Jedeme na Slovensko - část šestá - dřevěné kostelíky
Opustili jsme přelidněný Pieninský národní park a chystáme se na trasu po dřevěných kostelících, kterou si občas zpestříme výstupem na nějaký hrad, zříceninu, rozhlednu nebo památník.
Neznamená to však, že jsme zatím žádné dřevěné kostelíky na Slovensku neviděli. Viděli jsme jich docela dost (v Trnovém, Istebném, Leštinech, Svätém Kríži, Tvrdošíně a Kežmarku), ale stále nám to nestačí. Nyní se budeme pohybovat v místech, kde jich je asi nejvíc.
Neděle 12.7.
Spíme kdesi u včelína mezi obcí Hraničná a Starou Lubovňou s výhledem na hrad. Tentokrát v noci bylo docela teplo. Možná to bylo i tím, že jsme spali zhruba o 350 metrů níž než předcházejícího dne. Hned od rána svítilo sluníčko a příjemně hřálo, to by byla dovolená, kdyby to takhle vyšlo.
Při snídani jsme měli návštěvu - majitele včelína. Samozřejmě jsme větrali deky a byli všude roztaženi. Hned jsem mu chtěla uvolnit průjezd, ale nechtěl. Že prý tam stejně nezajíždí. Pěkně jsme si popovídali o cestování, taky se chystal na dovolenou.
Po snídani jsme popojeli kousek na sever do obce Hraničné podívat se na další dřevěný kostelík. Akorát končila mše, tak jsme si ho mohli i uvnitř pěkně prohlédnout. Ota ještě hledal židovský hřbitov, snad by tu někde měl být, ale vzdal to, protože vesnice byla roztažená tentokrát kolmo na hlavní silnici. A ptát se nechtěl. Když jsme viděli babičky, jak pracně sestupují do údolí, bylo nám jich skoro líto.
Už jsme se těšili na hrad Stará Lubovňa. Placené parkoviště je pod hradem (1,5 Eura) a pak se muselo pěkně do kopce. Zase trochu pomohla moje alternativní medicína, ale moc jsem kolenu tentokrát už nevěřila. Snažila jsem se ho šetřit, dokonce jsem nevystoupila až nahoru na věž. Ale Ota mi vše nafotil. Hrad je obrovský a za prohlídku určitě stojí. Součástí prohlídky je ukázka sokolnictví. Své dravce představovala dvě děvčata z jediné základní školy, kde je povinná výuka sokolnictví. Dravci přelétali nízko nad našimi hlavami, jednou jsem dokonce cítila jejich křídla na hlavě. Bylo to jako pohlazení.
Prohlídka trvala skoro dvě hodiny. Prvně jsem si na hradě všimla tabulek se slepeckým písmem. Údajně je to prý částečně i bezbariérový hrad. Samozřejmě se vozíčkáři nedostanou všude, ale až na nádvoří určitě. Potřebují však někoho, kdo jim pomůže vyjet kopec k hradu. Nejsou tam schody, jen je to trochu prudší.
Ota se chtěl zastavit ještě přímo ve městě ve Staré Lubovni, dočetl se o úžasném kostele sv. Mikuláše na stejnojmenném náměstí, kde mají být i historické původní domy. Jenže nic nás nenadchlo, dokonce jsme zjistili, že restaurace na náměstí sice nabízí menu v pondělí až v pátek, ale o víkendu nevaří. A na pizzu jsme neměli chuť. Dojeli jsme tedy až na zříceninu Plaveč, kde jsme si namazali kus chleba. Vařit se mi v tom horku vůbec nechtělo.
Odjíždíme směr Bardějov, ale už konečně máme téměř na trase několik dřevěných kostelíků. Nejsou sice přímo na hlavní silnici, ale to nám nevadí. My je prostě chceme vidět.
Za obcí Malcov odbočujeme. První zastávka je v Lukově. Kostel byl zavřený, na dveřích byl uveden telefonní kontakt na faru, že by nám ho přišli otevřít. Okénkem jsme částečně dovnitř viděli, byl vidět i ikonostas krásně opravený. Věděli jsme, že všechny kostelíky uvnitř neuvidíme, takže nám toto stačilo.
Vracíme se na hlavní silnici a po chvíli odbočujeme do obce Krivé. Tam probíhala prohlídka, poslechli jsme si konec a pak ještě jednou vše od začátku. Za vstupné 1 Euro na jednoho důchodce jsme obdrželi nádherné brožurky a prospekty. I zde tento kostel měl ikonostas, ale byl větší a krásný. Zde jsme měli povoleno si udělat jednu fotku, zpravidla se v těchto kostelících fotit nesmí.
