Malá Fatra čundropuťáková
Je to už sice delší dobu, ale jelikož tento výlet byl jeden z prvních, které nastartovaly moji vášeň k horám, ráda bych se o zážitek z něj podělila :)
Malou Fatru jsem si zamilovala od prvního pohledu. Pro náš první samostatný pomaturitní puťák jsme si ji s holkama vybraly z rozumových důvodů jako je nadmořská výška, vzdálenost od domova, ale i z důvodů estetických - prostě Jánošíkovy diery, to jsme chtěly moc moc vidět :)
Vyrazily jsme tedy hned po maturitě. V pátek ráno na vlak do Uherského Brodu, a odsud dálkovým autobusem směr Trenčín (ten nám ovšem ujel, takže jsme si cestu zkoplikovaly trcálkama přes Hrozenkov. Není však nic epičtějšího než: "no, to musíte tadyma dolů na hranici. Tam bude taková hospůdka. Před ní bude stát modrý autobus, no a uvnitř bude sedět řidič v modré košili. A toho se zeptáte, kdy vás vezme do Trenčína." Snad jen to, když přijdete na hranici a před hospůdkou stojí modrý autobus a vy si v něm za dvacet minut frčíte směr Trenčín. V Trenčíně už jsme přesedlaly zase na vlak, a v Žilině jsme už měly trochu strach, zda najdeme správný autobus do TERCHOVé, ale naštěstí nás odchytila nějaká paní a odvedla k minibusu (chlápek, soukromník, co zajišťoval přepravu osob Žilina-Terchová ve svém bílém devítimístném tranzitu), který nás někdy kolem páté odpoledne vyplivl u pošty v TERCHOVé. Rozloučily jsme se a s odhodláním vyrazily směr Tiesňavy.
Po přejítí kaňonu v Tiesňavách a vyšlápnutí lanovky ve Starém dvoru sme se kolem deváté večer dobelhaly k chatě na Grúni, kde jak jsme měly zjištěno můžeme legálně přenocovat pod stanem (za poplatek 1€ os/noc, i rozdělat oheň v místním ohništi), přímo v srdci národního parku, povečeřely jsme a uložily se ke spánku.
Druhý den jsme vyrazili malou pěšinkou, vedoucí Entím lesem (znáte to, když se vysoké stromy klátí ve větru a vržou jeden druhému své příbehy?:)) směr Vrátna. Po zkonstatování - "tohle jdeme nahoru??" jsme se šly podívat na cenu lanovky a zkonstatovaly: "tohle jdeme nahoru!" a vydaly se další lesní pěšinkou, tentokrát do kopce, ale zato s milými serpentinami. Jak se po několika výškových metrech ukázalo. Druhé dvě třetiny cesty totiž vedly...střemhlav vzhůru. Sice nás uklidňoval fakt, že alespoň nějací aktivisti si to nordic walkingem sprintují nahoru, zato proti nám stálo pár lidí, kteří nás zdravili slovy "tohle bych ani Hitlerovi nepřál" (a to šli dolů). No nakonec jsme se vydrápaly až do Snilovského sedla a se zjištěním, že tam nahromadili zbytky zimy jsme se nadšeně bosé proběhly po hromadě sněhu. U rozcestníku nastal další zlomový okamžik. Na Vel'ký kriváň to byl už jen kilometr...ale vidina chaty byla skoro silnější. Pak jsme ale dospěly kompromisu a s důvodem, že "tohohle bychom litovaly" jsme ukryly krosny do kleče a vyběhly na nejvyšší vrcholek Malé fatry. Cestou dolů už jsme si pískaly, vezvedly krosny v křoví a u nedaleké Chaty pod Chlebom znovu, za stejných podmínek rozbily tábor. Trochu jsme si odpočinuly a usnuly za zvuků poryvu větru, na blízké hřebenovce, který je výraznou připomínkou toho, že hory mají duši, a úctu k nim by neměl nikdo zahodit.
Další ráno jsme obešly Chleb a po hřebeni jsme došli až na Poludňový grúň. Odtud prďáckým sešupem zpět na chatu na Grúni, kde jsme si dali půldne volno a vyvalily se na pozdním opoledním sluníčku. Večer u táboráku nám místní kuchař vyprávěl o posledních medvědích zprávách (u chaty se tehdy deset let neobjevil) a taky nám prozradil, proč se chata pod Poludňovým grúněm jmenuje Na grúni...Je to podle toho kopečku vlevo od chaty ;) V noci mě pak probudilo houkání sovy. Tehdy jsem mohla poprvé vidět sovu, ale byla jsem líná vylézat ze spacáku...a trochu jsem se bála medvědů :D
Poslední den našeho výletu byl před námi. Cíl byl stanoven na TERCHOVou, avšak cestou přes Štefanovou a Jánošíkovy diery. Ráno trochu poprchalo, a tak nálada v táboře nebyla zrovna příznivá. Dopoledne se však počasí umoudřilo a dovolilo nám i malý exkurz po "Jánošíkových žebříkách a lávkách." Slíbily jsme si, že sem se ještě někdy vrátíme, bez krosen a projdeme si to celé i s Rozsutcema. Bylo však načase se odebrat zpět do TERCHOVé. Cestou po asfaltce jsme byly o krok napřed před přicházejícím deštěm, a ten nás dohnal v momentě, kdy jsme se schovaly do zastávky. Chvilku před autobusem přijel pán s bílým tranzitem, takže cestu z TERCHOVé jsme opět absolvovaly s ním. A pak už následovala jen prospaná cesta vlakem domů.
Celkové skóre: 30km, 4 dny, 20 kg na zádech, nesčetně puchýřů a nadávek na blbou lanovku a těžké batohy. A ještě více vyplavených endorfinů, zajímavých kytek (třeba kapradí na prosluněném svahu?!), sedmnáctset výškových metrů, a spousta zábavy, nadšení a krásných chvil s přáteli a přírodou.