Travel blog Žiju Lípou
Chaty a chalupy
Mapa Česká Lípa
Lindava
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Vesnice
Lindava je protáhlá, téměř 4 km Dlouhá Ves, ležící v širokém údolí Svitávky pod Kunraticemi u Cvikova, asi 4 km východně od Sloupu a 3,5 km jihovýchodně od Cvikova, jehož je dnes součástí. O založení vsi nemáme žádné zprávy, ale pravděpodobně k němu došlo nejpozději na počátku 14. století. Poprvé se připomíná jako součást milštejnského panství Berků z Dubé v roce 1362, a její jméno "Lindawa - Lindenau" označovalo lučinu nebo háj s lipami. Původní vesnice byla pravděpodobně za husitských válek v letech 1419-1436 z větší části zničena a teprve později znovu vystavěna. Kolem poloviny 15. století Lindavu získali Jan a Friedmann, synové loupeživého rytíře Mikeše Pancíře ze Smojna, kteří ji připojili ke sloupskému panství. Od nich Sloupsko nakrátko získal Vilém z Illburka, ale již 4. ledna 1471 se Lindava s celým panstvím opět dostala do držení Berků z Dubé a Lipé. Lindava neležela na žádné z významných obchodních cest, čehož prý 28. dubna 1577 využil i císař Rudolf II., když tudy po vedlejších cestách unikal před morem z Prahy do Žitavy. O správu obce se od počátku staral dědičný rychtář, doložený poprvé roku 1590, kdy jím byl Otto Simon. Rychta se nacházela v hospodářství čp. 266 pod kostelem. Roku 1603 ji majitel panství Adam Berka z Dubé prodal Hansi Böhmovi, v jehož rodině se pak rychtářský úřad dědil až do roku 1799. V roce 1603 byl v Lindavě také přísežný soud, sestávající z rychtáře a dvanácti přísedících. Rozsudky soudu se po potvrzení vrchností vykonávaly na Šibeničním vrchu pod Ortelem. V majetku Berků z Dubé zůstalo sloupské panství až do smrti Adama Berky 13. července 1607, jehož vdova Anna se o dva roky později znovu provdala za Jana Abrahama ze Salhausenu. Roku 1617 panství převzal Janův bratr Volf, který byl ale 3. listopadu 1622 za svou účast ve stavovském povstání odsouzen ke ztrátě majetku, a v květnu 1623 koupil zkonfiskované sloupské panství Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Za třicetileté války (1618-1648) krajem několikrát protahovala rakouská i cizí vojska, ale Lindava byla patrně ušetřena většího ničení, protože roku 1648 v ní byly pouze tři pusté usedlosti. To však již panství držel Zdeňkův syn Václav František, který je převzal po otcově smrti roku 1640. V roce 1654 koupila Sloupsko Václavova nevlastní matka, hraběnka Kateřina z Vrtby, podruhé provdaná za Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova. V Lindavě bylo tehdy 76 usedlostí. Jejich obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím, pěstováním dobytka, předením a obchodováním s obilím. V roce 1679 panství převzal Ferdinand Hroznata z Kokořova, jehož nástup poznamenaly nepříznivé události. Hned následujícího roku postihla celé severní Čechy morová epidemie a vzápětí po ní vypuklo velké selské povstání. Na Sloupsku se ale příliš nerozšířilo, protože na rozvážnou paní Kateřinu a jejího syna nebylo mnoho stížností. Za Ferdinanda Hroznaty byla roku 1702 v Lindavě dokončena stavba nového kostela, podléhajícího faře ve Cvikově. Zřízení samostatné fary se zdejší obyvatelé dočkali až o 20 let později. V roce 1710 koupil sloupské panství od Kokořovců hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský, který tehdy mimo jiné vlastnil i sousední českokamenické panství. Obec se v té době rychle rozrůstala a roku 1713 dosáhla již tisíce obyvatel. Žilo zde 49 sedláků, 68 zahradníků, ale také 30 řemeslníků. Toho roku okolí znovu postihl mor, jemuž v Lindavě podlehlo 6 lidí. V roce 1726 se ujal správy sloupského panství hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský, který svými hospodářskými reformami významně pozvedl úroveň celého kraje. Zrušil nevýnosné panské dvory, na jejich pozemcích založil několik Nových vsí a na celém panství podporoval rozvoj řemesel. Značná část obyvatel Lindavy se živila domáckým tkaním lněného plátna. Hrabě Kinský je skupoval a dále s ním obchodoval. Roku 1756 tu zřídil také bělidlo příze a o rok později bělidlo plátna. Roku 1787 bylo v obci již 26 bělidel, která dohromady zaměstnávala asi 200 lidí. Brzy se rozšířilo i zpracování bavlny. Zdejší plátno a bavlněné látky se vyvážely do Anglie, Španělska, Německa a Itálie. Hrabě Kinský ale nezůstal jen u textilní výroby a v roce 1750 se rozhodl vybudovat na panství továrny na výrobu zrcadel. Z Norimberka proto povolal odborníky, otce a syna Christiana a Antona Stöhra, kteří v Lindavě vystavěli dvě továrny na zrcadla. První z nich byla postavena v letech 1756-1760 na pozemcích statku čp. 193 v dolní části vsi. Byla vybavena čtyřmi leštícími stoly a její součástí byl také foliový hamr, sádrový mlýn a dílny na výrobu rámů. Voda pro pohon továrny se ze Svitávky přiváděla tzv. "Brusným náhonem", který byl v některých úsecích zakrytý kamennou klenbou. Druhá továrna, označovaná jako Velenická, byla postavena v roce 1767 v údolí Svitávky mezi Svitavou a Velenicemi. Původně patřila do katastru Svitavy, ale po úpravě katastrální hranice v roce 1842 připadla k Lindavě. V této továrně bylo osm leštících stolů, poháněných důmyslně postaveným strojem na vodní pohon. Stavba jezu a zčásti ve skále vytesaného náhonu byla třikrát dražší, než celá tovární budova se stroji na broušení a leštění. Obě zrcadlárny tehdy zaměstnávaly 132 osob a mimoto ještě řadu řezbářů, pozlacovačů a umělců. Vyráběly se zde nejrůznější typy od velkých zrcadel v přepychových umělecky vyřezávaných rámech až po malá kapesní zrcátka. Továrny se těšily velkému věhlasu a jejich výrobky prý patřily krásou i čistotou k nejlepším v celé Rakousko-uherské monarchii. Více než polovina zrcadel se vyvážela téměř do všech zemí Evropy a některé zásilky směřovaly i do jižní a severní Ameriky. Přestože Sloupsko prožívalo za Josefa Maxmiliána Kinského nebývalý hospodářský rozkvět, i tuto dobu poznamenaly války. Za sedmileté války 3. července 1757 zpustošilo asi 6000 protahujících Prusů pole mezi Lindavou a Ortelem. V obci tehdy panoval strach a sedláci s koňmi a dobytkem se ukryli v okolních lesích. Dne 15. července se u Lindavy střetly rakouské oddíly s Prusy, ustupujícími po prohrané bitvě u Kolína směrem na Rumburk. Obci se nevyhnula ani tzv. bramborová válka roku 1778. Ještě před jejím vypuknutím prý budoucí císař Josef II vystoupil na Brništský vrch, aby se orientoval v okolní krajině. Když pak 1. srpna do Lindavy vtrhli Prusové, zrekvírovali zde obilí a svými požadavky údajně způsobili obyvatelům mnoho starostí. Následujícího dne se u Brništského vrchu střetli s rakouskými vojáky. V září 1779 Josef II. znovu navštívil severní Čechy, aby se přesvědčil o okolnostech pruského vpádu a o způsobených škodách. O půl roku později, v dubnu 1780, hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský zemřel, a sloupské panství po něm převzal prasynovec Filip Josef Kinský. Lindava tehdy byla bohatou obcí s více než 200 domy, ve kterých žilo 1210 obyvatel. Za Napoleonských válek byla Lindava roku 1813 obsazena rakouskými husary. Ti se 26. srpna střetli na polích směrem ke Cvikovu s polskými hulány knížete Poniatowského. Obci se nevyhnuly ani nemoci. Roku 1832 si epidemie cholery v Lindavě vyžádala přes 100 obětí, v roce 1850 zde na choleru zemřelo asi 40 lidí. Již v 18. století, nebo ještě dříve se východně od Lindavy údajně těžila železná ruda. Zpracovávala se v hamru, stávajícím nedaleko odbočky silnice do Brniště. Těžba ale moc nevynášela a štoly proto byly brzo opuštěny. Zaniklým dolům severovýchodně od obce se dlouho potom říkalo "Kuxloch" a ještě koncem 19. století prý byla patrná stará štola na Věnečku. Na místě starého hamru byl později postaven obilní mlýn, který vyhořel roku 1889. V 1. polovině 19. století v obci vznikaly další textilní továrny, barvírny, tkalcovny a kartounky, v nichž se potiskovalo bavlněné plátno. Textilní výroba se ale mimoto ve velké míře provozovala i podomácku. Kolem roku 1827 bylo v Lindavě dvanáct bělidel na přízi, nitě a kartoun, dvě barevny na modro, několik bareven manšestru a kartounová valcha. K významnějším textilním továrnám patřila privilegovaná Schlegelova kartounka a roku 1804 zřízená tiskárna kartounů Ignaze Langera s barevnou na modro a olejovým lisem. Její majitel ale později pochybenými spekulacemi značně zchudl a v roce 1877 musel výrobu zastavit. Budovu tiskárny pak koupila obec a přestavěla ji na školu. Nejvýznamnějším podnikem v Lindavě byla Grohmannova barevna, postavená v letech 1847-1848 na pozemcích bývalého vrchnostenského bělidla plátna u silnice do Cvikova. Jejím zakladatelem byl Karl Grohmann z Krásné Lípy, který roku 1832 vstoupil do barevny Ignaze Martina v Martinově údolí a po smrti majitele ji převzal do nájmu. Nová továrna v Lindavě začala pracovat 3. května 1849. Bavlněná příze se v ní barvila tureckou červení a po rozšíření v roce 1866 i dalšími barvami. V roce 1872 zaměstnávala asi 90 lidí. O dva roky později továrnu převzal syn Johann Grohmann, který přestavěl barevnu tureckou červení na parní provoz a v roce 1894 k továrně přistavěl ještě druhou pestrou barevnu. Zakoupil také staré budovy v Martinově Údolí a roku 1879 v nich zřídil bělidlo bavlněné příze s parním provozem. Ve 2. polovině 19. století se rozšířila také výroba zrcadel. V roce 1854 byla v údolí Svitávky směrem k Velenicím postavena nová brusírna, zvaná Rabštejn, do níž byla voda přivedena tunelem, proraženým mohutným skalním masivem. V roce 1875 byla přestavěna sousední Velenická zrcadlárna a o rok později vznikla v horní části Lindavy čtvrtá brusírna, poháněná vodou, přiváděnou tunelem od Kunratic. Všechny zrcadlárny tehdy patřily hraběti Kinskému ze Sloupu, který je 1. října 1898 pronajal "Prvnímu sloupskému sdružení pro výrobu rámů", vytvořenému zaměstnanci brusíren pod vedením Wilhelma Pohla a Adalberta Klimenta. Hrabě Kinský si ale ponechal dohled nad činností tohoto sdružení. V roce 1869 dosáhla Lindava nejvyššího počtu 2428 obyvatel, ale do konce století se jejich počet výrazně snížil. V roce 1900 měla Lindava 317 domů, v nichž žilo 1524 obyvatel. Většinou se zabývali zemědělstvím a pěstováním dobytka, ale bylo tu také hodně továrních dělníků, domácích tkalců, řemeslníků a drobných obchodníků. V říjnu 1905 se Lindava dočkala železničního spojení, když byla 7. října dokončena stavba místní dráhy z Jablonného do Cvikova. Nádraží leželo na severním konci obce u Grohmannovy továrny. Roku 1920 měla obec 1238 téměř výhradně německých obyvatel. Přesto zde byla v roce 1929 otevřena česká menšinová škola, do níž chodilo 7 dětí, jejichž rodičům byla nabídnuta určitá hospodářská zvýhodnění. Z průmyslových podniků měly stále velký význam brusírny zrcadel. Postupně jim však vyrostla konkurence doma i v zahraničí, takže odbyt nákladných výrobků klesal. Družstvo brusičů provozovalo zrcadlárny v Lindavě a Sloupu až do roku 1912, kdy byly nakrátko pronajaty firmě John-Breuer, ale již v říjnu 1913 je hrabě August Kinský prodal sklářskému obchodníkovi Mayovi z Práchně. Nejstarší brusírnu v dolní části Lindavy získala v roce 1918 firma Eckert a Heidrich, která v ní až do roku 1945 vyráběla různé cementové zboží, umělý kámen a kostní moučku. Továrny na zrcadla v údolí Svitávky mezi Svitavou a Velenicemi pracovaly až do hospodářské krize ve 30. letech, zatímco v poslední továrně na horním konci vsi vyráběla sloupská firma John po zrušení výroby zrcadel ještě nějaký čas dřevitou vlnu, ale nakonec zůstala továrna prázdná. Na místě vyhořelého mlýna poblíž odbočky do Brniště vznikla ještě před koncem 19. století přádelna bavlny Simon & Elstner, kterou později koupil Karl Wähner a vyráběl v ní papír a lepenku. Hlubutschekova rodina zde pak zřídila mechanickou tkalcovnu a od ní továrnu získala firma Fiedler & Co. Tato firma provozovala také vlastní elektrárnu. Obec s ní proto na podzim 1920 uzavřela smlouvu o dodávkách elektřiny do vesnice a založila Světelné družstvo, které elektrárnu v roce 1924 převzalo jako obecní zařízení. V roce 1895 postavil Ernst Humborg v dolní části Lindavy barevnu příze tureckou červení s parním provozem. Jeho vnuk Oskar ji v roce 1933 prodal firmě Rautenstrauch z Jablonného. V bývalé Schlegelově továrně na potiskování plátna a bavlněného zboží, zrušené roku 1908, zřídil v roce 1920 Erwin Paur z Arnultovic výrobnu likérů a rumu, a o 6 let později přešly některé budovy na Gustava Pulleze, který v nich vyráběl nábytek. Hlavní budovy čp. 208 a 210 v roce 1926 odkoupila obec Střekov a s podporou světoznámé ústecké firmy Georga Schichta je přestavěla na rekreační domov pro děti. Hospodářská krize ve 30. letech těžce postihla všechny zdejší továrny a v červenci 1931 zastavila výrobu i nejvýznamnější z nich, Grohmannova barevna. Těsně před válkou v roce 1939 měla Lindava více než 300 domů, v nichž žilo 1149 obyvatel. V létě toho roku byl v obci vybudován tábor říšské pracovní služby (RAD), jehož obyvatelé měli pracovat na regulaci Svitávky, která se každoročně vylévala z koryta a občas napáchala větší škody. K zahájení prací už ale nedošlo, protože nedlouho po vypuknutí 2. světové války bylo zdejší oddělení RAD převeleno k aktivní vojenské službě. Komplex budov dětského domova obce Střekov sloužil za války jako ubytovna ženské pracovní služby, opuštěné tovární budovy se využívaly k ubytování uprchlíků, přesídlenců a válečných zajatců. Na podzim roku 1944 byla bývalá Velenická zrcadlárna spolu s přilehlými podzemními prostorami v údolí Svitávky narychlo upravena pro výrobu rychlopalných leteckých děl brémského koncernu Weser. Po válce musela většina původních německých obyvatel obec opustit a do jejich domů se začali stěhovat noví osídlenci z vnitrozemí Čech. V roce 1947 měla obec již jen 602 obyvatel, takže řada domů zůstala opuštěných, postupně zchátrala a více než stovka jich byla později zbořena. Mezi nimi byla i většina velkých hostinců a továren, s výjimkou domova dětí, střihárny sametu v dolní části vsi a zrcadláren v údolí Svitávky. Některé opuštěné domy se zachovaly jen díky tomu, že byly v 60. a 70. letech upraveny na letní byty. V roce 1950 byl v obci založen státní statek, ostatní živnosti byly z větší části zrušeny. Koncem května 1973 byl kvůli stavbě nové silnice u Svoru zrušen také osobní provoz na zdejší železniční trati. Se zhoršujícími se podmínkami v obci obyvatelé postupně odcházeli do okolních měst. Již roku 1960 byla proto s Lindavou sloučena sousední Svitava a od 1. ledna 1981 byly obě osady připojeny ke Cvikovu, jehož součástí jsou dosud. Teprve po roce 1989 se snad začalo blýskat na lepší časy. Dne 28.10.1994 byla v opuštěné budově bývalé střihárny sametu bratří Richterů, stojící u silnice do Sloupu otevřena nová sklářská huť pro výrobu uměleckého skla společnosti Ajeto. Založili ji absolventi sklářské průmyslové školy v Novém Boru Libor Fafala a Petr Novotný, výtvarný profil této prestižní sklářské hutě udává její umělecký ředitel, významný architekt a designér Bořek Šípek. Díky výtvarnému zpracování svých výrobků je sklárna Ajeto dobře známá i v zahraničí.
Cvikov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Lindava
