Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 14. den/dopoledne: Bohumín-NS po stavbách z červených cihel: Vrbice-sv.Kateřina, Nový Bohumín-Božské Srdce Páně a Slezské církve evang. a další, Šunychl-jména P.Marie, Skrečoň-P.Marie Sedmibolestné a hřbitovní kaple

Nakonec jsem spala dobře, jen vstávat se mi v osm nechce. To už však sluníčko patřičně přitápí. Vypadá to na pěkný pařák.

Včera ráno v Bohumíně jsme získali brožurku Naučná stezka po stavbách z červených cihel v Bohumíně, jejíž obsah nás natolik zaujal, že jsme upravili itinerář a jedeme to objet, příp. obejít. Je tam popsáno celkem 12 staveb v centru i v okrajových částí.

Počátky města na místě dnešního Starého Bohumína sahají do poloviny 13. století – tehdejší trhová vesnice byla založena na trase Jantarové a Solné stezky. Byla obklopena bažinatým lesem. Obchodníci tady čekali v době povodní, když nemohli pokračovat dál přes řeku, místní pro ně budovali brody. V době krále Přemysla Otakara II. to byla již velká vesnice. Jenže v 19. století odmítli na svých pozemcích vybudovat železnici Severní dráhy. To zabránilo jeho dalšímu rozvoji.

Tehdejší nedaleký Šunychl se tomu nebránil a tak tam r. 1847 zastavil první vlak. Vzniklo tam nádraží a hned se začal rozvíjet průmysl, oblast se začala osídlovat, stavěly se nové domy. R. 1924 byl název obce Šunychl nahrazen názvem Nový Bohumín.

Stavby, která nás převážně zajímají, začaly vznikat na přelomu 19. a 20. století. Jsou postaveny v novogotickém stylu z ostře pálených neomítaných červených cihel. Ještě nedávno byly tyto stavby opomíjeny, dnes jsou památkově chráněny.

Na naučné stezce je 12 objektů, které patří k těm nejzajímavějším. U každé památky je informační tabule s povídáním, které je shodné s tím, co máme v brožuře. Stezka má 19 km, nechá se tedy projít i pěšky. My si ji projedeme autem.V tom horku někde chodit po rozpálených silnicích se nám vůbec nechce.

Trasu jsme si upravili tak, abychom začali na místě pro nás nejbližším a abychom se zbytečně nevraceli.

Začínáme od jihu. Jedeme do Vrbice. Projíždíme Hrušovem, který je dnes historickým městysem Ostravy, kde jsme zahlédli vysokou věž kostela sv. Františka a Viktora. Jenže nejsme v Bohumíně, proto se o ní v brožuře nepíše. My se už také nevracíme. Až později jsme zjistili, že je to škoda. Tento kostel, s jehož stavbou se začalo r. 1883, nahradil tehdy dřevěný kostelík sv. Máří Magdalény z r. 1813, který v té době nestačil vzrůstajícímu počtu obyvatel. Je také postaven z červených cihel, jako všechny další v naší brožuře uvedené stavby.

Zastavujeme skutečně až ve Vrbici, která byla dlouho samostatnou obcí. Píše se o ní již r. 1229. Patří k nejstarším na Těšínsku. Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské a sv. Jakuba staršího má vysokou štíhlou věž - proto je zde nejvýraznější stavbou. Stavěl se v letech 1910 – 1911 na místě čerstvě rozebraného dřevěného kostelíka. Má prý výjimečně zachovalý stav interiéru i exteriéru. Vnitřek bohužel nemůžeme posoudit, protože kostel je zavřený.

Přejíždíme do Nového Bohumína. Zastavujeme na parkovišti Okružní. Z červených cihel se nestavěly jen svatostánky, ale tady je ukázka bytových domů, tzv. Rafinérské kolonie. Ve městě se rozvíjel průmysl, a proto bylo nutno pro nové pracovní síly zajistit ubytování. Tuto kolonii nechala postavit petrolejová rafinerie, v té době 3. největší zdejší závod. Bylo zde r. 1908 postaveno devět domů. V každém domě bylo 8 bytů pro zaměstnance a jejich rodiny. Měli tam i malé zahrádky, kde pěstovali zeleninu a ovoce. Jen jeden dům musel být r. 1997 zbourán, kdy ho jako jediný zničila povodeň. Bytové jednotky jsou v domech stále, v době naší návštěvy byla prováděna rekonstrukce, tak jsme se mohli podívat jen z dálky.

Teď jedeme do centra Nového Bohumína, kde je toho nejvíc. Na parkovišti Husova necháváme auto. Nejdřív se jdeme podívat na nádraží. Je to kousek, nemá cenu tam někde pracně parkovat. Jeho budova sice není z červených cihel, ale jedná se o historickou stavbu. A nádraží – to je další Otova slabost. Nynější nádraží bylo postaveno r. 1860 na místě, kde o 25 let dřív byl jen bažinatý les. Až pak se tady začalo rozvíjet město - stavěly se domy i úřady, které se sem přestěhovaly ze Starého Bohumína. V letech 1902 - 1904 byla budova přestavěna novorenesančně – v té podobě ji známe dnes. Během války byla silně poničena a i v následných letech chátrala. V 90. letech 20. století proběhla celková rekonstrukce. Nádraží tak patří k nejhezčím historickým objektům města.

Vracíme se po tř. Dr. E. Beneše, ať nechodíme stejnou cestou. Čekají nás nyní skutečně už ty červené stavby z neomítnutých režných cihle.

Jdeme k té nejvzdálenější stavbě, kterou je kostel Slezské církve evangelické. Byl postaven v letech 1900 – 1901. Věž i s křížem na vrcholu měří 38,5 m. Evangelíci tady byli ze dvou třetin Němci a takřka z jedné třetiny Poláci. Čechů zde bylo minimálně. Během 2. světové války ho Němci zabavili. Vrátili ho až v 70. letech 20. století ve zdevastovaném stavu. Oprava trvala až do r. 1974.

Hned přes křižovatku je také červený dům - Centrum sociálních služeb. Není však až tak úžasný, proto není zařazen do budov na naučné stezce.

To už jsme na Masarykově ulici. Hned vedle je římskokatolická fara. R. 1898 se do města přistěhoval první farář a byla tady zřízena farnost. Fara byla postavena až v letech 1904 - 1905. Do r. 1918 směla používat speciální označení: Jubilejní nadační farní úřad Jeho apoštolského veličenstva Františka Josefa I.. Pravé křídlo bylo dostavěno v letech 1936 a 1937, ale ve stejném slohu a ze stejného materiálu, takže rozdíl není znát. Pod okny a pod střechou je budova zdobená tak, že to skoro vypadá jako krajka. Co ti zedníci s těmi cihlami dokážou je neuvěřitelné. Uvnitř fary je prý na schodech ručně malovaná galerie farářů.

Vedle fary je římskokatolický farní kostel Božského srdce Páně. O stavbě kostela se uvažovalo již r. 1877, až r. 1889 to bylo schváleno. Stavba byla dokončena r. 1894. A protože farář tady bydlel až od r. 1898, vozili sem faráře v kočáře ze Starého Bohumína. Pravidelné bohoslužby byly v němčině a polštině. Až r. 1921 se začalo s bohoslužbami také v češtině.

Obcházíme kostel. V Husově ulici je střední odborné učiliště v bývalé klášterní škole kongrenerace chudých školských sester De Notre Dame. Tato kongregace se sem dostala již před r. 1900. Stavba byla postavena r. 1900 během 6 měsíců. Tehdy tam byla 1. a 2. třída, r. 1903 byla otevřena německá tříletá měšťanská škola pro dívky. O pár let později byla přistavěna tělocvična, byl upraven školní a klášterní pozemek. R. 1928 tu byla zřízena hospodyňská škola pro ženy a o rok později dvojtřídní rodinná škola. R.1948 bylo zrušeno vlastnické právo kongregace a objekt museli opustit. Řeholní sestry na vlakové nádraží doprovázela policie. Klášter byl zrušen r. 1650. Od té doby budovu využívalo učňovské a střední školství. Dnes je tam centrum sociální služeb – je tam denní stacionář, terapeutické dílny, domov pro seniory a sídlo tam má i pečovatelská služba.

Už jsme zase na Masarykově ulici. Jen přecházíme parčík a jsme u dnešní radnice. Tato budova se stavěla v letech 1893 - 1894, tehdy však sloužila pro školní výuku. Stará škola ve Starém Bohumíně už nestačila a v Novém Bohumíně zatím škola nebyla. Jenže ani tato škola nestačila rostoucímu počtu obyvatel a tak se přistavovala – bylo to postupně – v letech 1898, 1903, 1907 a 1914. R. 1911 byla měšťanská a obecná škola ještě rozšířena o gymnázium. R. 1940 byla budova zrekonstruována a nastěhoval se sem městský úřad. Ten je tady od té doby stále. Nyní je tam ještě úřadovna městské policie a také informace.

Na rohu před radnicí je historický meteosloupek. Není sice červený, ale za zmínku určitě stojí. Stojí na soklu z umělého kamene. Je z r. 1922. Ozdobná mříž a korouhvička, která se mi na fotku nějak nevešla, je z r. 1975, kdy byla provedená celková oprava. Na jižní straně sloupku jsou údaje o historii meteosloupku a nedaleké radnice. Na severní straně je teploměr a informační tabulka s údaji, které se týkají přilehlých částí – ze kdy je první zmínka a počet obyvatel r. 1900 a 2008. Na východní straně je barometr a tabulka se zeměpisnými a klimatologickými údaji. Na západní straně je vlhkoměr a informace o velkých povodních, které se týkaly města, a to od již od 16. století.

Všechny červené budovy jsou tady skoro v jedné řadě podle Masarykovy ulice. Přecházíme Seifertovu ulici a jsme u původní radnice, která byla postavena během 7 měsíců r. 1898. Tehdy tady byla zasedací síň, 12 kanceláří, 4 komory a 3 malé byty. Na přelomu století byly v zadním traktu 3 obecní cely. R. 1940 tyto prostory radní opustili a přestěhovali se do sousední budovy bývalé německé školy a gymnázia. Od r. 1953 zde bylo zdravotnické středisko. R. 2005 se sem opět vrátila část úřadovny z vedlejší radnice.
Současně se stavbou radnice vzniklo před budouvou i náměstí – dnes náměstí T.G. Masaryka.

Budovy jsou fakt moc hezké, monumentální, ale špatně se fotí.

Jedeme do Šunychlu, kde je červená kaple Jména Panny Marie. Výbor pro stavbu kaple byl založen r. 1905. Se stavbou se začalo o rok později. V základním zdivu by měl být kámen s vyrytým letopočtem 1906, kdy byla kaple dostavěna. Marně jsme ho hledali. Uvnitř byl od počátku dřevěný oltář a od r. 1908 dvoumanuálové harmonium s vysouvacími pedály americké výroby. Až r. 1997 ho nahradil jednomanuálový nástroj značky Petrof. Mše se tady konaly do přelomu 60. a 70. let 20. století v latině, potom v češtině a polštině. Zajímavé je, že se zde nekonala nikdy mše v němčině.

Už nám zbývá poslední část Bohumína Skrečoň. Tady jsou dvě červené stavby. Nejdřív zastavujeme u hřbitovní kaple, která je na severním okraji obce. O zřízení zdejšího hřbitova se začalo jednat již r. 1893, ale byl založen až r. 1904 a je tam stále, jen byl o 20 let později rozšířen. Hřbitovní kaple z červených cihel je z r. 1906. Až do r. 1990 byla využívána k účelu, pro který byla postavena. Pak sloužila jako skladiště pro hřbitov. Po povodni r. 1997 jí praskla zadní cihlová zeď. Z podnětu místních občanů a za pomoci radnice byla kaple r. 2005 opravena a zase slouží pro původní účely. Tady jsme objevili kohoutek s vodou. Nepíšou, že není pitná, ale raději ji doplňujeme jen do nádob na užitkovou vodu. Nádoby máme prázdné skoro všechny.

Poslední kostel naší naučné stezky je jen o kousek dál – je to kostel Panny Marie Sedmibolestné se 43 m vysokou štíhlou věží. Kostel se začal stavět r. 1912 za pomyslnou povodňovou hranicí. Jenže 1. světová válka jeho stavbu přerušila. Vysvěcen byl až r. 1924. Cenné jsou původní vitráže okenních otvorů s novozákonnými motivy, původní keramická dlažba a žebrová křížová klenba.

Tímto kostelem jsme ukončili prohlídku 12 zajímavých červených staveb na naučné stezce. Tím však dnešní program ještě zdaleka nekončí. Čeká nás ještě Starý Bohumín a Karviná.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 14. den/dopoledne: Bohumín-NS po stavbách z červených cihel: Vrbice-sv.Kateřina, Nový Bohumín-Božské Srdce Páně a Slezské církve evang. a další, Šunychl-jména P.Marie, Skrečoň-P.Marie Sedmibolestné a hřbitovní kaple na mapě