Jednodenní výlet do Prahy – Jeruzalémská synagoga, expozice Lidé a peníze v ČNB, botanická zahrada UK, pivovary U Supa a Pivovarský dům

Důvodem tohoto výletu byla výstava Lidé a peníze v ČNB – je to stálá expozice o vývoji platidel. Je přístupná zdarma a možná i proto je o ni obrovský zájem, takže je nutno si prohlídku předem zarezervovat na expozice@cnb.cz. Prohlídky v počtu max. 34 osob se konají v úterý až v pátek vždy v 09:00, v 11:00 a ve 13:30, ve čtvrtek ještě v 16:00 hod. V pondělí, v sobotu, v neděli a o svátcích je zavřeno.

Prohlídku jsme si zarezervovali na 11. hodinu, v Praze jsme byli už před desátou. Raději jsme zvolili dřívější příjezd, jeden nikdy neví, co se kde na trati stane a neradi bychom o prohlídku přišli. Volnou hodinku jsme chtěli věnovat prohlídce Jeruzalémské synagogy (dříve Jubilejní synagogy císaře Františka Josefa I.) v Jeruzalémské ulici, jen kousek od Hlavního nádraží. Před pár lety ji po rekonstrukci znovu otevřeli. Je to nejmladší synagoga v Praze, je však největší. Byla postavena v maurském stylu v letech 1905-1906, když nahradila jiné tři synagogy, které byly zbořeny současně s židovským ghettem. Bohoslužby se v ní konaly do nacistické okupace, po válce byly obnoveny a v malé modlitebně, která je přístupná z ženské galerie, se konají dodnes. Během války tam byl sklad zabaveného majetku. Při nedávné rekonstrukci byla obnovena původní výzdoba - bohatě malované ornamenty ve stylu vídeňské secese. Vstup do synagogy je zpoplatněn. Ženská galerie je využita jako výstavní prostory. Tam se dozvíte řadu informací o životě Židů a jejich zvycích i kde jsou další význačné synagogy. V synagoze se konají i pravidelné koncerty, při kterých se využívají i unikátně dochované původní varhany.
Kdybychom měli víc času, určitě bychom se tam zdrželi déle než hodinu. Jenže už jsme museli vyrazit do ČNB, která sídlí v ulici Na příkopě 864/28. Stačilo projít Jindřišskou věží a už před námi byla novorenesanční budova bývalé Plodinové burzy, která byla postavena v letech 1893 – 1895. Jejím účelem byl nákup a prodej zemědělských komodit.

Na tuto budovu navázala stavba budovy, která r. 1933 byla zkolaudována pro potřebu České průmyslové banky. Po fúzi r. 1943 ji převzala Živnostenská banka, později sloužila pro potřebu Státní banky československé. Když r. 1964 byla vytvořená ČSOB, sídlilo zde ústředí této banky. Dnes obě budovy využívá Česká národní banka. K hlavnímu vchodu je možno projít Senovážnou ulicí nebo pasáží vedle vchodu do budovy bývalé burzy.

Vstup do banky je téměř stejný, jako když vás odbavují na letišti. Výjimkou je jedině to, že větší zavírací nůž nám sice zabavili, ale mohli jsme si ho vyzvednout při odchodu. Když jsme sešli do suterénu budovy, museli jsme si kabáty, batohy, ale i kabelky odložit v šatně. Nesměli jsme používat mobily, nesmí se tam ani fotit. Takže nám doporučili, nechat v šatně vše s výjimkou bankovek, jejichž pravost jsme si pak mohli sami zkontrolovat. Téměř dvouhodinová prohlídka začala puštěním dvou filmů o historii měny a pak už jsme se šli podívat do prostoru původního trezoru. Pod tím jsem si představila jednu menší místnost. Je to však obrovská a vysoká místnost, kde jsou vytvořeny galerie ve výši prvního patra a kde je k vidění celá řada zajímavosti. Je zde popsaný celý vývoj měny a financí samozřejmě i s ukázkou v té době platných mincí a bankove. Jsou zde vidět schránky, do kterých si dříve klienti ukládali dluhopisy, je zde vidět i vývoj techniky – staré kalkulačky, pokladní kasy apod. Dokonce jsme si na závěr mohli potěžkat i zlatou cihlu. Až skončí výstava ke stoletému výročí vzniku československé koruny v Císařské konírně, která byla již jednou prodloužena, tak sem bude přemístěna unikátní mince ze zlata o ryzosti 999,9 o hodnotě 100 milionů Kč. Zajímavostí jsou i vstupní pancéřové dveře, které jsou stále plně funkční a jsou zde od doby výstavby. Celý tento mechanismus váží 700 tun, jen samotné dveře váží 20 tun. K jejich zavření není však nutno víc síly, než k zavření běžných dveří.
Téměř po dvou hodinách jsme vyšli do rušného velkoměsta, samozřejmě už řádně hladoví a žízniví. Bylo nám jasné, že s jídlem musíme chvilku počkat. Tady v centru je to zbytečně drahé. Domluvili jsme se, že zajdeme aspoň na pivo - v Celetné, tedy vlastně jen o dva bloky dál, je pivovar U Supa. Zde již od 15. století býval pivovar s hostincem, nejstarší na území Prahy. Později zde bývala skutečně luxusní restaurace. Luxusní je i dnes, a to i svým interiérem. Obrovské prostory zdobí pozdně gotické a renesanční klenby. Hned u vchodu se nás ujali a plně se nám věnovali, i když jim muselo být jasné, že dva starší lidé s batůžky na zádech tady velkou tržbu neudělají. V r. 2016 byla provedena rekonstrukce pod vedením společnosti La Gare Restaurants, a.s. na Vinohradech. U vchodu je rarita pivovarnictví - skleněná varna, jediná v Čechách. V Evropě jsou pak další tři. Hosté tedy přímo z restaurace vidí, jak se pivo vaří. My jsme bohužel byly svědky jen toho, jak ji vyplachují. Pivo zde vaří Ivan Chramosil, který je skutečně legendou. 44 let vařil pivo U Fleků, 14 let  je certifikovaným členem degustační poroty Mistrovství Evropy piv, Europe Beer Star, kterou organizuje soukromá pivovarská škola Doemens Schulle s nejlepší odbornou pověstí nejen v Evropě, ale i ve světě. Je zván do USA do soutěže World Beer Cup a spolupracuje s mnoha pivovary po celém světě. Mimo jiné byl také uveden do pivovarnické síně slávy. Je pravda, že pivo je zde skutečně skvělé.

Tím jsme sice částečně zahnali žízeň, ale hlad jsme měli stále. Rozhodli jsme se, že na oběd zajdeme na Uhelný trh do vyhlášené restaurace U Dvou koček. I tam je minipivovar, tam jsme se zastavili při naší minulé návštěvě Prahy. Pivo nás tehdy moc nenadchlo, ale všimli jsme si, že tam mají v týdnu menu za rozumné ceny, jen něco málo přes 100,- Kč. Tentokrát jsme přeplněné Staroměstské náměstí obešli - Hrzánskou pasáží, okolo Arkýřové kaple a Stavovského divadla. Dokonce jsme si to asi i zkrátili. Rytířskou ulicí jsme tam byli za chvíli. Bylo tam poměrně plno, ale dvě místa u malého stolku jako by na nás čekala. Obsluha byla rychlá, jídlo dobré, takže to nemělo chybu.

Abychom si to trochu urychlili, popojeli jsme metrem na Karlovo náměstí. Jenže moc času jsme asi neušetřili. Když jsme vystoupili z metra, dost dlouho jsme se orientovali, abychom vyrazili správným směrem. Ještě že Ota má tu orientaci dobrou. Já bych se tam asi stále ještě někde motala. Naším cílem byla Botanická zahrada Přírodovědné fakulty Universit Karlovy. Všude už to poměrně kvetlo, tak jsem si představovala, jak by to tam mohlo být hezké. Jenže tohle zrovna moc nevyšlo. Bylo vidět, že řada květin se teprve bude vysazovat. Ale i tak to bylo zajímavé. Je to obrovský prostor, kde jsou i skleníky. Celá zahrada zabírá nyní rozlohu 3,5 ha a byla založena r. 1775, tehdy však na Smíchově – dnes tam zbytky této zahrady tvoří Dienzenhoferovy sady. Po povodni r. 1890 byla přesunuta do těchto prostor, kde zahrada na původně pusté stráni byla budována od r. 1845. Již tehdy tam byly budovány i skleníky. Bohužel během války byly zničeny. Nyní tam jsou skleníky zrekonstruované a zahrada je rozdělena podle druhů rostlinstva. V zahradě je i jedna z prvních sekvojí obrovských, které byly do Evropy dovezeny. I když to tady nyní tedy moc nekvetlo, bohužel ani ještě moc nezelenalo, bylo poznat, že to zde v pozdějším jarním období a v létě musí být moc hezké. Ve svazích jsou upravené cestičky s lavičkami, je zde všude nádherný klid. Jen my to zde měli trochu skoro jako bludiště. Do zahrady je několik vchodů, když jsme chtěli vyjít v Apolinářské ulici, dalo nám to docela práci. Ale nakonec jsme se trefili.

Do Apolinářské ulice jsme chtěli hlavně kvůli vyhlídce jižním směrem přes Albertovské svahy na Karlov. Dokonce jsme viděli i Vyšehrad. V parku je dokonce upravený amfiteátr. Je to další klidné místo v této čtvrti.

Cestou do parku nešlo si vpravo nevšimnout velkého kostela sv. Apolináře, který r. 1362 založil Karel IV.. Kostel se samozřejmě nevyhnul barokním úpravám v 17. a 18. století. Když v něm byly v 19. století objeveny trhliny, byl opraven, ale současně regotizován. Snad nejvýznamnější památkou je cyklus gotických maleb z doby kolem r. 1380, který byl r. 1921 renovovaný. Kostel byl bohužel zavřený.

Mezi kostelem a cestičkou do parku býval hostinec Jedová chýše, který vznikl již ve středověku a až do začátku 20. století ho provázela špatná pověst a řada legend. Hodně ho proslavil televizní krimiseriál Hříšní lidé města pražského - zde bylo tehdy doupě pražské galerky. V současné době je tam však postaven již nový dům.

Ještě než jsme došli k vyhlídce, tak nás zaujal obrovský areál budov v anglickém novogotickém slohu. Tuto část Prahy neznal ani Ota a tak jsme vůbec neměli tušení, co je to za objekt. Dokonce nás napadlo, zda to nepatří ke Karlově universitě. Proto samozřejmě naše cesta vedla k hlavnímu vchodu do tohoto zajímavého areálu. A tady jsme žasli. Stáli jsme před Zemskou porodnicí u svatého Apolináře, která byla postavena v letech 1868 až 1875 podle architekta Josefa Hlávky. Hlavní vchod je pod arkýřovou kaplí sv. Kříže. Dne 14. února 1945 byly budovy při bombardování Prahy částečně poničeny. Od 90. let 20. století se interiér modernizuje pro potřeby gynekologicko-porodnické kliniky, historický vzhled je však zachován. My jsme neodolali a dovnitř se šli podívat – do vstupní haly i do zahrady. Je to skutečně nádherná budova.

Čas pobytu se nám krátil, přesto jsme ještě měli čas, abychom ulicí Ke Karlovu došli do Ječné ulice. Na rohu dalšího bloku vlevo je minipivovar Pivovarský dům s restaurací, který byl otevřen r. 1998. Kromě zajímavého interiéru jsou zde vidět varny a za prosklenou stěnou i kvasné kádě. Dokonce jsem tady přemýšlela prvně v životě ochutnat pivní míchané nápoje – názvy byly skutečně zajímavé Bloody Pepík, Šárčiny vnady, Ctiradova smrt. Ale nakonec jsem odolala a dala jen višňový ležák. Chvilku jsme se zdrželi, na pivu si pochutnali, tedy hlavně Ota. To moje prý snad ani není pivo, i když hořké bylo a mně chutnalo. Jenže já nejsem snad ani pivař.

Pak jsme už jen tramvají dojeli na zastávku metra I. P. Pavlova a metrem na Hlavní nádraží. Vyšlo nám vše perfektně. Vlak byl sice docela narvaný, ale když se kupují jízdenky přes internet, získá se k nim zdarma i místenka. Takže místo máme vždy zajištěné. Tak moc jsme toho neprochodili, ale přece jen jsme byli docela unavení, ale spokojení. A to je to hlavní.