Jen taková malá procházka do opárenského údolí.
Z Malých Žernosek do opárenského údolí….
Jako obvykle, když vyrazím s mojí partou ženských na výlet, je to jen taková menší procházka, neboť poslední dobou sebou berou malá vnoučata, a tak jak je možnost a něco k posezení, hned se tam uvelebí.
Ač jsem dala jasně najevo naší „šéfce“, která si vždycky vymyslí nějakou tu trasu, kam zas vyrazíme, že tentokrát zdoláme určitě hrad Oparno, tak jsme opět na něj nevystoupali, tak jako posledně. Já tam sice byla již několikráte, ale jít Opárenským údolím a nezačít výstupem na hrad anebo jeho ukončením je pro mě divné. No, musím tolerovat, že se k nám v poslední době přidávají i malí caparti, které jejich babičky hlídají a tak s tím nic nenadělám. Ale hrad bychom vystoupali, protože kolik my jen udělali zastávek a podle mě zbytečných.
No, zkrátka i když i já už nechodím, jako jsem kdysi chodívala, léta holt přibývají a síly se ztenčují, tělo zkrátka ochabuje, s tím nic nenadělám, tak jsem přece jen za to ráda, že s někým mohu jít do lesních lokalit a nemusím jít sama. I když o Opárenském údolí se nedá říci, že je opuštěné, tam je docela rušno.
Při výstupu z vlaku v Malých Žernosekách jsme se vydali od zastávky ke vsi Oparno, kde se hned na kraji sportovního hřiště moje parta uvelebila na lavičkách a rozbalila svačinku, jako kdyby ráno nesnídala. Ale byla záminka k odpočinku, proč nechat stát ladem lavičky, které vybízely k odpočinku, že? Mě to po chuti tedy nebylo, ale trhat partu jsem nechtěla a tak jsem usedla taky a po půl hodině už jsem musela trochu násilně zasáhnout, jak tu ještě budeme dlouho sedět, vždyť jsme ještě nic neušli, ale tak to bylo i posledně, když jsme tu byli. Naší “šéfové“ se to asi nelíbilo, ale viděla jsem, že již činí přípravy k balení svršků a zbytků nedojedených svačinek - no konečně!
Zapomněla jsem se ještě zmínit, že se nám při výstupu z vlaku v Žernosekách krásně zobrazoval vrch Radobýl, dokonce bylo tak jasno, že byl vidět i dost zostra kříž na vrcholu. Žlutilo se to na poli řepkou mezi námi a tratí, taky i vinné sklípky nám kynuly za řekou na cestu. Šli jsme okolo vinic a došli k již zmiňovanému sportovnímu hřišti, kde jsme spočinuli vůbec ne po unavené chůzi.
No, ale všechno má svůj konec, tak i po mém „rejpnutí“, že už by bylo na čase se zvednout a jít dál jsme se zvedli z laviček a pokračovali směrem k opárenskému údolí. Šli jsme okolo vilek, kde začínaly zdobit zahrady Skalky s rozkvetlými květinami. Obdivovala jsem vistárii, která musela být hodně stará podle propleteného kmínku, jež dával zvážení, zda to nebyla v jejím útlém mládí propletená pomlázka a tak zasazená do země. Byla rozprostřena do širokého růstu nad laťovím ke vchodu do domu. Po pár metrech chůze nám milešovský potok již tekl naproti a malým vodopádkem nás vítal po svém proudu malebným údolím.
Došli jsme do „Senior-parku“, jak teď bylo napsáno na ukazateli, což při naší poslední návštěvě nebylo - bylo tam značení jiné - „Dědský“ park. Dumali jsme nad tím a zřejmě podle našeho uvážení byly námitky proti tomuto názvu a tak jej pozměnili. Pár žen si sportovní zařízení tohoto areálu vyzkoušelo, ale protože bychom tam zase uvízli bůhví jak dlouho, šli jsme dvě z naší party již dál, abychom neprodlužovali zas jejich sice aktivní, ale opět další odpočinek. Možná se jim to nelíbilo, ale děti na zařízení nedosáhli a tak nač se tam zdržovat….
Pokračovali jsme dál, potok se nám bublavě vinul naproti a vytvářel malé kaskádky. Za ním jsme viděli pár domů, či chatek s políčky, což vytvářelo krásnou scenérii. Opět se nám zjevil ukazatel, co všechno můžeme spatřit cestou a také i poučení, kdy byl vybudován obcí sportovní areál. Opravdu se obec snaží, neboť oproti naší minulé loňské návštěvě těchto míst jsme zaznamenali dost změn. A jak jsem tak šla poslední a snažila se foťákem zachytit krásná místa v okolí, najednou jsem zase zhlédla, že ta moje parta došla k odpočinkovému místu - stolu a lavicím a už zasedala - já se z nich picnu - namouduši, to je děs. No, co jsem měla dělat, když jsem nechtěla trhat partu a jít sama. Usedla jsem k nim. Ale příroda mě byla nápomocna, neboť místo, kam usedli, bylo chladné, slunce tam nesvítilo a foukal i vánek. Takže se posezení opravdu zkrátilo jen na chvilinku a pokračovali jsme dál, až jsme došli k morovému kameni, který před lety ležel ještě na zemi u potoka a zarůstal travou. Vloni již byl ale restaurován, postaven o pár metrů dál na menší prostranství, vykládané plochým kamenem a pomník byl oplocený plůtkem. Nyní před něj přibylo ještě i poučení, zasazené na desce o restaurování tohoto kamene a o částce, která byla na celou restaurátorskou práci věnována - 89 tisíc. Je to dost, ale s přihlédnutím k tomu, že kámen ležel roky na zemi v hlíně a ničen povětrnostními vlivy se není čemu divit.
Takže jsme se zastavili, přečetli si poučení a směřovali dál okolo Campu Jordán. Ještě musím podotknout, že cestou, jak jsme vstoupili do Opárenského údolí, tak jsme míjeli spoustu aktivních turistů v našem podobném věku a nejen ty, ale i cyklisty, ať jeli proti nám, nebo opačným směrem. Ten den bylo zkrátka v opárenském údolí velice rušno. Příroda a místo jsou tu vskutku kouzelné, chodí tu i maminky s kočárky…. Je tu poklidno, ticho, jen zpěv ptáčků nás doprovázel cestou, jejichž trylky rušily, nebo spíš lépe řečeno tuto poklidnou atmosféru osvěžovaly. Cestou jsme míjeli již odkvétající rozrazil, který jsme vloni zažili v plném počátečním rozkvětu.
A za chvíli se již před námi zjevil černodolský mlýn, taktéž v plné kráse. Když jsem sem začala chodit po mém nastěhování do Teplic každý rok, tak byl skoro v dezolátním stavu, ale i tak poskytoval občerstvení. Ale pak byl uzavřen a začala jeho renovace a teď tu vybízí ke své návštěvě turisty, aby poseděli nejen uvnitř, ale i venku, kde je posezení pod plátěnou střechou v případě horšího počasí. Okolo jsou různé atraktivity, jezírka s rybičkami, zkrátka je tu ráj i pro děti, jen ty ceny bych řekla, že jsou trochu nadsazené. Taková obyčejná bramboračka za 30 Kč, je myslím dost předražená a chuť, jak mě řekly kolegyně, které si ji daly nic extra. No jo, no, podnikání je dost ošidné……Já si dala jen na uhasení žízně černého lahvového Kozla, který ve mně jen zašuměl.
A tak když se blížila hodina našeho odjezdu vlaku, zvedli jsme se všichni a vydali se k vlakové zastávce. Na hrad jsme samozřejmě nevyšli a samotné by se mě do osamělých míst nechtělo. Necítím se bezpečně. No, už jsem si zvykla, a i když se občas ozvu, že se mě něco nelíbí, tak vidím nepochopení….takže buď vyrážím sama, kam se chci podívat a kde je to bezpečné, anebo se musím přizpůsobit. Vím, že toho již tolik neujdu, léta se hlásí, ale ještě něco bych vidět chtěla.
A tak jsme dojeli do Teplic a zase vyrazíme za týden někam do okolí.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut