Jižní Moravou z Velkých Pavlovic II. (mezi Pálavou, Pavlovem, Zaječím, Podivínem, Lednicí a Břeclaví)

Jestliže první část jihomoravského cestopisu byla obsahově trošku o cyklistice a mnohem více o krásách lokality Velkopavlovské vinařské podoblasti, tak náplň druhého dílu bude hodně podobná. Jen se více přiblížíme Pálavě, historicky spadneme až někam do časů lovců mamutů a nakonec se přesuneme až do Hodonína.

Přišla sobota 24. září a my v pozdní ráno vyrazili mezi vody Novomlýnských nádrží, abychom co nejdříve dobyli Dolní Věstonice. Lidu zde už bylo nespočetně – někdo si dával brzký oběd, někdo se naléval burčákem jako by měl nastat konec světa a většina pokukovala pod zdejší „májku“, kde se k vystoupení chystal jakýsi folklorní soubor písní a tanců. Některé z nás ihned zaujala slečna, která na tom byla vlasově podstatně lépe než celý náš „zájezd“ dohromady. Tady by stály s otevřenou hubou v dobách své největší slávy i takové máničky, jakými byli Pavel Zajíček, Ken Hensley, Yngwie Malmsteen nebo Tomáš Vartecký.

Taneční produkci jsme ovšem vzápětí vyhodnotili jako nepříliš kvalitní a vyrazili raději směrem na Pavlov (až později jsme se dozvěděli, že zástupkyně části naší výúravy, která vyjela později, zde dokonce byla vtažena do kola, což v ní zanechalo nezapomenutelný zážitek). Další cíl už však rozdělil i naši skupinu „A“. V Archeoparku jsme totiž zůstali jen dva, zatímco všichni ostatní hned vyhledali obec Pavlov, aby si zde nacpali útroby.

Za sebe musím říct, že mě pavlovský Archeopark dost zklamal. Ne jako objekt nebo výstavní areál ve svahu Pavlovských vrchů, ten získal cenu Stavba roku 2016 jistě oprávněně, ale jako archeologické muzeum. To za stokorunové vstupné v podstatě nabízí jen informační tabule, různé modely, interaktivní panely a kopie objevů z archeologického naleziště gravettienské kultury z období „lovců mamutů“. Těch pár drobných originálů, zajímavý dokumentární film nebo velmi „koukatelná“ replika trojhrobu z Dolních Věstonic to prostě nezachrání.

Docela jsme chápali skupinky informovaných (nebo spořivějších) turistů, kteří se spokojili s vystoupáním na vrchol Archeoparku a výhledem na modrou vodní plochu pod Pálavou. Napodobili jsme je a potom se vydali vzhůru do obce. V centru vesnické památkové rezervace s kostelem sv. Barbory jsme zasedli k vínku u radničního sklípku. Bylo dobré; možná i proto, že jsme u venkovního stolu seděli s několika půvabnými zástupkyněmi opačného pohlaví a shora nás navíc hlídaly Děvičky.

A protože u Bobule, kde seděli ostatní, už raději ani nepřijímali další objednávky, dali jsme si dole u vody alespoň pivo s polévkou a poté se vydali kolem „mořského pobřeží“ k hrázní MVE Dolní Mlýny z roku 1989. Naším hlavním cílem však byla 26,5 m vysoká rozhledna Maják, která se od roku 2012 tyčí nad obcí Zaječí. Výjezd nás čekal poměrně náročný, ale rozhledna Maják za to jistě stála. Jedná se o dřevěnou stavbu s ocelovým schodištěm a vyhlídkovou plošinou ve výšce 21 m. Za neustálého a přehnaně silného dunění protišpačkovských děl jsme se podívali na okolní vinice, Pálavu, Nové Mlýny nebo Lednicko-valtický areál. A jako všechny rozhledny v jižní části se i tato chlubí tím, že za dobrého počasí a při dobrém zraku uvidíme i rakouské Alpy.

Následoval sjezd do vinařské obce Zaječí, kde jsme u kostela konečně zasedli k tekutině, kterou je tato lokalita proslulá. Víno chutnalo, objevili jsme novou odrůdu (Savinol) a poprvé v životě pronikli do interiéru zdejšího kostela sv. Jana Křtitele. Ten je v podstatě novostavbou z roku 1913, která byla přistavěna k pozdně gotickému presbytáři původního svatostánku. Musím ovšem přiznat, že exteriér se nám líbí více. Při zaplacení nás lehce šokovala cena (70 Kč za dvojku), ale jak jsme vzápětí zjistili, je to v Zaječí cena běžná (jistě za to ale nemůže něčí nenažranost, ale pouze covid, válka na Ukrajině a německými zelenými vyvolaná energetická krize). Ještě krátká zastávka v TIC u vinařství Nosreti a za šera jsme byli „doma.

Neděle 25. září byla dnem odjezdu. Ten proběhl bez větších problémů (jedny z klíčů od pokoje jsme sice pár dnů ještě hledali, ale našly se) a naše pětice se vyšvihla do sedel a vyrazila směrem na Břeclav. Ani tentokrát jsme neopomíjeli zastávky ani kulturu. Byla to sice hodně suchá etapa, ale vzhledem k poklesu venkovní teploty a téměř trvalé absenci slunečních paprsků to zase až tak moc nevadilo.

Naší první zastávkou se stalo třítisícové městečko Podivín. Je sice pravda, že jsme se zde zdrželi jen kvůli čekání na kolegu, ale zastavili jsme na místě více než vhodném. Zdejší kostel sv. Petra a Pavla vznikl v I. polovině 13. století, ale jeho současná podoba odpovídá přestavbě z konce 18. století. Za návštěvu však rozhodně stojí. V kostele se zrovna chystala nějaká bohoslužba za dobrou úrodu, ale my v přilehlém areálu hlavně obdivovali např. smírčí kámen, románský portáů nebo sochu sv. Tekly. V samotném Podivíně by se sice zajímavých památek našlo podstatně více, my ale museli pokračovat v cestě. Přece jen jsme chtěli stihnout popolední vlak. 

Navíc před námi ještě stále zůstávala Lednice, tedy obec s jednou z našich nejnavštěvovanějších památek (a že těch „muflonů“ tady bylo). Do „unescového“ areálu jsme vstoupili z hlavní silnice a přes jízdárnu. Prošli jsme kolem zámeckého kostela sv. Jakuba Staršího, kde jsme zahájili debatu o dalším postupu. Jeden nedočkavec vyrazil po silnici k Břeclavi, my ostatní jsme se shodli na tom, že se projedeme areálem. V noci sice pršelo, ale nevypadalo to nijak katastroficky.

Svižným tempem – a tudíž zcela bez focení – jsme projeli lužním lesem a v těsné blízkosti Janova hradu, abychom se zanedlouho vynořili na okraji Břeclavi. Tady jsme zasedli k obědové pauze s tím, že zajistíme vše potřebné k dopravě domů. Výběr místa byl dobrý (seděli jsme mezi pivovarem, zámkem a zimním stadionem), výběr nákupního času už méně (vlaky v nejbližších asi šesti hodinách byly beznadějně vyprodány – alespoň co se míst pro kola týkalo). A tak jsme se vydali na břeclavské nádraží.

Tady jsme dlouze vyřizovali varianty dopravy a krátce poseděli u jednoho točeného. Během toho jsme pozorovali nejen krojovanou mládež slavící zřejmě poslední chvíle svobody některých z nich, ale i práci policistů převážející skupinky velmi podezřele a divoce vypadajících migrantů. A protože můj návrh nacpat se každý do jiného vagonu nejbližšího vlaku a dojet alespoň do Přerova (nejlépe však do Olomouce) neprošel, sedli jsme znovu na kola a vydali se do Hodonína. Měli jsme sice trošku obavu, že zmokneme, ale nakonec to dopadlo docela dobře.

A tak jsme se souběžně s hranicí se Slovenskem a přes Moravskou Novou Ves dostali až na Slovácko. V rodišti TGM jsme se už do žádných velkých celků nepouštěli. U piva jsme moc neposeděli, protože nám začínala být zima, s rumy jsme to nechtěli přehánět, a tak jsme byli na nádraží v dostatečném předstihu. Spolu s námi ovšem i davy dalších. Ve vlaku byla obsazena místa naše i našich kol a průvodčí nám - po našem upozornění, že máme místenky i rezervace na kola - sdělila, že si máme udělat pořádek sami, jinak nás vyhodí z vlaku neb jsme nastoupili jako poslední. A tak jsme si museli své místo na slunci (s)prostě vydobýt  … 

Co dodat na závěr? Doprava na cestě zpět sice rozhodně neklapla na jedničku, ale o to více nás potěšilo počasí. Ne, že by bylo přímo luxusní, ale minimálně jsme ani jednou nezmokli. Přesto, že nás bylo celkem 14, pohyboval jsem se většinu z najetých 200 km ve skupince čítající jednu až pět osob (což je občas výhodou). A i když jsme utratili více peněz než obvykle, byly ty čtyři dny záležitostí velmi příjemnou až osvěžující …