JIHOVÝCHODNÍ ASIE 2013 V.- MALAJSIE - Cameron highlands, Pangkor isl.

pokračování z :https://www.turistika.cz/cestopisy/jihovychodni-asie-2013-iv-malajsie-singapur-johor-melaka-kuala-lumpur

1.února

Prví únorový a zároveň náš první den v Cameron highlands, neboli vysočině.

Po ranním obhlédnutí města, které mělo velice přátelskou a pohodovou atmosféru, jsme si jen tak bezzávazně vyrazili okouknout místní světoznámé čajové plantáže, čajovnické legendy firmy BOH. Mimo čaje který je zde doma a výborně se mu tady daří, jsou svahy Cameronských hor posety foliovníky plnými druhého místního významného zemědělského produktu a to jahod. Stejně dobře se tady daří všemožné zelenině, vidět bylo také několik pěstíren kaktusů a všech možných i nemožných květin, prostě Cameron je takovou zahradou Malajsie.

U každé zajímavé atrakce máte vcelku dvě možnosti jak je objevit a poznat. První možností jsou agentury. Jsou v celé jihovýchodní Asii (té turisticky objevené) druhou možností je nabrat co možná nejvíce informací a místo objevovat sám. Při první možnosti máte celkem jistotu, že uvidíte opravdu to nejlepší a nejzajímavější nevýhodou je, že budete muset snést přítomnost lidí, se kterými by jsme se za normálních okolností jen stěží dávali dohromady. Pak je tady cena, musím říct, že až na výjimky nebyly ceny za fakultativní výlety nějak přemrštěné, ale je pravdou, že při dlouhodobém pobyt jako třeba v našem případě by to šlo finančně táhnout jen velmi stěží. Pokud se vydáte vlastní cestou, ušetříte spoustu peněz, což je při dvouměsíčním pobytu alfou a omegou, ale je nutno se připravit na možné dílčí neúspěchy kterýžto jsme např. zažili dnes i my…

Naše první kroky vedou na autobusové nádraží odkud by měl jezdit lokál bus, který by nás měl přiblížit našemu dnešnímu cíli, zrovna jeden odjel a další jede za dvě hodiny… Cena dvou jízdenek na autobus se přesně rovná ceně za jednu jízdu taxíku do sousedního města, ze kterého by náš cíl měl být dosažitelný po vlastní ose. Tak tedy vyrážíme, za deset minut jsme v BRINCHANGU, odtud pokračujeme pěšky okolo hlavní silnice. Naštěstí není nijak silný provoz a okolo silnice jsou široké krajnice. Cesta je lemována mnoha stánky jejichž hlavním motivem jsou jahody a vším možným v podobě jahod, chyběl snad jen jahodový tank… Je docela velké parno, asi po pěti kilometrech si dáváme oraz ve velké pěstírně kaktusů a sukulentů, některé krásně kvetou, celkově to byla docela zajímavá podívaná. Po cca dalších třech kilometrech už jsme toho měli celkem dost a plantáže nikde nic… jako super relax se ukázala motýlí farma. Za pár drobných vstupujeme do obrovské voliéry ve které létaly desítky druhů motýlů, byli opravdu úchvatní, někteří ve velikosti lidské dlaně. Po několika marných pokusech jsem přišel na to, jak je donutit, aby mi alespoň na moment postáli modelem našemu fotoaparátu. Nakonec si mě motýli vyhledávali sami, připadal jsem si jako motýlí král… Ve druhé části voliéry bylo několik velkých terárii s obrovskými ropuchami, pavouky, čipmanky, hady a mými oblíbenci leguány všech možných druhů, ti na rozdíl od motýlů jsou poslušnými modely pro Helenčin foťák.

Po malé zoologické jsme šli zahnat hlad do jednoho z místních warungů.

Už bylo kolem třetí odpoledne, odbočka k čajové plantáži nikde, rozhodli jsme se to otočit. Kdybychom věděli, že jsme jen asi 300m. od odbočky k plantážím…měli jsme sice mapu, ale jediná běžně dostupná mapa Cameronu je velmi mírně řečeno lehce orientační, lze se z ní jen tak zhruba dovědět, kterým směrem se co nachází. Nabyl jsem dojmu, že prostě není v zájmu několika místních cestovních agentur, aby byla distribuována slušná mapa, neb pak by bylo velice snadné se tady orientovat na vlastní pěst, což je samozřejmě přesně to, co si místní podnikatelé nepřejí. Jako jakýsi náhradní cíl jsme se rozhodli při zpáteční cestě navštívit vesnici ORANG ASLI. Ona povrchní mapa, alespoň dobře posloužila k nalezení odbočky k Orang Asli vesnici. Orang Asli je souhrnný název používaný v Malajsii pro původní indiánské obyvatele. Nejdříve nás trochu zarazilo, že k domorodé vesnici vede cesta jako ke královskému zámku, čím dál jsme šli, tím více sílil pracovní ruch a brzo nám bylo jasné, že tady to s tou domorodou autentičnostní nebude jen tak. Uprostřed staveb se ptáme dělníků kde se vesnice nachází a vše nasvědčuje tomu, že se v ní nacházíme… Po delší procházce staveništěm je vše jasné, toto je bývalá vesnice Asli. Několik málo baráčků ještě nemělo tu čest s obřími radlicemi těžkých stavebních strojů. Po rozhovoru z jedním z dělníků který byl evidentně více a lépe informován zjištujeme, že lid Asli byl odtud odstěhován a staví se tady pro něj nová vesnice. Otázkou je, jestli o to Asli lid stojí, o tom lze jen spekulovat. Při rozhovoru z jedním z malajců který byl součástí jedné menší výpravy kterou jsme zde potkali jsme zjistili, že se zde sesunula půda a několik lidí zahynulo, i on poněkud s opovržením komentoval vládní rozhodnutí z tohoto důvodu strhnout celou vesnici a postavit novou. Krásně široká příjezdová cesta s luxusním osvětlením mně malinko usvědčoval v názoru, jestli ono to nebude pěkné místečko na skromný velkohotýlek asi 1,5 km od jednoho z nejkrásnějších a nejznámějších golfových resortů jihovýchodní Asie… Celkově jseme nabyl dojmu, že vláda jedné z nejbohatších zemí jihovýchodní Asie se za Asli obyvatele tak trochu stydí a za každou cenu je chce zcivilizovat a "zpříjemnit" jim život… Několik zcivilizovaných Asli vesniček jsem zahlédl cestou z Cameronu a nemám z nich dobrý dojem… Po tomto neveselém a jistě zajímavém zážitku jsme si to šlápli hezky do našeho homestaye, cesta podvečerní djunglí celkem rychle utekla.

Na večeři jsme zašli opět k místním Indům, výborné… obzvláště ekvilibristická příprava indických placek …, čerstvě staženo z válu prostě pochoutka nad pochoutky. Večer ještě zastávka na internetu a na autobusáku zjištujeme v kolik nám jede zítra bus na náš útok na čajové plantáže číslo 2. A pak už jen zasloužená koupel a poctivě znaveni uléháme do našeho bakelitového luxusu…

2.února

Po ránu se nám už klasicky nedaří dodržet dohodnutý čas vstávání a následného odchodu takže místo plánovaných 9:00 odjíždíme z autobusáku až v 11:00. Přicházíme asi deset minut po deváté a doufáme, že pro malajce je čas také jen jakousi orientační veličinou která, ale jinak nestojí za větší povšimnutí.Bohužel Malajsie není Indonésie a tady se v rámci možnostíčasy snaží dodržovat takže náš bus je ten tam… Máme tedy necelé dvě hodiny do odjezdu dalšího. V okolí Tanah Rata je několik zajímavostí např. velmi hezký vodopád, necelé dva km za městem pak je tu i několik zajímavých okruhů kde je možno se projít, na necelé dvě hodiny to je vše příliš vzdálené, ale zase jen tak si sednout na autobusáku na lavičku a počkat na další bus je to zase příliš mnoho času. Jdeme se tedy projít městem, dáme výbornou kávu koupíme nějakou sváču, výborné arašídové tyčinky u inda a dvě hoďky překvapivě rychle uběhnou.

Míříme k čajovým plantážím. Průvodčí v buse jasně ví kam míříme a kde je potřeba vystoupit. Protože náš bus přímo k plantážím nejezdí vystupujeme na křižovatce ze které jedna z cest míří přímo do centra čajovnické oblasti firmy BOH. Vystupujme z busu jen několik set metrů od místa kde jsme ukončili náš včerejší track. Asi po dvou kilometrech stoupání po klikaté silničce se objevují první čajové plantáže. Musím říct, že jsem vůbec nečekal, že to bude takto působivá podívaná… Návštěvu Cameron highlands a hlavně jejich čajových plantáží si více méně vydobila Helen, já jsme se spíše těšil na nějaký ten horský výstup, prostě na Hory i na o něco příznivější podnebí pro lidské pobývání.Ale čajové plantáže na svazích kopců Cameronu, to byl opravdu zážitek nad zážitky, až si budu na konci naší výpravy dělat neoficiálnítopky jistě to bude vážný adept.

Čajovník je opravdu fešák mezi keři, barvy lístků hrají mnoha barvami od světlé lesklé barvy lístků připravených ke sklizni až po zahnědlé, staré čajové kmety…prostě v krásném slunečném dnimísto stvořené pro foťák.Asi po kilometrovém pochodu v sevření čajovníku jsme přišli ke křižovatce s jednou odbočkou do hor a jednou k čajové manufaktuře firmy BOH. Do firmy se mi moc nechtělo, čekal jsem těžkou komerčnárnu pro davy turistů kteří tam v zástupech proudily. I tentokrát jsem byl překvapen, davy sice byly neboť dnes je neděle a to se v Malajsii zřejmě dosti výletničí, ale až na přeplněnou restauraci celkem příjemné a pohodové prostředí. Překvapila mne podniková prodejna s nepředraženými produkty, malá expozice a sice krátká, ale opravdu poučná a zajímavá vyhlídková trasa po samotné továrničce, místo moderních strojů, staré mašiny ze třicátých let, sice staré ale všechny v perfektním stavu. Všudypřítomnou průvodkyní po továrně byla velice příjemná vůně čerstvě fermetovaného čaje. Dodnes nevím, jak to s tou továrničkou vyhlášené firmy BOH je, jestli opravdu zvládá veškerou výrobu této rodinné firmy nebo je to jen jakýsi skanzen pro turisty.

Továrnu opouštíme po 14:00, ale po krátké domluvě se ještě vydáváme do hor. Naším cílem je magických 6666 stop vysoká hora Gunung Brinchang.Výstup byl co do techniky naprosto nenáročný snad jen velké vedro a vzdálenost trochu komplikovali výstup, více jak deset dní jsme nic fyzicky náročnějšího nedělali a bylo to cítit. H. po nachlazení já v něm a to vše ve velkém vedru to nebyla příliš příznivá okolnost. Asi 200 m. pod vrcholem Gunung Brinchanu se nachází vrcholek jiné Hory, která je zajímavá hlavně tím, že v korunách pralesního porostu je vybudován jakýsi vzdušný chodník při chůzi na něm máte tisíciletý prales jako na dlani. Na jednom z mnoha odpočívadel v korunách stromů jsme si dali oběd, výborné indické placky s omáčkou, kterou vám ke každé placce dají zdarma.

Na vrchol Gunnug Brinchangu chybělo asi jen 200m, na jeho vrcholku se nachází vysílač. I přesto, že se nacházíme nad dvěma tisíci metry nad mořem, vegetace tady přímo bují a není příliš poznat, že jsme v takové výšce. Pro sestup do Brinchangu řešíme dvě varianty první je sice technicky nenáročná, ale museli by jsme přijít kudy jsme přišli, celou horu obejít a cca 13 km většinou po silnici, druhou variantou byl asi tříkilometrový sestup, kratší varianta kterou jsem preferoval já, začínala velmi zhurta prudkým padákem rovnou do husté jungle. Myslím, že kdyby na začátku cesty neseděla partička mladých lidí kteří nás ujistili, že tato cesta vede opravcdu přímo do Brinchangu asi bych si sestup tudy neprosadil. A byla by to bohužel jen pro mne velká škoda. Sestup byl sice velmi technicky náročný “zpříjemňovaly“ ho hlavně obrovské slizké balvany, kluzké kořeny, bahnitá jezera, lijány a hlavně spolehliví průvodci komáři…. Opravdu dramatický, ale velmi dobrodružný sestup. Helen vychází z jungle naprosto zdecimovaná, dáváme pauzu…

Asi po osmi stech metrech už jsme na okraji Brinchangu. Ještě před městem špatně odbočujeme a vcházíme do jakéhosi gheta… Nejsem si sice naprosto jist, ale vím jstě, že tito lidé nejsou ani číňani ani indové ani malajci, závěr mé vylučovací metody je jasný, lid ORANG ASLI-původní obyvatelé Malajského poloostrova…tak tady „dočasně“ čekají na to než jim vláda postaví novou vesnici. Na druhý pokus už město trefujeme. Naprosto vyprahlí míříme do obchůdku pokoupit něco osvěživých nápojů a k mé radosti objevuju thajská piva která jsou výrazně levnější než místní pivní klenoty Tiger a Angok, tak neváhám… stejně jako neváháme a máváme na první taxi které projíždí okolo nás, dnes toho máme v nohách až až, takže co nejrychleji do Tanah Rata. Po příjezdu do města míříme rovnou do našeho homestye a po zaslouženém pivku se odměnujeme sladkým spánkem.

3.února

Ráno po snídani vyrážíme na autobusák, trochu pikantní na tom je, že ani nevíme kam jedeme. Po horské’etapě‘ byly naším tajným tipem ostrovy pulau Perhentian které se nacházejí na východním pobřeží Malajsie. Trochu zádrhelem byla skutečnost, že na západě na rozdíl od východu zrovna vrcholilo monzunové období. V melackém Inko centru nám tvrdí, že ostrovy jsou normálně přístupné, ale informace se velmi různí od optimismu v Íčku až pro naprosto katastrofické vize některých informátorů. Problém je v dopravní obslužnosti, vrcholné monzunové období přináší nejen deště což je spíše příjemná záležitost, ale hlavně silné větry, které velmi znepříjemňují nebo naprosto znemožňují Dopravu na ostrovy. Tak nevíme…na autobusáku víceméně tápeme… Po krátké poradě se rozhodujeme i přes rozporuplné informace vyrazit směr ostrovy Perhentian.

Nyní míříme do IPOHU druhého největšího města Malajsie kde budeme přestupovat dále směr Perhentian. Bus jede až za hodinu a půl tak v krásném dni relaxujeme u kávy. Po zakoupení lístku usedáme do evidentně zánovního autobusu nakonec zjišťujeme, že je to autobus docela nový, řidič nám to hrdě oznamuje… poté už se vydáváme a prakticky celou jízdu klesáme směr Ipoh.Že řidič nového autobusu bude chtít řádně prohnat i novou klimatizaci už nás nepřekvapuje, jsme připraveni… Na co jsme příliš připraven nebyl bylo téměř soustavné klesání z cca 1500 m do nějakých 250m.n.m., moje uši a žaludek dostali během této jízdy dosti zabrat. Do Ipohu přijíždíme na menší autobusové nádraží hned po výstupu zjišťujeme, že busydo Kota Baru odkud jezdí fery na Perhentiany jezdí z jiného bus terminálu. Našeho chvilkového zatápání si všiml jeden mladý, předpokládám student a dovedl nás na ten správný městský bus, dojel s námi až tam a dokonce nám pomáhal i sehnat bus na Perhentiany. Ikdyž se velmi snažil výsledek jeho pátráni nebyl příliš radostný…je chvíli po desáté ranní, jeden autobus odjel v deset… druhý jede v deset večer, ale žel bohu je vyprodaný takže další až v deset ráno zítra… Už se smiřujeme s alternativou přespáni v Ipohu ,ale cestou po autobusáku zahlédnu na jakési nástěnce obrázky z ostrovů PANGKOR, zalistujeme v průvodci a zjišťujeme, že by to mohla být zajímavá alternativa. V Andamanském moři by problémy s dopravou být neměli a celkově Doprava je na rozdíl od Perhentian ostrovů o hodně jednodušší . Za 10MYR kupujeme lístky, u babky v kanclu si necháváme batohy a jdeme se občerstvit, kupujeme výborné masové pirohy, jestli je možno to malajském kontextu takto nazvata pomalu se blíží čas našeho odjezdu, v 15:45 máme být u kanclu a v 16:00 je plánovaný odjezd, že doopravdy dojíždíme až v 16:30 nikoho moc nevzrušuje. Takže další frost-bus do sbírky. Asi po dvou hodinách sklepáváme rampouchy z nosu a vystupujeme v LUMUTU odkud jezdí lodě na PANGKOR. Vystupujeme asi 300m od přístaviště , hned se na nás lepí supy, ale musím říct, že ti malajští nejsou zdaleka tak nepříjemní jako ti indonéští, vyslechneme si jeho nabídku na ubytování, na fotografiích to vypadá hezky, ale chceme se pokusitcenu srazit malinko pod jeho nabídku takže s úsměvem odmítáme. V přístavištní pokladně kupujeme lístky za 10 MYR, lístek je i zpáteční a vrátit se můžeme kdykoliv, k lístku dostáváme i jízdní řád lodí, při pohledu na něj není co řešit, každou hodinu minimálně jedna.

Po půlhodinové plavbě zamračeným podvečerem přirážíme k pangkorskému molu venku už vidíme supy jak se na nás těší. Nakonec si jeden z místních růžových taxíků vzít víceméně musíme neb míříme asi 6 km daleko a v sedm večer v dešti je šestikilometrový pochod s plnou polní ještě o něco drsnější varianta než 15 MYR za taxi, cena byla na tabuli před přístavištěm napsaná černá na bílém takže nás taxikář opravdu nenatáhl, fakt že jsme z Ipohu do Lumutu přijeli 120km za 10 MYR jsme museli s pousmáním přejít… Cestou do městečka se šíleně rozpršelo, v tomto marasmu se nám hledat ubytování opravdu nechce, koukáme do průvodce a vybíráme první kde by měla být přijatelná cena a necháváme si zastavit přímo před branou vybraného homestaye. Paráda mají volno. Malé dřevěné áčko, sice velmi skromné, ale jinak ostrovně pohodové bydleníčko a za 30MYR není co řešit, bereme a na tři následující noci se spokojeně zabydlujeme....

4.února

Ráno začíná dosti neobvykle…hlavní dušností je že Helen vstává dříve dokonce mně cíleně budí bohužel né se záměrem brzké snídaně na tropickém ostrůvku,ale otázkou „Biďi kde je průvodce?!“ hned jak to slovo vyslovila bylo mi jasno, že jsme v průšvihu a to ne v malém. O významu knižního průvodce, této jakési cestovatelovi bible se jistě nemusím dalekosáhle rozepisovat, obzvláště pro cestovatele našeho tipu, v malé skupině, v neznámých zemích, poprvé v životě a navíc si své cestování z jeho pomocí nasměrováváme operativně prostě putujeme bezcílně- prostě „hoří“. Bylo mi hned jasné, že průvodce zůstal včera v taxíku. Rozjet pátrací akci když málo nadějnou bylo samozřejmostí. V tomto průšvihu máme jednu výhodu, jsme na poměrně malém ostrově a taxíků jsou tady jen desítky, nevýhodou je, že jsou všechny růžové a navíc většina jedné značky. Prostě to zkusíme a uvidíme. Začínáme u asi osmi aut stojících v našem městečku, bez výsledku. Vyrážíme do správního města ostrova PANGKOR Townu, parkoviště před fery terminálem bylo růžovkama přímo napěchované. Jdeme na to a nakonec se zadaří za čelním sklem jednoho z nich náš toulavý průvodce SOUTHEAST ASIA 2012, ale zádrhel je jaksi v tom, že není řidič. Ale hlavně, že je na světě… Když si našeho tápání okolo jednoho z taxíků všimne jeden z řidičů postávajících opodál vysvětlujeme mu co se stalo ten neváhá a přesně mířeným úderem dlaně otevírá dveře a průvodce se, doufám navždy, vrací do našich rukou.

Pak už si už s průvodcem v kapse zajdem na kafe, omrknem toto malé městečko a jdem pro taxi zpět do našeho městečka…a hle…kdo je na ředě, náš včerejší poctivec, usmívá se přes celou halu…Tak mu navrácenou knihu můžeme alespoň splatit ritem do našeho městečka.

Po návratu přemýšlíme co z načatým dnem, start se přes počáteční šok vydařil tak hlavně dobře navázat.

Naprotihlavní pláži byl malý ostrůvek, chuť ho prozkoumat jsme měli oba tak jsem na nabídku pronájmu kajaku a vysmluvání dobré ceny hned bezpřemýšlní zareagovali. Sladíme frekvenci pádel a za cviliku jsme na ostrůvku. Paráda ,opravdovej ráj, malej ostrůvek, z několika prken zbouchnutý pohodový bar v něm šíšu kouřící pohodáři…co dodat… Helí se plavby chtivá vrací na „boudu“ pro foťák a já si nacházím své místo v ráji. Chlapík z půjčovny nám doporučil dobré místo na ostrůvku, kde sedá dobře šnorchlovat. I Když jsem této činnosti příliš nakloněn nebyl tady to byla paráda. Dokonce nám zadarmo půjčil jednu šnorchl sadu, do ruky mi vrazil několik chlebových kůrek na nalákání ryb a jdeme na to… a, že se nechali nalákat stovky ryb několika druhů od méně zbarvených až po všemi barvami hrajících krasavic.

Pak jsme se ještě vydali na projížďku, našli jsme pěknou opuštěnou a pěkně odříznutou plážičku kde jsme zastavili, připadal jsme si jako trosečník, dojem umocňovala i poloprázdná chatrč ve které měl kdysi nějaký volnomyšlenkář plážový bar, ale přístup pouze po moři což ho asi i přes evidentní pohodové pojetí podnikání dovedlo ke krachu.Když se nám naše hodinka navrácení nachýlila vyrazili jsme zpět.

Pak už jen zbytek dne relax a dobré jídlo a pití prostě pravý vegáč po sestupu z hor..

5.února

Pangkor měl být původně jen jednodenní epizodou, ale nakonec jsme se rozhodli, že si pobyt ještě o jeden den prodloužíme neb… Není proč z ráje spěchati…

Po pozdní snídani vyrážíme k pláži ze stejným záměrem jako včera půjčit si loď a projíždět se mezi ostrovy a zašnorchlovat si. Na pláži panuje velice uvolněná atmosféra, půjčovny jsou téměř v poledne ještě zavřené, tady opravdu nikdo nikam nespěchá. Nakonec dostáváme doporučení, že na vedlejší pláži by jsme přecijen mohli pochodit lépe. Nakonec se zadaří, loďku jsme sehnali a jde se plout…Máme dost času i na šnorchlování. Ryby jsem ve vodě tak rozdovádě,l že se nakonec pustili i do mě… Po návratu jdeme na oběd a pak jen tak po plážovnicky zevlujeme. Cestou nás doprovází opice kterých je ostrov plný a asi už se jim v přírodě tak dobře nedaří neb stále častěji shánějí potraviny v lidských kuchyních , jednoho takového docela dramatického útoku jsme byli svědky i my. Pohled na hladového opičáka jak cení své opravdu veliké tesáky není zrovna nic příjemného takže nám bylo hned jasno proč na stěnách všech restaurací visí praky… Při poklidném odpoledním špacírování po ostrově se stáváme náhodnými svědky krmení tukanů. Tukani jsou symbolem ostrova Pangkor jedná se o krásné, středně velké ptáky s velkým rozpětím křídel a hlavně zvláštním jakoby zdvojeným zobákem. Nakonec se nechávám strhnout a také beru mezi prsty kus banánu, netrvá dlouho a jeden veliký pták zamíří svým zvláštním zobákem přímo ne banán.

V pozdním odpoledni se ještě pokoušíme půjčit si kolo nebo motorku, bohužel bezúspěšně, kola tady téměř nemají (výjimkou je jen náš homestay) a na motorku tady chtějí mezinárodní řidičák. Ve zkratce zákony se v Malajsii dodržují o trochu více než v Indonesii, tam stačilo vysolit většinou 100 kč na dena nic víc, asi jsou přesvědčeni, že z ostrovů jim přece nikdo neujede. Tady mezinárodní řidičák, záloha, klasická nájemní smlouva + trojnásobná cena…a to i v takové ospalé díře jako je Pangkor.

Takže nakrmením tukanů, vládců pangkorské oblohy den více méně uzavíráme…

pokračování již brzy...

6.února

Jen těžká pohoda jinak by tomu ani na tomto krásném ostrově být nemělo. Dnes je sice v plánu opuštění ostrova, ale loď vyplouvá až v 17 hod. takže času na nicnedělání máme až až. Netradičně vstáváme docela brzo, v recepci jsou ještě volná kola tak neváháme a dvě hodinky se jen tak bezcílně projíždíme po zakroucených silničkách na tomto nádherném ostrově, na projíždky na kole je Pangkor jako stvořený.

Poté, pro nás trochu nezvykle, věnujeme čas velmi náročné a oblíbené činnosti a to válení v síti…, pláž s výhledem na okolní malé ostrovní perličky na pláži téměř nikdo není. Obsazujeme dvě volné sítě a užíváme si těžké pohody. Krosny máme, doufáme, bezpečně uložené v recepci našeho homestaye. Když už se čas malinko nachyluje jdeme ještě zkusit tukany zda nemají chuť na kousek banánu, věru že mají, ale nedaří se je vylákat k akčnímu krmení z ruky jako včera tak jen házečka rovnou do zobáku…

Nastal čas k opuštění ráje, máváme na růžové taxi které nás hodí do přístavu. Lodní lístek již máme zakoupený takže jsme celkem bezstarosti a rovnou nastupujeme. Loď vyráží s malým zpožděním a pomalým tempem pluje do lumutského přístavu. Z přístavu lodního je to jen 5 minut chůze do přístavu korábů silnic-malajských mrazicích autobusů. Máme docela štěstí jeden z busů do Ipohu kam míříme, vyráží hned, takže neváháme kupujeme lístky, vybalujeme mikiny a vyrážíme směr Ipoh… Již před odjezdem na Pangkor jsme si zjistili že v 11:30 má jet minibus do HAT YAI coč je první velé město v Thajsku kousek od malajské hranice. Klasika,malý zádrhel v 11:30 sice ano, ale AM takže až druhý den, dnes je odpověd na mou žádost o jízdenku jasná FULL. Zkoušíme tady variantu č.2 Z netu jsme měli zjištěno že někdy kolem 1 hod. ráno by měl jet do Hat Yai vlak. Když se nám podaří malou lstí donutit taxikáře k přijatelné ceně odjíždíme na nádraží. Krásná, vznosná, sněhově bílá budova připomínající zmenšeninu Taj Mahalu, vevnitř perfektně čisto, vše na vysoké úrovni. Jen informace od paní spoza okénka nás malinko zklamala vlak sice jezdí, ale až od března, sice to tady působí sympaticky, ale březen je přeci jen trochu daleko… Variantu č.3 v rukávu nemám takže si musíme nějakou vymyslet … Koukám na tabuli která jesice poměrně nesrozumitelná, ale ráno kolem 2 hodiny by měl jet vlak do Butterwortu což je thajským hranicím na dohled. S nadějí, že se pak dostaneme nějak a celkem jakkoliv do Thajska si kupujeme opravdu velmi levnou jízdenku a dáváme se do ne moc oblíbené činnosti- čekání… Jen musíme dávat pozor, abychom čekali spořádaně neb dle nařízeni se v čekárně nesmí celkem nic a dle doslovného překladu je nejhorší co tady muzete delat lelkovani…