Poslední kostelík tento den jsme si prohlédli v Hervartově. Tento patří mezi osm dřevěných kostelů na Slovensku, které jsou zapsány v Seznamu památek Unesco. Naštěstí bylo otevřeno. Oficiální vstupné bylo stanoveno na 3 Eura za osobu, ale pán rovnou povídal, že záleží na nás, zda máme a dáme. Když jsem mu za nás oba důchodce dala 3 Eura, byl zjevně spokojený. I on nám dal nějaké prospekty a pohlednici. Trochu se to sice prodražuje, chceme takovýchto kostelíků navštívit ještě asi dvacet a samozřejmě, když bude možná prohlídka, neodoláme a půjdeme dovnitř. Zatím jsme se jich ještě nenabažili. Každý je jiný a nádherný. A v tomhle bylo zachováno tolik nádherných fresek, že jsme opět žasli. Navíc jsme mohli fotit, jak bylo libo, takže mám interiér nafocený lépe než v obdržených prospektech.
Původně jsme chtěli ještě na rozhlednu Žebrák, která je od kostelíka vzdálená asi 3 km, ale pán nám to rozmluvil. Je to prý prudký výstup a je třeba aspoň 1,5 – 2 hodiny. Už máme hlad, jdeme tedy raději hledat, kde přespíme. Pán z kostelíka tvrdil, že můžeme zaparkovat hned za obcí. Směr rozhledna to nevyšlo, ale směr hřiště to vypadalo líp. Ještě před hřištěm jsme odbočili na širokou prašnou cestu a dojeli na louku a na ní navazující pole. Na kraji se nechá dobře zaparkovat. Ale je to dost otevřené ze všech stran. Kupodivu nikdo zde nechodí, přesto když jsem se šla umýt, tak jsem prvně použila náš sprchový kout. Sice nakonec zbytečně, bylo to tu skutečně jak na konci světa. Ale když jsme si ho pořídili, tak ho musíme také vyzkoušet. Navíc jsem zjistila, že ho lze použít i jako paravan, když se šikovně umístí k autu.
Kupodivu večer v 8 hodin je docela teplo, ale je zataženo. Když šel Ota koupit na večer pivo, na chvíli jsem chytila wifinu. Podle předpovědi se má počasí zkazit a už večer začít pršet. Uvidíme, zatím vše tomu nasvědčuje.
Pondělí 13. 7.
V noci bylo skutečně teplo, občas sprchlo. Bohužel nesnáším změny počasí, takže jsem byla neustále vzhůru. V půl šesté začalo lít jako z konve, celá obloha byla jednolitá tmavá šeď. Dobře to nevypadalo. Kupodivu po sedmé to začalo slábnout a než jsme se vyhrabali z auta, bylo po dešti. Zataženo bylo stále, ale už se to trochu trhalo. Uvidíme. Jen jsme se nasnídali, už zase mrholilo. Ranní hygienu jsme udělali až u kostelíka, kde mělo už být otevřené informační centrum (bohužel nebylo), ale kde už večer byly otevřené toalety. Také jsme trochu doplnili zásoby vody. Z důvodu silně nejistého počasí jsme výstup na rozhlednu zrušili a vyrazili do Bardějova.
Centrum města bylo vyhlášeno už v r. 1950 městskou památkovou rezervací, v r. 2000 byl gotický kostel sv. Jiljí papežem Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor. Od stejného roku je město zapsáno v Seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Moc jsme se tam těšili.
Zaparkovali jsme v sídlišti v Komenského ulici nedaleko centra a vyrazili do města. V infocentru na Radničném náměstí jsme získali mapku města, na druhé straně byly uvedeny zajímavé objekty města. Je jich tu dost, budeme mít co dělat to vše prohlédnout. Navíc jsou tu i poměrně velké zbytky původního opevnění, bašty, hradby, zbytky bran. Všechny tyto památky mají krásně popsané, tak stačí jen jít, koukat se okolo sebe, žasnout a číst.
Nejvíc času jsme strávili v bazilice, kde většina oltářů a vybavení vůbec pochází z 2. poloviny 15. století. Samozřejmě se platí vstupné (1,5 Eura bazilika a 1,5 Eura věž), ale i uvnitř je vše perfektně popsáno.
Vstup na věž je na vlastní nebezpečí (a to za to musím zaplatit 
), vede tam úzké točité kamenné schodiště, až v úrovni zvonů je pohodlnější dřevěné. A ty výhledy, ty skutečně za tu námahu stojí. Měli jsme to dobře rozvržené, Ota vše pomalu a poctivě čte (taky si toho pak spoustu pamatuje), já pomalu zvládám výstupy a sestupy a tak jsme si to hezky rozvrhli, sešli se na věži a pak zase při odchodu z kostela.
Dobře to vyšlo i s obědem. Když to vypadalo, že brzy bude pršet, přerušili jsme procházku podle hradeb a zašli na menu (tentokrát za 3,15 Eura) do skoro luxusní restaurace vedle infocentra. Než jsme se najedli, venku se vypršelo. Dokončili jsme prohlídku města a musím říct, že jsem toho už měla akorát tak dost. Nějak jsem z toho všeho byla pěkně ušoupaná. Původně jsme chtěli jít ještě ke kostelíku v kopci nad městem, kam vede křížová cesta, ale pak jsme to zrušili. Nemusíme zase vidět všechno. Zrovna tak jsme zrušili původně plánovanou 4 km dlouhou naučnou stezku okolo Bardejovských kúpelí s vyhlídkou na hrad Zborov s tím, že se raději na hrad půjdeme podívat.
