Běžně se přes potok přejíždí na tábořiště. Teď je cesta uzavřená. I potok má hodně vody. Má to však výhodu. Nikomu nemůže vadit, že spíme těsně před tábořištěm.

Převlékáme se do teplejšího a jdeme vařit oběd. Budou dvě hodiny, je nejvyšší čas. Nad zříceninou sedí černý mrak. Odmítám kamkoli jít, moknout už nechci. Shodli jsme se na tom, že tu zůstaneme přes noc, takže času je dost. Jen jsem si myslela, že tady bude nějaké zázemí, brala bych teplou sprchu, ale to si budu muset ohřát vodu, když něco takového budu chtít. Budu se asi zase otužovat.

Po jídle se jdeme podívat na zříceninu. Je to kousíček do kopečka. Podle archeologických průzkumů byl hrad založen ke konci 13. století jako šlechtické sídlo nad soutokem potoka a Sázavy. O pánech na hradě se toho moc neví, je však jisté, že byly královským majetkem. Z r. 1377 je o tom záznam v listině císaře Karla IV.. Leníci se často střídali. R. 1465 byl hrad již pobořen (záměrně zničen) a opuštěn. V současné době jsou zbytky částečně zakonzervovány. Záchranné práce dále probíhají, což soudíme podle postaveného lešení a hromady písku. Moc z původního hradu toho nezbylo. Nejnápadnějším prvkem je část věžovitého paláce. Přístup usnadňuje nový dřevěný most.

Vracíme se k autu. Jsem nějaká zničená. Spala jsem docela dobře, ale asi na mne po týdnu přichází nějaká krize. Výlety jsme moc dlouhé nedělali, ale jsme celou dobu venku, často v zimě a dešti. Možná se mění i tlak, snad se má počasí trochu zlepšit, i když zatím to moc nevypadá.

Zůstáváme u auta, vytáhli jsme křesílka, rozvodněná Sázava vedle nás hezky hučí, rádio nám hraje příjemnou muziku, je tady fajn. Naproti přes řeku to na terase hotelu žije, aspoň víme, že tam je otevřeno. Zítra to snad prozkoumáme i tam.

Dnes si užíváme klidu a pohody. Nějaké pivo Ota má, tak je spokojen. Až na to, že objevil dvě klíšťata. Jsou nějaká dotěrná. Baštíme béčko repelent, doplňujeme to pivem, mažeme se nějakými protiklíšťovými přípravky, ale jim je to jedno. To bychom se v tom museli asi vykoupat. Tolik toho však nemáme. Jak to, že jim taky není zima? Nebo je déšť nespláchne?

Pohodu přerušujeme jen večeří. V půl osmé dle tradice vyndaváme zimní bundy. Jestli to bude takhle dál, tak to snad otočíme a pojedeme domů. I když se nám moc nechce. Takové počasí jsme v červnu ještě nezažili.

Jedeme na Posázaví - 7. den – Benešov, prohlídka historické části města, pivovar Ferdinand a zřícenina hradu Zlenice na mapě