Přidat Řecko mezi oblíbené
Karpathos 2010 - S hlavou v oblacích
Karpathos - S hlavou v oblacích
Srpen 2010
To nám to pěkně začíná, pomyslím si, jakmile do změti hlasů a zvuků v odletové hale zazní téměř škodolibě refrén písně „Severní vítr je krutý, počítej, lásko má, s tím“, linoucí se z reproduktorů v nedaleké restauraci. Červ pochybností začne neodbytně hlodat – čímpak letos překvapí ostrov těšící se zvláštní přízni boha Aiola, jehož věrný služebník meltémi nás před rokem provázel na každém kroku? Podruhé otevíráme naši malou ostrovní kroniku …
Kapitola první – Na křídlech albatrosa
Přesně tři sta třicet dní uplynulo od chvíle, kdy jsme Karpathos opouštěli s myšlenkou, že na zdejší „větrnou hůrku“ se už víckrát nevrátíme. Avšak magická krása ostrova zůstala zarytá někde hluboko v duši, a teprve z obrázků statických I kamerou oživených se naplno vynořily utajené půvaby, které jsme škvírkami očí ustavičně přimhouřených před poryvy větru nestačili postřehnout.
Ostatním to přijde jako samozřejmost, ale my si blaženě vychutnáváme první doušky voňavého vzduchu a lehkého vánku na řecké půdě. Karpathos jako by se překonával od první chvíle v přívětivosti. Dokonce I bručoun Georgios, majitel apartmánů čekající na nás v Lefkosu, vyloudí na tváři náznak úsměvu, a když se připomeneme, že jsme u něj bydleli, promění se rázem v příjemného chlapíka.
Další sympatickou dvojicí jsou Jannis a jeho žena, kteří si letos otevřeli v centru Lefkosu malou gyrosárnu. Přemýšleli, jak uniknout z příliš „horké půdy“ Atén a strávit více času na ostrově, na kterém žijí jejich příbuzní, a tak se zrodil nápad podnikání v Lefkosu. K jídlu přidají zdarma úsměv a pár starých dobrých hitů z notebooku, který slouží hostům I pro přístup na internet. Chcete-li poznat místního „Řeka Zorbu“, z něhož vyzařuje radost, živelnost a chuť do života, zajděte sem a chvilku pozorujte, jak si Jannis navzdory pekelnému vedru nad rozpálenými plotnami a grilem při práci prozpěvuje a tančí v rytmu oblíbené hudby.
Objímání a smích provází večerní bouřlivé shledání s Marií a Nikosem před půjčovnou Lefkos Rent a Car, až se kolemjdoucí zastavují a s údivem nás pozorují. Aťsi, naši radost nemůže nic pokazit. Snáší se tma a hvězdy zaplavují nebe nad Albatrosem, naším domovem vznášejícím se nad vodami zátoky Potali stejně jako jeho jmenovci z ptačí říše, kteří bez jediného mávnutí křídly dokáží plachtit ve vzduchu I několik dní. A když se ohlásí naši malí kamarádi Karpa a Thos, aby nás pozdravili svou kočičí řečí - zvednutými ocásky a otíráním - nechybí nám ke štěstí vůbec nic.
Kapitola druhá – Od úsvitu do soumraku
Je krásné snít o tom, jak nás probouzí Éós, jitřenka, spanilá bohyně úsvitu otevírající nebeskou bránu svému bratru Héliovi. Sny však přeruší hvizd souseda Kostase, který by probudil snad I mrtvého, a namísto bran nebeských se otevírá branka jeho ohrady a kozí stádo rozehraje svou pravidelnou ranní zvonkohru.
Spřežení boha slunce Hélia se ještě nestačilo přehoupnout přes vrchol Kali Limni, zatímco náš vůz již uhání k východnímu pobřeží, jehož se jako první dotkly sluneční paprsky.
Báječný pocit volnosti z jízdy na motorce jsme letos vyměnili za pohodlí na čtyřech kolech a od prvního okamžiku jsme s Pandou dobří kamarádi. Silnice zeje prázdnotou a nádherné serpentiny mezi Spoa a pláží Apella patří jen nám. Fiátka zanecháme osamoceného odpočívat na parkovišti nad velkou Apellou. Sestupujeme na pláž, nikde ani živáčka, nad vodou se vznáší jemný mlžný opar a do tajemného ticha zaznívá nesmělé šplouchání moře … Stoupáme na malý útes, oddělující dosud dřímající pláž od její menší sestry, malé Apelly. Loni jsme si ji pořádně neužili, vítr a studená voda naháněly husí kůži, dnes nám po těle vyrážejí krůpěje potu a příjemné teplo vybízí k dlouhému plavání a sladkému lenošení na opuštěné pláži.
Odpoledne míříme do Mertonas, malé osady usazené vysoko nad pláží Kyra Panagia. Zajímá nás kostelík s osmihrotým johanitským křížem v okně apsidy, památka na krátkou vládu rytířů z Rhodu. Je vedro k padnutí a stín mohutných borovic u kostelíku využívají k siestě I dva urostlí členové požární hlídky. Zatímco my zvědavě obcházíme jejich auto, oni pro změnu zkoumají sluneční clonu na kameru, kterou si můj kameraman odložil na zídku. Zamáváme jim, popřejeme „kali orexi“ ke svačině a jdeme hledat pramen kdesi nad kostelíkem. Marně, o to víc nám v odpoledním žáru začíná vysychat v hrdle a v břiše mohutně kručet. Mrkneme na sebe a je to jasné – jedeme do nedaleké Volady na jehněčí do osvědčené taverny Klimataria. Z terasy taverny obhlížíme stezku vedoucí na vrch Kástro a krátce nato už si vykračujeme po ní. Na vrcholu jsou patrné zbytky zdiva bývalé pevnosti, sídla benátského šlechtického rodu Cornarů, kteří ovládali Karpathos zhruba mezi léty 1306 až 1538. Stojí zde kostelík Svatého Kříže, na rozdíl od nás nehnutě, zatímco my se potácíme v nečekaně silném větru. Ovšem výhledy do vnitrozemí, na pigadijský záliv a Menetes jsou úchvatné.
Ještě nemáme dost a v podvečer zastavujeme v Piles. Tato horská vesnička byla osídlena v 17. století lidmi z pobřeží prchajícími před nájezdy pirátů. Během revoluce v r. 1821 sem přišlo hodně lidí z Kréty a Kassosu. O původu názvu vesničky panují dohady, někteří tvrdí, že kolem vesnice byly brány (Πυλες), jiní se domnívají, že vesnice samotná byla považována za pomyslnou bránu spojující sever s jihem ostrova. Další se přiklánějí k souvislosti s jeskyněmi (σπ(η)λιες) roztroušenými v okolí.
Vesnička je malá, ale díky vydatnému prameni krásně zelená, dvorky se utápějí v záplavě květin. Na mnoha z nich si nás ostražitě prohlížejí psí hlídači neurčité rasy. Jsem ve střehu a ohlížím se, jestli se odněkud nevynoří dvě krvelačné šelmy, které se loni chystaly pozřít nás I se skútrem, naštěstí potkáváme samé přátelsky naladěné chlupáče. U kostela se chystá asi nějaká slavnost, místní snášejí na prostranství stoly a židle, chvíli okouníme, a pak mizíme v kouzelných uličkách. Na svahu nad vesničkou nás upoutá sluncem ozářený větrný mlýn, který je poslední fotografickou tečkou dne. Hélios pomalu končí svou každodenní pouť a my také.
Kapitola třetí – Pod klenbou hor
Proklínám v duchu budík a pokouším se vstát, údy ztuhlé včerejším plaváním a chozením se ne a ne rozhýbat. Nevěřícně zírám na teploměr, před sedmou vyšplhala rtuť nad 25°C. Člověk moudrý by oči opět zavřel, v klidu se dospal, dopřál si dobrou snídani na terase a šel se vyplácnout k moři. Jenže povídejte něco bláznům, které žene touha po objevování neznámého.
V autě se pokouším rozmasírovat bolavá stehna, ale je to marné. Panda si spokojeně oddychne, že jej necháme odpočinout v zátoce Adia nedaleko taverny Pine Tree. Hned naproti odbočce k taverně navádí turistická značka ke vstupu do soutěsky Flaskias ty pošetilce, kteří nedbají ohlašujícího se vedra. Hádejte, kolik jich tak asi může být. Míjíme skalní stěny, které nám vzdáleně připomínají majestátnější Samarii na nedaleké Krétě, ovšem bez lidského hemžení, cestou nasloucháme jen zpěvu ptáků, obdivujeme pestrobarevné motýly a jedinými souputníky jsou nám plaché kozy. Dvakrát překračujeme vyschlé koryto potoka ukryté v houštině vzrostlých oleandrů, sem tam zdobených čepičkou posledních květů. Cesta nás vede dál borovicovým lesem, stoupá čím dál strměji, až se ocitneme na otevřené kamenité stráni. Šnečím tempem nám do těchto míst cesta trvala asi dvě hodiny. Odměnou budiž nádherný pohled na jihozápadní pobřeží.
Opačným směrem se hluboko pod námi jako úzká stužka vine silnice do Lefkosu. Odpočíváme ve stínu a zvažujeme, zda pokračovat dál až na náhorní planinu Lastos. Proti hlasují mé strnulé končetiny, odmítající lezení po skalách čnících před námi. Slunce nabírá na síle a žár jeho paprsků nás zahání zpět do stínu borovicového háje. Sestup dolů zvládneme asi za hodinu.
Utrmácení a zpola uvaření se dopotácíme do taverny Pine Tree. Majitel Nikos právě sází do pece chleba, přidává I pekáče se zeleninou a směje se, že zvědavcům naúčtuje pětieurovou přirážku za nakukování přes rameno. Usedáme na terase stíněné mohutnými borovicemi a objednáváme stifado, lahůdku, na kterou jsme se těšili celý rok. Po chvíli přichází Nikos osobně, srdečně nás vítá a zaskočí slovy, že si nás dobře pamatuje z loňska. Možná jsme ho upoutali nezkrotným apetýtem nebo mu utkvěla v mysli chvála jeho taverně a kráse Adie.
S pocity krajty, která pozřela antilopu a potřebuje zažívat několik dní v ústraní, zálibně pošilhávám po nedaleké hamace vystlané pohodlnou matrací, ale mám smůlu. Odkutálíme se přes terasu na stezku, která nás po patnácti minutách přivede nad miniaturní zátoku Iliontas. Mezi skalami se choulí malinkatá oblázková pláž. Je to kouzelné místo, dělíme se o něj se čtveřicí kluků, lezoucích po téměř kolmých skalních stěnách, zatímco s námi pohazuje moře sem a tam v úzkém kotli mezi skalisky.
Cestou zpět si vrýváme do paměti nezapomenutelný výhled na kus pobřeží I skalnaté vrchy lemující soutěsku Adia. Ve chvíli, kdy zmoženě procházíme terasou taverny Pine Tree k autu, mává na nás Nikos, do rukou nám vkládá ještě horký chléb a ovoce, kdybychom zase pocítili hlad J. Děkujeme a loučíme se, adieu, krásná Adie.
Navečer zastavujeme u kamenného byzantského kostelíku Agios Georgios v Ano Lefkos. Je výjimečný svým křížovým půdorysem se čtyřmi postranními a jednou středovou kupolí. Kostelík je slavnostně vyzdoben, uvnitř nám hned padne do oka křtitelnice, zato fresky staré asi osm set let jsou sotva patrné. Opodál u kašny se vrhám pod mohutný keř vavřínu a pokouším se vyfotit ozdobný motiv na zídce kašny, je na něm vyobrazen místní druh koroptve, jedna taková nám ráno přeběhla přes cestu. Pekelně se soustředím a v tom auvajs, do lokte se mi zapíchne vosa. Vytáhnu žihadlo a utíkám si bodnutí zchladit do proudu ledové vody, přesto bezmocně sleduji, jak se mi ruka od zápěstí až nad loket nafukuje jako balón před startem. Večer šířím kolem sebe závany Tea Tree olejíčku z lokte proměněného v bambuli a doufám, že do rána otok splaskne. Kočky, zrádkyně, před mým odérem prchají.
Kapitola čtvrtá – Putování za legendami
Za dveřmi se ozývá mňoukání. Karpa a Thos se otírají o futra a nenápadně se vkrádají dovnitř. Mají smůlu, nejdřív ze všeho si jdeme zaplavat ve vlnách Potali. Večerním odchodem se ošidily o příděl sýru, stejně dobře vědí, že ho dostanou, a navrch ještě úlitbu v podobě dobrého jogurtu, na kterém si pochutnáváme I my.
Neobvykle pozdě odjíždíme přes Arkassu směrem na Menetes. Oči mám na šťopkách, abych nepřehlédla v protisměru odbočku ke kapličce Agios Mammas. Prašná cesta označená dřevěnou cedulí se svažuje doleva do údolí Exiles a v něm je jako homole cukru usazena vskutku miniaturní kaplička. Stavba pochází asi z 9. století a původně sloužila syrským pirátům, později byla upravena a zasvěcena Svatému Mammasovi, patronu dobytka a pastýřů.
Před slavností 1. září se oděla do bělostného hávu a co víc, I nizoučká vstupní vrátka jsou čerstvě natřená, takže se soukáme dovnitř v hlubokém předklonu a s pažemi těsně přimknutými k tělu. Vnitřek je osvětlen pouze třemi půlkruhovými otvory v kupoli, z přítmí se na stěnách vynořují zbytky fresek pocházející ze 14. století, nádhera.
Vracíme se na silnici do Menetesu a pojmeme geniální nápad, že bychom mohli natočit průjezd uličkami na kameru. Což se lehce řekne, ale hůř realizuje. Ačkoli jedeme zvolna, kymácím se s monopodem zapřeným o palubní desku, kamera se lehce otřásá, vlhnou mi dlaně, pot stéká do očí, ale co bych neudělala pro atraktivní záběr, který nejspíš můj náročný režisér, kameraman a stříhač v jedné osobě vyhodnotí jako mizerný a zahodí J. V zatáčce za Menetesem konečně otírám pot a studuji mapu, kudy se dostat ke kostelíku Larniotissa u Pigadie, aniž bychom museli vjíždět do města.
Před Pigadií si všimneme fronty aut u benzinky, druhá je zavřená. Naštěstí máme benzín I na zítřejší den, předvídavě jsme se ptali Marie a Nikose, kolik asi můžeme najet s plnou nádrží, normálně by to bylo 400km, ale v terénu na ostrově prý máme počítat raději o sto kilometrů méně.
Najdeme zkratku objíždějící zprava skalnatý pahorek Vounos nad pigadijským přístavem. V helénských dobách zde stávala akropole města nazývaného Potidaion či Poseidion. V mykénském období ji nahradila pravděpodobně mohutná pevnost. Ze silnice zahlédnu jen zbytky zdiva, cesta rychle klesá, město necháváme za sebou a ocitáme se na silničce pozvolně stoupající nad mořem. Vlevo nás upoutá jednoduchý kříž vsazený do kamenného podstavce, kterému vévodí velký placatý kámen. Jak praví legenda, kdysi tudy kráčela žena s bochníkem chleba pro Matku Boží ke kostelíku Larniotissa. Jenže bochník jí vyklouznul a upadnul na zem, ona bezbožně zaklela a chléb zkameněl. Stojí za to se tady chvíli zastavit a potěšit se pohledem na nekonečné sytě modré moře.
Romantická cesta borovicovým hájem je náhle přetnuta obrovským parkovištěm. Stráň s borovicemi, mezi nimiž se kdysi ztrácel kostelík Larniotissa, se proměnila v betonovou bíločervenou džungli lavic a stolů, toalet a dalšího zázemí, vše je pečlivě označeno štítky se jmény rodin, které přispěly finančním darem. Každoročně 7. a 8. září se v areálu konají velké slavnosti. Raději se vzdalujeme hledat něco méně bombastického.
Silnička za parkovištěm stoupá na jihozápad a brzy se před námi vynoří další kostelík opředený legendami. Je zasvěcen svaté Kyriaki, která přišla na svět v den Páně, odtud I její jméno Κυριακή, neděle. Pocházela z bohaté rodiny, byla velmi vzdělaná a krásná. Odmítla se provdat a zříci se křesťanské víry, zemřela v Nikomédii ve 21 letech jako mučednice za vlády Diokleciána roku 300.
Za války sloužil zářivě bílý kostelík jako výborný orientační bod pro anglické letce, kteří bombardovali německou leteckou základnu na ostrově. Německé velení rozhodlo o přetření kostelíku černou barvou. Vojáci rozkaz provedli, ale příštího rána byl kostelík opět sněhobílý. Přetřeli jej znovu a drželi v noci stráž. Dodnes se traduje, že kolem půlnoci uviděla hlídka, jak se dveře kostelíku otevírají a vychází z nich žena, v ruce kbelík s barvou a štětku. Než se nadáli, natřela stěny kostelíku I nádvoří na bílo a zmizela uvnitř. Vojáci kostelík obrátili vzhůru nohama, ale nikoho nenašli. Když se o tom dozvěděl německý velitel, usoudil, že to byla sama svatá Kyriaki. Byl tím zázrakem tak zneklidněn, že poručil, aby se k tomu místu nikdo víc nepřibližoval.
Neodolám a listuji zdejší pamětní knihou. Přestože zápisy promlouvají různými jazyky, ze všech stránek zaznívá shodná řeč, nacházím nádherná vyznání lásky k ostrovu a jeho lidem. Podléhám atmosféře tohoto místa, myslím na své blízké I všechny kamarády naladěné na stejnou řeckou notu.
Od Agia Kyriaki jsme měli původně namířeno na jihozápad k mysu Agios Theodoros, jenže na jihu jako vždy fouká, raději se vracíme do Lefkosu. V serpentinách za Adií našeho Pandu nehoníme, kocháme se hornatou krajinou pokrytou kobercem zelených borovic jako doktor Skružný alias Rudolf Hrušínský ve Vesničce, a když se z rádia ozve podmanivé „zamiluj se dnes do mne, agapise me, símera“, víme, že už se tak stalo, Karpathos si nás napodruhé podmanil.
Večer opouštíme Lefkos a jedeme do blízkého Mesochori. Ačkoli café Skopi slibuje nejúchvatnější pohledy na západ slunce, my víme své, od loňska nás očekává malá kaplička za vesnicí s výhledy na zátoku Agia Irini, nad níž se skalní stěny v zapadajícím slunci barví do teplých medových odstínů. U kapličky si počkáme, až zapadající slunce na obloze vystřídá Hespe, jasně zářivá Večernice.
Kapitola pátá – Doteky ticha
Zdá se, jako bychom s našimi sousedy Italy soutěžili, kdo vyrazí na výlety dříve. Naši Pandové jeden po druhém opouštějí plácek před Albatrosem, zamáváme si a mizíme. Projíždíme vesničkami Piles, Othos a Volada, které se teprve probouzejí do nového dne. Po obchvatu míjíme trochu snobské Aperi a hledáme odbočku na prašnou cestu, na které bychom měli narazit na turistické značení. Na druhý pokus se podaří a ženeme Pandu do kopce kolem polí a pasteveckých ohrad až ke kapličce, která našemu čtyřkolému kamarádovi poskytne aspoň trochu milosrdného stínu. Už teď časně ráno ho vyhledávají I všechna živá stvoření kromě nás.
Ticho přehluší zuřivý štěkot psů z nedalekého stavení a celý kraj ví, že tudy procházejí neznámí vetřelci. Honem listuji v průvodci s vyznačenou trasou, kudy se vlastně vydat k vrcholu Profitis Ilias nad pláží Achata, polní cesta nás zavede ke značce ukazující na kamenitou stezku. Stoupáme otevřenou strání, z níž smutně trčí pahýly borovic, původní les sežehl před časem ničivý požár. I nás spaluje Ostré slunce. Každý keř nebo osamělý strom je chvilkovou záchranou před výhní. Přesto má vyprahlá krajina neuvěřitelné kouzlo. Stačí se jen usadit na nejbližší kámen, zavřít oči a zaposlouchat se – že neslyšíte nic? Správně, TICHO je takřka hmatatelné, máte pocit, že se jej můžete dotknout. Zdá se vám to málo? Pak oči rychle otevřete, jako na dlani před vámi leží kus vnitrozemí ostrova. Vpravo se v trojúhelníku bělají vesnice Aperi, Volada a Othos, mezi nimi ční vrch Kastro a nepatrná tečka na něm je kostelík Agios Stavros. Nalevo objevujeme Menetes a naskýtá se nám nezvyklý pohled na skalní útes, na němž je vystavěn hlavní meneteský kostel. Stále nic zajímavého? A co třeba blízká setkání třetího druhu? Asi uprostřed cesty číhá E.T. jako živý, někdo si pohrál a kámen s orientačními puntíky proměnil v Spielbergova hrdinuJ .
Cesta na Profitis Ilias má trvat asi tři čtvrtě hodiny, my se couráme, kapličku na vrcholu spatříme asi po hodině a půl. Její interiér není až tolik zajímavý, zato výhled z ptačí perspektivy na Achatu je kouzelný. Docela závidíme těm dole na pláži, možná proto návrat dolů urychlíme v představě, jak se noříme do vln. Nejdříve ale zamíříme s Pandou k benzince, bez problémů natankujeme plnou.
K lenošení jsme si vybrali pláž Damatria na jihovýchodním pobřeží. Velmi příjemně nás překvapila. Parkujeme na menším útesu, pod nímž se ukrývá dlouhý pás pláže a z mořské hladiny v dálce vystupuje ostrůvek Mira. Pláž samotnou pokrývají dost velké oblázky, ale hned u vstupu do vody začíná jemný písek, průzračná voda má nádherný zelený odstín a dlouho je mělká, místo mořeplavců se zde proto vyskytuje vzácný druh „mořechodců“, brouzdajících po kolena či po pás vyhřátou vodou sem a tam.
Když už jsme dostatečně nasoleni, odjíždíme na opačnou stranu ostrova do Finiki. Zakotvíme v taverně u Kréťana Nikose nedaleko nábřeží, abychom ochutnali něco z čerstvých úlovků. Porce pro dva by zasytila I čtyři. Přebytečné kalorie z nás musí vysát krátký výstup na vrch Paleokastro u nedaleké Arkassy. Panda si libuje na nové asfaltce, která letos nahradila prašnou cestu ke kostelíku Agia Sofia pod Paleokastrem. Šplháme se na návrší, po němž chodívali lidé už od nepaměti. Pár sloupů a pozůstatky kyklopského zdiva téměř na vrcholu kopce – toť vše z dávné Arkesie, jednoho ze čtyř dórských měst, k nimž patřily ještě Potidaion (Poseidion), Vrikous a Nisiros. Podle nich se ostrovu tehdy říkalo Tetrapolis. Milovníky památek Paleokastro asi nenadchne, ale výhled na Západní pobřeží ostrova v odpoledním slunci přece jen stojí za trochu námahy.
Večer jedeme směnit Pandu za Suzuki Jimmy, jenže ten zatím nedorazil. Nikos nás hodí do Albatrosu s tím, že v devět nám Jimmyho přiveze. Mezitím si „porozprávíme“ se sousedem Kostasem. Naši úsměvnou konverzaci nejprve zahájí posunky on, naznačuje, jestli nám nevadí ranní hvízdání a zvonky, zvesela odpovídám „óchi, óchi“ a naopak jemu ukazuji citroníky, z nichž trčí jen pahýly větví bez jediného lístečku, a hulákám na něj z balkonu, že to byly jeho „meeééé, katsíki“, co zničily Jorgosovu chloubu.
Před devátou rozčísnou tmu světla reflektorů a džíp je náš. Nikos se omlouvá, že přiváží auto se zpožděním, potřebuje se vypovídat, dnes prý má za sebou den blbec, jak už to tak někdy v životě chodí.
Kapitola šestá – Mezi nebem a zemí
Naše masochistické orgie časného vstávání vrcholí, budík zvoní v 5.50. Konečně se nám daří předehnat italskou posádku, jejich Panda ještě odpočívá.
V Ano Lefkos odbočujeme doleva a vjíždíme na silnici do Mesochori a Spoa. Pohled k horám na severu přinese těžké zklamání – žádné totiž nevidíme, tonou v hustých mracích. Zrovna dnes chceme zdolat další vrchol nesoucí jméno svatého proroka Eliáše, tentokrát nad vesnicí Olympos. Po roce si zopakujeme terénní jízdu na trase Spoa – Olympos, užíváme si to stejně jako poprvé. V některých místech je cesta nově rozšířená a před Olymposem už je navezena jemná drť, tuto část prý chtějí letos vyasfaltovat.
Parkujeme pod vesnicí a trochu naštvaně sledujeme mraky ženoucí se přes Profitis Ilias I protější vrchol Koryfi. Procházíme uličkami ranního Olymposu, pantátové už posedávají v kafenionu, v hlavní uličce s krámky se zametá a obchodnice začínají chystat zboží. Jen úsměvy jaksi šetří, všichni jako by byli naší přítomností zaskočeni, setkání s homo turisticus takhle časně ráno nečekali. Z liduprázdného náměstíčka u hlavního kostela odbočíme do jižní části vesnice pod mlýny. Tady na jihozápadním úbočí Profitis Ilias začíná stará monopathi, která kdysi spojovala Olympos s vesnicí Spoa. Vpravo hluboko pod námi leží malá pláž Fyses. Brrr, až mě z toho pohledu jímá závrať. Asi po 500 metrech narazíme na novotou zářící červenou značku. Šipka nás navádí do svahu, kde se rýsuje jakýs takýs náznak stezky.
Ta však záhy mizí a drápeme se nahoru, kloužeme po suti a snažíme se vyhnout pichlavým křoviskům, jak se dá. Na mysl se mi dere známé rčení „kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“ Jenže nápad to byl můj, a tak ani nepípnu. V duchu si načrtávám katastrofické scénáře, v nichž se v horším případě řítím ze srázu a mizím v příboji, v té lepší variantě svah do Olymposu sjíždím po zadku a ve vesnici žadoním o zapůjčení kroje, abych zakryla roztrhaná kaťata. Naštěstí poté, co mineme dvě rozpadlá stavení a zídky, opět na stezku natrefíme. Opouštíme západní úbočí a vydáváme se směrem severním. Chmury vystřídá pocit euforie – to když poprvé spatříme Olympos v hloubce pod námi I protější vrch Koryfi zdobený prstencem mraků.
Rozcestník, na který narazíme o kus výše, nám dává na výběr návrat do Olymposu, sestup do údolí a dále k pláži Forokli na východním pobřeží, nebo závěrečné stoupání na Profitis Ilias. Poslední úsek cesty prožívám jako v nádherném snu. Cáry bílých mračen plují přímo kolem nás, ve vlasech se mi usazují vodní kapky a tělo zaplavují endorfiny, rozpřahám paže a „prolétám“ oblaky, cítím se volná a svobodná. Ani nevím jak, a ocitneme se v sedle, odkud bychom už měli zahlédnout kapličku na vrcholu. Ta se však před námi cudně skrývá v mlžném hávu, ale nakonec přeci jen vykoukne.
Clona mraků se trhá čím dál víc. Překvapí mě rozlehlá vrcholová pláň, ve vytržení pobíhám kolem a nevím, kam se vrhnout dřív. Matka příroda nám uchystala nádherné představení. Nad údolím Olymposu se ženou bílá oblaka, aby se vzápětí rozplynula a otevřela výhled daleko na sever až do údolí Avlony. Směrem severovýchodním se na pobřeží rýsuje světlý proužek městečka Diafani a přímo pod námi se klikatí prašná silnice dále na jih, odkud se z oparu vynořují hory nad Apellou. Na jihozápadě rozeznávám domky v osadě Pei, z níž jsme se před rokem dívali na vzdálený Olympos I Profitis Ilias.
Modrými dveřmi, ladícími s blankytem oblohy, vklouzneme do kapličky zasvěcené svatému proroku Eliášovi. Pocházel z Tišbé v Gileádu. Jméno Eliáš - můj pán je Bůh - jež mu bylo dáno, předurčilo celý jeho život. Za panování krále Achaba (871-852 př.n.l.) vystupoval jako obhájce víry v jediného Boha a vedl poustevnický život.
Trochu jako poustevníci si připadáme, kdo další by se v srpnovém parnu nahoru štráchal. Posilníme se svačinou, abychom pád z oblak na zem lépe zvládli. U rozcestníku volíme stezku klesající v serpentinách po severním svahu přímo k mlýnům v Olymposu. Je to má záchrana, úhledně navrstvené skalní plotny přece jen tolik nekloužou a cesta je kratší a obohacená pohledy na přibližující se Olympos.
Za odpočinkem odjíždíme do Diafani a odtud dále po prašné cestě k pláži Vananda. Pod tamaryšky na okraji pláže se báječně siestí, ovšem nedomysleli jsme překonání pásu rozžhavených plochých kamenů, které nás dělí od mořské hladiny. Ostatní s pobavením sledují naše zmítání a hopkání I výkřiky úlevy, jakmile trpící nohy zchladí voda. Koupání na Vanandě je příjemné, I když je na této menší pláži poměrně dost lidí. Z blízkého útesu vykukuje ze shluku borovic zvonice kostelíku, shlížejícího do modrozelených vod zátoky. Odtud máme celou Vanandu jako na dlani.
Hlad nás vyhání do Diafani. Usedáme do jedné z taveren na nábřeží, jídlo sice není nic extra, ale výhled z terasy je příjemný natolik, že upouštíme od myšlenky vydat se do oblasti Meléna, k opuštěnému kostelíku Agios Konstantinos, snad nám to bohové odpustí.
O půl šesté jsme zpět v Olymposu, ráno jsme si všimli, že plachty na jednom ze středověkých mlýnů v severní části vesničky jsou napjaty, loni jsme byli o tento pohled kvůli řádění meltémi ošizeni. V prvním krámku na kraji vesnice je ještě otevřeno, vstupujeme a hned se nás ujímá rozšafný chlapík. Obcházím police s medem, kromě ochutnávky dostávám I doporučení na med z nedalekého ostrůvku Saria, prý je nejlepší v Řecku. Nad kořením a bylinkami dumám, koho mně tenhle člověk připomíná, a mám to, přece okouzlujícího Philippa Noireta z filmu Ukradli torzo Jupitera. Trochu se s Noiretovým dvojčetem i jeho milou ženou zapovídáme. Přes léto utekli z Atén a vedou kamarádovi obchůdek. Vyptávají se, zda půjdeme do Vroukoundy na slavnosti Panagíria, které propuknou večer, aby pokračovaly celou noc a další den pak ještě v Avloně. Přiznáme se, že jsme moc chtěli, ale únavou padáme už teď a že alespoň budeme mít důvod přijet na ostrov potřetí. Přátelsky se loučíme a s baťohem obtěžkaným nákupem odcházíme uličkami k mlýnu, málem jsme na něj zapomněli.
Kapitola sedmá – Návrat do ráje
Na Kostasovo zahvízdání vstáváme jako na povel. Karpa a Thos netrpělivě čekají na ranní příděl, odložíme jim povinný „desátek“ z našich jogurtů. A že jim ta tučná dobrota jede, mlaskají ostošest.
Rychle balíme věci a šup s nimi do Jimmyho. Ze zvyku kontrolujeme pneumatiky, a kruci, z levé přední trčí velká jehla, která se tam nedostala náhodou. Co teď? Jedeme za Nikosem, ten zaloví v dílně, přinese štípačky a trčící část jehly ucvakne. Tvrdí, že asi tuší, kdo to udělal. Pro jistotu si ještě necháme ukázat hever a klíč a modlíme se, aby pneumatika vydržela.
Podruhé vyrážíme na sever prašnou skorodálnicí. V táhlé zatáčce nad hlubokým srázem přidržuji rukama kameru na palubní desce a točím, odnese to odřený kloub na malíčku, ale co, možná jsou to historické záběry, než silnici definitivně pokryje asfalt. Brzy na to sjíždíme k pláži Agios Minas, míjíme ji a vyjíždíme ke stejnojmennému kostelíku a pak trochu s obavami vjíždíme na propojku k pláži Nati, která vypadala loni po mohutné průtrži jako tankodrom. Vybavuji si, jak nás adrenalin zvedal ze sedaček, s očima nalepenýma na předním skle jsme upřeně zírali před kapotu a úlevou vydechli pokaždé, když jsme se na centimetry trefili mezi dva hluboké krátery a nezapadli, ani se nezřítili do rokle pod námi. Zřejmě jsme si příděl adrenalinu již vyčerpali, díry jsou zasypány a srovnány, jízda dolů je komfortní a nic nám nebrání ve vychutnávání krás skalnatého pobřeží.
Křehký sen jménem Nati opět oživnul. Syrová a trochu melancholická krása tohoto místa nás, romantické snílky, znovu očarovala. Šedivá, černá a bílá - to jsou nenápadné barvy kabátce, do něhož příroda zahalila panenskou čistotu pláže. Voda temně zbarvená sytou černí kamínků jakoby skrývala hluboká tajemství, ačkoli je křišťálově čistá. Na břehu pozoruji odlesky slunce na mořské hladině a přeji si, aby se čas, nelítostný vládce nad našimi životy, alespoň na chvíli zastavil …
Z obavy, abychom nenarušili kouzlo právě prožitých chvil, měníme plány a místo do rušného Diafani a k pláži Papa Mina se vracíme do Olymposu. Autobusy s turisty jsou dávno pryč, ve vesnici panuje ticho až přízračné. Turistickou výzbroj, foťák I kameru, necháme protentokrát zahálet, chvíle loučení bude jen mezi námi a Olymposem.
Usedáme v jedné z taveren na terase, stačí se vyklonit přes zábradlí a z pohledu dolů do propastné hloubky se v mžiku roztočí hlava. Nad makarounes a řeckým salátem se zaposloucháme do tlumeně hrající hudby. Za námi sedí starší francouzský pár, tiše spolu rozmlouvají a náhle se on k jedné z písní přidává, zpívá nádherným hlubokým hlasem, řecky, a zní to jako vyznání lásky – k ženě, k tomuto místu, k životu…
Jako ve snách jdeme vyrovnat účet, sotva se rozpomínám, co vše jsme si objednali, abychom mohli zaplatit. Už vím, toužili jsme ochutnat loukoumades, další místní specialitu, ale v nabídce nebyla. Chuť na mlsání nás neopouští, zkusíme štěstí v taverně Zefyros, která nám padla do oka loni. Na střešní terase jsme sami, z kuchyně za námi přichází majitelka a nesmírně mile se usmívá, a opět znějí stejná příjemná slova, velmi dobře si nás vybavuje z loňska, už včera si nás všimla, když jsme procházeli kolem. Za chvíli přinese kopec usmažených kuliček zalitých medem a posypaných skořicí a k tomu frappé s pořádnou čepicí pěny. Dělíme se o tu dobrotu se včelkami.
Georgia se za jejich nálety omlouvá, používá prý med ze Sarie, kde roste a kvete spousta bylin, ten je pak mimořádně voňavý a lákavý. Nikam nespěcháme, a můžeme si chvilku povídat, třeba o tom, jak málo turistů letos potkáváme, a Georgia potvrzuje, že sezóna není valná a obává se, že příští bude nejspíš ještě horší. Při loučení jí přejeme vše dobré a tavernu plnou hostů, a proto, pokud přijedete do Olymposu, neváhejte a zastavte se v Zefyrosu, usedněte na zářivě modré židle na terase, zapomeňte na spěch a dívejte se pozorně kolem, obklopí vás KRÁSA.
Vracíme se křivolakými uličkami, v jedné z nich sedí na zápraží stařičká dvojice a listuje v zažloutlém albu fotografií. Pokynutím a úsměvem odpoví na pozdrav a opět se zahloubají do vzpomínek. U smutně zamlklého krámku, odkud letos neznějí tóny Vassilisovy tsambouny, ani se neozývá sytý hlas energické Marie, stoupáme po kamenných schodech ke kostelíku Agios Onoufrios z 12. století. Je vůbec nejstarším vesnickým kostelíkem a zasvěcen je asketovi Onoufriovi, patronovi tkalců, který žil oděn pouze v nestříhaný vlas a vous jako poustevník v poušti blízko Théb v Horním Egyptě. Přijde nám patřičné loučit se právě odtud se zádumčivým Olymposem. Jak se posléze dozvídáme, držela vesnice smutek za tři zemřelé, z úcty k rodinám pozůstalých se příliš nemuzicírovalo a na slavnosti Panagíria se z Olymposu vypravilo jen velmi málo lidí.
Sotva urazíme třetinu cesty z Olymposu, pozorujeme, jak se od Spoa zvedají těžká oblaka prachu. Proti nám se ženou náklaďáky naložené drtí. Někteří řidiči si to kalí jako na Dakaru, raději zajíždíme bokem a čekáme, než se auta proženou kolem nás a rozptýlí se hustá mlha.
Kapitola osmá – Za tajemstvím Casanovy
Čiperná italská rodinka už pobíhá kolem auta, ale jsme rychlejší. Odjíždíme do Spoa a odtud musí Jimmy vykroužit šest kilometrů serpentin, abychom se dostali nad malý přístav Agios Nikolaos. Ještě před ním odbočuje kamenitá cesta jižním směrem, tam někde je náš první cíl. Brzy se dočkáme – vlevo se z ranního oparu vynoří kus pobřeží I se vzdálenou Apellou, vpravo se pod skalní stěnou choulí kostelík Agios Ioannis. U něj se potkáváme se starším pánem, který nám bohužel kostelík zamkne přímo před nosem. No nic, prohlédneme si aspoň krásné vyřezávané dveře I blízkou jeskyni.
Sotva se trochu rozkoukáme, zaslechneme zvuk auta – to snad není možné, Fiat Panda a v něm naši Italové. Ranní idylka je v háji, vystřídá ji brebentění a pobíhání, takže můžeme sbalit stativ a ostatní fidlátka a pokračovat v cestě. Asi po kilometru šotolina končí a k moři sbíhá stezka na malou pláž snů. Rádi bychom si ji přivlastnili, ale naši pronásledovatelé jsou nám v patách a rozloží se hned na začátku, my se ukryjeme za kamenem vzadu. Italský temperament takhle brzy po ránu je zničující, unikáme před lavinou slov do vody, jenže ozvěna nese hlasy až k nám. Naštěstí italské allegro netrvá déle než hodinku, pak se „la famiglia“ jako na povel zvedne, fortissimo plynule přejde do vzdáleného pianissima a po zaklapnutí dveří auta se rozhostí vytoužené ticho. Před polednem jej přehluší motorový člun – a v něm, jak jinak, další italské nadělení. Čtveřici hulákajících kluků nejspíš odradí náš již notně obnošený koupací úbor značky „Adam a Eva“, rychle startují a mizí v dáli. Koneckonců okolí nabízí na výběr několik pláží dostupných jen z moře, určitě si najdou tu svou.
V časném odpoledni nás pražící slunce v Agios Nikolaos zahání do stinné náruče jediné zdejší otevřené taverny To Votsalo. Stejný nápad měla spousta dalších lidí, je narváno. Musíme vytrvat, umínili jsme si, že ochutnáme sardelés. Starší pán se při objednávce ujišťuje, zda se nepřeslechl a upozorňuje, že tato místní specialita je hodně slaná. Přidáváme ještě tzatziki, smaženou rybu a kotletu na paprice a pepři. Po tzatziki se na stole konečně ocitnou I sardelés. Koutkem oka zahlédnu, jak se u vedlejšího stolu pošťuchují místní a tipují, co bude následovat. No, co by, jen tolik, že v soli a oleji nakládané ančovičky jsme slupli, jsou fakt hóóódně slané, s chlebem a pivkem výtečné, chutnají jako čerstvá sardelpasta. Za tento experiment návštěva taverny stála, jinak ji ale doporučit nemůžeme, snad poprvé jsme měli pocit, jako bychom obtěžovali, na jídlo jsme čekali I na řecké poměry nekonečně dlouho, obsluha byla nevlídná, ostatní jídlo nic extra a ceny docela vysoké.
Mini přístav s poměrně zaplněnou pláží projdeme coby dup, více nás lákají dva blízké kostelíky. První leží ve stráni nad jižním cípem přístavu, nese stejné jméno jako městečko. Pátráme u něj po náhrobku, v němž odpočívá Casanova v mnišském hávu, který na ostrov přišel asi před sto lety z ostrůvku Kastellórizo. Nuzný život v chudobě a cudnosti se tomuto sluhovi božímu nezamlouval. Aby si přilepšil, přepadl poštovní úřad na východním pobřeží. Jeho mimořádně působivý zjev, aspoň to dodnes rádi vyprávějí místní rybáři, působil na ženy tak, že měkly jako máslo na slunci, a on si rád jejich přízně užíval. Muselo jich být asi hodně, protože hříšný mnich je slavný dodnes.
Na opačné severní straně, na výběžku Marathos, vykukuje mezi olivovníky malý kostelík, podle průvodce postavený na základech raně křesťanské baziliky Panagia Eftapatoussa, kterou podle názvu zdobilo sedm vstupních bran. Fragmenty mozaik a reliéfů jsou vloženy do stěn nového kostelíku. Kostelík obklopují zbytky zdiva. Je to půvabné opuštěné místo s hezkým výhledem na přístav. Chuť na malou archeologickou výpravu do přilehlých strání nám překazí úmorné vedro, dokonce vzdáváme I procházku po vesnici Spoa.
Vracíme se k Pigadii natankovat a naposled projíždíme horské vesničky Volada a Othos. Před kostelem v Othosu na chvíli zastavujeme. Hned za kostelem je malý obchůdek zaplněný až ke stropu. Na pultu je vyskládáno několik půllitrových lahví s růžovým vínem. Tři z nich nám paní Sofia pečlivě zabalí do novin a prozradí, že víno pochází z jejich zahrady. O kus dál ještě doplníme zásobu vody z místní kašny zdobené hezkými reliéfy. Vedle ní na nás shlíží busta místního rodáka Michalidise Nouarose, historika a folkloristy. Nejspíš je zvědav, co s námi voda z othoského pramene vyvede, zatímco místní obyvatelé věří v její léčivé účinky, zlé jazyky prohlašují, že se z ní hloupne.
Cestou z Finiki kolem zátoky Adia si pohráváme s myšlenkou vrátit se do Pine Tree a naposled si ještě dopřát božské stifádíčko. Nápad je okamžitě a jednohlasně schválen, na zítřek si vezmeme skútr a hotovo. Večer se snažíme Jimmyho vtěsnat do úzké uličky před půjčovnou, dnes je u Marie a Nikose jako každé pondělí obzvláště frmol. Nikos si nás bere stranou a vybírá skútr, ať si jej prý vezmeme jen za cenu projetého benzínu. Vehementně protestujeme, ale není to nic platné.
Na terase Albatrosu za nádherného západu slunce popíjíme vínko s kořenitou vůní z Othosu a litujeme, že jsme nevykoupili celý krámek. Poučení pro příště.
Kapitola devátá – Lefkosem tam a sem
Poslední dva dny strávíme v Lefkosu, který jsme loni zanedbávali a připravili se tak o mnohé zážitky, k těm extra zajímavým patří každodenní dopolední přehlídka koz na pláži Potali, od nejmenších po největší. Čekáte-li nějakou senzaci, pak vězte, že se jedná výhradně o čtyřnohé chlupaté Kostasovy krasavice, které budí možná větší zájem turistů-paparazziů, než kdyby se na pláži odhalovala nějaká rádoby mediální hvězda.
V časném odpoledni odjíždíme na skútříku do Adie a ovíváni teplým vzduchem si jízdu užíváme a ladíme chuťové pohárky. Jenže jsme pozapomněli na moudrost filosofa Hérakleita, že vše přechází a člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. Dnes si nás Nikos vůbec nevšímá a ke vší smůle ani stifado už není. Nikosovu zasmušilost svou veselostí přebíjí mladá příjemná Bulharka, která letos v taverně dva měsíce vypomáhá a pro jejíž roztomilé dolíčky ve tvářích I má polovička brzy zapomene na zklamání.
Při návratu odbočujeme nad Lefkosem k hotelu Lefkorama a zajíždíme dál k prašnému parkovišti nedaleko římské cisterny. Odtud by měla vést značená stezka k jeskyním. Po pár metrech značku ztrácíme a vyrážíme dál přibližným azimutem. Ve stráni objevíme menší jeskyně, ale ta správná velká musí být někde nahoře. Můj kameraman třímající v ruce stativ s kamerou se škrábe přes zídku, jenže jeden z kamenů se uvolní, následuje držkopád a v souboji s gravitací je sice kamera zachráněna, odnese to ale odřené koleno a loket. Vracíme se ke skútru s tím, že se na jeskyně můžeme bodnout, když v tom ztracená značka na nás vykoukne a vrátí nám elán k dalším průzkumům. Brzy se dostaneme na vápencovou plošinu s panoramatickým výhledem na Ano I Kato Lefkos a masiv Kali Limni. Po starých kamenných schodech konečně sestoupíme k jeskyni. Strop vypadá jako stvořený z korálů a pozorné oko v něm zahlédne spoustu fragmentů mušlí. Jeskyně se utvořila pravděpodobně v době ledové a podle nalezených střepů archeologové usuzují, že ji obývali lidé dávno před příchodem Římanů na Karpathos. Dnes vypadá trochu jako skladiště nepotřebného harampádí, zasloužila by si uklidit.
Spokojeni se vracíme do Albatrosu, ošetříme zranění a jedeme vrátit skútr. Nikos o tom ale nechce slyšet, přeci prý nebudeme chodit dva kilometry pěšky na Potali, jen ať si jej hezky necháme I zítra. Můj starostlivý manžel v obavách o mou štíhlou linii protestuje, ale jsme s Nikosem v převaze, nakonec podlehne a opět odjíždíme.
Odpolední sytou modř na obloze vystřídají mraky, I moře se rozvlnilo v předtuše změny. Probouzíme se do nového rána a temně šedá obloha je věrným obrazem mého rozpoložení v poslední den pobytu. Nad horami se válejí černočerné mraky, moře zešedlo a doráží na břeh za ustavičného rachotu oblázků. Alespoň nebudou záběry z Lefkosu tolik fádní, kameramanský maraton zahajujeme na Potali, číháme na Kostase, až požene své kozí stádo po pláži. Původně jsme měli v úmyslu projít Lefkosem s kamerou pěšky, ale cestu mezi plážemi si zkrátíme na skútru. Než opustíme hlavní městskou pláž, rozfouká vítr mraky nad mořem a zmizí silný opar. Poprvé je přechod mezi mořem a oblohou jasně patrný, moře I skály v Lefkosu ožijí sytě zářivými barvami a dramatickým kontrapunktem jsou jen vzdálené hory zahalené v temném plášti mraků.
Po čtyřech hodinách hlavní kameraman odpíská konec natáčení a jdeme naposled k Jannisovi. Jako vždy u něj vyhrává letně pohodová muzika a co čert nechce, trefí se nechtě do mého smutnění Bobem Marleym a jeho „Baby I love your way“ a po prvních tónech „Wonderful Life“ od skupiny Black, kterou jsme končili loňské video z Karpathu, se nemůže divit, že jsem úplně naměkko.
Večer odevzdáváme skútr a Nikos si odmítá cokoliv za něj vzít. Nakonec mu vnutíme alespoň 5 Euro za benzín. Při loučení nám Maria vtiskne do ruky malý balíček a Nikosovi musíme svatosvatě slíbit, že se do Lefkosu určitě vrátíme.
Kapitola desátá – Στο επανιδείν ονειρεμένο νησί
Těžké mraky vystřídalo sytě modré nebe a naprosto dokonalá viditelnost. První nesmělé paprsky nakukují přes hory a ozařují ostrůvek Sokastro. Téměř hodinu trvá, než zář slunce zaplaví všechny zátoky Lefkosu až ke skalním útesům na Potali. To už se zdáli nese Kostasův hlas a taky ozvěna zvonců jeho stáda. Všechno je, jak má být, to jen pro nás dnes zvonce ohlašují konec příběhu.
V neskutečně nádherném dni si v duchu přeříkávám jako kouzelné zaklínadlo názvy míst, kudy naposled projíždíme cestou na letiště, a šeptám „na shledanou, ostrove snů“…
Špetka praktických informací:
Mapa Karpathos - Kasos 1: 60 000, vyd. Road Editions
Zajímavosti a informace nabídl něm.průvodce Karpathos, Reisehandbuch, Antje + Gunther Schwab, vyd. Müller Verlag, 2007
Dobré tipy poskytli kamarádi cestovatelé z www.recko.name.cz
Půjčovna Lefkos Rent a Car - www.lefkosrentacar.com
Suzuki Jimmy 3 dny + Fiat Panda 4 dny + skútr 125ccm 2 dny - 285 Eur
Najeto 537 km; benzín - 66 Eur; 1,65 Eur/l
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Volada
Půjčovna aut
