Jizerskými horami přes Lužické hory do Pekelných dolů, 9.část. Pusté kostely, Pekelné doly a okolí

Po návratu ze Sloupského vyhlídkového okruhu projedeme obcí Svitava a nejprve zastavujeme u Pustého kostela, ležícího v údolí potoka Svitavky. Jeskyně – bývalý podzemní pískový lom, sloužila podobně jako ostatní v okolí pro těžbu písku na sklářskou výrobu. Pustý kostel je ještě větší než Cikánská jeskyně. Jeho vysokou klenbu podpírá 16 pilířů. Každopádně jde o zajímavou jeskyni, kde se dá díky velkým otvorům ven, chodit mimo temných koutů, skoro bez baterky.

Širokým portálem dopadá přiměřená dávka světla na hlavní část podlahy. Úplně na konec nedosáhne, přestože svítí trochu shora do snížené podlahy. Svojí velikostí je srovnatelná s Kateřinskou jeskyní, nebo jeskyní Pekárnou v Moravském krasu. Ovšem prostory nelze objektivně srovnat, neboť se jedná o úplně jiný typ. Nejblíže by jí snad mohla být Pekárna s udávanou délkou 23 m a výškou 6 m. Člověka se tu zmocňuje úžas a obdiv nad prací tvůrců.

Velmi zajímavý pocit se zažívá při pohledu od zadní stěny přes podpěrné sloupy směrem ven. Venku, poblíž jeskyně je ještě možno spatřit vytesaný reliéf Ukřižování.

Kousek odsud lezeme, naproti bývalé brusírně zrcadel, dnes keramické prodejně s výstavkou, do malého otvoru podzemního kanálu. Jeho voda sloužila k pohonu strojů. Tady jsou baterky bezpodmínečně potřebné. Samozřejmě venku zase prší a já fotím před kanálem přes kapky na skle objektivu, aniž bych to věděl.

Cesta stovky metrů naprostou tmou je skutečně velmi dobrodružná. Třeba i proto, že vůbec nevíme, kde skončíme, nebo na co narazíme. Nakonec se před námi konečně objevuje světlo a jsme venku. Vylézáme na polní cestě. Jelikož jsem před cestou celou problematiku včetně map doma pečlivě studoval, jsem hned zorientován. Vylezli jsme, ne ještě na konci, ale asi uprostřed kanálu v Tichém údolí, u potoka Svitavky. Zpátky do kanálu už se nám nechce, tak pokračujeme po cestě dál. Naštěstí už jen poprchá.

Nahlížíme do dvou dalších vstupů do podzemí, kterých je tu víc. Kvůli občasné vodní spršce se ale nakonec obracíme zpátky. Výš proti proudu říčky začíná úžasná technická památka v širokém okolí, původní jez pro zvednutí hladiny. Odsud začínal náhon k pohonu strojů v brusírně zrcadel, budovaný po r. 1750.  Někde mezi tím by ještě snad měla být velká jeskyně, kde měl náhon vodní křižovatku. Nad ní u cesty pak další otvor, kde voda tunelem vtékala do skály, aby po 350 m na konci vyústila a otevřeným korytem se zbytek cesty dostala k brusírně.

Ke hlavní atrakci, Pekelným dolům, musíme zpět a podle potoka k silnici. Vlastně obejít lesnatý hřbet a silnicí doleva. Proražený kanál, včetně podzemí totiž protíná nejkratší cestou tento hřeben, od Svitavky do nitra Pekelných dolů a k bývalé brusírně zrcadel se současnou keramickou a sklářskou dílnou s výstavkou. Do našeho konečného cíle zahýbáme kousek dál šikmou odbočkou ze silnice.

Pekelné doly - největší pískovcové, uměle vytvořené podzemí v Evropě, vzniklo v 18. století za hraběte Josefa Jana Maxmiliána Kinského. Zjistil, že zrovna tady jsou nejvhodnější 4 druhy písků pro broušení zrcadel benátského typu. Jejich broušení v blízké brusírně zajišťovalo osm brousících stolů poháněných vodou z kanálu, popsaného výše.

Největším podzemním lomem byly právě později pojmenované, Pekelné doly. Obrovský, klenutý, dómovitý prostor, vysoký až 4 metry, podpíraný 30 mohutnými sloupy, se táhne 120 m do skalního hřebene. Zabírá celkovou plochu 3.500 m2.

Veřejnosti je bohužel přístupná jen menší část. Přesto se jedná o mimořádně zajímavý zážitek. Při vstupu se až zatají dech a člověka ta tmavá prostora ohromí. Teprve po chvíli psychické aklimatizace vykročíme do tmavého prostoru spoře osvětleného občasnou žárovkou. Je to paráda. Zvolna se suneme mezi mohutnými sloupy opatrně dál. Nemusíme však mít obavy, nikde na zemi není žádný kámen, díra, nebo nečekaná nerovnost. Jen občas tu projede opatrně pěkný motocykl.

Podobně, jako v Pustém kostele, jsou tu nejzajímavější úchvatné průhledy přes sloupy ven. Můžete se tady procházet podle libosti, v bufetu si dát něco k zobnutí, nebo pití. S tím se posadit uvnitř, nebo venku. Uvnitř je uváděna teplota 12°, ale nám to vůbec nepřišlo. Možná to platí pro tu nepřístupnou část.

Současným majitelem tohoto unikátu je od r.2001 „Pekelník“ Miroslav Krejčí. Se svými syny ho asanoval a upravil. Spravuje ho klub motorkářů. Je přístupný hlavně milovníkům motorek, ale může ho navštívit v sezoně kdokoli mimo pondělí a jejich akce. Motorkáři tu mají výsadu, že mohou vjet dovnitř na svých strojích.

Při opouštění této úžasné prostory je člověk jako omámený temnými kolosálními prostory. Kroutíc užasle hlavou nad tímto nevídaným výtvorem jsem tak konsternován, že se nechám ještě uvnitř u osvětleného bufetu přemluvit na nealkoholického Lobkowcze. I to bylo pro mě milé překvapení. Nealka piva nepovažuji za pivo a zásadně je nepiji. Absolutně mi nechutnají. Nemají hustotu a sladovou chuť. Tohle je ale výjimka, která mě tu příjemně překvapila. Motorkáři se asi vyznají.

Ohledně dalších potřebných údajů je vhodné se informovat na jejich webu.

Místo je tak atraktivní, že zde byly natáčeny pohádky, S čerty nejsou žerty, Kovář z Podlesí, Nejkrásnější hádanka, Princezna a písař, Letopisy Narnie a americký film Salomon Kane.

V širším okolí je více podobných umělých jeskyní. Další známou je Medvědí camp, dnes sídlo trempské osady Medvědí Camp.

Jižně od sklárny stoupá lesní cesta ke zchátralému objektu tzv. Velenických komor, které rovněž sloužily pro sklárny. Východněji se nachází prostorná kaple Boží hrob s reliéfy, a další. Dalo by se tady strávit mnohem více času, který ovšem nemáme. Každopádně místní podzemí je rarita, jakou hned tak jinde neuvidíte.

Závěrem ještě poděkování kamarádu Pavlovi za laskavé poskytnutí některých fotografií.