Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 3 (po cyklotrase Alpe Adria do Venzone)

Neděle 3. července 2016 měla být takovou královskou etapou celého cyklozájezdu. Nebo spíše jeho nejblyštivějším klenotem. Nevím, kdo si ovšem usmyslel, že to tak úplně neklapne. Celou noc pršelo a ráno – asi aby nám to nebylo líto – déšť ještě zesílil. Seděli jsme na svých ubikacích a zoufale hleděli k obloze. Někdy se i něčí rty pohnuly, ale nebylo jasné, kdo se zrovna modlí a kdo bohapustě kleje. Ve smluvenou hodinu jsme vyrazili k autobusu. Byli jsme jen ve třech, protože nám vzápětí přišli sdělit, že jsme jediní, kdo si na mobilu nevšiml Milanovy změny „denního rozkazu“ a posunutí hodiny odjezdu o 60 minut. Už v té chvíli bylo jasné, že ten den bude trošku mimo naše představy a občas i nějaké to příkoří člověka postihne …

Z Podkoreně jsme tedy odjížděli – za stálého deště – se zpožděním a ve startovní „bráně borců“ na cyklostezce Alpe Adria, která je ovšem stejně často označována i jako cyklotrasa, jsme tak stanuli až půl hodiny před polednem. Byli jsme tedy v Camporossu a stáli jsme - většina potupně v pláštěnkách - na počátku úseku zvaném Pontebbana, který bývá označován jako „cyklistický ráj“. Otřesné počasí jsem sice nebral jako důvod nedat si pivo nebo se navlékat do igelitu, ale rozhodně netěšilo. Naděje na zlepšení tu prý ale byla poměrně velká, takže jsme vyrazili téměř plni radostného očekávání.

Jen pro pořádek pár slov o úseku, který byl před námi. Slavná a krásná cyklotrasa Alpe Adria je dlouhá celkem 420 km a vede z rakouského Salzburgu do italského přímořského letoviska Grado. Ve svém nejvyšším bodě dosáhne výšky 1.200 nadmořských metrů a právě tam nás čeká povinný vláček přes 8,5 km dlouhý tunel. My se však pohybovali ve výškách již podstatně menších, protože při startu v obci Camporosso bylo „pod námi“ těch metrů už jen 820. Kolem nás se ježily Ostré štíty Julských Alp, které však většinou zakrývaly nízko se plazící mračna. Občas – zde přes den takřka trvale - protivítr a častěji dešťová sprška. O teple se také rozhodně hovořit nedalo.

Přímo v Camporossu najíždí Alpe Adria na těleso zrušené železniční tratě a svůj název na chvíli mění na místní něžné Pontebbana. Cyklisty zde čeká něco přes čtyři desítky kilometrů mírného klesání podél řeky, perfektní asfalt, desítky tunelů (některé jsou neosvětlené a je v nich tma jako v … prostě tma natolik veliká, že není problém vrazit do tvrdé vlhké skály a je proto lepší mít na kole stále nasazeno přední světlo) a viaduktů i nádherné okolní scenérie (tedy pokud vyjde počasí).

Cestou, samozřejmě, projíždíme – nebo těsně míjíme - různá městečka i vesnice. První zastávku uděláme v malém městečku na soutoku řek Pontebbana a Fella, tedy v Pontebbě. Někdo si dal kávu, někdo pivo, ale každému bylo konečně jasné, odkud se vzal název tohoto úseku cyklostezky Alpy Jadran. A kolem řeky Fella pokračujeme dál, například k obci Dogna, kde nás čeká mj. jeden velmi zajímavý pohled. Údolí řeky se zde totiž výrazně zúží, a tak těsně vedle sebe vedou čtyři „pásy“: řeka Fella, dálnice, „stará“ silnice a bývalá železnice, po které již nějakou tu dobu jedeme.

Pak ještě pohled na vodopád, projet tunelem, přejet železný železniční most a před námi je nádraží Chiusaforte. Tedy bývalé nádraží. Dnes je zde restaurace s malým muzeem. Někteří pojedli, jiní popili nebo zašli na prohlídku okolí. V každém případě minimálně víno nám nabídli výborné. Zde také poprvé na chvilku zahlédneme sluníčko i vedoucího zájezdu Milana, který nás ubezpečí, že cíl je již nedaleko. Že kecá, jsme zjistili až pozdě(ji). Takže jsme chvíli v klidu poseděli a ani nadále se nepokoušeli poklidný výlet měnit ve sprint či dokonce jízdu „na krev“.

V klidu jsme zastavili i u zajímavého vodopádu vedle Pontebbany, nesměle pohlédli k dálnici, kde se právě uklízeli následky autohavárie a Doprava proto stála … a najednou to přišlo. Cyklostezka z ničeho nic nikde (prostě nedokončený úsek) a my museli na hodně nepříjemně frekventovanou silnici. Za chvíli máme být u autobusu, před námi – podle ukazateků – ještě nějakých 20 km a všude kolem hvízdající automobily. V bleskurychlém kvapíku jsme se tak přiřítili do nádherného opevněného středověkého městečka Venzone. V té chvíli jsme již věděli, že ubírat ve svých informacích kilometry je Milanovou libůstkou, i to, že ke Gemony del Friuli si už nevyjedeme. Ale nevidět z Venzone vůbec nic a jet hned na sraz u autobusu na parkovišti při okraji městečka, se nám opravdu vůbec nechtělo.

Jakási velká levandulová slavnost s výzdobou v barvě této známé „lánové kytičky“ a prodejem kosmetiky i poživatin typické vůně zaujaly spíše ženy a dívky, ale minimálně já s Robinem jsme byli až uchváceni množstvím, zachovalostí a krásou zdejších historických památek. S tou dochovanou původností to už ale zřejmě nebude až tak stoprocentní, protože silné zemětřesení s touto oblastí v roce 1976 udělalo své. I tak jsme se nakonec všichni „pozůstalí“ domluvili, že „na protest“ proti tzv. Mikulenkově dezinformační linii se chvílí potouláme městečkem a dáme si alespoň zmrzlinu, protože bez nějakých 60% účastníků zájezdu se snad zpátky nepojede. V té chvíli navíc nikdo z nás netušil, že čas odjezdu byl – celkem logicky – o hodinu posunut. V každém případě musím konstatovat, že jsem měl sto chutí truchlit nebo Milana zastřelit, protože kdybych měl přesnější informace dříve, dalo se jet „na krev“ i bez zastávek a následně tady pobýt alespoň 3-4 hodiny, což je čas, za který se dá stihnout alespoň to hlavní.

Například při objevu zdejší katedrály mě popadl stres a poskakoval jsem stejně jako když Mr. Bean zjistil, že zřejmě přijde pozdě k zubařovi. A nebyl jsem zdaleka jediný, kdo se - málem se slzou v oku - pokusil v rychlosti „urvat“ alespoň pár interiérových záběrů. Vedle se nacházející románská rotunda byla přístupná za peníze, uvnitř se na mě těšila sbírka mumií z období 14. až 19. století - a já měl všechny věci, včetně peněženky a brýlí, které už si většinou beru zcela automaticky, na kole asi 200 metrů odsud. Díky tomu jsem ovšem naštěstí až tak moc neviděl, o co všechno - a za kolik - vlastně přicházím. Tak jsem to vzdal, nafotil si ještě zříceninu gotického kostela sv. Jana Křtitele a vydal se za ostatními k místu odjezdu. Sem se ale opravdu ještě někdy musím vrátit …

Na závěr nás už čekala jen krátká debata na parkovišti a cesta autobusem do našeho přechodného slovinského domova. Murphyho zákony platí vždy, všude a dokonale, takže nikoho jistě nepřekvapí, že celou cestu zpět postupně přibývalo modré i zlaté, a že jsme v Podkoreni z autobusu vystupovali pod azurově modrou oblouhou a v sluncem zalité krajině. A jiné počasí už nás ani nečekalo.