Výstup je možný ze dvou stran. My jsme zvolili cestu z obce Dlhá Lúka. Na konci obce jsou na dvou místech označená místa k parkování. Z druhého je to pak 2 km nahoru. Cesta je pohodlná s mírným stoupáním. Pokud bychom jeli až do Zborovského Podhradí, šli bychom sice jen 1,5 km, ale do pěkně prudkého kopce. Zborov je zřícenina, ale je vidět, že to musel být skutečně obrovský hrad. Dobrovolníci tam provádí opravy, do kterých se částečně mohou zapojit i návštěvníci a od vchodu nahoru na nádvoří jim vynést kyblíky písku.
Na závěr dne jsme se zajeli podívat ještě na dřevěný kostelík v Jedlince. Byl tam uveden kontakt na paní, která by nás dovnitř pustila, ale nechtěli jsme už nikoho v šest večer nikam tahat. Původně jsme chtěli někde za obcí přespat, ale když jsme viděli ty kopce, zajeli jsme dle plánu k dalšímu kostelíku v obci Mikulášová. Podle toho, co jsem doma našla, zde měl být obnovený dřevěný kostelík zasvěcený Ochraně Přesvaté Bohorodičky. Jenže toho názvu jsme v obci našli zděný kostel s letopočtem 1972. Někde se stala chyba. Ale zato se nechalo okolo kostela projet dozadu do polí a na nádherném místě opět přespat.
Mraky se honí, chvíli to vypadá na déšť, za chvíli je zase skoro jasno, tak uvidíme, co nás zítra čeká. Ani moc velká zima není. A hlavně je tu zase nádherný klid, jen ptáci krásně cvrlikají.
Úterý 14.7.
Tentokrát se v noci vyjasnilo, ale zase bylo docela zima. K ránu jsem vytahovala peřinu. Ale svítilo sluníčko, aspoň chvílemi. Našli jsme prospekt se 40 slovenskými dřevěnými kostelíky, kde jsme zjistili, že zdejší dřevěný kostel je ve skanzenu v Bardejově a že byl nahrazen zděným. Tak tahle informace mi unikla.
Hned ráno jsme vyrazili podívat se na další dřevěné kostelíky - ve Varadke, Vyšné Poliance, v Hutce. Tyhle kostelíky nejsou daleko od sebe. Všechny byly postaveny až poč. 20. století. Byly však zavřené, nebyl ani uveden kontakt na někoho, kdo by nám kostel otevřel. Ale ani nám to moc nevadí. Rozhodli jsme se, že si budeme prohlížet interiér jen u těch starších kostelů. Stačilo nám, že jsme si kostelíky obešli, nafotili, z vlastních zdrojů jsme si přečetli, čím je zajímavý.
Aby byla změna a taky aby bylo trochu pohybu, naplánovali jsme si výstup na rozhlednu Rohuľa. V Nižném Orlíku odbočujeme do Vyšné Jedlové (mimochodem cesta je dost zoufalá, ale naše americké vozidlo to prý zvládne) a pak už po pořádné silnici do Belejovců, odkud jsme pohodlnou cestou do mírného kopečka vyšli až k rozhledně. Cestu jsme si zpestřili trháním malin, bylo jich tu spousta a krásně zralých. Nahoře to bylo moc pěkné. Je tam dokonce otevřená útulna, kde se nechá přespat. Jen karimatku a spacák je nutno mít vlastní. Jsou tam i kamínka, takže v případě nepříznivého počasí se tu nechá zatopit a usušit se. V případě potřeby se tam naskládá i docela dost lidí. No prostě úplně super. Venku je větší množství laviček i zastřešený altánek. Rozhledna je volně otevřená, nahoru vedou žebříky, jsou poměrně strmé, ale i s mými závratěmi jsem to zvládla. Ještě že na vrcholové plošině je lavička. Výhledy jsou bezvadné. V případě jasného počasí mají být vidět i Tatry. Ale takové štěstí jsme neměli.
Když jsme se vraceli k autu, začalo drobně mrholit – jen nás to trochu postrašilo a popohnalo. Za chvíli zase přestalo.
Ve Svidníku jsme se původně ani nechtěli zastavit. Je to však jedno z větších měst, které zasáhly boje v rámci Dukelské operace, je zde Vojenské historické muzeum a hlavně – je to jediné město v Evropě, kde je socha generála Ludvíka Svobody. Tu jsme chtěli vidět a také navštívit infocentrum a získat nějaké zajímavé prospekty. Jenže to tu vůbec nemají. Šipka se zeleným „Info“ nás dovedla k panelu s mapou města. Socha generála Ludvíka Svobody je naštěstí umístěná tak, že ji nelze přehlédnout. Alespoň jsme zde v Lídlu doplnili zásoby.
