Kanada napočtvrté – jarněletní kola 2020 Pt. 1

4. 6. 2020

Titulek zní asi příliš nadneseně, že bych byl pravidelným návštěvníkem severoamerických končin. Je to prozaičtější a menší Kanada Česká. Čínský virus a opatření s ním spojená leckterým cestovatelům narušil plány a nevyhlo se to i naší výletní skupině. Když jsme plánovali v zimě možnou lokalitu, kam vyjet na tradiční jarní cyklozájezd, všeobecným hlasováním zvítězil chalupa v Suchdolu u Kunžaku. Píšu záměrně u Kunžaku, různých Suchdolů je u nás totiž víc.

Původně jsme měli vybraný termín na skupinu volných dní kolem svátku 8. května (což nakonec bylo i krásné počasí), ale v té době ještě panoval zákaz všeobecného ubytovávání. Sice jsme zaslechli o vynálezech různých pracovních skupin, širokých rodinách apod., ale člověk neví, kde všude se skrývají našeptávači a donašeči, takže jsme tento termín opustili, nicméně paní s chalupou nám přislíbila možnost podržet termín na začátku června, kdy se už zákazy houfně rušili.

 

Takže nakonec vyrážíme s měsíčním zpožděním. Jako tradičně s automobilní podporou a pár zavilých cyklistů kolmo, s vlakovým dojezdem.

Za výchozí místo naší cykloskupinky jsme tentokrát zvolili krajskou Jihlavu, nakonec tam je celkem slušné spojení, při němž využijeme odbočku z hlavní trati v Kolíně a dalším přestupem v Havlíčkově Brodě. Je to snad železnice, po které většina z nás nikdy nejela.

Ve vlakovém cíli jsme kolem poledne, před námi je něco přes 50 km do místa určení. Krajské město ale nemůžeme nechat zcela bez povšimnutí. Samotná Jihlava by jistě zasloužila celý den a jistě by ještě něco zbylo, my se musíme spokojit spíše s rychlým náhledem na historické náměstí se stále strašícím obchodním Priorem. Poblíž u městské brány Matky boží je rovnou Infocentrum a zároveň i možnost náhledu do minoritského kostela Nanebevzetí P. Marie (takže i trošku památek), a naštěstí ne příliš vzdálená zahrada pivovarské restaurace, kde se točí zdejší slavný Ježek (a jiné stupně tohoto výrobku).

To, že je Jihlava hlavní město Vysočiny je znát už za výjezdem z města. Snažil jsem se vytýčit trasu po vedlejších silnicích, pokud možno s doprovodnými cyklotrasami. Směrem k první vsi Pístov je dokonce i cyklostezka, ta tam končí, dál už jsou jen povětšinou okresní cesty. Je to takové nahoru dolů, zatím spíš nahoru, od Jihlavy vystoupáme něco přes 100 výškových metrů poblý kopce Hůrka (622) a za Popicemi ještě výš v sedélku u Popického vrchu (682) to je cca 650 m nad mořem. Pak už si přeci jen dopřejeme i trošku delší jízd z kopce k Salavicím. Za Jezdovicemi míjíme táhlý Jezdovcký rybník, který připomíná spíš přehradu. Ten je napájen vodou z Třešťského potoka, což navozuje další větší osídlení, město Třešť (asi bych měl spíš psát městečko).

Hned z kraje projíždíme zámek. Ten prochází mohutnou opravou a jinak je v majetku Akademie věd, takže běžným návštěvníkům bude asi nepřístupný.

Mimo betlémů se Třešť chlubí svými největšími slunečními hodinami (myslel jsem že je to stožár na vlajku). Mají ti mj. i muzeum motorek, židovský hřbitov nebo synagogu a chlubí se panem Tau, respektive rodákem Ottou Šimánkem. To jsem si ale ověřil až dodatečně, když jsem hledal důvod prazvláštní nástěnné malby v hospodě U Kapra.

Ulice Čenkovská směřuje k Čenkovu a kousek za ním objevujeme zatopený lom, který by se klidně dal použít k osvěžení, ale není na to moc času. Další Růžená a je před námi takřka centrální část Vysočiny. Strmost kopců sice nedosahuje přílišné stoupavosti, ale spíš délky. Však také malebný hrádek Roštejn leží ve výšce 675 m. Památka prošla nedávno opravou, naštěstí je zase otevřená. Už jsem na hradě byl, takže jen hodnotím co se změnilo (vnějškově moc ne). Ale příjemná zahradní hospůdka nás na chvíli zachránila před krátkou přeháňkou.

Následuje průjezd lesní cestou, naštěstí asfaltovou, ale proti plánu se přihnal ještě jeden deštík, což nutí vytáhnout nějaké bundy. Vysočina a rybníky, jedno jsou. Není to sice nějaké Třeboňsko, ale skoro v každé druhé (nebo třetí) zatáčce je nějaký ten rybníček, nebo malá vodní plocha. Malý pařezitý rybník už patří k těm větším. Od něj se cesta poněkud nebezpečně zvedá k rozcestí Na průseku. Dál by se dalo pokračovat asi na 2,5 km vzdálenou Javořici (836,5 m). Oficiálně nejvyšší hora Vysočiny. Ta se o svůj primát trošku dělí s Devíti skalami ve Žďárských vrších…

Na vrchol se ale už s časových důvodů nevydáme, ale neodpustíme si zastávku u většího, tedy Velkého pařezitého rybníka. Za Řásnou máme pěkný sjezd do Mrákotína. Ten proslul svými žulovými lomy, jeden z jejich vytěžených bloků je k vidění na Pražském hradě.

Protože jsme sjeli z kopce, musíme zase do kopce. Cyklotrasa s číslem 5261 nás vede do zajímavě pojmenovaných Prakoles. Snad podivnější než název je ale zdejší je ale nádherná odhadem přes 800 let stará lípa s dutinou, kde se kromě zvoničky vjede i pár výletníků. Za Sumrakovem je již zmíněná cyklotrasa vedena na evidentně nedávnou upravených asfaltových silničkách, ostatně podle tabulek zafinancovaných nějakým EU fondem. Přes Maršov je to sice oficiálně normální silnice, ale opětně podobná je téměř závěrečný úsek do Olšan. Podle mapy je tu totiž zřejmě jediná hospoda, přesněji Osvěžovna. Bohužel ve čtvrtek je zavřeno, ale babička od majitele nás nenechá zcela na holičkách a odkudsi vyloví nějaké lahváče.

Do Suchdola je to sice přes kopec kilometr, ale výhodnější je jet oklikou přes Jalovčí. Kopec tam skoro není, a delší o ten kilometr. Téměř celý zbytek výpravy už je samozřejmě na místě v družné debatě, kterou doprovází praskání dřeva v krbových kamnech. Navečer se silně rozpršelo….

 

5.6.2020

Ještě před týdnem vypadal předpověď počasí na začátek června nadějně, bohužel, jak se termín výletu blížil, zatahovalo se na předpovědních mapách víc a víc. Ráno tedy zatím leje a že by jen tak přestalo se nezdá. Mobily s radarem jsou ve stálé permanenci a hledáme skulinu v mracích, která se objevuje ale stěží. Jak Pekoš prohlásil už předešlého večera, dnes bude chalupařit. Takž zatopili kluci pod udírnou, kde se pověsí různé klobásy nebo kabanosy. Tím pádem se ani nemusí opékat venku na ohni, kdyby déšť vydržel celý den.

Nevydržel, byť na hodinku dopoledne, tak akorát, abychom s Markem došli k blízkému viklanu Trkal. Viklan se už neviklá, protože ho děti na jednom školním výletu vyvedly z viklací polohy a několika tunový objekt už nikdo na místo nevrátil.

Za námi se údajně vydali někteří výletníci, ale protože se nepodívali do mapy, šli naopak, nakonec se beztak museli vrátit, bo se zase rozpršelo. Rozpršelo, ale už ne na dlouho, takže na kratší vyjížďku to šlo. Sice mimo původní plány, přes kopec do sousedních Mostů a opodál známá rekreační lokalita Zvůle. Jak není jednotné velení, pomalu se skupinky začínají rozpadat, takže vedoucí cyklista s dvoučlenným doprovodem nečeká, zatímco nás několik (většina) závisláků volí zastávku na točeného Radegasta.

Další rozpad nastává za blízkou křižovatkou poblíž vrchu Šibeníku. Zadní voj si mohutně fotí zdejší sežrané kůrovcem zbytky lesa, nevšimnou si, že odbočujeme po cyklotase 1115 “Napříč Českou Kanadou“ směrem k Rožnovu (tam jsou ti bizoni). Po několika telefonátech se tak dovídáme, že zadní voj jel až někam do Kunžaku a teď se vrací nějakých 5 km za námi. Bizoní farmu mám ale ještě v paměti, tak si dáme sjezd přes Matějovec do Českého Rudolce. Letos sice Malá Hluboká v plánu nebyla ale asi napočtvrté vidím, že se zas tak moc nezměnila.

Původně jsem předpokládal, že se sejdeme v zámeckém pivovaru, ale kupodivu uprchlíci sedí u kostela, kam za nějaký čas dorazí i ztracení členové výpravy.

V pozdním odpoledni se počasí drží, tak aby nám sluníčko svítilo přes Markvarec, Lipnici nebo Heřmaneč (po silnici s číslem 409) a odbočkou k Olšanům. Tam už je Osvěžovna otevřena oficiálně.

Pt. 2