JIHOVÝCHODNÍ ASIE 2013 III.- INDONESIE - Jáva
21.ledna
Brzo ráno vstáváme. Auto které nás poveze na Ijen přijíždí včas, jako by zvěsti o tom, že čas je pro indonésany jen orientační měřítko a dané slovo nic moc neznamená byly naprosto zcestné.
Asi po hodině jízdy jsme pod Ijenem. Na místní poměry je poměrně zima okolo 10 st.
Po výstupu, někdy kolem páté hodiny ranní si v malé hornické chajdě dáváme kafe a poměrně slušným stoupáním se vydáváme k vrcholu tohoto chřtánu ďáblova. Cestou se k nám hned připojuje skupinka místních nosičů síry s nabídkou průvodcovství a zavedení až na dno kráteru, samozřejmě tvrdí, že je to bez jejich pomoci naprosto nemožné prostě klasika „zdar vašeho výšlapu jemomentálně jen a jen na mě“ víme své....Na turisticky známá místa se vždy dostanete sami bez pomoci! Jen pokud dostanete zálusk na prozkoumání dostatečně neprozkoumaného je průvodce věcí rozumu a nebojím se říct pudu sebezáchovy. Chlapci co se chytli nás samozřejmě cítí peníze ovšem my jsme již zaplatili dost a už prostě nemůžeme a ani nechceme platit za to co nepotřebujeme a plitké komentáře o tom jak je to tady hezké a zároveň nebezpečné si myslím taky odměnu nezaslouží.
Asi po dvou hodinách celkem klidné chůze jsme na hraně kráteru. Náročnost výstupu bych přirovnal asi výstupu na Milešovku.
Ijen je strašně zajímavá hora, ani ne tím jak vypadá nebo tím jak je vysoká či nebezpečná z horolezeckého pohledu.Její jedinečnost spočívá v tom co se děje přímo v jejím chřtánu, to z ní dělá naprosto jedinečnou záležitost a pokud serozhodnete podívat se na to z blízka tak i velice nebezpečnou záležitost.
To co jsem tam viděl ve se mi opravdu hluboko vrylo do vzpomínkového harddisku
. Přímo ve chřtánu sopky která mimochodem rozhodně nespí je mimo krásného smaragdově zeleného jezera několik míst ze kterých vytéká jakýsi sirný maz podobný medu ten se po zaschnutí mění v obrovskou masu drahocenné síry, tady nastává menší problém jak z činné sopky vysoké 2300 m. navíc přímo z jejího chřtánu tu síru dostat.Vzhledemk docela bujaré činnosti sopky nepřichází masivní vytěžování v úvahu. Odpověd na tento technický problém je sporadická, Indonesie je pátý nejlidnatější stát světa, 75% jejích obyvatel žije právě na Jáwě, takže o lidi nouze není a o ty kteří jsou ochotni sešít si dva proutěné košíky, spojit je bambusovou tyčí a síru prostě vyrvat ze chřtánu sopky a donést ji dolu je tady dost a dost, jsou jich tady desítky a desítky. Zkusil jsem si jeden plně naložený košík zvednout, zvednul jsme, ale považuju za naprosto nadlidský výkon tyto dva koše vynést 350 m. z nitra sopky na kráter a pak 3km dolů pod sopku. Úžasné co tihle malí indonézští herkulové zvládnou.Jednoho z chlapíků co nás doprovázel jsem se zeptal kolik plně naložený košík váží, řekl 70 kilo, pomyslel jsme si „to určitě, mluvíš špatně anglicky a spletl sis 70 a 17“, ale po testu na vlastních ramenou dodávám „minimálně 70!!!“
Prý zvládnou jen dvě otočky denně, tomu bych věřil bez výhrad.Když vidím cca šedesátiletého dědu v žabkách! z naprosto propadlou klenbou na nohách mám k němu velkou úctu občas si na něj vzpomenu když si myslím, že jsme z práce strašně strhanej… Myslím, že na patě Ijenu se naši politici inspirují při stanovování hranice věku odchodu do důchodu „když tohle zvládne malinký šedesátiletý indonézan tak ztepilý Slovan to do sedmdesáti v té fabrice taky nějak doklepe“
Po celou dobu stoupání je nádherné počasí ,postupně se rozednívá když přicházíme na hranu kráteru už je světlo, pohled dolů je naprosto fatální, desítky malých mravenců s koši plnými sýry na zádech denně vynášejí tuny této žlutavé zapáchající hmoty. Že chci jít dolu je jasné, sestup do kráteru je omnoho složitější než výstup na „Milešovku“ pokud bych měl srovnat tak např.sestup z Rysů by mohl být podobný, ale člověk co má Hory v krvy a párkrát byl na tůře to dá i se „zavřenýma očima“. Chlapík se neustále staral o Hellen jako o svojí, neustálé HATI-HATI(pzor, pozor...) na místech v horách naprosto běžných. Daleko větším nebezpečím než technická náročnost je přítomnost sirných oblak a nejhorší je, že nikdy nikdo neví v jakém množství se v tu danou chvíli objeví. Čím je člověk více dole tím se nebezpečí zvyšuje, při příznivém větru není problém sejít až dolu k jezeru, ale pokud foukne špatným směrem je zavařeno na pěknou polízanici Naprosto nezbytnou věcí je navlhčený šátek přes ústa bez toho by vás tam ani nepustili. Helen se odvážila asi na vzdálenost sta metrů odjezera, mě to nedalo a chtěl jsem se té „továrně na sí/ýry“ podívat pořádně na zoubek. Chtěl jsem prostě vidět jak síra vyvěrá a jak ji lámou… Když jsme procházel okolo trubek ze kterých kapal sirný „med“ uviděl jsem jeden pěkně tvarovaný kousek který jsme si chtěl odnést jako suvenýr, sehnul jsme se pro něj a pak to přišlo, prudká erupce sirného oblakupřímo mě do obličeje zrovna jsme se chtěl nadechnou , ale nebylo čeho..., oblak byl všude a velmi Ostrý jen poslepu jsme poklusával a zoufale hledal místečko kde by mohlo být trochu kyslíku, nakonec jsme si všiml, že konzistentní sirný oblak pluje asi půl metru nad zemí tak jsme se prostě ponořil k nádechu. Zážitek s pachutí síry jsem měl ještě dlouho na jazyku a na mém šátku byl sirný odér cítit ještě minimálně měsíc!!! Pak už jsme ze svým „sýrem“ pospíchal ze dna sopky Ijen za Hellen oba jsme vystoupali na vrchol kráteru na chvíli jsme zastavili a ještě pěkně dlouho jsme koukali na ty úžasný chlapíky kteří asi jako jedni z mála na svět si mohou dovolit říci že do práce chodí do ….“pekla“
Po sestupu který byl sice v pohodě, ale ve velkém parnu se zdál být nekonečným jsme se v základním táboře občerstvili smaženými banány a výbornou jávskou kávou.
Poté jsme se už chystali k přesunu směrem k našemu druhému best offo a to sopce BROMO.
Hned několik minut po odjezdu nám řidič zastavuje „žeby závada“? kdepak přímo z úpatí IJENU vytéká potok který zde tvoří malý vodopád, na první pohled nebyl sice ničím zajímavý, ale když jsme přišli blíže připadal jsme si jako v pohádce, paprsky slunce se lámali v pohádkově smaragdově zelené vodě a protože jedním z hlavních důvodů mého cestování je i objevování chutí tak sice trochu zaváhám, ale nakonec si neodpustím malou ochutnávku…zajímavé,…pít se to nedá, ale mám neustálé nutkání tu vodu ochutnávat….přirovnal bych k intenzivní chuti štiplavé limetky.
Poté již pokračujeme přes horské plantáže proslulé jáwské kávy. Plantáže jsou poměrně ostře střeženy, jde tady sice „o hovno“ ,ale ne ledajaké hovínko, o hovínko ceny zlata cibetky Luwaka, hlavně místní jsou důkladně prohledáváni.
Pak nás čeká poklidná vyhlídková jízda východní Jáwou směr podhorské město PROBOLINGO.
Tady bydlí náš řidič, poprosil nás jestli by nám nevadilo kdyby si pro něco zašel domů času máme spoustu takže v pohodě svolujeme. Pyšně nám ukazoval kde bydlí no majitel obrovské Toyoty i na naše poměry luxusní auto,ale jeho tříčlenná rodina se tísnila v malém bytečku počítám tak 15m3., na místní poměry sice docela nový poklidný dům dokonce i pod dohledem bezpečnostní agentury, ale bytečky opravdu malinké. Pozvání na čaj jsme samozřejmě neodmítli. Čaj byl úžasný ochucený vanilkouúdajně pocházel z nejaké malé manufaktury kdesi na úpatí Broma, ale v obchodě bohužel k dostání nebyl.
Před odchodem se nás náš řidič ptá jestli se nechceme podívat do malé dílničky na batiku, nacházíme se na území kde je tato rukodělná úprava tkanin doma tak proč ne, prý je to vyhlášený mistr svého řemesla. Chvilinku koukáme mistrovi pod ruce, kupodivu nás nikdo nenutí kupovat si jeho díla.
Poté už vyrážíme rovnou do místa našeho dnešního nocování přímao na úpatí sopky Bromo.
Úpatí Broma je pro svou nadmořskou výšku vyhlášenou zelinářskou oblastí sice to malinko komplikuje fakt, že úpatí Broma je poměrně strmé, ale i přes to je využit každý metr cik-cak systém a zelí roste kde se dá. Ještě děláme menší zajíždku ke kráteru jedná se sice o takový několikaminutový výletíček ,ale díky bohu za něj….
Pak už hotýlek Yoshi. Vlastníkem byla německá majitelka Ushi a bylo to cítit venku sice rostou tropické rostliny, ale z ubytování byla citit snaha o přiblížení se k alpském fátrlandu nazval sem si tento stil pracovně tropoalpský stil. Bylo to za celou dobu poprvé co jsme nespali v tipickém malém řadovém pokojíku ,ale měli jsme sice malý ,ale členitý pokojík z verandou a spaním v podkroví.
Protože se na výstup nebo spíše na výjezd na Bromo vstává velmi brzo ráno děláme si rychle večeři a někdy po 21 hodině míříme do našeho podkrovního bivaku.
Před spánkem ještě přidáváme modlitbu za lepší počasí neb naše informace o tom co se zítra mělo nad Bromem dít na obloze byli ne příliš optimistického charakteru…
22.ledna
Dnes zlatý hřeb, sopka sopek, nejvyhlášenější symbol krásy indonéských hor…. I díky tomu co je v předešlé větě napsáno se loučíme z představou, že o tom nikdo neví a, že si to tady hezky užijeme sami a po svém… ani vrchol období deštů, špatné počasí a na místní poměry velká zima neodradila spousty, stovky turistů Bromo prostě niky nespí platí to o tom co se děje v něm i na něm…
Ráno čekáme ve tři hodiny v hospodě našeho hotýlku společně z asi dalšími patnácti lidmi kteří si zvolili tuto bezstarostnou formu dobití Broma.
Kdyby vás napadlo nevyužít transportu a Bromo si prostě poctivě vyšlápnout tak na to rovnou zapomente ,jediná možnost která mne napadá je cílený dlouhý pochod okolním pohořím ,doporučil bych vždy místního průvodce ,krajina je zde velmi vulkanicky aktivní a nikdy nevíte kde na vás Bromo nebo jeho okolní bratříčci něco zajímavého vyprskne…. Jako samoobslužný ideál bych viděl start v Probolingu, bemo pod vrchol Broma a pak už nenáročný pochod do kráteru. Pokud vám to počasí dovolí a budete si chtít vychutnat pověstný výchopd slunce nan Bromem budete muset zajet do jedné z podhorských vesnic přespat vyrazit samozřejmně brzo ráno.
Hned po ránu narážíme na absurditu organizovaného, placeného transportu,finálně sice nelitujeme že jsme si po měsíci samorganizování odpočinuli a nechali jsme o sebe postarat, ale odjíždět ve tři ráno na vyhlášenou terasu kde je možno vidět „nejkrásnějšívýchod slunce v indonesii“ stupidita je tady vyšroubována na nejviší stupeň připadám si jak tupá ovce v husté mlze a dešti čekáme na vyhlídkové terase pokud se odemne Helen vzdálí více jak na metr o její poloze okamžitě strácím přehled 
,ale máme to zaplacené tak nám to patří anikdo nás o ty spektakulární dvoumetrové výhledy nemůže přece obrat…. Čekáme tady víc jak hodinu, viditelnost se ješte zhrocuje ale chlapíkům to zřejmně nevadí rozložili si stánky s občerstvením a kšeftujou a většina alespoň posnídá kafe a instantní polívky…tihle chlápci jsou veselí podnikaví ti mají Bromo sunrise prostě za každého počasí bez ohledu nepočasí
Po necelé hodině civění do mlhy se ptáme našeho řidiče jestli je zde nejaká cesta předpokládáme, že se bude pokračovat pěšky, že musíme někde dojít na kalderu. Stupidita okamžiku nás dohnala k tomuto nepříliš bezpečnému kroku. Asi po půl hodině přicházíme na kalderu, slyšíme že na druhé starně je silnice, je nám divné že za námi nikdo nejde ani skupina francouzů kteří šli za námi se neobjevovala. Scházíme k silnici abychom zjistili kde jsme, zastavujeme jeden z projíždějících jeapůkterý vypadá jako jeden z naší skupiny.Zjištujeme že cesta vede dolů do kráteru. Jeep sice nepatří k naší skupině, ale když přichází evidentně bezelstná nabídka na svoz dolů neodmítneme. V autě sedí matka se dvěma dětmi kolem 17ti let jsou z Jakarty , vyjevujeme jimsituaci která vyplynula z našeho „fakultativního výletu“ na kalderu J Jsme prostě „ztarceni“…snží se nám pomoci. Helen si téměř zázračně zapamatovala číslo našeho jeapu takže je alespoň „co“ hledat.
Na dně kaldery Broma se nachází obrovské jezero, ale ne standartní vodní nýbrž písečné v jeho centru je zaparkovaná řada asi 20ti aut bohužel ten náš zde není. Místní řidiči se snaží nám pomoci, ale nějak nejsou schopni pochopit co že se nám vlastně stalo asi tady takové případy ještě nazažili Po chvíli tápání jsem v dálce zahlédl obličeje známé z ranní čekačky v hotelové hospodě a po chvíli se objevil i náš vysněný jeap n. 1028, řidič měl evidentní radost, že nás vidí a stejnou jsme měli i my z něho…
Za normálních okolností tedy co se počasí týče je z kaldery vidět velké písečné jezero v něm dva krátery jeden větší momentálně v klidu, menší v činnosti pod nimi se nachází hinduistický klášter. Na menší činný kráter vede asi 150 schodů přímo na jeho hranu čili možnost podívat se Bromu „přímo do kuchyně“ Z kaldery je vidět ještě další mohutná sopka SENARU ta byla v době naší návštěvy uzavřena z důvodu zvýšené aktivity. Tedy toto všechno je možno vidět z výšky v jednom pohledu…my jsme viděli ho…. 
Náš program byl procházka v dešti,větru,zimě ,mlze…
Bromo je za příznivějších okolností opravdu jedinečné jemu podobných míst je na celém světe pomálu a chce ho samozřejmě vidět spousta lidí, že všeobecně turistiku nepěstuje nejchudší část světového obyvatelstva planety je jasné takže s těmi ktaří ji provozují přijíždějí i peníze na což čekají místní supi je to tady sice otravný, ale fatální fakt a jakkoliv s ním bojovat nebo ho odsuzovat je prostě ztráta času a hlavně nervů takže záleží na vás jak a do jaké míry s ním budete koexistovat. Takže v kráteru Broma je zaparkováno asi 40 jeapů na naše zadečky čeká asi 40 koní kteří vás zavezou asi 400m tam a popř. zpět Můj názor Jeap naprosto zbytečný, Kůň pokud dá majitel nesupí cenu proč si neudělat radost a neprojet se na koni a nedat místním trochu vydělat stojí tady půlden i v těch nejhorších povětrnostních podmínkách. Jeap je při vzdálenostech tady pojížděných trochu nadstandart pokud by člověk spal, v horní vesnici spí prakticky na kaldeře a výlet se vším všudy je to tak na 4-5 hodin celkově ve spodní vsi kde jsme byli my je to cca 3km navíc výstupu na kalderu…prostě vpoho bez jeapu.
Po návratu zpět jsme měli do 10:30 na tuto hodinu byl zajištěný přesun do přímořského Probolinga už před devátou klepe na naše dveře indoš a ptá se kam že jedeme,říkáme že máme zaplacený transport do Probo, ptá se jestli pojedeme do Yogiakarty říkáme mu že ano, ale až zítra, ale orientačně se ptáme na cenu-přemrštěná-rozhovor končíme s tím, že s ním pojedeme jen do Probo. Místo ranní siestičky u kávy kterou bych po bláznivém Bromu uvítal pospícháme na transport. Když se řidič u auta ujistí že do Yogji dnes opravdu nejedeme najednou, že to asi nepůjde a že tohle a tamhleto a že nám sežene náhradní transport, prostě přestali vonět peníze a opadl zájem. Dopadlo to tak, že místo v pohodlí pokoje čekáme do 10:30 na zápraží hotelu… Nakonec nás dolů svezlo bemo naprosto přecpané turisty, ale těch 50 km se dalo vydržet alespoň o srandu nebyla nouze. Naším cílem v Probolingu byl hotel Bromo view a hlavně blízké autobusové nádraží. Bemo z Broma nás vyhazuje kdesi…?!?Máváme na první bemo říkáme jasně BIS STATION!!! Několikrát to cestou opakujeme, cenu jsme měli domluvenou předem po několika ujištěních, že jedeme na autobusák nás řidič dováží na vlakové nádraží.... Když nás nakonec řidič dovezl na námi požadované autobusové nádraží chtěl dvojnásobek peněz i přes to, že šlo vzhledem k ujeté vzdálenosti o pakatel byl jsem rozhodnut nezaplatit nic navíc. Hlavně jsem byl nespokojen s tím, že bemo z pod Broma nás paradoxně dovezlo nějakých 500m od autobusáku takže kdyby nám řidič řekl je to tamhle kousek byl by jeho výdělek jen symbolický, řidič odmítl domluvenou částu převzít zaparkoval u hotelu nakonec jsme problém vyřešili na recepci, sice neuměli moc anglicky, ale pomohly obrázky Prostě jsme mu to nedali a basta …Hotel Bromo view vypadal celkem honosně, ale bylo to tím, že mimo námi vyhledávaného ekonomic klas měl i velice luxusní pokoje s výhledem na Bromo. Cena za pokoj byla 105 tis rupií včetně snídaně. Pokoj byl celkem v pohodě, takže jsme byli spokojeni a vzali ho. Po večeři v dobrém a levném warungu Ayam Bromo 150m vlevo od hotelu jsme zašli na autobusák. Na pokladně jsme zjistili, že bus do Jogjakarty nám jede zítra v 19 hod a stojí 80tis rupií. S touto informací jsme se vrátili do hotelu. Unaveni vstávačkou ve 2.30 a náročným pobytem na Bromu jsme už po 20 hod spali jako andílci. Už večer se nám ukazovala menší komplikace dní budoucích. Helen asi neustála kombinaci mrazivé klimošky při transportu a následné nevlídné počasí na Bromu a první příznaky nachlazení odráží starým dobrým paralenem...
23.ledna
Po ranní bohaté snídani která byla v ceně což je tady celkem běžný stav, ale tady jsem byl snad poprvé úplně nasycen, běžně jsme dostali dvě palačinky či toasty. Jsem vyloženě snídanoví tip a vždycky jsem se musel něčím dorazit..tady jsem se mohl poprvé vyřádit ikdyž švédské stoly po indonézsku jsou docela síla..pro představu naše snídaně v 7:30 - smažená rýže se zeleninou, tři kuřecí stehna v těstíčku, vařená vejce, papaya, meloun, juci, káva...po neobviklé a vydatné snídani si nařizujeme budíka na 11:30 a využíváme do minuty požadovaného času na odchod z hotelu dvanácté hodiny. Probolingo je na Indonézské poměry malé a poklidné město bohužel se tady nic moc nedá dělat...
Po mohutné a neobvyklé snídani si jdeme odfouknout na pokoj, nařizujeme budíka na 11:30 a vyspáváme ranní náročné hodování. Zabalené krosny necháváme na recepci a jdeme zbíjet 7 hodin v Probo, moc se tady toho opravdu dělat a objevovat nedá ikdyž je zde například jeden z nejvyhlášenějších rybích trhů na Jávě je tam poměrně komplikovaná Doprava tak si chuť na rybinu necháváme zajít… Máme na chvilku v plánu zakotvit v internetové kavárně, ale typický tropický přívalák nás zde neplánovaně uvězní na více než tři hodiny. Poté si jdeme koupit nějaké pochutiny na cestu, dáme kávu a jdeme na oběd do již známeho Ayam warungu. Hellen si dává jen čaj, ale je tak výborný, že požádáme číšnici jestli by nám neukázal obal abychom si ho mohli popřípadě někde koupit. Zmatená číšnice nejdříve nemohla pochopit co po ní chceme nakonec pochopila… a vysvětlila nám, že tento čaj pochází z Bornea a tady ho v běžném obchodě zcela určitě nekoupíme. Ptáme se zda by tedy nebyl alespoň jeden balíček ke koupi…nakonec to končí u balíčků deseti za cca 100kč (už se těším jak si v pochmurném Březnu udělám výborný Borneoteea)
Pak už si vyzvedáváme na recepci batohy a mírným krokem míříme k autobusáku. Hned při příchodu se na nás lepí sup a ptá se kam jedeme. Po sdělení, že jedem do Jogji říká, že tam také místo námi vyhlídnutého autobusu jede minibus a, že v něm budeme mít paradoxně více místa,zastaví nám kde budeme chtít a jako zlatý hřeb nam s hrdostí oznamuje, že tam bude o hodinu dříve než autobus (což mne při plánovaném příjezdu autobusu v 5:00 do Jogji moc nenadchlo) navíc vše o 5,000 IRna osobu levněji. S ostražitostí které není u jednání s těmito rádoby obchodníky nikdy dost předběžně kývneme na jeho nabídku.
Nakonec vše perfektně klaplo, van pro deset lidí s Heli máme trojsedačku takže se devítihodinová jízda dala celkem v pohodě zvládnout.
Ráno 3:41 auto prudce brzdí……
24.ledna
Po drsném ranním výsadku...se na dva rozespalé cestovatele slétavají nikdy nespící drožkaři po rozkoukání a ujasnění si ceny a cíle se vezeme ranní Yogiakartou blíže centru do místa kde se to jen hemží hotely a homestai do ulice PRAVIROTAMAN . V poněkud zvláštní dobu jdeme na klasickou obchůzku všude se spí... Když se nám povede někoho vzbudit rozespalí recepční hlásí full nebo nabízejí drahé a přehnaně luxusní pokoje, uplyne téměř hodina než se nám podaří něco najít. pokoj za 120 000 docela jde, ulehneme na nádvoří pod palm a čekáme na domluvený cek-inn v osm hodin. Když přichází syn paní se kterou jsme se domluvali zděluje nám, že cek-inn je až ve dvanáct hodin. Odcházíme z nepochopením jak jednoduše a během momentu byl schopen přijít o peníze navíc byl celý homestay prakticky prázdný ani to, že se chystáme k odchodu s ním naprosto nehne, nu kdo chtěl víc nemá nic... a musím říct ještě že tak... po několika minutách narážíme na hotel SORTIKA. Standartní pokoj, ale jinak perfektní místo, pěkne zastrčené před dopravním ruchem přesto nedaleko hlavních ulic, 100m od obchodu. Za 100,000 IR, není co řešit je 7:30 ráno a jsme naprosto znaveni. Hned po zabydlení padáme polomrtví do postelí a dospáváme noční tarnsport... do dvanácti hodin...
Po probuzení zahajujeme akci prádelna, přímo naproti našemu hostelu se nachází jedna z mnoha místních prádelen ve které nám za mrzký peníz vyperou naše prádlo, povětšinou jsme si prali sami, ale proč nevyužít této možnosti. Vyprání, vysušení, vyžehlení a vše nakonec perfektně staženo igelitovým obalem to vše rychle a levně.
Poté už vycházím do města, sám… Helen se bude snažit v posteli odrazit přicházející nachlazení. Mím dešním hlavním úkolem bude zjistit situaci ohledně letenek do Malysie nebo Singapuru. Jdu podle mapy v průvodci a celkem brzo nacházím první kancelář, ale pohužel „spadl systém“celkem nic neobviklého. V druhé kanceláři kde mně dívenka vřele přivítámne hned po vyřknutí požadované destinace zklame s úsměvem a stručnou větou na rtech“only domestic“. Nakonec po asi dvoukilometrovém pochodu ulicemiYogiakarty nacházím první kancelář velké letecké společnosti. Za velké místní letecké společnosti lze označit státní GARUDU dále AIR ASIA, LION AIR, MERPATI a BATAVIA AIR. Podle průvodce jsem měl dorazit do Lion Air, ale sídlila zde Air Asia což není problém takže zjištuju situaci a cenu. Pak odcházímdo další letecké společnosti Garuda která sídlila ve stejnojmenném hotelu. Trochu mě pobolívají záda tak využívám služeb místní dopravní legendy OJEK a nechávám se ke Garudě dovézt. Bohužel také „spadl systém“ …posílají mne do své centrály ve městě která se už nachází mimo mou mapu a ani s pomocí místních se mi ji nedaří najít. Poslední je Batavia, dle mích informcí z netu měla mít nejlevnější letenky ovšem na adrese uvedené v průvodci ji nenacházím a ani nikdo z místních o ní neví ať se už vyptávám místních prodavačů, přez studenty po policisty, všichni se snaží, ale nikdo neví. Zkouším ojek, samozřejmně bezpečně ví, jedeme přesně po cestě po které jsem sem přišel, několikrát mu opakuju „tidak Batavia,tidak money“ s úsměvem na rtech poctivě šlape do pedálůa zastavuje mi u nějakých pochybných dveří, na nich stará nálepka Batavie asi 10 na 15 cm „tak to ne kamaráde, to není oficial office Batavie“ dávám mu jen symbolických 1000 IR vidí na mě, že jsem odhodlán mu více nedat a asi uznává, že to není to místo kam se zavázal mne dovézt.Nakonec se vracím do kanceláře Air Asie se záměrem koupit letenky, ale bohužel tentokrát problém s mou platební kartou takže buď hotově nebo jinou kartu.
Při zpáteční cestě už jsem řádně vyhladovělí, zkouším menší risk jdu do restaurace tipu-naber si co chceš-sněs to-u pokladny nahlaš co si měl a zaplať, to já samozřejmně nahlásit nemůžu neb mimo Naši putih (vařená rýže) opravdu nemám tušení co jím a hlavně jak se to jmenuje, takže se plně oddávám do rukou pokladní ta bere do ruky kalkulačku a co si tam cvaká je samozřejmně jen a jen na ní, po vyřknutí ceny 31 000 IR jsme se nejprve malinko zarazil, ale plně naložený velký talíř s mnoha dobrotrami a čerstvě udělaným papaya freshem za cca 65 kč opravdu není nic hrozného.
Po cca sedemi kilometrovém pochodu městem s hustou Dopravou už jsem byl rád, že jsem se vrátil do naší oázy klidu. Večer už jen siesta na balkoně, dobřevychlazený Bintang…
25.leden
Něco málo o Yogiakrtě. V Indonésii je to všeobecně známé a všemi chválené město, nikdo jí neřekne jinka než Džogdža v kontextu celé Indonésie je to trochu zvláštní město.Připadlo mi, že tady aspoň trochu platí nějaká pravidla v dopravě a je tu celkově malinko jiná atmosféra něž ve všech jiných městech Indonésie která jsme navštívili.Zřejmně je to zapříčiněno tím, že se jedná o velmi otevřené a tolerantní město což bude mít spojitost i s faktem, že v Džgdže je velké množstvá škol a univerzit. Celkem běžně se vám může stát, že vás zastaví skupinka symptických studentů a budou si jen tak chtít zdvořilostně popovídat, prostě si procvičit angličtinu.
Systém Dopravy tu má také svou hlavu a patu. Celkově je Doprava v Indonésii něco šíleného, vláda dala lidem benzín za pár korun tak všichni všude jezdí, bez ohledu navzálenosti. Pozná se to podle toho, že jsou samozřejmně plné silnice, ale i podle toho, že v ulicíh(mimo centrum) nepotkáte chodce.
Dopravní legendou Džogdži jsou ojeky-bycikly tlačící před sebou sedačku, pohybují se samozřejmně velmi pomalu, několikrát jsme jich využili. Hlavním dopravním prostředkem jsou autobusy Transjogia systému, cena za jízdenky je daná a obsluha na každé zastávce vám vždy ochotně poradí tedy alespoň nám poradila. Tyto busy jezdí podle plánku podobnému metru, jezdí ve čtyřech hlavních větvích na ně navazují už soukromné linky kde je cena smluvní. O cenu se smluvá i u ojekářů vždy doporučuji předem, to platí i u taxi kterých je tady překvapivě velmi málo. Obecně se dá říct, že Doprava po Džogdže je včetně taxi velmi levná.
Hlavními atrakcemi mimo mnoha muzejí jsou královský palác KRATON který je v centru města, obrovský hinduistický chrám PRAMBANAN hned za městem(dá se tam dostat autobusy Transjogia) a hlavně BORBODUR největší budhistický chrámový kompleks světa který se nachází asi 40 km za městem. Mimo Krotonu jsme nenavštívili ani jeden ze dvou významných templů odradili mně od návštěvy tři okolnosti za prvé: už jsme viděli nejméně deset významnách a krásných klášterů a byl jsem religiozitou malinko zahlcen. za druhé:bych tam musel jet sám neb Helen vylehávala nachlazení a za třetí: mě odradilo opravdu vysoké vstupné více jak 250kč Prambanan a 400kč Borbodur který mně konkrétně zajímal více.
Nejméně velkou atrakcí s dalekosáhlou historii je BATIKA pro tento styl úpravy látek a jejich zdobení se Džogdža honosí titulem hlavního města světa.
Hlavním úkolem dnešního dne bude nákoupit letenky do Malysie. Po snídani o které jsme ani nevědeli, že ji máme zahrnutou v ceně vyrážíme v naději, že Helenina karta bude platebnímu terminálu dost dobrá. Vzali jsme si ojek a jako pašové jsme se nechaliodvézt přímo ke dveřím AirAsie. Zjistili jsme že, během noci se poněkud změnily podmínky a levněji se teď jeví varianta cesty přez Singapur, karty naštěsti prošli tak kupujeme letenky jedna cca za 2 000kč
Naše další smělé plány jak si dalekosáhle a podrobně prohlédneme Džogdžu neustále narážely na Helenin neutěšený zdravotní stav, a le uvidíme co půje to půjde…
Nejprve míříme na hlavní ulici MALIOBORO...na staré, široké ulicis domy holandského tipu jasně vládne oblečení je, ostatně jako v celé Indonesii neskutečně levné, sice si cenu musíte vysmluvat, ale ta pak bude stát zato. Oblečení se tady nenakupuje v řádech stokorun, ale desetikorun např. trička s velmi vyvedenými logi na téma Džogdža byli nápadité a originální a cena kolem 70 kč bylavelice přívětivá. Vedle oblečení je na Malioboru k dostání také spousta všemožného i nemožného jídla, ale ty kteří by očekávali divočinu tipu plné pánve všemožných červů, žížal, žab či kobilek kteří zakončili svůj mrzký život na rozpálené pánvimusím zklamatza měsíc pobytu v Indosnesii jsme na nic podobného nenarazili. Kdo by chtěl ochutnat všechny pochutiny na Malioboru má o program na celé odpoledne postaráno. Což mě obvzláště potěšilo byl velký výběr sladkostí má závislost na sladkostech už přerostla do obludných rozměrů a doposavad jsem docela trpěl, neb výběr sladkostí je tady pokud nějaký tak velice omezený, tady poprvé jsem si přišel na své. Dalším hitem Maliobora je batika, vlastně hit celé Džogdži. Batika je samozřejmně vysoce precizní ruční práce, ale na Malioboru až na několik butiků s pravou batikou vládne to čemu místní říkají “ coca-cola batik“ obvzláště mně pobavili batikované dresy FC Chelse, Manchesteru United či Barcelony.
Trochu odbočka od téma Yogiakarta. V indonésii jsou velice populární Italské a Španělské fotbalové velkokluby, ale téměř zbožné úctě se tu těšíAglické kluby. Fotbal z Anglie neustále běží v televizi, spousta dětí nosí dresy anglických klubů snad malinkou konkurenci představuje Barcelona. Přes fotbal mířím k tomu jaké povědomí v Indonésii mají o Česku odpověd k mému velkému a příjemnému překvapení celekm vysoké. Nejčestější otázku kterou od indonéžanů a ostaně asi všech cizinců uslyšíte bude „wher are you from?“ čili odkud jste? Při odpovědi Czech republic téměř nikdo nevěděl o čem je řeč, ale na ČEKO reagoval naopak téměř každý, včetně malých dětí, kdo nevědel většinou pomohlo nasměrování tipu Czechoslovakia. Připadalo mi, že asi u 80% Indonéžanů má to překvapivépovědomí na svědomíu mladších Petr Čech a u starších Pavel Nedvěd, hodně známí jsou i Poborský, Rosický a Baroš takže „hoši děkujem“ Je vidět, že naše úspěchy z přelomu století tady zanechaly hluboké stopy.
Zpět k Malioboru a batice mimo levné a falešné batiky se tady dají samozřejmně koupit i originální díla, ale zásadně v kamenných obchodech a téměř zásadně se o cenách nesmluvá.
Malioboro je opravdu živoucí tepnou města, ale pro někoho kdo není zrovna dobré fisické kondici může být poněkud vyčerpávající. Takže brzy odpoledne už to stáčíme směr hostel Sortika a pod tíhou neutěšeného stavu poprvé využíváíme autobus Transjogia systému a funguje prefektně. Na nástupišti se zeptáte zda bus z této zastávky jede tam kam vy potřebujete jestli ano zakoupíte si jízdenku, obsluha vás posadí do toho správného busu, průvodčímu řeknete kam jedete a on vás zase vysadí na tom správném místě.
Po chvíli co jsme dorazili na hostel se spustil opravdu silný tropický liják. V klidu a bezpečí jsme si uavřili čaj a v pohodě jsme si na verandě užívali tento tropický megaosvěěžovač vzduchu…
26.ledna
Dnes se Helen poučena z předchozího dne rozhodlanikam nejít, zůstat v pokoji a odrážet virové ataky. Já mám dnes v plánu jen a jen Yogiakartu. Již tradičně jsme si pospali do pozdního poledne, když jsem se chystal k odchodu H. opět neodolala lákadlům krásného města a nepoučena z předchozích nezdarů se rozhodla jít semnou s tím, že kdyby něco tak se sama vrátí na hostel, nu komu není rady tomu není…..
Šli jsme opět na Malioboro, zamířili jsme rovnou na tržnici, pokud se nepotřebujete levně obléknout klidně ji vynechte, tuny a tuny hadrů takže tržnice-mírné zklamání.Po šťastném opuštění tržnice jsme se na ulici zapovídali s jedním trhovcemkterý nám doporučoval, že několik set metrů odsud je veřejná dílna mistrů batiky kde si ji můžeme zdarma prohlédnout a vidět i její výrobu. Nejdříve jsme malinko zaváhali, protože nebylo zrovna obvyklé z výjimkou mladých studentů, že vám někdo nezjištně poradí nebo pomůže, ale nakonec jsme se rozhodli, že se půjdeme mistrům batiky podívat pod ruce. Cestou se na nás přilepil další místní samozvaný průvodce který nás dovedl až téměř k bráně dílny, bylo téměř nemožné se ho zbavit. Pokud se v Indonésii někoho na něco zeptáte dost často se vám stane, že to bere jako žádost o průvodcovství, ochotně vás dovede kam potřebujete dodá pár rádoby zajímavostí, ale na konci vás čeká natažená ruka a „plať, bohatý evropane“. Tito dva chlapíci kteří nám doporučovali tuto dílnu nádherné batiky byli kupodivu z jiného těsta, neboť byli světlou výjimkou, vysvětlil bych si to možná tím, že byli na tradiční činnost a výrobek svého města hrdí a chtěli turistům ukázat taje výroby v dílně která je sice v centru, ale je pekelně dobře schovaná a dokonale neoznačená. Nakonec jsme tedy vstoupili a byla to opravdu paráda, nejprve jsme dostali krátký výklad o historii a výrobě na níž jsme se byli i podívat. Pak už nás průvodce nechal ať si v klidu vychutnáváme vystavěná díla a kupodivu nám nikdo nic nevnucoval.Až na náš dotaz zda jsou vystavěná díla možno zakoupit nám vrazil do ruky katalog cen. Helen nakonec neodolalajednu batiku si zakoupila byla zde naštěstí jak díla opravdových mistrů tak díla začínajících studentů batiky a odpovídal tomu i škála cen. Celkově se dá říct, že nato jak je tato technika náročná a zdlouhavá byly ceny celkem přijatelné.
Odpoledne jsme měli v plánu dáchnout si na hostelu a něco pojíst, cestou jsme se ještě zastavil na známém Ptačím trhu, ten je místní legendoutady spíše byl neb po i u nás dobře známé aférce s ptačí chřipku byla tržnice přestěhována daleko od centra města, dle sdělení místních ztratil hodně ze své atmosféry, ale i tak stojí za to, veliká tržnice ze spoustou tropického ptactva, ale i ostatní exotické zvířeny. Pokud si nevezmete taxi je sem poměrně komplikovaná Doprava.
Večerní plán jsem měl také jasný –tradiční stínové loutkové divadlo. Spíše než, že by mě to nějak zajímalo loutkové divadlo jsem byl zvědav o co, že to vlastně jde. Královna Helena-nepoučitelná I. se po krátkém odpočinku rozhodla, že se půjde na tu zajímavost také podívat. Představení se konalo v areálu muzea Benteng nedaleko Kratonu, naštěstí představení začínalo až ve 20 hod. což tady znamená již po západu slunce, což zaručovalo daleko příjemnější prostředí ve městských ulicích. Musím říct, že to byl docela zajímaví zážitek ani né tak divadlo samotné jehož děj byl pro mozek středoevropana naprosto zmatený(zhruba se jednalo o boj dobra se zlem)Hlavní zajímavostí bylo spojení divadla s tipickou gamelanovou hudbou-živým vystoupením asi dvaceti hudebníků kteří tlučou do všemožných nástrojů, atmosféru dodávali i čtyři pěvkyně. Celkové spojení divadla a hudby bylo docela zajímavým zážitkem.
Pak už sedáme na Ojek a s větrem ve vlasech se řítíme rychlostí 4 km/h. směr ulice Pravirotaman kde už čeká náš superpokoj .
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Manyaran
Půjčovna autPříspěvky z okolí JIHOVÝCHODNÍ ASIE 2013 III.- INDONESIE - Jáva