Když už jsme až v těchto místech, chceme se zajet podívat na památník na Dukle. Podél silnice je řada obcí, kde jsou dřevěné kostelíky. Přemýšlíme, kolik jsme jich viděli, ale je to náročné to spočítat. Jen víme, že hodně jich ještě uvidíme. Moc se na ně těšíme. Každý je jiný a každý je hezký. Je to neskutečné, co lidi dovedli vyrobit bez použití hřebíků.
Z hlavní silnice nyní odbočujeme směr obec Dobroslava a Kružlová. Budeme projíždět údolím, které se zde říká Údolí smrti. Přesně zde probíhali snad ty nejtvrdší boje Karpatsko-dukelské operace. Hned na křižovatce nás vítají u památníku těchto bojů. Už tady jsou vidět dva tanky – ruský a německý.
Nejdřív jsme vyrazili ke kostelíku v obci Dobroslava, kde byl konečně uveden i kontakt na paní, která by nám umožnila se podívat dovnitř. Kostelík se nám moc líbil, jenže jsme se paní nedovolali. Je okolo poledne, třeba se jí nikam nechce, tak to nezvedá. Těžko říct.
Vracíme se tedy zpátky. Chceme se zastavit i tady u tohoto památníku v přírodě. Odbočujeme směr obec Kružlová, ale nakonec musíme odjet směr Nižná Písaná. Kousek za křižovatkou je parkoviště a několik tabulí s informacemi. Ve svahu jsou jakoby zapomenuté tanky, zákopy. Mezi jednotlivými obrněnci je vyšlapaná cestička. Téměř na nejvyšším místě je rozhledna, ze které se nechá prostor zčásti také přehlédnout. Ani drobný déšť nám nezabránil, abychom nahoru vylezli. Dokonce jsme v nedalekých kopcích zahlédli i rozhlednu Rohuľu.
Těchto bojů se zúčastnil i generál Ludvík Svoboda, náš pozdější prezident. Na parkovišti s krytým přístřeškem jsou informace o bojích na Dukle i zde v těchto místech během září a října 1944, je tam dokonce i mapa, jak boje postupovaly. Snad se nic podobného nebude už nikdy opakovat. Byla to hrůza.
Pod kopcem nedaleko parkoviště vytéká i pramen pitné vody. Tentokrát jsme doplnili komplet všechny nádoby na vodu. Jak se používá i na mytí, rychle ubývá. Než to Ota za přerušovaného mrholení načerpal, já namazala kus chleba. Původně jsme se někde chtěli zastavit na oběd, ale ve Svidníku se nám nelíbilo (po válce bylo celé postaveno znova, takže převládá komunistická výstavba) a nikde jinde jsme o nic nezavadili. Když jsme odjížděli, jak jinak – přestalo pršet.
Pokračujeme směr Dukla a je vidět, že jsme v místech, kde doslova lišky dávají dobrou noc. Turistů moc nepotkáváme. Když jsme dorazili ke kostelu v Šemetkovcích, kostelík jsme našli, ale zase bez dalších informací. Zrovna sem bychom se docela rádi podívali. Má nezvykle modře zdobené věžičky, zvonička stoj samostatně o kousek dál. Máme však smůlu.
Vracíme se zpátky na hlavní a zastavujeme u kostela v Ladomírové. Tento kostel je zapsán v Seznamu památek UNESCO a tak jsme zvědavi, jestli aspoň tento kostel si budeme moci prohlédnout. Tentokrát zde je uvedena adresa, kam si máme pro paní dojít. Když vidí, že jsme jen dva, je vidět, že se jí moc nechce, ale nakonec si nechá říct a jde s námi. Ale na co jsme se nezeptali, to nám neřekla. Asi jsme už zmlsaní, ale tento kostelík nás interiérem nenadchl, ale zvenku je moc hezký, vypadá čerstvě zrekonstruovaný.
Ještě zajíždíme do obce Krajné Čierno. Dřevěný kostelík je na malém kopečku téměř na konci obce. Vypadá poměrně malý, ale moc se mi líbí. Stejně jako se mi líbí dlouhá chalupa, vpředu zděná, vzadu dřevěná. Kdyby u ní neseděli dva místní, určitě bych si ji vyfotila. Ale měla jsem strach, aby mi nevynadali, moc nadšený z nás nebyli, protože jsme jim zaparkovali skoro před zahradou. Jinde se nedalo, snad jedině někde ve vsi. Ani tento kostelík nebylo možno navštívit, kontakt zde žádný nebyl. Je to škoda, ale na druhé straně aspoň nás to tolik nestojí. Při ceně 1 – 2 Eura na kostelík by se nám to pěkně prodražilo. Ale už bychom chtěli někam dovnitř.
Ještě chceme zajet do Korejovců. Kostelík je na kopci nad návsí, zrovna skončila mše. Vesničané svátečně oblečení si ještě povídají s farářem. Škoda, že jsme nepřijeli o něco dřív. Teď už tam s námi nikdo nepůjde. Ale měli jsme štěstí. Sám pan farář se zeptal, zda se chceme jít dovnitř podívat a hned zavolal jednu mladou paní, ať tam s námi jde. To bylo příjemné překvapení. Navíc paní byla úžasně milá, bylo vidět, že je na jejich kostel patřičně hrdá. Napovídala nám toho docela dost, vůbec to nevypadalo, že by už chtěla být také doma. Kostelík byl také malinký, ale hezký. Respektovali jsme cedulku Zákaz focení, takže zajímavý interiér jsem nezvěčnila. Ale pohled na památku jsme dostali. Vedle kostela je samostatně stojící dřevěná zvonice. Když jsem se ptala, zda se zde na zvony stále ještě zvoní ručně, hned se nabídla, že nám na ně zazvoní. Ale jak viděl zvoník, že jdeme do zvonice, hned vyrazil k nám. Až mi ho bylo líto, jak spěchal do kopce (žádný mladík to určitě nebyl), aby nám ukázal, jak se to správně dělá. Sám nám zazvonil na všechny tři zvony současně – jeden rozhoupal nohou a rukama další dva. Úžasné. Je vidět, že tady je to těší. Tak to byl perfektní závěr dne.
Nastal čas hledání noclehu. Tentokrát to nebylo vůbec jednoduché. Okolo obce jsou samé kopce. Pokračovali jsme tedy přes obec dál na sever, kde silnice končí v malých pohraničních obcích. Podle mapy se zdálo, že by se tam snad něco mohlo najít. Při průjezdu obcí Medvedie jsme zahlédli dřevěný kostel, o kterém jsme neměli ani tušení, ale nezastavujeme, necháváme to až na ráno.
Dojeli jsme až na konec silnice v obci Krajná Porúbka. Dál vedla už jen naprosto nesjízdná cesta i pro naše americké vozidlo, o kterém Ota tvrdí, že vyjede všechno. Vrátili jsme se zpátky do Medvedie a vyrazili po cyklostezce. Skoro jsme dojeli do další vsi, ale ideální místo, na které jsme si zvykli, nikde. Když už jsme přemýšleli, že to zapíchneme na jediném možném místě, na kousíčku trávy vedle cesty, projelo vedle nás auto s místními mladíky. Prohlíželi si nás jako zjevení. To nás ani moc nepřekvapilo. Nemohli však dojet ani do vedlejší vsi a už se vraceli. Dokonce i spolujezdec měl nos téměř přilepený na boční sklo u řidiče, aby si nás prohlédli. Tento zájem se mi moc nelíbil. A tak jsme raději odjeli. Já už navrhovala vrátit se na hlavní a zajet někam do vnitrozemí, ale Ota dal ještě poslední pokus - do Šarbova. Jsou tam sjezdovky, třeba tam bude i vhodné parkoviště. A bylo - až úplně za vsí. Dál se už jet nedalo, tam byla závora. Konečně ideální místo i s pěknými, i když ne dalekými výhledy na kopečky.
Dnes a vlastně i včera jsme se pohybovali v místech, kde žije poměrně velké množství Rusínů. Dokonce obce mají své názvy uváděné i v azbuce. Týká se to obcí, které nejsou přímo na hlavní silnici. Když jsem to viděla poprvé, měla jsem z toho skoro šok. Myslela jsem, že Rusíni žíjí ještě více na východě. V těchto místech však žijí zde na severu u hranic s Polskem. Později jsem si na nápisy v azbuse zvykla, že jsem si ani neuvědomila, kdy tyto nápisy zmizely.
Uvařila jsem večeři, Ota dal pivo, já víno a už nám nic nechybělo. Jen mraky se stále honily po obloze.
Středa 15.7.
V noci i k ránu občas sprchlo, tak snad se vypršelo. Když jsme vstávali, bylo polojasno. Netrvalo to však dlouho. Úklid a odjezd urychlilo drobné mrholení. Ale nakonec z toho nic nebylo.
Dnes nás čeká skutečně velké množství dřevěných kostelíků. První zastávka je v obci Medvedie. V seznamu dřevěných kostelíků není, přesto tu stojí. Je vysoký, třívěžový, kamenná podezdívka vyrovnává svah, schodiště do kostela je vysoké a betonové, což vypadá docela hrozně. Vstupní část kostela je podsklepená - s tím jsme se ještě nesetkali. Není tu nikde nic psáno, ani komu je kostel zasvěcen. To si budeme muset najít až doma.
Za dalším kostelíkem jedeme do Hunkovců. Ten se už nepoužívá, vnitřní vybavení nemá, oltář byl přestěhován do zděného kostela naproti. Zamčené jsou oba kostely – dřevěný i zděný.
Než jsme dojeli do Nižného Komárníku, spustil se slejvák. A pořádný. Ani stěrače to skoro neberou. Tak kostelíky zatím vynecháváme a jedeme rovnou k památníku na Duklu. Snad se to brzy přežene.
Již od Svidníku cestou občas zahlédneme vojenskou techniku z konce 2. světové války. Samozřejmě je i zde. Už zdálky je vidět vyhlídková věž na kopci nad Dukelským památníkem. Stále vydatně prší, parkoviště u památníku jsme asi přehlédli a tak pokračujeme po asfaltce po turistické značce až nahoru k věži. Tuto možnost jsme uvítali, stejně jako to, že věž je krytá. Dokonce ani parkoviště zde není zpoplatněno.
Jako důchodci jsme zaplatili směšnou částku 0,50 Euro na osobu, nahoru nás vyvezli výtahem, něco málo nám pověděli, zodpověděli i pár otázek a ponechali nás nahoře. Kromě rozhledů na všechny strany, tj. na slovenskou i polskou stranu - tam všude se bojovalo, jsou uvnitř dobové fotografie, mapy postupu a pod. Za dohodnutou dobu pro nás přijeli. Je to zvláštní, že sami jet výtahem nemůžeme. Komu se tam nelíbí, může sejít po schodišti pěšky. V přízemí je ještě další výstava z doby války i z doby poválečné, kdy probíhalo odminování. Když člověk vidí to obrovské území, kde boje probíhaly, kolik životů to stálo, jak bylo vše zničeno, je mu z toho moc a moc smutno.
Mezitím přestalo pršet, Ale výrazně se ochladilo. Je znát, že jsme vysoko v horách. K památníku se nechá sejít už od věže, ale je nám jasné, že se nám zpátky do kopce už nebude chtít jít. Autem jsme se kousek vrátili. Zhruba v polovině cesty je další plocha k parkováni. Odtud vedou dvě cesty, nikde není psáno, kam vedou. Nakonec jsme zjistili, že obě vedou k památníku. A je to kousek. Za pět minut jsme tam došli. Památník známe z fotek. Je to hezky udělané, ale když to člověk vidí, kolik lidí během války zahynulo, je to hrozné. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Na čestném místě je i busta našeho bývalého prezidenta, armádního generála Ludvíka Svobody, který se aktivně zapojil do těchto bojů, které trvaly jen zde v Dukelském průsmyku zhruba 5 týdnů.
Až když jsme odjížděli okolo památníku zpátky do vnitrozemí, zahlédli jsme hlavní velké parkoviště, určené pro návštěvníky památníku. Je placené, takže je vlastně fajn, že jsme ho přehlédli. Takhle jsme si krásně vyjeli až k vyhlídkové věži.
Všechno dopadlo bezvadně, už neprší, tak můžeme vyrazit k dřevěným kostelíkům. Ten ve Vyšném Komárníku je hned na severním okraji obce. Zaparkovat se nechá pouze u prodejny potravin, ale kupodivu to nikomu nevadí. O trochu jsme klesli, občas svítí sluníčko a je najednou docela teplo. Ale kostelík je zavřený, kontakt na nikoho zde není. Co se dá dělat, už bychom rádi někam dovnitř.
O kousek dál, v kostelíku v Nižném Komárníku jsme měli štěstí. Pán tam natíral bílou barvou zábradlí a hned nás zval dovnitř. Dokonce povolil i fotit. Je až neskutečné, jak jsou interiéry těchto dřevěných kostelíků krásné. Téměř všechny mají své ikonostasy, ale je vidět, jak ho každý umělec vyrobil jinak, jen pro ten konkrétní kostel. V každém kostele je obraz Večeře Páně, ale každý je skutečně zcela jinak pojatý.
Odbočujeme na Bodružal. Tento kostelík je zapsán v Seznamu světového dědictví UNESCO. Je zavřený, ale na dveřích je uveden telef. kontakt. Rozhodli jsme se popojet k dalšímu kostelíku do obce Príkra a až se budeme vracet, tak paní zavoláme. Tyto kostely, zapsané v seznamu UNESCO, chceme uvnitř vidět.
V obci Príkra jsme si kostelík prohlédli jen zvenku. Na tabuli před kostelem píšou, že byl původně o kousek níž, na současné místo byl ve 20. letech minulého století přesunut. Ale už nic nepíšou o tom, kdo by nás dovnitř pustil.
Při zpáteční cestě na jedné lesní pěšině vařím oběd. Je nádherně, teplo, za celou dobu projela jen dvě auta, takže úžasný klid a pohoda.
Když jsme dojeli do Bodružalu, právě vycházela z kostela rodinka. Máme štěstí, nemusíme nikam volat. Paní mluvila částečně místním nářečím, ale pomalu a tak jsme jí docela dobře rozuměli. Byla děsně upovídaná, mezi řečí si neustále stěžovala, kolik to vše stojí, lidí že moc nechodí, ale na druhé straně nám toho i o kostelu napovídala hodně. Kostel dostal za války zásah, mina prolítla střechou, ale naštěstí nevybuchla. Dodnes je vidět toto místo ve střeše. Miny se zde v okolí nacházejí prý stále. V tomto kostelíku byl nejdražší vstup i nejdražší nádherné barevné publikace, ale zase zde mají tyto publikace i ze sousedních kostelíků. Trochu nás cena 3 Eura za vstup překvapila, ale když paní tak běduje, jak jsou na tom špatně, tak nás aspoň hřál pocit, jak jim přispějeme.
Další kostelík byl Mirola. To už jsme byli rozhodnuti, že dovnitř nepůjdeme. Že nám stačí publikace, kterou jsme si koupili v Bodružalu. Podezíráme však paní z Bodružalu, že sem volala, protože před zamčeným kostelem byl pán se dvěma psy a hned nám nabízel, že nám kostel otevře. S díky jsme odmítli, stejně odemkl a zval nás dovnitř - prý platit nemusíme. Samozřejmě této nabídky jsme využili.
Dojeli jsme do Stropkova, kde jsme chtěli zajít pouze do infocentra. Měli jsme smůlu, klidně zavřeli o 10 minut dřív. Bylo nesnesitelné vedro, na procházku rozpáleným městem a prohlídku zděných kostelů, kterých je tu hodně, jsme nějak neměli už náladu. Z města jsme vyjeli severozápadním směrem a zajeli ještě k dřevěnému kostelíku v obci Potoky. Tady neměli o kostelu jedinou řádečku, nebyl zde ani uveden kontakt na někoho, kdo by nám mohl kostel otevřít.
Když jsme chtěli odbočit směr Prešov a zajet se podívat do Kožan, nastal problém. Silnice se opravovala a byla uzavřená. Značení bylo takové, že jsme nepochopili, jak dlouhý úsek je uzavřen. Auta tím směrem jezdila, tak jsme také vyrazili. Ale dál než do Rakovčíka jsme se nedostali. Naštěstí se nemusíme vracet zpět až na hlavní. Projedeme to po okreskách a dostaneme se tak do Kurimky, kde má být také dřevěný kostel. Původně jsme ho chtěli vynechat, že je daleko, ale teď nás tam objížďka zavede. Ale jsme zklamáni. Kostel je nahozen brizolitem. Až poklepem jsme zjistili, že je skutečně dřevěný. Vypadá úplně obyčejně, jen podle dvou věžiček se nechá poznat, že je to kostel. A také podle hřbitova, který je hned vedle. I okna se nám zdají, že ke kostelu snad ani nepatří. Ještě že jsme sem kvůli němu speciálně nezajížděli, to by nás to naštvalo ještě víc. Navíc tu není o něm opět napsána ani řádka.
Už začínáme koukat, kde bychom mohli přespat. Štěstí prvních dnů nás nějak opustilo. Odboček ze silnice je málo. Když už nějakou vidíme, tak je rozblácená, do prudkého kopce nebo se zákazem vjezdu. Po okreskách se blížíme k Bardějovu. Původně jsme mysleli, že kostelík v Kožanech už vynecháme, ale nakonec tím směrem odbočujeme. Na hlavní silnici bychom sotva něco našli. Ale ani tady to nevypadá nejlíp. Navíc se asi schyluje k pěkné bouřce, je zataženo, v dálce je vidět, že už tam leje.
Konečně před odbočkou k obci Březovka si Ota všimne poměrně slušné cesty. Vede otevřeným údolíčkem, kde stojí jedno auto, kde si pravděpodobně mladí užívají. Nechceme rušit, stoupáme do kopečka, cesta nic moc, ale auto to zvládá. Nahoře je nám odměnou krásná planina s dalekými výhledy. Nad námi je modro, mrakům jsme ujeli, v dálce vidíme, jak je to zataženo, ale zdá se, že nás to mine.
Jsme v nadmořské výšce asi 350 metrů a už druhý večer si vydržíme venku číst, dokud je vidět. Není to sice klasický teplý letní večer, máme teplé mikiny, ale je příjemně.
Čtvrtek 16.7.
V noci bylo teplo, nepršelo, ráno nás sice sluníčko nebudí, ale na déšť to zatím taky nevypadá. Podle předpovědi se má oteplovat, tak uvidíme.
Od Svidníku se už trochu vzdalujeme, ještě však máme před sebou několik kostelíků. Nejdřív Kožany. Je to trochu zajížďka, ale chtěli jsme je vidět, tak jedeme. Je to hezký kostelík, ale bez dalšího popisu a bez kontaktu. Zato je tady oblast s velkým množstvím čápů. Už cestou jsme jich viděli na polích obrovské množství. Tady přímo u kostela má své hnízdo čapí rodinka. Je bezvadné je pozorovat, jak se učí létat, jak se bojí své hnízdo opustit a jak jim staří nadávají. Nemohli jsme se vynadívat.
Pokračujeme do Tročan. Je to nejstarší kostelík se zajímavými carskými dveřmi a se sympatickou paní, která na zavolání přišla. Jsme rádi, že si ještě užijeme interiér téměř posledního kostelíka. Navíc na paní je vidět, jak má jejich kostelík ráda a jak ráda o něm povídá. Už to byl sám o sobě nádherný zážitek.
Další zastávku máme naplánovanou v Prešově. Je tam spousta stavebních památek. A snad bude otevřené infocentrum. Začali jsme tím, že jsme zašli na oběd. V jedné restauraci točili Bernarda. To rozhodlo, kam zajdeme. Konečně pořádné pivo. V infu jsme si vyzvedli mapu s vyznačenými zajímavými místy a vyrazili. Prošli jsme celé náměstí a blízké okolí, navštívili několik kostelů, dokonce vystoupili i na kostelní věž. A co je hlavní - na náměstí jsme objevili Prešovský mini-pivovar. Ten nás samozřejmě zlákal. To musíme ochutnat. Ota měl smůlu, normálně by snad ochutnal vše, co točí, takhle dal jedno velké - 12ctku světlý ležák (malý nepije, to prý není pro chlapy), já dvě malý - 14ctku jantarový ležák a pšeničné. Prostředí je pěkné, pivo výborné. Další důkaz, že i Slováci umí uvařit dobré pivo. A nebylo ani o moc dražší než běžná piva. Bernard stál 1,40 Euro, tady pivo stálo od 1,50 Euro výš. Je pravda, že běžná slovenská piva se pořídí přibližně za 1,10 Eura.
Večer jsme opustili město a vyrazili ještě na Šarišský hrad. Já měla pocit, že strašně moc musím do přírody. Otovi se moc nechtělo, ale nepřiznal to a statečně se mnou nahoru vystoupal. Nakonec se mu tam líbilo. Kdysi to byl obrovský hrad, moc tam toho zachováno nebylo, ale byla to příjemná změna a hezké výhledy. A vše hezky popsáno.
Když jsme v autě plánovali, kudy jet, abychom našli nějaké šikovné místo na spaní, objevili jsme na mapě ještě jeden dřevěný kostelík v Brežanech. Ten nějak unikl mé pozornosti, když jsem trasu plánovala. A to je skoro při cestě. Kostelík je hezký, je to zase naprosto něco jiného, než co jsme viděli okolo Svidníku. Je ale zavřený, není zde ani uveden kontakt na někoho, kdo by nás dovnitř pustil. I když sotva bychom takhle večer někoho obtěžovali. Tím jsme zakončili naše cestování po slovenských kostelících. Ještě nám zbývá kostel v Hronseku, ale ten je až u Bánské Bystrice. To nám bude ještě pár dnů trvat, než tam dojedeme.
Ale musím to shrnout, dřevěné kostelíky tu mají skutečně nádherné. Každý je samozřejmě jiný, každý je něčím krásný a těžko bychom vybrali, který je nejhezčí. Všechny jsme uvnitř neviděli, ale přesto jsme jich viděli hodně. Trošku se dá říct, že jsou si podobné, mají své ikonostasy, ikony znázorňují apoštoly, proroky, ale každý je jinak barevný, jinak zdobený a ikony samozřejmě jinak namalované. Snad nejznámější ikona je Večeře Páně. Každá však byla naprosto odlišná. A ikonostas není to jediné nádherné v kostele. Tím ostatním se skutečně liší. Trochu bylo škoda, že se ve většině kostelících nesmělo fotit. Naštěstí jsme někde zakoupili nádherné brožury, někde jsme dostali brožury obyčejnější, někde pohledy. Musím říct, byl to dobrý nápad ty kostelíky objet a navštívit.
Ale teď už do reality. Už nám skutečně zbývá jen najít nějaké šikovné nocležiště. V Brežanech je terén hodně kopcovitý a nikde nebyla vidět nějaká vhodná cestička. Pokračovali jsme tedy dál naším směrem přes Žipov směr Spišské Podhradie. Ani jsme nemuseli daleko. Kousek za křižovatkou do Kvačan jsme přejeli dva potoky a hned za nimi vedla cesta. Kousek vzhůru, pak po vrstevnici a tak se to střídalo. Snad se tomu nedá říct ani cesta. Ale Ota vytrvale pokračoval. Najednou proti nám jede auto - osobní. Moc jsem to nechápala. Cesta podle mapy končí kdesi v lese, není tam označeno ani žádné stavení, ke kterému by tato hrozná cesta mohla vést. No nějakým záhadným způsobem se vešla na cestu obě auta. Nakonec jsme doslova dodrkali na nádhernou planinku, prostě místo na přespání úplně ideální. Cesta tady skutečně končila, ale kousek v lese byl nějaký velký altán s nápisem Tri studničky. Jedna byla vyschlá, ale ze dvou vytékala minerálka. Tak proto tady bylo to auto.
Byl nádherný večer, teplo, nad námi byl Velký vůz. Bohužel měsíc vycházel až dlouho, tak jsme si museli posvítit svíčkou. Nějak jsme to natáhli a šli spát snad prvně za celou naši dovolenou až v 11 hodin. Samozřejmě nepočítám do toho pobyt na Zverovke v Roháčích. Prostě úžasná idylka.
Jedeme přes Spiš do Slovenského ráje. Cestopis proto pokračuje dalším dílem.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut