Jedeme znovu na severovýchod - 18. den - odpoledne: Slezské Rudoltice - zámek a kostel sv. Kateřiny, Liptaň - kostel Nanebevzetí Panny Marie, rozhledna Strážnice, bludný balvan

Téměř celé dopoledne se pohybujeme v Osoblažském výběžku. Ani odpoledne nebude výjimkou. Jedeme se podívat do Slezských Rudoltic. Tato obec, o níž je první písemná zmínka z r. 1255, je zajímavá nejen zámkem, ale i tím, že byla r. 1675 rozdělena na Městys Rudoltice a Ves Rudoltice. Toto rozdělení je stále vidět, i když nyní jsou to již jen místní části této obce.

Zámek se nachází v části Městys Rudoltice. Vysloužil si přízvisko Slezské Versailles. Dříve zde stála středověká tvrz, která byla v letech 1548 - 1565 přestavěna na menší renesanční zámek. Největšího rozmachu se dočkal za Alberta Josefa z Hodic (1706–1778), který zámek přestavěl v barokním slohu. Stal se tak jedním z kulturních center Slezska. Měl vlastní zámeckou kapelu i divadlo. Rád sem jezdil i pruský král Fridrich II.  Po smrti majitele správce rychle prodal vše cenné. Z původní nádhery se tedy nedochovalo téměř nic.

Zámek pak vlastnil jeden z měšťanů, který zde vytvořil zámeckou vinárnu, žili zde továrníci, koňský handlíř, byla zde i tkalcovna. Každý ho jen využíval, ale neudržoval. Za války zde sídlila část Goebbelsova ministerstva propagandy z Berlína, byl tu prováděn výcvik ozbrojené Hitlerovy mládeže Hitlerjugend. Po válce tu byl MNV. Po rekonstrukci v 70. a 80. letech 20. století tu bylo zdravotnickému zásobování. R. 2004 se správcem zámku stala obec Slezské Rudoltice, od r. 2008 je jejím vlastníkem. V zámku probíhá rekonstrukce, konají se zde různé vernisáže převážně místních umělců, ale také jiné kulturní a společenské akce.

K zámku patří rozlehlý park s jezírkem. Za doby Alberta z Hodic patřil k nejpozoruhodnějším místům ve Slezsku. Nedochovaly se však žádné plány ani vyobrazení, jen několik písemných zápisků několika návštěvníků zámku. Bylo tam až 4 000 romantických staveb a objektů - umělé zříceniny gotického hradu, čínský chrám, byzantská kaplička Božího hrobu, poustevna, indická pagoda. Všude bylo i plno soch. Z toho se nedochovalo zcela nic. Dnes je před zámkem vlevo od něj upravený park, v části zámecké zahrady za zámkem je fotbalové hřiště.

V okolí zámku byli vidět dělníci, kteří dělali úpravy zídek, schodišť. Ale jinak tu není opět vidět živáčka. Je čas na oběd, je mi jasné, že v tomhle počasí vařit nebudu. Obcházíme náměstíčko proti zámku, kde jsou na mapě zakresleny dvě restaurace, ale vše je zavřené, opuštěné. Vracíme se kousek zpátky na křižovatku u obecního  úřadu, kde je restaurace Třináctka, je otevřená. Než jsme se najedli, přehnal se docela pěkný liják. Sedíme na terase a jsme rádi, že jsme pod střechou.

Při odjezdu z obce se ještě zastavujeme v části Ves Rudoltice, kde nás již dopoledne zaujal trojlodní kostel sv. Kateřiny, který byl postaven v letech 1871 - 74 v novorománském slohu na místě původního dřevěného románského kostela z r. 1671. Ostatky rodu Hodiců s náhrobními kameny byly z krypty starého kostela přeneseny do nového.

Víc na východ už nechceme. Vracíme se zpátky. Zastavujeme v obci Liptaň, která je rozložená podle Liptaňského potoka. První písemná zmínka je z r. 1256, kdy ji získal olomoucký biskup. V této obci se stala ještě před Mnichovskou dohodou obrovská tragédie. Zradikalizovaní němečtí obyvatelé vesnice napadli zdejší četnickou stanici a 6 českých členů Stráže obrany státu zavraždili. Dnes tuto tragickou událost přimomíná pamětní deska.

Na kopci Stráž, 2 km nad obcí, je rozhledna. Samozřejmě téměř nepřestávající déšť nám vadí, ale přece nebudeme od tří hodin sedět v autě a dívat se, jak venku prší. Parkujeme na malém parkovišti těsně u kostela. Vybavujeme se pláštěnkou pro ten nejhorší případ a deštníkem jako ochrana při fotografování. Stále poprchává - různě silně. Začínáme prohlídkou zdejšího kostela. Tento mohutný poutní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie z červených pálených cihel byl postaven v novogotickém slohu v letech 1866 - 1875 na místě původního kostela sv. Vavřince. Je 42 metrů dlouhý, 10 metrů široký a s věží 52 metrů vysokou je dominantou obce.

Konečně jdeme k rozhledně. Najednou začíná svítit sluníčko, i když stále lehce prší. Jsme přesvědčeni, že je to určitě poslední záchvat deště. Pak už bude určitě hezky. Chvilinku čekáme. Déšť přestává, sluníčko se schovává. Už déle nečekáme a vyrážíme. Přemýšlím, jestli je červen nebo duben. Počasí je přímo aprílové. Za chvíli opět prší.

Jdeme po modré do kopce, chvílemi vysokou travou. Je jasné, že budeme celí mokři. Mám poznamenáno, že modře značená cesta se rozděluje, že musíme uhnout vlevo. Ta je naštěstí trošku schůdnější, i když jdeme do kopce. V závěrečném stoupání přestává pršet, stále však prší ze stromů. Vítr se uklidnil, je docela teplo. Když konečně dojdeme k rozhledně, je tam přístřešek - tedy konečně možnost se schovat. Jenže teď zrovna neprší.

Tato dřevěná rozhledna Strážnice byla postavena r. 2003 současně s nedalekým vysílačem Eurotelu. Ten získal povolení k jeho stavbě pouze za podmínky, že současně postaví volně přístupnou turistickou věž. Obec ji pak do svého vlastnictví získala za symbolickou jednu korunu. Věž je 8 metrů vysoká, na vyhlídkovou plošinu vede 37 schodů. V současné době je výhled omezený - severním směrem je vidět osoblažská rovina a část Polska. Obec však prý plánuje její zvýšení. Kdy to bude, to se bohužel zatím neví.

Neprší, když stoupáme na rozhlednu, ani když se kocháme. Je mlhavo, moc toho vidět není, ani nevíme, co bychom mohli vidět za hezkého počasí. Nic tu není napsáno.

Bez deště vyrážíme i na cestu zpátky. Volíme cestu trochu delší, ale snad pohodlnější, projdeme si i kousek obce. Jak přicházíme do vsi, opět začíná pršet. Protože nepršelo dlouho, prší o to víc. Míjíme dům, kde bývala četnická stanice, kde dnes pamětní deska připomíná onu tragiskou událost.

Když přicházíme k autu, vypadá to, že přestává. Ani nezastavujeme a pokračujeme po modré na druhou stranu - k bludnému balvanu. No, to jsme si dali. Je to jen 1 km, skoro po rovině, ale zhruba v polovině ten nahoře vzal snad kropáč a 10 minut ho na nás vyléval. Pláštěnku jsem nevytáhla, stačil mi deštník. Stejně to asi bylo jedno. Ota pláštěnku měl, ale oběma nám z nohavic kape jak vodníkovi. Je se však docela teplo.

Bludné balvany k nám byly dopraveny ledovcem při kontinentálním zalednění. Mohou být tvořeny všemi typy hornin. Jen ty skutečně velké jsou z odolných hornin severského původu. Tento bludný kámen je největší, který byl na Osoblažsku nalezen. Měří 2,2 x 1,3 x 1,2 metru a váží 4,7 tuny. Je z hnědě růžového jednozrnného granitu - žuly, pravděpodobně z masivů z jižního Švédska. Jeho stáří se odhaduje na 170 – 230 tisíc let.

Najednou je skoro po dešti, vylézá sluníčko, na chvilku i duha. Prostě aprílové počasí. U auta se převlékáme do suchého. Dnes už nikam nepůjdeme. Jen řešíme, kde přespat. U hřbitova v Třemešné marně hledáme trochu roviny. Na nádraží v Třemešné se Otovi nelíbí, stejně by se tam snídat nedalo. Nakonec popojíždíme přes Město Albrechtice na parkoviště pod rozhlednou Hraniční vrch, kam se zítra chceme jít podívat. Tady je to malé a ideální. Ani stromy tu nejsou. Na spaní a určitě i na snídani zcela vhodné. Snad bude zítra hezčí počasí, abychom si výhled užili. Z parkoviště ji vidíme, Ota je spokojený.

Večeříme, kupodivu už neprší. Venku sušíme boty, kalhoty, pláštěnku i deštník. Ota má 2 studená piva Zubr, já jednoho birella. Mezitím se venku vyjasňuje, ocelová šeď se trhá, občas vidíme i modř. Dopíjíme a jdeme spát.

Jedeme znovu na severovýchod - 18. den - odpoledne: Slezské Rudoltice - zámek a kostel sv. Kateřiny, Liptaň - kostel Nanebevzetí Panny Marie, rozhledna Strážnice, bludný balvan na mapě