Jedeme na Slovensko - část druhá - směr Malá Fatra

Bytča - Sobášský palác  •  Fotografie (39)  • Foto: jircak

Vstoupit do fotogalerie (39 fotografií)

Bytča - vstupní brána k zámku

Bytča

Vstoupit do fotogalerie (39 fotografií)

Středa 24. června

Českou republiku jsme opustili v dopoledních hodinách a nyní nás čeká několik týdnů pobytu na Slovensku.

První zastávku jsme udělali v Bytči, kde je nově zrekonstruovaný Sobášský (Svatební) palác. Je součástí hradu. Povedlo se nám zdarma zaparkovat nedaleko policejní stanice a vše jsme měli, co by kamenem dohodil. Na prohlídku jsme nešli, stačilo nám si to vše hezky v klidu obejít, vč. snad zatím ještě neopravené synagogy a kostela na náměstí. Dokonce jsme si všimli i prodejny zdejšího pivovaru Popper a na doporučení prodavačky zakoupili světlou dvanáctku a černou desítku. Večer to ochutnáme.

Ale to už Ota pospíchá do Žiliny. Přes rok tam studoval vysokou školu, dlouhá léta už tam nebyl a tak ho zajímalo, co se tam změnilo, resp. co ještě pozná. Zaparkovali jsme u fotbalového stadionu těsně před tratí. Dál už bylo parkování zpoplatněno. Bylo to však zcela ideální zaparkování. Prošli jsem parkem SNP a najednou jsme byli v centru. Já jsem se dočetla, že vždy v celou hodinu na radnici na Mariánském náměstí je zvonkohra. Honem jsme tam pospíchali a měli jsme to akorát. Ráda poslouchám, když na věžích bijou zvony, tohle je však ještě působivější. Prošli jsme si náměstí a vraceli se zpátky okolo katedrály Nejsvětější Trojice a okolo Buriánovy věže přes Farské schody zpátky na náměstí Andreje Hlinky. Tam totiž bylo infocentrum. Mělo by být největším infocentrem Malé Fatry, potřebovali jsme zde získat co nejvíce informací o městě, ale i o horách. Slečna byla sympatická, zásobila nás vším důležitým, dokonce jsme zdarma získali i perfektní turistickou mapu Malé Fatry. Všechno nasvědčovalo tomu, že vše další už bude v režii Oty. Jenže se nestačil ještě ani vrátit z toalety (a to je v těsném sousedství infocentra), už bylo vše jinak. Všimla jsem si, že slečna zavírá infocentrum a věší ceduli, že je na prohlídce Buriánovy věže. Nezaváhala jsem a pokusila jsem se připojit k objednané prohlídce. Kupodivu jsem neplatila vstupné, pouze jsem musela podepsat, že výstup je na vlastní nebezpečí. Opět bez zaváhání jsem podepsala i Otu, zaběhla za ním na toaletu a ode dveří volala, ať sebou hodí a přijde za námi – že jdeme na věž. Ještě že tam nikdo další nebyl. Ten by se asi divil, co tam dělám. Ota byl mile překvapen a výhled si doslova užíval.

Pak jsme se vydali nikoli po památkách, ale po cestách jeho mládí. Chvíli se nechytal, protože zde přibyla nová obchodní a kdo ví jaká střediska, ale pak se už našel. Jen tu jejich hospůdku nenašel. Ale nakonec jsme objevili pivnici, kde točili žilinské pivo Frambor. To jsme museli ochutnat. Dali jsme si dvanáctku, naše piva jsou lepší, ale když je hlad a žízeň, dá se pít všechno.  Zas tak špatné také nebylo. Měla jsem slíbené pirožky, jenže ty prodávají na druhé straně od náměstí. To jsem však nevěděla, že tam se dostaneme až večer. Pivem jsem na chvíli hlad zahnala, tak snad přežiji. Ale to jsem ještě netušila, co mne čeká. Pak jsme vyrazili najít jejich internáty a menzu, pak na mapě objevil pozdně románský kostel sv. Štefana krále. O tom z dřívější doby neměl ani tušení, tak jsme tam také museli. Pak jsme se už pomalu vraceli - přes židovský hřbitov, jejich školu a řadu dalších zajímavých staveb. To už jsem viděla, že pirožky hned tak nebudou, ale jako naschvál na každém rohu lékárna, ale potraviny široko daleko žádné. Až na náměstí, ale to už byly asi 2 bloky k pirožkům. Naštěstí i večer je ještě měli a byly výborné. Tím jsme skončili prohlídku Žiliny. Původně jsme chtěli ještě na Budínský hrad, ale už se tam nechtělo ani jednomu. Navíc by určitě byl už zavřený.

Ještě jsme zajeli do Trnové (je to vlastně okrajová čtvrť Žiliny) podívat se na náš první slovenský dřevěný kostelík – kostelík sv. Jiří. Tam se na nás usmálo štěstí. Novější nedaleký zděný kostel malovali a tak se sloužila mše ve starém dřevěném. A zrovna končila, když jsme tam dorazili. Tak jsme to měli i s prohlídkou interiéru.

Místo na spaní jsem podle mapy vytypovala u lomu Nezbud v Nezbudské Lúčce. Je to těsně pod Malou Fatrou a kousek od Strečna. Kupodivu to vyšlo. Místečko pro nás jak stvořené, nedaleko je koliba Panorama, kam si Ota po večeři skočil na pivo, zatím co já jsem se krásně umyla ve vodě z lomu - ale hezky u auta ve škopku. A když se Ota vrátil, seděla jsem u vínka a oliv a psala tento deník. Jenže sluníčko zapadá a citelně se ochlazuje. Takže nezbývá nic jiného, než jít spát.

Čtvrtek 25. června

Tentokrát bylo v noci příjemně, ráno jasno a na sluníčku teplo. Na dnešek jsme naplánovali volnější den. Postupně zjišťuji, co vše jsem nechala doma. Další věci nemohu najít. Pro chladné deštivé počasí mám s sebou kalhoty a bundu s membránou, ale někde i malou lehkou tenkou pláštěnku. Nepromokavé pončo jsem zrušila. Když prší, vyšlo mi to stejně. Byla jsem pod ním tak zpocená, že to bylo stejné, jako když jsem zmokla. A ještě je to těžší. Zatím neprší a když začne, budu moknout. Pro nejhorší případy mám ještě deštník, ale běhat po horách s turistickými hůlkami a s deštníkem, to si dost dobře nedovedu představit.

Vyrážíme na Strečno, lehce se zatahuje, ale pršet nemá. Navíc to není daleko. A to ještě kousek popojíždíme autem. Nechceme ho nechávat na opuštěném místě u lomu. Přejíždíme k nedalekému nádraží. Na hrad je to po červené, takže po lávce pro pěší přes Váh a doleva. Když jsem na hradbě jednoho domku zahlédla upoutávku PLTĚ NA VÁHU, trochu mne to zarazilo. Že jsou pltě vory, to jsem věděla. Ale proč je váží? To jsem nechápala, ale raději jsem si to nechala pro sebe. A dobře jsem udělala. Po chvíli jsem viděla šipku Pltě na Váhu. Místo abych vše v tichosti utajila, začala jsem se smát. Ota na mne chvíli koukal jako na cvoka, dokud jsem mu to nevysvětlila. A smál se taky. Kdyby mi to napsali rovnou pořádně, tak jsem se takhle nedivila. Ale zase bychom se nezasmáli.

Po krátkém zpestření programu jsme pokračovali po červené. Jenže najednou zmizela. Ale asi nejsme první váhající. Prodavač z kiosku si nás hned všiml a nasměroval na schody za kioskem. Cesta vede přes nově vybudovanou středověkou dřevěnou dědinu Paseky, kde si mohou děti odpočinout a pohrát si a kde se všichni mohou občerstvit. Pak ještě kousek do kopečka a jsme tam. Na komentovanou prohlídku si musíme počkat, ale nechá se tam okolo trochu projít a porozhlédnout, tak to rychle uteklo. Slečna průvodkyně je milá, dokonce jedno děcko nechala velikánským klíčem odemknout hrad. A ten je úžasný. Úžasné jsou i výhledy – na Váh i na kopečky Malé Fatry. Z tohoto pohledu skutečně nevypadají vysoké. Dokonce vidíme i na druhou stranu - na obec Strečno. Tam naši pozornost upoutala bílá stavba. Dozvěděli jsme se, že je to Památník francouzským partyzánům. Tak tam ještě taky musíme.

V kiosku pod hradem - hned u silnice jsme si dali klobásu, kterou nám doporučila paní z informační dřevěné chatičky, jen Staropramen nás nezaujal. Snad někde objevíme něco jiného. U lávky pro pěší je malá turistická informační kancelář, ale zavřená. Prý starosta šetří, otevřeno bude až v sezoně. To jsme zjistili v penzionu o kousek dál, kde jsme si dali Šariše. Je tu příjemné posezení na terase s vyhlídkou na Váh. Ani se nám nechce jít dál.

Ale musíme k památníku. Hlavně Ota. A já musím s ním, přece ho tam nepustím samotného. Víme, že je na kopci nad Strečnem. Ota vidí v obci první odbočku a už tam vyráží. Samozřejmě to vede úplně jinam a tak šplháme nenápadnou pěšinou prudce vzhůru, abychom nahoře zjistili, že tam z druhé strany vede široká pohodlná cesta. Prostředí památníku je hezky upraveno. Zpátky už jdeme po normální cestě. Z hlavní silnice jsme odbočili mezi vilky, jak jen to bylo možné.

Vracíme se po lávce do Nezbudské Lúčky. Jenže máme problém, potřebujeme si odskočit. V obcích to moc nejde a tak zase musíme na pivo. Kousek před nádražím točí Martiner. Dokonce jen za 0,85 Euro. Ale má to i další výhody. Mají tu wifinu a tak si můžeme zjistit, jak se druhý den dostaneme do Vrátné doliny. Sympatický hospodský nám na mapě ukázal, kde jsou zastávky. Tu si Ota uvědomil, že mám narozeniny. Tak ještě objednal naší zamilovanou borovičku. Trochu jsem se zde zdrželi. Myslím, že budeme mít co dělat – chceme ještě zajít na rozhlednu nedaleko našeho místa, které jsme si vybrali na přespání. Je však spíš už na večeři.

Když jsme se znova zabydleli na našem oblíbeném místečku, zjistili jsme, že nemáme mýdlo. Naši umývárnu máme vždy zavěšenou na bočním zrcátku a mýdlo je opřené o stěrače. Nejspíš jsme ho neuklidili a při drcání po cestě od lomu někde spadlo. Máme štěstí, postupně jsme našli obě části krabičky i mýdlo.

Po večeři přece jen vyrážíme na rozhlednu. Cesta je víc než dobrodružná. Od lomu stoupáme vzhůru, naštěstí Ota má neskutečně dobrou orientaci. Prohlásil, že jdeme moc vlevo a začal šplhat vpravo na louku a po posečené louce kousek zpátky. Narazili jsme na cestičku, pak na cestu a konečně vidíme rozhlednu - za plotem. Výhledy na žilinskou přehradu v zapadajícím slunci byly však úchvatné. Později jsme objevili otevřená vrata s elektrickým ohradníkem. Už jednou nás honili na pastvinách býci, od té doby se všem pastvinám zdaleka vyhýbáme. Takže k rozhledně raději nejdeme. Naštěstí jsme nemuseli zpátky, po chvilce jsme došli do Koliby. Ota dal po večeři jedno a přesunuli jsme se k autu, kde jsme si dali vínko a olivy. Musíme likvidovat svatební zbytky. Je nádherný večer, ptáci zpívají, všude okolo je klid. Tedy pokud nejede vlak, ale to je tak jednou za večer.

Pátek 26. června

Vstáváme v sedm, abychom včas zvládli dojet do 2 km vzdáleného Varína na autobus. Potřebujeme se dostat do Vrátné doliny. Všechno by bylo perfektní, kdyby zde nebylo České a Slovenské mistrovství republiky v cyklistice. Autobusy odklonili dřív, než uzavřeli silnice, samozřejmě nikam nic nenapsali. A to závody byly již druhý den a zastávka byla přímo před obecním úřadem.

Další autobus do Vrátné jede až v poledne, takže o 3 hodiny déle. Zůstáváme ve vsi a s místními fandíme. Lidí tu moc není, ale kraválu jo. Babky donesly lžíce a ešusy a mlátí do toho, co mají sily. Tady jsme od místních zjistili, že autobus do Terchové jede už v 11. Aspoň si prohlédneme Jánošíkovo město.

Na autobus jsme vyrazili s předstihem a to bylo dobře. Zkoušela jsem stopovat, jeden z místních nám zastavil a dovezl až na náměstí. Ušetřili jsme Eura i čas. Stačili jsme navštívit infocentrum, kostel s pohyblivým Betlémem, trochu se projít po městě a odjet do Vrátné k lanovce. Ta naštěstí jezdila průběžně, nebylo nutno čekat, takže už před 14. hodinou jsme byli na začátku trasy.

Snilovské sedlo nás přivítalo zimou a povětřím, ani sluníčko nás nevítalo. Podle mapy.cz naše plánovaná trasa měla být sotva na 6 hodin, podle místního značení o hodinu déle. S pauzami na fotografování, občerstvení, kocháním se budeme mít co dělat být u auta za světla. Ale většinou trasy zkracujeme, uvidíme. Tak vyrážíme, přece se neotočíme a nepůjdeme zpátky.

Jen jsme vylezli na kopec nad lanovku, zapomněli jsme na nepříznivé počasí. To byly výhledy. Takové jsme ještě nezažili. Vyšplhali jsme na Velký Kriváň, spustili se do úžasné doliny a už zase šplhali na Malý Kriváň, ale to je pěkná potvora. Předchází mu dva vrcholy. Když už si myslíte, že jste nahoře, zjistíte, že je za ním schovaný další vrchol. A pak ještě jednou to samé. Mezitím i sluníčko vylezlo, vypadalo to skoro na idylu, stoupání nebylo tak prudké. Jenže se chvílemi šplhalo po úzkých traverzách. Psali, že je to nebezpečné ve větru a dešti, ale pro mne to bylo hrůzostrašné i takhle. Trpím závratěmi a tak jsem toho občas měla ažaž. I jsem se musela na chvíli posadit, abych se trochu uklidnila. Ale výhledy nádherné, kytiček tam kvetlo spousta, dokonce i hořec. No, báječné.

Další vrchol před námi byl Suchý, ale nechá se podejít po žluté. Když jsme viděli ten příšerný skalnatý stoupák a na mapě klesání kolmo na vrstevnice, zvolili jsme žlutou. Je však otázka, co bylo lepšího. Myslíme si, že horší sestup snad ani neexistuje. Cesta strašná, samý kámen a poměrně prudce dolů. Jen kratičké úseky byly rovinaté. Ani výhledy nebyly, až ke konci. Zpátky na červenou jsme se dostali na nádherné louce. Dokonce jsme ve svahu viděli, kudy červená vede. Taky hrůza. Na chatu Pod Suchým jsme museli ještě cik cak po sjezdovce. Dorazili jsme tam skoro v půl sedmé a před sebou jsme měli minimálně dvě hodiny cesty. Nejradši bych tam snad přespala, ale je to ubytovna a volno měli pouze za předpokladu, že máme vlastní spacák. Dala jsem si polévku, Ota pivo a odvážně jsme vyrazili dál. Na Starý hrad to mělo být hodinu a čtvrt. Zpočátku byla cesta krásná, pohodlná, mírně se svažující. Ale pak to začalo. Zase prudký sešup. Kolena nám už vypovídala službu. Předtím jsme časy lehce stahovali, teď už jsme šli skoro hodinu a půl a hrad nikde. Hodin spousta, já začala mít strach i z medvědů, kteří se prý v těchto místech zdržují. Před odjezdem jsem nastudovala, co dělat, abychom se s nimi nesetkali a co dělat, když už k tomu dojde. Víc se mi líbila prevence. A tak jsem rachtala plechovou krabičkou s energitem, občas ťukla hůlkou o kámen. Když prý slyší, že někdo jde, utečou.

Medvědy jsme tedy nepotkali, ale najednou šla proti nám parta mládeže, vybavená na spaní v přírodě. Na otázku, jak je to daleko ke Starému hradu, mi ho ukázali. Koukali jsme na zem, kudy jít, ale nahoru jsme se nepodívali. A to byl jediný okamžik, kdy jsme zahlédli vysokou věž. Za chvíli jsme došli na rozcestí s odbočkou k hradu. Byl to asi poslední kopeček na trase, kde jsem přestala dávat pozor na cestu, nohy mi ujely, každá jinam a já se tam sesula k zemi. Ale dobře to dopadlo, nohy zůstaly celé, jen už se mi nechtělo šplhat do kopce ke zřícenině. I Ota to nakonec vzdal, když viděl tu cestu. A tak už po pohodlné cestě jsme došli do vsi. Pitra chudák musel ještě 2 km pro auto, já jsem aspoň mohla zpomalit.

Cestou mne napadlo udělat mu radost a tak jsem do včerejší hospody zašla koupit petku piva. Jenže tento termín Slováci neznají. Nejdřív mi natočil půllitr, když jsem se omluvila, že jsem nechtěla půllitr, ale petku, tak se optal: "To je čo?" Vše se vysvětlilo s úsměvem. Když jsem už za tmy na Otu čekala u silnice, připevnila jsem na petku reflexní pásku. A když jsem slyšela nezaměnitelný zvuk našeho tranzita, tak jsem na něj s petkou mávala. Samozřejmě si nejdřív myslel, že někdo stopuje, pak viděl petku a pak mne. Radši nebudu říkat, z čeho měl větší radost.

Společně jsme zajeli na naše místečko, v deset jsme si ještě dali polévku a v jedenáct celí šťastní už zalézali do pelechu. Tohle nám tedy moc nevyšlo. Škoda toho, že nám ten autobus ujel. Mohli bychom jít pomaleji, víc odpočívat a dorazit dřív a víc v pohodě. Ale i tak jsme byli spokojeni, že jsme to ve zdraví zvládli.

Sobota 27. června

K ránu trochu sprchlo, ale když jsme konečně vstali, bylo slunečno. No, vstali, vybelhali jsme se z auta. Já měla kolena ztuhlá, sotva jsem je ohýbala. Ota na tom byl o něco líp. Uvidím, co vůbec zvládnu. Ale věřila jsem, že to rozhejbu. Už večer jsme změnili plán na částečně odpočinkový. Umyli jsme nádobí od večeře a po snídani vyrazili směr Terchová až do Bieleho Potoka. Místo další vysokohorské turistiky dáme lehce adrenalinový výstup Jánošíkovými dierami.

Parkovné 2 Eura na celý den nebylo tak strašné. Mapu naučné stezky jsme získali od slečny, která vybírá parkovné, ale měli ho i v kolibě vedle parkoviště, kde Ota zahájil celodenní akci. Po včerejšku je nějaký vyprahlý. Připravili jsme si několik variant, moc jsem si nevěřila. Uvidím, kde to vzdám.

První část trasy byla jasná. Po modré přes mosty až na rozcestí Ostrvné. Pak byla možnost pokračovat v přímém směru po modré nebo si dát žlutou jednosměrnou, o to náročnější odbočku. Tady zvítězila zvědavost. Tohle musím zvládnout a pak uvidím. Tak to byla nádhera - soutěsky, mostky, žebříky. Na těch jsem si moc jistá nebyla, držela jsem se jako klíště. Když byl hodně dlouhý, docela jsem se klepala. Ale stálo to za to. Ty nádherné pohledy se jinde nevidí. Takhle vypadala asi čtvrtina cesty, pak se šlo po poměrně pohodlné cestě lesem až ke kolibě Podžiar na stejnojmenném rozcestí.

Tam jsme posvačili, Ota dal i pivo. Já se cítím poměrně dobře, kolena se rozhýbala, nekončím, jde se dál. Tentokrát pokračujeme po modré – opět stoupáme po jednosměrce. Problém byl v tom, že řadu lidí nezajímalo, v jakém směru se cesta má procházet. Někteří aspoň počkali, až se chodník uvolní, aby mohli pokračovat v protisměru, ale někteří vypadali, že je nikdo a nic nezajímá. Vyrazili na žebříky v protisměru, tam pózovali, fotili se a vy čekejte, až slezeme. Horší bylo, že tímto způsobem scházeli i lidé s poměrně menšími dětmi.

Cesta byla nádherná, ale náročnější než předcházející úsek. Žebříky byly delší, ale hlavně jeden úsek bylo nutno překonat po skále pomocí lana. Nikoliv vzhůru, to bych ještě zvládla, ale podél skály. Možná proto to někdo vzdal a vracel se. Ota to samozřejmě zvládl poměrně snadno. Se mnou to bylo horší. Otou povzbuzována jsem vyrazila. Úsek nebyl dlouhý, ale bylo to mokré a místa na uchycení se nohou se mi zdála malá nebo daleko, příp. vysoko od sebe. K tomu moje chromá kolena a závratě. Jen jsem slyšela: „Drž se oběma rukama“. To mi říkat nemusel. Kdybych měla tři ruce, držela bych se třemi. Postupně jsem se dostala doprostřed. Ale to bylo to nejhorší. Najednou jsem zjistila, že dopředu nemohu, ale nemohu už ani zpátky. A taky jsem věděla, že tam nemohu zůstat a že mi nikdo nepomůže. Byla to hrůza. Kam jsem měla dát nohu, jsem zvládla si jen kleknout, ale pak jsem to nakonec nějak zvládla. Naštěstí nikdo za námi nelezl, nikoho jsem nezdržovala a nikdo se nebavil na můj účet. I když to by mi vadilo nejmíň. Dokonce Ota neměl ani foťák, aby mé pokusy mohl zvěčnit. Naštěstí takový těžký úsek už nebyl a tak jsem to vše zvládla až do dalšího rozcestí Pod Pálenicou.

Tady byla další možnost pokračování v cestě. Nechalo se jít kousek po oboustranné modré Pod Tesnou Rizňu a pokračovat po jednosměrné modré Pod Tanečnicu a zpátky se vrátit po zelené na toto místo. Já byla rozhodnuta, že dál nejdu a na Otu že klidně počkám na zpáteční trase. Začalo však lehounce mrholit a to nakonec pomohlo Otovi ve váhání. Došel k názoru, že už jsme viděli tolika krásy, že to stačilo a vydali jsme se po zelené zpátky. Cesta vedla lesem, samozřejmě z kopce - to se opět našim kolenům moc nelíbilo, ale cesta byla pohodlná, takže jinak dobrý. Dokonce i mrholit přestalo. Na nádherném rozkvetlém palouku s úžasným širokým výhledem jsme dali sváču. A pak už jen zpátky. Okolo chaty Podžiar a tentokrát už po modré přes můstky a po posledním žebříku dolů.

Blížíme se k parkovišti, zase začíná mrholit. Ale to nám už nevadí. Den se povedl, výlet byl nádherný a hlavně - přežila jsem. Nedovedu si představit tuto cestu absolvovat v dešti. I nyní za slunečného počasí byly skály vlhké, místy se chodilo po kamenech v potoce.

Než jsme dojeli do Terchové spustil se pěkný liják. Když jsme den před tím jeli autobusem Vrátnou dolinou na lanovku, vyhlédli jsme si jedno místo na přespání. A tam jsme nyní mířili. Do Štefanové jsme si dojeli pro petku Bernarda, a pak kousek zpátky na parkoviště k bývalé sedačkové lanovce. Ideální místečko. Potok přes silnici, víc nepotřebujeme. Dokonce se nechá zajet k budově lanovky, takže nejsme ani moc na ráně. Mezitím přestalo pršet, udělali jsme večeři, krásně se umyli a udělali si příjemnou večerní siestu. Máme naštěstí zvedací dveře, takže pod dveřmi v křesílkách nám nevadilo, že občas prší. Snad se to přes noc vyprší.

Neděle 28. června

Pršelo asi celou noc, ale prší i ráno. Podle předpovědi má pršet a když se podíváme ven, tak to tak vypadá. Poslední výlet do hor rušíme. Se vstáváním nepospícháme. Chvilku to vypadá, že se to protrhá, ale vydrželo to tak akorát na snídani. Ohřáli jsme zbytky od večera, nádobí umyli pod deštovou vodou a opouštíme naše noční stanoviště a tím i Malou Fatru. Trochu oklikou vyrážíme na Oravu.

Autor: jircak

Další články autora: 1681

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli