Jižní Morava - pěší a cykloturistika

Někdy na jaře r. 2015 jsem našla na Slevomatu ubytování se snídaní v hotelu Drnholec za hodně zajímavou cenu. Už delší dobu mne lákalo zajet se podívat na Pálavu, ale stále jsme to nějak odkládali. Tady byla tedy bezvadná příležitost. Chtěli jsme s sebou vzít kola. Proto jsme vybrali termín na přelomu srpna a září – že by už nemuselo být moc horko, ještě by nemusela být zima a už by mohl být burčák. Tak uvidíme, zda nám to dle našeho plánu vše vyjde.

Jak už je naším zvykem, vyjeli jsme v pátek večer. Chtěli jsme přespat u Hýlačky, kde máme své oblíbené místečko, a zkontrolovat, jak postupuje stavba nové rozhledny po té, co ta stará vyhořela. Tentokrát jsme zvolili cestu z Dobřejic přes Stádlec, kde je úžasný historický most. Naštěstí jsme to stačili dřív, než byla úplná tma. Most je úzký, náš Tranzit se tam sotva vešel. Tento most je poslední dochovaný empírový řetězový most u nás. V letech 1848–1960 vedl přes Vltavu u Podolska. R. 1959 byl prohlášen za národní technickou památku. Již však od konce 30. let nad ním stál most nový - železobetonový. Když se napouštěla přehrada Orlík, most by byl zatopen. Byl proto pečlivě rozebrán a uložen. Dokonce ze zahraničí přišla nabídka na jeho odkoupení. Naštěstí se most neprodal, r. 1975 byl smontován a překlenul pod Stádlcem Lužnici . Na obou březích jsou 13 metrů vysoké brány, které drží na obou stranách dvě dvojice řetězů. Mostovka je z dubových fošen, které byly r. 2007 vyměněny. Průjezd je povolen vozidlům do hmotnosti 1,5 tuny.

Již za tmy jsme dorazili na parkoviště u hřiště ve Větrovech a žasli jsme. Rozhledna už stojí, vstup je zpoplatněn, ale není tam pokladna – je tam turniket. Přes noc je však rozhledna nepřístupná. Otvírá se v 9.00 hodin, což je pro nás zcela ideální hodina. Zaparkovali jsme na našem místečku a obešli obec. Nic nového jsme neobjevili, ani hospoda nepřibyla. Ota vzal zavděk jedním pivem, které jsem mu na poslední chvíli přibalila a šli jsme spát. Bylo však příšerné vedro, na konec srpna skutečně až moc velké, že jsem myslela, že snad vůbec nezaberu. Měli jsme otevřené okénko i zadní dveře, trochu to protahovalo, ale až okolo půlnoci se trochu ochladilo, že jsme konečně usnuli.

Ráno jsme si trochu přispali. Vstali až okolo 8. a po 9. hodině už stoupali na rozhlednu. Je vyšší než ta stará, o to je lepší výhled - na všechny strany. Byla otevřena 1. 8. 2015, takže vlastně před čtyřmi týdny. Máme tedy štěstí. Nahoře je možno posedět a pokochat se výhledy. Jen znázorněná panoramata chybí. Zatím tam jsou pouze stojánky. Měli jsme však opět štěstí, jeden sympatický místní pán nám s radostí poskytl informace o tom, co je kde vidět.

Chtěli jsme se držet nejkratšího přímého směru (ne po dálnici), ale byly samé objížďky. Jedna nás zavedla téměř přímo k zámku Červená Lhota. Ještě před tím jsme však projížděli obcí Dírná, kde jsme snad nikdy nebyli a kde na návsi nás zaujala stavba původně gotického kostela sv. Vavřince. Aspoň na chvilku jsme se museli zastavit.

Do Červené Lhoty to byla už nepatrná zajížďka. Samozřejmě jsme tam zajeli a zvládli jsme prohlídku jednoho patra zámku s úžasným průvodcem. Projev měl velice netradiční - doplněný skutečně zajímavými informacemi, např. různými pověstmi, které prohlídku zpestřily. Ještě jsme si obešli rybník, podívali se do zámecké kapličky a popojeli o kousek dál, kde na kraji lesa jsme si udělali oběd. Příjemně to tam protahovalo.

Už jsme chtěli jet přímo do Drnholce, když jsme najednou téměř opět na trase zahlédli rozhlednu U Jakuba. Trochu jsme váhali, zda se v tom horku vydat do kopce, navíc jsme chtěli být co nejdřív v cíli. Dohlednost však byla poměrně vyjímečná a když jsme zjistili, že je to nahoru jen 1 km, už jsme neváhali. Po zaparkování na parkovišti – na rozcestí naučných stezek - jsme si přečetli zajímavou informaci. Nahoru je zákaz vjezdu, který se netýká důchodců. Paráda, jedeme autem. Nebyli jsme jediní, další auto jsme potkali cestou. Rozhledna pěkná, dokonce u vstupu je možno koupit si i občerstvení. A výhledy skutečně pěkné. Ještě že jsme to předem nevzdali.

V Dačicích jsme se ještě zastavili podívat, jak nyní vypadá tvrz, kterou před 2 lety opravovali. Dál přes řeku jsme už ale nemohli. Most se opravoval. Když jsme se vraceli do Dačic o kousek dál, přestalo auto táhnout, něco smrdělo a z výfuku se valil černý dým. No to nám scházelo. Před sebou máme ještě skoro 100 km a času už moc není. Naštěstí zhruba 200 m směr město byl soukromý autoservis. Jenže je sobota skoro večer. Paní by nás nejraději vyhnala, ale pán slíbil, že se aspoň koukne, zda by to nešlo nějak rychle vyřešit. Jako odborník asi tušil, kde je problém. Uvolnilo se táhlo, či jak odborně to nazvat. Provizorně ho přidělal gumičkou a bylo to opraveno. Měl to hotové za 5 minut, ani za to nic nechtěl. A nám zachránil dovolenou. Dobří lidé prostě ještě žijí.

Do hotelu v Drnholci jsme dorazili v večer v šest, spokojení, ale vyprahlí. V hotelu točili Budvar 12, ale nic horšího jsme nepili. Už podle barvy to vypadalo na vše, jen ne na pivo. A chuť – škoda mluvit. Po ochutnání nás i ta žízeň přešla. Myslím, že jsme to ani jeden nedopili. Vyrazili jsme tedy na procházku městem a kdesi se zastavili, abychom si zlepšili chuť – točili tam Pardála. Byl o něco lepší, ale už jsme pili Pardála lepšího.

Po snídani jsme vyrazili na kola. Vypadalo to, že zase bude horko, ale když už ty kola máme s sebou, tak si je musíme užít. Naplánovali jsme si trasu přes Brod nad Dyjí, Dolní Dunajovice, Pernou, Bavory, Mikulov, Nový Přerov a zpátky domů. Hned ráno jsme zjistili, že v Brodu nad Dyjí v penzionu Pastuška točí úplnou lahůdku - vynikající pivo Hendrych 11. Tohle pivo známe, ale nezastavili jsme. Ještě jsme toho moc neujeli. Je nám jasné, že sem budeme muset zajet při zpáteční cestě. Už ráno bylo vedro skoro k padnutí. První část jsme však jeli v poměrně silném protivětru, někdy bočním větru, takže to foukalo víc, než se nám líbilo. Ale zase nebylo takové horko. Před námi se rozprostírala chráněná krajinná oblast Pálava se zříceninami a já byla doslova nadšená. První trochu větší zastávku jsme dali v Mikulově. V tom horku jsme měli žízeň, ale samozřejmě i hlad. Do města jsme přijeli po vinařské stezce a skoro hned na hlavní jsme narazili na stánek s občerstvením. Patřil vinařství Lípa, který zde měl i svůj penzion. Ani nám nevadilo, že posezení je na hlavní silnici. Točili zde Prazdroj a když majitel vyndal z mrazáku řádně zmrzlý půllitr, tak jsme se nestačili divit. Víme, že to občas někdo dělá, ale ještě jsme se s tím nesetkali. Pán byl příjemný a nám bylo jasné, že odtud pospíchat nebudeme. Krásně se s ním povídalo. Jen já měla trochu problém, Prazdroj nepiji. Dala jsem si vodu, ale nakonec i v tom horku jsem si dala víno. Je jasné, že na žízeň to zrovna není. Ale odolat jsem nemohla. Majitel se zachoval jako správný obchodník, dal mi ochutnat. A bylo to jasné. Tak výborný Cabernet Sauvignon se u stánku může dostat jen na Moravě. První pivo v Otovi zasyčelo, druhé a třetí vychutnal. Nakonec jsem zatuplovala i já. Jen jsem doufala, že v tom horku to domů dojedeme. Ale nechtěli jsme hned jet daleko. Chtěli jsme se zastavit ve městě na oběd, tak to snad zvládneme. Času jsme měli dost, nepospíchali jsme a krásně jsme si popovídali.

Cestou jsme si vybrali jednu restauraci, ale byl tam problém, kam dát kola. Sice inzerovali venkovní posezení, ale chodilo se přes restauraci a s kolem nás tam nepustili. Tak na to zase u nás zvyklí nejsme. Naštěstív restauraci na Náměstí bylo volno a nebyl problém, kde bezpečně zamknout kola. Najedli jsme se, odpočinuli, ani jsme se ve městě moc nezdržovali. Jen jsme se zastavili v nedalekém infocentru pro prospekty města. Věděli jsme, že sem určitě zajedeme, že prohlídka města není na chvilku. Ještě jsme zajeli do Nového Přerova, kde Otova dcera kdysi byla na brigádě – pásla tam ovce. Tak jsme tuto bohem zapomenutou oblast chtěli navštívit.

Jak jsme si to ráno naplánovali, tak jsme to udělali. Jeli jsme rovnou do Brodu na pivo, které známe a které nikdy nezklame. Ani nejedli. V tom horku hlad nebyl. Dlouho jsme se nezdrželi a jeli na hotel. Ujeli jsme cca 50 km, takže na celodenní výlet to zase tak moc nebylo. V tom horku to však stačilo. Když jsme se osprchovali, zjistili jsme, že jsme skoro jako rybičky a že se zajdeme ještě podívat na nedalekou rozhlednu, která je na okraji obce mezi vinicemi. Na cestu jsem si vzala jablko, večeři že dáme, až se vrátíme. Jenže nakonec to dopadlo zcela jinak.

Když jsme míjeli jeden z posledních sklepů, vidím ceduli – burčák. Hned jsem nakoukla dovnitř a to byla ta největší chyba. Burčák akorát začínal bublat, majitel sklepa byl příjemný pán, se kterým se pěkně povídalo, burčák chutnal, jen to jablko jako podklad nebylo nejlepší. Bublalo to ve mně i s tím burčákem. Ale nakonec jsem to nějak ustála.

Na kole se nám zalíbilo, takže jsme zůstali u původního plánu. Objedeme Novomlýnské nádrže. Jelo se pěkně, téměř po rovině, občas ve stínu, od vody to příjemně foukalo. Jen jsme zaváhali a na hrázi se nevykoupali . Pak už to nešlo, vítr tam nafoukal spoustu nepořádku.

Ve Strachotíně u penzionu U Štupru byla otevřena hospůdka s příjemným posezením na břehu rybníka a kde točili dalešické pivo. Tentokrát jsem nabídce vinařství Tracht odolala. Ještě jsme měli před sebou poměrně dlouhou cestu. Právě tady jsme změnili původní plán, podle kterého jsme chěli udělat jen částečný okruh. Zdálo se nám to málo. Ale asi v tom horku to nebyl dobrý nápad.

Cesta se od vody trochu vzdálila, do Šakvic se kus cesty dokonce jelo po panelce, okolo kukuřičného pole, prostě hrozná výheň. Na východní straně nádrže jsme se konečně přiblížili k vodě. Jsou tam kempy, kupodivu už zavřené, ale bylo tam hezké koupání. Na jednom místě bylo otevřené aspoň občerstvení. Už jsme se radovali, že dáme něco k jídlu. Jenže je po sezóně, cyklistů tu tolika není, nevaří se. Ota dal aspoň jedno pivo, mně stačila limonáda.

V příšerném horku objíždíme nádrže, vítr od vody už nefouká, takže to už žádná pohodička nebyla. Až v Pavlově zastavujeme u dalšího občerstvení. Je tam velké venkovní posezení, tady něco musí mít. Polévka už došla, naštěstí měli ještě párek v rohlíku. S tím jsme nepočítali, že to s jídlem bude taková bída, když nechceme zajíždět do vsí.

Silnice se opravuje, objíždíme staveniště po cestě s rozbitým asfaltem. V Dolních Věstonicích děláme pauzu. Je tu hezký kostel a zajímavé náměstí. Ale vše je zavřené. Tím že jsme sem nepřijeli po cyklostezce, tak jsme po ní ani nepokračovali a trochu jsme zabloudili. Místo okolo nádrže jsme jeli rozpáleným vnitrozemím. Zvedl se vítr – samozřejmě foukal proti nám a my šlapali do kopečka. Sice hodně mírného, ale v tom větru, horku a po tolika kilometrech to stačilo. Ota sice tvrdil, že jedeme po rovině, ale to byla věc názoru. Každopádně jsme si to trochu prodloužili. A oba už jsme toho měli akorát dost. Teplá voda mi už nechutnala, navíc mi docházela, rohlík zahnal hlad jen na chvíli. Tomu říkám dovolená. Nakonec jsme přece jen dojeli do Brodu nad Dyjí. Představa výborného jídla a piva v příjemném prostředí nás snad poháněla vpřed. Naštěstí penzion Pastuška nezklamal. Jen Hendrych 11 došel. Měli už jen 13tku. V tom horku to bylo zbytečně silný, ale jídlo jsme zapít museli a do hotelu už to bylo jen 5 km. To už bychom zvládli i pěšky.

Nakonec to tak skoro dopadlo. Sotva jsme vyjeli, Ota píchnul. 2x to zkoušel ještě dofouknout a kousek na tom jet, ale stejně už poslední 2 km musel dojít po svých.

Po očistné sprše jsme ještě došli do vsi do hostince U Ondrů, kde točili Hostana. Já už pivo nemohla ani vidět, tak jsem si dala žlutou limču. Tady jsme se potkali i se včerejším vinařem, takže jsme zapadli mezi starousedlíky, jako kdybychom tam patřili. Tady jsme se i dozvěděli, že na hotelu piva moc nevytočí a snad ani trubky moc nečistí a že hoteloví hostě chodí na pivo k nim.

Po předchozích dvou náročných horkých dnech jsme se rozhodli poslední horký den (další den se prý má ochladit) pojmout trochu odpočinkově - rozhlédnout se po městě a jeho památkách. Konečně jsme došli na rozhlednu, prošli se vinicemi, navštívili zajímavý hřbitov, obešli historický střed města - kostel, radnici, zámek. Také jsme objevili ve městě cykloservis, tak tam ještě před obědem Ota vyrazil. Já relaxuju v hotelu ve stínu na houpacích lavičkách. Limonádu mám vlastní a nic mi tu nechybí.

Ota přišel brzy. Na opravu kola čekat nemusel, stačí přijít až odpoledne. V poledne v hospodě bylo spousta lidí na oběd, tak jsme vyjímečně zašli na oběd do našeho hotelu, ale pouze jen na jídlo. Pivo znovu už zkoušet nebudeme. Počkali jsme až v hospůdce na návsi odpadne polední nával a Ota se konečně dočká piva. Já chtěla frapé nebo ledovou kávu, ale to jsem měla zůstat v hotelu. Tak jsem si dala obyčejnou rozpustnou a nanuka, vyšlo mi to levněji a moc jsem si pochutnala.

Po odpočinkovém odpoledním programu jsme byli víc zničení, než předcházející den po 60 km na kole. Na pokoji jsme si dali pořádnou večeři a přesně v 8 hodin večer jsme byli u našeho vinaře. Domluvili jsme si ochutnávku jeho vín s tím, že nám snad něco prodá. Bylo to super, ochutnali jsme toho hodně a na závěr ještě 2 archivy. Domů jsme přišli skoro v jedenáct.

V noci se trochu ochladilo, ráno slabě pršelo, ale než jsme se nasnídali, bylo po dešti a sluníčko zkoušelo prorazit. V plánu jsme měli pěší tůru - přes Pálavu. Původně jsme chtěli popojet autobusem, ale to by bylo složité i časově náročné - přes Mikulov bez navazujícího spojení. Raději jsme tedy jeli autem. Zaparkovali jsme hned na začátku Klentnice. Na celý den nás parkovné stálo jen 30,- Kč. Nejdřív jsme vyrazili nejkratší cestou na Sirotčí hrad. Bylo tam hezky, výhledy krásné, pěkně jsme to tam prolezli a vše si pročetli, vč. pověsti, která se k tomuto hradu vztahuje. Zpátky jsme šli po červené přes severní část Klentnice, pokračovali po Vinařské naučné stezce mezi vinicemi okolo zříceniny kaple sv. Antonína, přes skály Trůn, Martinka. Času jsme měli dost, četli jsme si povídání na panelech naučné stezky, daleké výhledy střídaly vysoké bílé skály. Konec cesty na Dívčí hrad vedl lesem. Když jsme se zastavili u Ludwiczkova pomníčku, našel Ota obří pýchavku. Než jsem stačila říct nech ji růst, už mi ji nesl. Ale co s ní. Už jen to, kam ji dát. Do batohu se nevešla. Naštěstí jsme měli šátek a tam se nechala tak tak zavázat. Takže zbytek cesty chodil Ota s pýchavkou. Co s ní, to vyřeším až večer.

Dívčí hrad je výrazně zachovalejší než Sirotčí hrad, vše je volně přístupné a tak i tady jsme to mohli prolézat, obcházet a kochat se dalekými výhledy.

Pokračovali jsme po okružní NS Děvín, a to po té části, která je souběžná s červenou turistickou trasou. Museli jsme samozřejmě zdolat Děvín - nejvyšší vrchol Pavlovských vrchů. Minuli jsme startovací místo pro paragliding. Od letošního roku (tedy od r. 2015) je nově vybudovaná odbočka na vyhlídku u vysílače na vrcholu. Ten je holý, takž je krásný výhled tuším na všechny strany.

Opět si čteme všechna povídání naučné stezky a zjišťujeme, že ten čas nějak rychle letí. Naše celá pěší trasa je dlouhá 12 km, my to jdeme už pět hodin a ještě nám do cíle zbývají 3 km. Ale užíváme si to. Je tu moc hezky. Nestále se zastavujeme a kocháme se. Ale zase už je tady ten náš snad neustálý problém. Vzali jsme si jen malou svačinu, tu už jsme dávno snědli a dostáváme hlad. Přesto moc nezrychlujeme. Mineme skálu Strážce, procházíme soutěskou, kde je pramen a kde se odvážně občerstvujeme studenou vodou.

K autu už to bylo pak kousek. Když jsme procházeli Klentnicí, tak jsme žádnou občerstvovnu nenašli. Přejíždíme do Dolních Dunajovic, naštěstí autem jsme tam za chvilku. Tady je už možností víc.

Ota ještě navrhoval dojet na hotel a na kole se vrátit do Brodu na pivo Hendrich, ale už se ochlazovalo a já věděla, že se mi nebude už nikam večer chtít jet. Raději jsem navrhla zastávku v Brodu rovnou, Ota si dá pivo, já limču a odvezu nás na hotel. Já ani na pivo chuť neměla, ale těšila jsem se na pokoj, kde na mne čekala lahvinka Cabernet Sauvignon od našeho vinaře a také starost, co s pýchavkou.

Nakonec jsme zvládli všechno. V autě mám skoro vybavenou kuchyň, tak jsme na pokoj propašovali i vařič. Naštěstí s sebou vozím i malý kempinkový a v koupelně na zemi byly dlaždičky. Velká výhoda bylo umístění našeho pokoje. Nechodili jsme přes recepci, ale rovnou ze dvora, kde bylo parkoviště, se vešlo do přízemního přístavku s naším pokojem – hned vedle kuchyně. Takže vůně naší pýchavky se mísila s vůní z kuchyně. Na internetu jsem našla, že vynikající je smaženice z pýchavky – tu jsme měli k večeři, ale zas až tak vynikající se mi nezdála. Zaujal mne však další recept – guláš z pýchavky. Sice mi chyběla mouka a kysaná smetana, ale tak jsem to jen na cibuli a ostatním koření podusila a polotovar donesla do auta, aby to vychladlo a pokoj se do rána stačil vyvětrat. Ota sice čekal, že nás z hotelu ještě večer vyhodí, ale dopadlo to dobře.

Po nádherném výletu a namáhavém vaření jsme poseděli u Cabernetu a zakončili tak další bezvadný den.

Ráno po večerním vaření nebylo na pokoji vůbec nic znát. Všechno se přes noc krásně vyvětralo. A my máme před sebou poslední den, který chceme prožít v Mikulově. Je tam hodně zajímavostí a já toto město neznám.

Zaparkovali jsme v ulici 22.dubna, nedaleko od Brněnské ulice. Tím pádem nedaleko židovské čtvrti. Jenže jsme podcenili oblečení, ráno nám bylo chladno a tak jsme před prohlídkou židovské čtvrti vyrazili na vyhlídku na Kozím hrádku. Je to trochu do kopce, tak se musíme zahřát. Na vlastní vyhlídce už takové teplo nebylo, ale krásně jsme si prohlédli celé město. A skoro jsme mohli jet zpátky. Ale jen skoro. O to víc nás lákala procházka městem. Nejdřív v židovské čtvrti po trase židovských památek. Nějak jsme si to špatně naplánovali a když jsme došli k synagoze, měli polední pauzu. Když Ota objevil nedaleko hospůdku, kde točili pivo Chotěboř, hned dostal hlad a samozřejmě žízeň. Než pojedeme večer domů, alkohol dávno vyprchá.

Bez velkého čekání jsme tedy zvládli prohlídku synagogy, okolo zámku jsme prošli na Náměstí na prohlídku Dietrichsteinské hrobky. Čekání na prohlídku jsem si zpestřila popíjením burčáku. Už nám zbýval jen Svatý kopeček se všemi kapličkami a s Božím hrobem. Výstup byl docela náročný, ale zase jsme byli odměněni výhledem na město z druhé strany. Bylo to prostě moc fajn. Po modré jsme pokračovali dál přes Svatý kopeček, protože jsme se chtěli zastavit v našem oblíbeném občerstvení u vinařství Lípa, abych si domů koupila aspoň 3 litry toho výborného Cabernetu Sauvignon. Aby si na své přišel i pivař, zašli jsme do hospody U Chlupatého slona koupit mikulovské pivo Mamut. Cestou k autu jsem si ještě koupila na cestu burčák – světlý i červený a nic víc jsme ke spokojenosti nepotřebovali. Den se zase úžasně vyvedl. Když nepočítám, že jsme byli z toho běhání nějací ucaprtaní.

Doma jsme si dali jen kus chleba, teplé jídlo nám stačí jednou denně. Ani do hospody už jsme nešli. Na pokoji jsme si dali pivo i burčák a sledovali, jak se našim vede ve fotbale.

Ráno nemusíme pospíchat. Na 10. hodinu jsme se domluvili s naším vinařem, že se zastavíme pro víno. Takže jsme se stačili nasnídat, sbalit a před desátou vystupujeme u vinaře z auta. Tentokrát se už dlouho nezdržujeme. Všichni již máme další plány.

Ota chtěl jet původně spodem přes Znojmo, já jsem objevila nám neznámou rozhlednu u Třebíče, po chvíli o kousek dál druhou. Pak jsme si vzpomněli, že v Třebíči jsme ještě nebyli na zámku, který by měl být po rekonstrukci otevřený. Už jsme ve městě byli 2x, moc se nám tam líbí, tak tam jedeme potřetí. Přejeli jsme Smetanův most a hned za řekou zaparkovali. I když si myslíme, že židovskou čtvrť známe, stejně jsme si ji museli projít. Objevili jsme další opravené domy, na Tichem náměstí u Přední, také Staré synagogy byla nově otevřena samoobslužná jídelna Lucky´s Vega bistro, kde měli zajímavě stanovené ceny – na váhu. Takže nebyl problém dát si jen malou porci. Vodu k tomu měli zdarma, bohužel pivo neměli. Na to si Ota zašel do hospůdky Na staré radnici na Žetotínově náměstí. Já už šla zkoumat zámek a jeho okolí. Když jsem zahlédla vozy České televize, už jsem začala mít obavy, že se na zámek zase nedostaneme. Ale bylo to dobrý, filmaři využili baziliku a točili tam film Karel IV.. To nás tedy tak moc nemrzelo, tam už jsme taky 2x byli. Na zámku jsme absolvovali dva okruhy (zámecký interiér s průvodkyní, ostatní už sami) a v sousedním infocentru získali informace i o obou rozhlednách.

Na rozhlednu na Pekelném kopci se nechá dojít z města i pěšky. Po zelené je to 6 km. Jenže my tolik času už nemáme. Jedeme tedy přes Střítež a Slavice, odkud nahoru vede cyklotrasa. Předpokládáme, že tam někde najdeme parkoviště. Nenašli jsme parkoviště, ale ani značku Zákaz vjezdu, až jsme nakonec dojeli až k rozhledně. To byla ta pro nás nejlepší varianta. Rozhledna se nám moc líbí, výhled je pěkný, prostředí pod rozhlednou se přímo nabízí k tomu, abychom zde dovařili náš guláš z pýchavek. Naštěstí jsme si v Mikulově vše potřebné k tomu dokoupili. Líbilo se mi tady tak, že bych tu zůstala i přes noc. Jenže je ještě brzy. Tak jsme se aspoň pořádně a dokonce i dobře najedli a pokračujeme k rozhledně Mařenka.

Nejdřív tedy zpátky do Třebíče a pak přes Štěměchy do Dašova a dál pěšky. Jenže na křižovatce se silnicí Rokytnice nad Rokytnou - Chlístov je v našem směru informace, že po 2700 metrech je cesta uzavřena. Byli jsme přesvědčeni, že to musí být za obcí, že nás se to netýká. Týkalo, ale odpoledne tam už nikdo nepracoval, tak jsme projeli odvážně zákazem, odbočili na Dašov a dojeli okolo mlýna na parkoviště. K rozhledně dokonce vedly dvě cesty – takže po kolečkách tam, po modré přes studánky zpátky. Docela jsme spěchali, měli jsme strach, abychom nezatměli a nepřehlédli v lese nějakou odbočku. Ale dopadlo to dobře, ještě za světla jsme se dostali na hezkou rozhlednu a i ty výhledy ještě za to stály. K autu jsme došli, když už se trochu stmívalo, takže vše vyšlo líp, než jsme si mohli přát.

Vracíme se zpátky přes Štěměchy a odjíždíme směr Předín, abychom někde u lesíka na polní cestě pod Hadí horou přespali. Parkujeme už za tmy.

Ranní teplo vypadá docela jinak. Předpověď jim vychází, razantně se ochlazuje. Dnes to však vydržíme a večer už chceme být doma. Velké plány už na dnešek nemáme.

Projíždíme Jindřichovým Hradcem a kus za městem v polích vidím rozhlednu. Jezdíme tudy často, nikdy jsme si jí nevšimli, ani na mapě ještě není. Na poli je vidět prošlapaná pěšina. Parkujeme tedy na okraji silnice – ještě, že je zde přehledná rovina. Rozhledna Rýdův kopec je skutečně zajímavá. Dočítáme se, že byla otevřena 8. července 2018, takže před necelými dvěma měsíci. Máme radost, že jsme si jí z auta všimli.

Ještě se chceme zají podívat na rozhlednu Jarník nedaleko Písku. Cestou ještě parkujeme někde u lesa, abychom dojedli pýchavkový guláš. Naštěstí je v noci chladno a přes den máme kastrol zabalený v peřinách. Přírodní lednice tedy funguje. Guláš je čím dál lepší.

Jedeme do Písku, projíždíme okolo rybníků na východ od města a parkujeme na parkovišti U Vodáka. Po modré a po naučné stezce Od Ptáčkovny k Živci, okolo obory, přes vyhlídky a po Cestě bolestných kamenů jdeme k rozhledně. Viděli jsme tentokrát hezčí rozhledny, ale je vysoká a i za dnešního zataženého počaší je vidět docela daleko. Z rozhledny pokračujeme po modré na rozcestí V Živci. K našemu překvapení je zde otevřena chata Živec a točí Bernarda. Než dojdeme k autu, tak jedno pivo z řidiče vyprchá. Po krátké zastávce pokračujeme po červené k autu a bez dalšího zdržování už domů do Plzně. Spokojeni, jak se nám tato dovolená povedla.

Jižní Morava - pěší a cykloturistika na mapě