Loading...
Karpathos - s větrem v zádech- září 2009
Zavírám oči, nechávám volně plout myšlenky, až se zlehka dotýkají zčeřené hladiny Egejského moře a vlny je unášejí ke vzdáleným břehům ostrova. Jsem vyprahlý poutník lačnící po kráse. Touha v srdci mě žene blíž k živoucí bytosti vyrostlé z kamene uprostřed třpytivě modrého moře. Zdáli se nesou vábivé tóny řecké melodie a já se stávám tulákem, připraveným jít vstříc novým zážitkům ...
... z modrobílého snění mě vytrhne hlas kapitána na palubě našeho Boeingu. Máme za sebou přes půlku letu dlouhého 1750km na trase z Bratislavy přes Soluň, Chalkidiki, Thassos, Limnos, Lesbos a Chios na druhý největší ostrov Dodekanés. Rozespalýma očima mžourám z okýnka a s úžasem pozoruji, jak se nad Egejským mořem rodí nový den.
V 7.15 místního času dosedáme na zem. Bláznivě se těším na první doušek vlahého vzduchu prosyceného vůní moře. Vystoupíme na schůdky mezi posledními a PRÁSK – poryv studeného větru nás udeří do tváře. Zachumláni do větrovek utíkáme k ostatním do letištního autobusu a jsme rádi, když se za námi zavřou dveře nové letištní haly. V tu chvíli mě napadá, že vypravit se na největrnější řecký ostrov s cestovkou, která má v názvu jméno boha větru, byla čirá troufalost.
Z letiště odjíždíme na západní pobřeží do letoviska Lefkos. Jízda drsně utvářenou nehostinnou krajinou nám na náladě příliš nepřidá a své řekomilství musíme přepnout na maximum, abychom vykřesali aspoň malou jiskřičku nadšení. Karpathos nám dá nejspíš pořádně zabrat, žádná láska na první pohled to nebude.
Asi po hodině jízdy v serpentinách, které nás vyvedou z pustiny na jihu ostrova do borovicových hájů, dorazíme do Lefkosu. Krásný bílý dům s pouhými pěti studii stojí nad poklidnou pláží Potali.
Majitel Jorgos nám vyhověl a rezervoval pro nás studio v patře a když moje polovička zjistí, že poprvé v Řecku má i dostatečně dlouhou postel, získává Karpathos první kladné body.
Kapitola prvá – Den v Lefkosu
Lefkos - hotel Potali Bay a dům Albatros
Cink, cink, cink ... ne, to nevyzvání budík, je kolem sedmé a Kostas žene své stádo koz k pravidelnému krmení. Hlas zvonků se nese ozvěnou v blízkých kopcích. Je čas otevřít sytě modré okenice a podívat se, jaký nás čeká den. Slunce ještě nevykouklo přes kopce ozdobené naducanými mraky, skoro by se chtělo říct idylka, až na to, že Aeolos zapomněl na svém bájném ostrově Aiolii uzamknout jeskyni, v níž ukrývá vítr. Jako vládce větrů prý však může sílu meltémi ovlivnit a aby byla modlitba k němu účinná, je nutno ji třikrát zaklepat - sice provedeno, ale bez účinku. Snídaně na balkóně se nekoná. Naštěstí je součástí výbavy pokoje i stůl a židle, díky Jorgosi.
Zatím docela tajemně znějí slova Potali, Gialou Horafi, Panagias to Limani, Fragolimnionas, Perdikas Potami, ale to si jen v duchu přeříkávám jména místních pláží. Jejich průzkum znamená několikakilometrovou procházku náhradou za koupání, do kterého se nám za poryvů meltémi nějak nechce.
Nazývat Lefkos letoviskem je trochu přehnané, stavby jsou velkoryse roztroušeny kolem čtyř zálivů.
Prvnímu z nich, Potali, vévodí novotou zářící hotel Potali Bay a za ním se poněkud skromně krčí náš příjemný dům Albatros. Pláž je oblázková a téměř prázdná. Úzká silnice nás přivádí do „centra“ Lefkosu s hlavní městskou pláží Gialou Horafi pokrytou lesem slunečníků, chráněnou proti větru a mělkou vodou u vstupu. Je lemována tavernami a končí malým rybářským přístavem. Za přístavem následuje menší zátoka Panagias to Limani a za ní Fragolimnionas, dlouhá písečná pláž s pořádnými vlnami. Poslední v řadě je pláž Perdikas Potami přístupná po prašné cestě. Roztroušené kameny na ní vytvářejí zákoutí, z nichž na nás občas vyjukne naháč. Zdejší jemný písek za větru spolehlivě pronikne úplně všude. Popravdě, velký dojem na nás lefkoské pláže neudělají, jedničku dáváme naší domovské oblázkové Potali.
Pokračujeme v průzkumu ještě dál směrem na sever, pobřeží je divoce rozeklané a vlny se ve vichru prudce tříští o skály a nesou jemnou vodní tříšť až k nám - úchvatné přírodní divadlo nás přiměje se na hodnou chvíli usadit a jen se užasle dívat.
Na zpáteční cestě navštívíme půjčovnu Lefkos Rent a Car, mailem jsme si už dávno zamluvili skútr a džíp. Ohlásíme se ... „Oh yes, Eva and Vladimir“... a po srdečném přivítání domlouváme co a jak. Nikos nad svou ručně čmáranou plachtou s rezervacemi mírně zmatkuje, zato Maria má vše pevně pod kontrolou, z chaosu na stole vyhmátne správný papír a předává jej manželovi. Aniž bychom předložili řidičák, natož zaplatili, dostáváme od Nikose skútr, od Marie moučník a požehnání na cestu. Zkušební jízdu k Albatrosu zvládneme bez potíží, jen mé dvoumetrové polovičce trochu překážejí příliš dlouhé nohy.
Den se pomalu přehoupne z pozdního odpoledne v podvečer a po úzké silnici procházející Lefkosem se mezi auty začnou proplétat turisté mířící do taveren. Oblíbená je třeba Blue Sea, na odbyt jde jejich specialita, „big pizza“, velká jako kolo od vozu. Nad přístavem se o přízeň uchází několik rybářských taveren, mezi nimi i taverna U Mihalise. Majitel je rázovitý chlapík, nezastihli jsme ho v nejlepší náladě a navíc chvilku tápeme, jak to u něj v taverně chodí – platí zde zásada „vejdi do kuchyně a vyber si sám“. Krátce shrnuto – s hudební kulisou Pink Floydů (ty můžem) usrkáváme domácí víno nevalné chuti (brrr, to teda nemůžem) a pojídáme briam a malé rybky (vynikající) ve společnosti dvou místních rybářů, jednoho postaršího páru, pamatujícího nejlepší léta hippies, a německých štamgastů hrajících tavli a přímo bytostně cítíme, že do dnešní uzavřené sešlosti nezapadáme. Při jídle si pročteme zápisky v české živé schránce a hodně brzy se odporoučíme. Zaskočíme ještě k Nikosovi do půjčovny, abychom konečně zaplatili. Cena je víc než férová.
Jeden den strávený v Lefkosu úplně stačil, jsme rádi, že jsme mobilní a od zítřka můžeme vyrážet na toulky po ostrově.
Kapitola druhá – Cesta časem
Lefkos – Menetes - Pigadia – Ag. Fotini - Arkassa –Lefkos - 84 km
Ranní Menetes
Ráno místo zvonců koz slyšíme sousedy otevírat okenice. Napodobíme je a jasné světlo okamžitě zalije celý pokoj a s ním vstoupí i věrný průvodce vítr. Jen ať to na nás zkouší, snídat se bude venku, i kdyby nás to mělo odfouknout.
Posléze vyzbrojeni mapou, foto a videotechnikou a dobrou náladou sedáme na skútr a tradá na jih. Dnes je svátek svaté Sofie a v Arkasse se u stejnojmenného kostelíku shromažďují místní k dopolední mši. Nemáme odvahu se nadrzo vkrást s kamerou mezi ně, pokračujeme dál přes vnitrozemí až k vesnici Menetes. Kousek před ní stojí u silnice modrobílý kostelík „pod eukalypty“.
Kostelík u Menetes
Kromě fotek si odnáším i drobné šišky se semínky a těším se, jak si vypěstuji živou vzpomínku na Karpathos. Ranní Menetes pouze projíždíme, zastavíme až za vesnicí u památníku z 2. světové války. Nemůžeme jen tak projet, aniž bychom viděli proslulou zatáčku s hřbitůvkem a panoramatem vesnice. Focení a natáčení je především boj s vichrem, máme co dělat, abychom vůbec proti náporům větru ustáli. Na několikerý pokus se fotka podaří, i kameraman je spokojen a můžeme popojet.
Jaká úleva přijet do Pigadie a zažívat teplo provázené pouze mírným vánkem. Procházíme nábřeží a já nenápadně postrkuji svůj protějšek ve směru k jižnímu konci, tam jsem už zdálky zahlídla hřbitůvek a mám zde svůj tajný tip – kostelík Panormitos. Manévr se zdaří a po chvilce už stoupáme cestou k hřbitovu. Možná vám to přijde trochu morbidní, ale pigadijský hřbitov se mi z celého města líbil nejvíc.
Pamětníci si určitě vzpomenou na film Nebožtíci přejí lásce a já si jej vybavila okamžitě – zářivě bílé náhrobky, blankytná obloha a sytě modré moře, teplo pro staré unavené kosti ... tady bych docela ráda spočinula, ale dnes ještě ne, protože kostelík uváděný na internetu pod jménem Panormitos nebo Agia Kyriaki je ve svahu nad námi a cesta k němu žádná. Opouštíme hřbitov, kousek se vracíme a ejhle – schody, které zdánlivě vedou k domečku, pokračují až ke kostelíku, jen modrou kopuli z fotek nahradily červené tašky.
Kostelík nad hřbitovem
Jelikož naše těla zatím věčný odpočinek odmítají, vracíme se na nábřeží a vybíráme sympatickou modrobílou tavernu. Vychutnáváme jídlo i výhled na pigadijský záliv a společnost nám dělá mourek, který se o sousto umí přihlásit, kromě mňoukání používá zkušeně i pravý hák. Z Pigadie už víc vidět nepotřebujeme, nakopneme náš stroj a jedeme podél pobřeží k pláži Afoti. U ní mají být pozůstatky raně křesťanské baziliky Agia Fotini z 5.-6. století. Upřímně řečeno, v ruinách bychom raději viděli nový několikapatrový hotel hyzdící panorama města. Uháníme po silnici a vpravo si všimnu nějakých sloupů, ale připadají mi jako nepodařená replika, tohle to nemůže být, tvrdím sebejistě, nakonec projedeme až na samý konec zálivu k elektrárně a kde nic, tu nic. Takže otočka a zpátky – že by to bylo vážně ono?
Ag. Fotini - raně křesťanská bazilika
Čekala jsem sloupy čnící do nebes přinejmenším jako na Akropoli. Malá tabule mě přesvědčuje, že jsme na místě. Fotografka i kameraman se tady musí hodně snažit, aby jim do záběru nevlezla jednak budka pro plavčíka na pláži, jednak už zmiňovaný hotel. Dávná minulost i současnost se zde docela brutálně prolínají.
Na zpáteční cestě natankujeme a vracíme se na západní pobřeží. Arkassa nás vítá trochu podmračeným nebem. U kostelíku Ag. Sofia je prázdno, přijde mi, že ticho k tomuto místu patří, stejně jako starodávný název Arkesia. Prohlédneme si fragmenty mozaik a další pozůstatky raně křesťanské baziliky a taky interiér kostelíku Agia Sofia.
Pro dnešek už máme minulosti dost, raději než na blízké Paleokastro se vypravíme do vesnice, upoutala nás zajímavě řešená věž zvonice hlavního kostela. Uličkami se dostaneme až k ní a vystoupáme nahoru, abychom se rozhlédli po západním pobřeží přes nedaleké Finiki až k Lefkosu.
Jízda „domů“ v teplém vzduchu nás podnítí k odvážné myšlence, že bychom se mohli poprvé vykoupat. K plavkám přibalíme i teploměr a šup dolů na Potali. Chvíli trvá, než do průzračné vody vlezu, ale pak se mi naopak nechce ven – moře se jen mírně vlní a teplota 24°C je ucházející. Dokonce i večeři zvládneme venku na balkóně pod ztemnělou oblohou plnou hvězd a vychutnáváme si klid našeho odlehlého domova.
Kapitola třetí - Tenkrát na východě
Lefkos – Spoa – nad přístav Ag. Nikolaos – Kyra Panagia – Apella – Lefkos - 78 km
Pláže Apella
Ranní vyzvánění nelze přeslechnout, takže vstávat, snídat a vyrazit – cestou na sever do Spoa se do nás opírá studený meltémi a prohání se mezi zbytky větrných mlýnů u vesnice. Ve Spoa se odhodláme k neplánovanému sjezdu do malého přístavu Agios Nikolaos. Vítr si umínil, že si s námi pohraje a jízda na skútru v nekonečných serpentinách nad hlubokým srázem v ustavičných poryvech je hodně dobrodružná. Pod sebou už vidíme první domky přístavu, ale taky plovoucí bagr a navzdory svistu větru zaslechneme lomoz stavebních prací. Vzdáváme to, navíc studený vítr nás bičuje, otáčíme se a skútr úpí v serpentinách nahoru. Pak už nás čeká možná nejhezčí silnice na ostrově, vinoucí se v úbočí hor a lemovaná nádhernými piniemi sklánějícími se pokorně pod mnohaletými nápory větru.
Vzduch je víc než svěží, ještě že jsme se pořádně nabalili, potkáváme promrzlou přikrčenou dvojici na skútru jen v tílkách, kluk má na hrudníku připlácnutý aspoň ručník jako chabý štít.
Pokračujeme na jih a hledáme odbočku k pláži Kyra Panagia. První cedule nás navede na rozbitou kamenitou zkratku, která hrozí roztřískáním skútru, vracíme se proto na silnici a najíždíme o nějaký kilometr dál na pohodlnější asfaltku. Sevřeným údolím nás přivede do mini letoviska s pěknými penziony a pláží zaplněnou slunečníky. Hlavním magnetem této zátoky je kostelík z 2. poloviny 18. století.
Agia Kyriaki
Legenda o něm říká, že ho nechal postavit kapitán přeživší ztroskotání své lodi jako projev vděčnosti za záchranu života. Ať je to jakkoli, kostelík vévodící zátoce se stal aspoň na pohlednicích a průvodcích jakýmsi symbolem Karpathu, takže nemůže chybět ani v naší sbírce.
Vracíme se na silnici klikatici a netrpělivě vyhlížíme, kdy se hluboko pod námi vynoří proslulá pláž Apella. Pohled seshora je úchvatný, kombinace tyrkysového moře, světlé zeleně pinií, žlutohnědých útesů a sytě modré oblohy je dokonalá. Hlava se nám točí z dalších serpentin vedoucích dolů i krásných pohledů. Musím uznat, že Apella si ocenění nejkrásnější pláže Středomoří zaslouží.
Apella- nejkrásnější pláž Středomoří 2003
Myslí si to spolu s námi i spousta dalších lidí a docela nás opouští myšlenka na koupání. Vyjdeme stezkou na malý útes, za nímž se ukrývá malá Apella, kdysi tajný tip pro milovníky soukromí, bohužel v době internetu už dávno profláknutý. Moje polovička se zaujatě věnuje kameramanské vášni a já zápasím s naším starým digi foťákem, se kterým jsme se nestihli vzájemně seznámit a který mým snahám o umění škodolibě vzdoruje.
Opouštíme východní pobřeží a vracíme se do Lefkosu. Na pláži za hotelem Sarris se uvelebíme za kameny, koupeme se a odpočíváme po cestě, jenže vítr si nás opět našel a vyhání nás pryč. Po deváté zaskočíme podle domluvy k Nikosovi vyměnit skútr za džíp, který ale ještě nedorazil, ačkoli ho měli naši předchůdci vrátit už v sedm. Maria se nám snad desetkrát omlouvá, my to bereme s řeckým klidem, zítra je taky den.
Kapitola čtvrtá – Ať se práší za kočárem
Lefkos – Spoa – Avlona - Diafani – Pei - Lefkos - 103 km
Stará monopathi
Vstáváme na budík, na osmou jsme domluveni na předání džípu. Bílé Suzuki Jimmy už na nás čeká. Maria nám po krátké instruktáži ještě zabalí sladkosti na cestu a můžeme vyrazit.
Scenérie pro jízdu na drsný sever je dostatečně dramatická, meltémi oproti předchozím dnům ještě nabral na síle a přes nejvyšší vrcholy se přelévají těžké temné mraky.
Ve Spoa poprvé najíždíme na zhruba 18km dlouhou prašnou cestu. Místy je docela široká a kodrcání a házení nám ze všeho nejvíc připomíná moravskou část naší dálnice, takže si cestu na sever překřtíme na D1 neboli „drnc jedničku“.
Prašná silnice Spoa-Olympos
Fascinující výhledy nás nutí k častým zastávkám. Za hodinu už před námi vykukuje Olympos, jen po něm hodíme očkem a pokračujeme horami dál na sever do obce Avlona. Brzy se před námi otevře pohled na široké údolí zleva chráněné Mt. Oros a vesnici vystavěnou na východním úbočí Mt. Stioi.
Domky v nejsevernější obci Avlona
Nebýt sem tam nějakého náklaďáčku, připadali bychom si, jako bychom se přesunuli v čase. Míjíme typická stavení nazývaná stavlos a hledáme cestu dál směrem na Tristomo. Vede nás turistická značka a po kamenité cestě trápíme náš džíp ještě kus za Avlonu, zastavíme až u jakési pastevecké ohrady. Značky na kamenech nás vyvádějí na starou monopathi vedoucí do zátoky Tristomo.
Po zhruba půl hodině chůze se najednou před námi vyloupne dávno vysněný pohled na Tristomo a ostrov Saria.
Tristomo - severní cíp ostrova
Nechceme si ho pokazit obrazem zmaru, který do zátoky vnáší naše civilizace v podobě naplavovaného odpadu, a nescházíme proto až na pobřeží. Rozhlížíme se beze slov, obklopeni tichem jen občas přehlušovaným větrem a vzdáleným nesmělým cinkáním zvonků. S hlavami plnými dojmů se vracíme k džípu. V Avloně usedneme v jediné místní taverně a poprosíme o řecký salát. Okatá dívenka nás upozorní, že to bude chvíli trvat, nevadí, počkáme, nejprve sami, brzy ale taverna ožije brebentěním holandských turistů.
A zatímco my všichni „vysílení“ trochou chůze a jízdou odpočíváme, o kus dál drobná bábinka v typické černé hodinu a půl kope motykou na poli, jen občas se protáhne, aby si srovnala záda. Ani nechci vědět, co se jí při pohledu na nás honí hlavou. Raději si jdeme prohlédnout místní stavli zblízka. Některé z domů se rozpadají, jiné jsou naopak čerstvě nabíleny a ozdobeny květinovými motivy. 
I s hezkou dekorací
Každopádně život tady není ani dnes podle představ zhýčkaného Středoevropana zrovna lehký, ale na druhou stranu – místní by s námi nejspíš taky neměnili.
Na cestě zpět se zastavujeme u kostelíku s výhledem na kouzelný Olympos. Máme co dělat, abychom se ve větru udrželi v poloze kolmé k zemi a rychle mažeme zpátky do auta. Od kostelíku se cesta vine na pobřeží do přístavu Diafani
Docela prokřehlí do sebe rádi opět nasáváme slunce a teplo. Na nábřeží se houfují turisté z Olymposu, čekající na plavbu zpět do Pigadie. Dámy mají hlavy vesměs ozdobeny vyšívanými šátky, oblíbeným suvenýrem, a mezi nimi se nepřehlédnutelně vyjímá dlouhán s kamerou, který zabavil můj vlastní strakatý český šátek, aby se mu nepřipékalo čelo a mohl se soustředit na záběr, třeba na hezkou dominantu nábřeží, bohatě zdobenou kašnu, kterou si prý navrhli sami obyvatelé Diafani. Malby na ní zobrazují výjevy z běžného života místních.
Známá kašna v Diafani
O kus dál pod bedlivým dohledem pantátů usazených v kafenionu hledáme nejlepší úhel pohledu na lavičku s motivem řecké vlajky. Příjemné teplo svádí k toulkám v uličkách, ale před námi je ještě jeden cíl a musíme prosluněné Diafani opustit.
Ze zatáčky na prašné cestě zamáváme na dálku Olymposu a cestou pak hledáme odbočku doprava, do osady Pei. Značení žádné, jakýsi náznak cesty ano. Jedeme krokem s očima upřenýma na úzký pruh šotoliny, výmolů a kamení. Po chvíli se v zeleni objeví hezký dům a stádo koz, vypadá to nadějně. Pokračujeme v krkolomné jízdě, až přijedeme na rozsáhlejší plošinu s pár usedlostmi. To vše jen kvůli výhledu, který mají obyvatelé Pei na vzdálený Olympos ze západní strany od moře.
Cesta nás přivede k hluboké strži spadající příkře do moře, a jestliže jsme nad Tristomem unikli nevábným pozůstatkům civilizace na pobřeží, tady je máme na dosah – strž je totiž zasypaná odpadky a to, co jsem svým slabým zrakem zdáli považovala za kroužící ptáky, jsou umělohmotné sáčky a tašky poletující ve větru. Kameraman riskuje, obchází a prochází smetiště, aby se dostal na samotný okraj strže a natočil atraktivní záběry, zatímco já fotím radši zpovzdálí a sleduji, jestli se ještě na útesu krčí mně důvěrně známá postava. Sláva, nezřítil se, nafoceno a natočeno máme. Zamáváme na rozloučenou zdejší zářivě bílé kapličce tolik kontrastující s nedalekou skládkou, šťastně se vrátíme na „hlavní tah“ a zamíříme do Lefkosu.
V kopci těsně před Lefkosem odbočíme podle značky a jdeme si prohlédnout cisternu na vodu, kterou tady vybudovali hodně dávno staří Římané. Překvapí nás svou velikostí a je od ní hezký výhled na hory i Lefkos.
Zastavíme se u Nikose, v Diafani nám vítr shodil stativ a jedna packa se rozlomila. Naštěstí je Nikos připraven splnit i nemožná přání, pohotově se vytasí s vteřinovým lepidlem a s manželem stativ poléčí, jen se směje, že tahle „extra service“ bude hodně drahá. V minimarketu pro jistou koupíme další tubu a strávíme večer ukrytí před větrem na pokoji kutilstvím. Za burácení větru se v devět zavrtáváme do postele.
Kapitola pátá – Adrenalinové krásky
Lefkos – Spoa – Ag. Minas – Nati – Kyra Panagia – Kato Lako – Lefkos - 91 km
Cesta na sever
Vstáváme s Kostasem a jeho kozami. Přemlouvám kameramana, aby šel ranní zvonkohru natočit, ale nechce se mu před sedmou z postele.
Protože už jsme se s naší „Suzinou“ docela sžili, můžeme si dovolit malou badatelskou výpravu k hůře dostupným plážím. Cestu na sever projíždíme suverénně, jen si hlídáme odbočku k pláži Agios Minas.
Odbočka k pláži Ag.Minas
Zato několikakilometrový sjezd cestou s rigoly vymletými vodou nás zaplaví adrenalinem na dlouhou dobu dopředu. Dole u pláže úlevou vydechneme, ale jen krátce, při výjezdu ke kostelíku Ag. Minas už zase křečovitě svírám opěrku a ráda auto opouštím. Z terasy kostelíku máme pláže Agios Minas i sousední Lakku jako na dlani.
Znovu Ag. Minas
Obdivujeme neskutečně čistou krásu tohoto místa, vychutnáváme si ticho, a abychom ho nerušili, bezděčně na sebe promlouváme šeptem.
Coby průzkumník naší výpravy zjišťuji, že nad kostelíkem vede prašná cesta s patrnými stopami po pneumatikách. Doufáme, že nás přivede k severněji položené pláži Nati. Opatrně se suneme vpřed, a jestli jsme si doposud mysleli, že máme to nejhorší za sebou, krutě jsme se mýlili. Pouze pohled na zatím ještě vzdálenou Nati nás nutí to nevzdávat.
V jednom místě se cesta nebezpečně zúží, z obou stran nic než srázy a výhled na Mínu i Nati současně. Pak už pod sebou vidíme zářivě bílou kapličku a za chvíli parkujeme u pláže. Jsme tady úplně sami, slunce zatím urputně soupeří s mraky nad horami a v jejich stínu oblázková pláž lemovaná šedočernými útesy působí trochu ponuře,
jakmile se ale sluneční kotouč ujme vlády, rozzáří se Nati do neskutečné krásy. Útesy ji chrání proti větru a hladina je jen mírně zčeřená. 
... schoulená pod útesy
Koupeme se v průzračné vodě a vyhříváme na slunci. A jelikož docela připaluje, řeší má drahá polovička, čím zakrýt své hodně vysoké myslitelské čelo, neboť čepice zůstala v autě a nechce se nám pro ni. Poté, co si provizorní pokrývku zarovná za uši a kolem beder omotá ručník, mám pocit, že z reliéfních výzdob egyptských chrámů vystoupil oživlý Achnaton. Popadnu foťák, jenže obraz se kácí, jak se chechtám, a jdu se raději utopit do moře, pronásledována smíchem faraonovým :-)
Nechce se nám opouštět klid, bezvětří a jiskřivou vodu s probleskujícími černobílými kamínky, nicméně balíme a právě včas, přichází mladší dvojice, které přenecháváme soukromí na nádherné Nati. K našemu džípu se přidružila čtyřkolka a v tu ránu jsme pochopili, proč oba vypadali, jakoby právě projeli celou Saharou.
Při výjezdu oceňujeme schopnosti naší Suziny a abych si ten kostitřas ještě víc vychutnala, dostávám do ruky kameru, kterou se snažím udržet na palubní desce a natáčet, ale je to skoro nadlidský úkol. Naivně se domníváme, že největší adrenalinový nářez dnešního dne máme za sebou. Po krátké zastávce na oběd v Kyra Panagia hledáme odbočku na Kato Lako. Značení žádné, ale bez váhání naviguji na jedinou prašnou cestu. Tváří se docela nevinně, takže na ni zvesela vjíždíme. Trochu nám vrtá hlavou, proč motorky i džípy stojí na samém začátku sjezdu, pláž je kdesi dole v nedohlednu, to ještě netušíme, že záhy nám úsměv na tváři zamrzne. Pryč je hrůza z cesty na Nati, teprve Kato Lako prověří naši i Suzinu odolnost. Cesta vypadá jako po silné průtrži, která vymlela hluboká koryta a ze svahů strhla kamení. Až na malém parkovišti nad hlavní pláží se nám vrátí krev do obličeje i řeč.
Mezi borovicemi prosvítá bělavý pruh hlavní slunečníkové pláže, tu vynecháváme a směřujeme nalevo k menším plážím odděleným kameny. Ke koupání si vybíráme tu úplně nejzazší. Na rozdíl od Nati zde fouká a užijeme si mořského vlnění.
Kato Lako, východní pobřeží
Ve vodě je přímo báječně a na břeh se nechce, protože i když jsou teprve čtyři, na pláž už padá stín a ve větru je dost chladno. Spolehlivě nás rozehřeje dobrodružná jízda nahoru.
V Lefkosu se opět zastavíme u Nikose a Marie. Ujistí nás, že stav nádrže pro cestu do Olymposu je OK a když se podělíme o dnešní zážitky z cest na Nati a Kato Lako, pronese Nikos znalecky, že Nati je nádherná pláž a dodá: „Eva, Eva, it was a honeymoon, wasn´t it?“ a šibalsky přitom pomrkává :-)))
Poznámka: Po návratu domů se z internetu dozvídáme, že 11. září zažil Karpathos silnou bouři a průtrž mračen, jakou v tomto ročním období nepamatují ani nejstarší obyvatelé ostrova. Voda strhávala kameny velikosti fotbalového míče a velké zálivy jako např. Lefkos byly zakaleny bahnem do žluta. Teprve po dvou dnech byla voda zase čirá a získala zpět svou typickou modrou barvu. Tím se potvrdí naše tušení, proč byly cesty ve stavu, v jakém jsme je zažili.
Kapitola šestá – Za větrnými mlýny
Lefkos – Spoa – Olympos – Mesochori – Lefkos - 73 km
Olympos na severu Karpathu
Už třetí noc po sobě nás budí stereo hukot větru a moře a sem tam bouchající okenice, proto ani Kostasovo hvízdání, ani budík nás nedonutí vstát z postele brzy. Po vydatné snídani se chystáme k třetí výpravě na sever. Cestou do Spoa provedeme obvyklou kontrolu stavu oblačnosti nad horami a vypadá to, že máme z pekla štěstí, po temných mracích není ani památky a vypadá to i na krásnou viditelnost. Jakmile prašná cesta vykrouží první oblouk za vesnicí Spoa a pod námi se objeví východní pobřeží, spatříme loď vezoucí výletníky do Diafani, se kterou jsme se vzájemně provázeli i minulé dva dny.
Olympos je dnes zalitý sluncem, proto uprosím svého osobního řidiče, abychom znovu vyjeli ke kostelíku, odkud je na něj úžasný pohled.
Nádherný pohled na vesnici
Teprve pak zajíždíme na parkoviště pod vesnicí. Nejdřív navštívíme místní hřbitůvek, takže do Olymposu se nám podaří vstoupit společně s houfem turistů, kteří právě dorazili z Diafani. Místní už jsou připraveni na každodenní „šichtu“. První krámek patří zdatné obchodnici Marii a jejímu muži Vasilisovi a hned si připadáme jako na malé etnografické výpravě. Vasilis v džínách sice trošku dojem kazí, ale vynahrazuje to hrou na tsambounu, vzdálenou příbuznou našich dud, a Marii to v tradičním oděvu kavai a vysokých botách stivania moc sluší.
Hned v dalším krámku nakoupíme zásobu horského čaje a trochu voňavého koření a na otázku „Italiano, German ...?“ odpovídáme už zkušeně „Czechoslovakia“. O kus dál usměvavá paní připravuje makarones, místní specialitu. Ochotně chystá makarony i před objektivem kamery. Krok za krokem 
Nakukujeme do dvorků
a krámek za krámkem postupujeme, až se dostaneme na malé náměstí s hlavním chrámem Kimisis Tis Theotokou. Uvnitř jsou úchvatné nástěnné malby a se svolením můžeme v interiéru natáčet i fotit, jen použití blesku je zakázáno.
Přímo proti kostelu ve svahu Profitis Ilias se tyčí větrné mlýny, náš další cíl. V uličkách sice pálí polední slunce, jenže u mlýnů si Aeolos usmyslí nás potrápit a pod nápory meltémi se vzdáváme myšlenky vyšlápnout až nad ten nejvýš postavený.
Od mlýnů se otevírá tento pohled
Scházíme do uličky pod mlýny a hledáme schody vedoucí ke kostelíku Agia Triada. V závětří si vychutnáváme variace na pravou nefalšovanou řeckou modrobílou, která nás obklopuje – zářivě bílé stěny kostelíku, sytou modř Aigaio Pelagos a nebeský blankyt.
Vítr nás ale vyhání a vracíme se do vesnice. Blízko náměstí usedneme v taverně Zefyros, ačkoli má krásnou střešní terasu s perfektním výhledem a těmi nejkýčovitějšími modrými stolky a židličkami, nikomu se nahoru nechce. 
Terasa taverny Zefyros
Objednáváme si makarones traditiones a po prvním soustu se naše chuťové buňky rozpomenou – tohle přece známe – no jasně, naše oblíbené halušky s brynzou, tentokrát po olympsku. Dobré syté jídlo nám dodá chuť chvilku vzdorovat vládci větrů a vstoupíme na terasu s foťákem a kamerou.
Znovu kostelík Ag. Triada
Naše počínání sledují dva otužilí Seveřané, kteří se zde mezitím usadili, my po chvilce balíme fidlátka a mizíme do uliček v severní části vesnice. Za hotelem Anemos narazíme opět na jeden krámek a v něm na sympaťáka, kterému nelze odolat, takže batoh nabobtná dalšími baleními čaje, letos nakupuji výhradně lehké věci, straší mě 30kg limit na zavazadla v letadle.
Ztrácíme pojem o čase a náhle se nám zdá, že jsme v uličkách osiřeli. Výletníci z Diafani jsou pryč a obchodnice balí své krámky, v Olymposu zavládne klid. 
Loučíme se ...
Rádi bychom zůstali až do večera, jenže znáte to, turisté, pořád někam spěchají – nás čeká ještě podvečerní Mesochori a v sedm musíme odevzdat džíp. Při poslední jízdě z Olymposu do Spoa mám cvrčky v očích, snažím se vrýt do paměti nádheru, kterou oplývá sever ostrova, škoda, že seznámení s ním bylo hodně uspěchané a letmé.
Za hodinu už parkujeme nad Mesochori a vstupujeme do vesnice. Procházíme mezi pečlivě nabílenými a udržovanými domy a obdivujeme až nezvykle bujnou zeleň. Sejdeme na velkou terasu se třemi kostelíky. Odtud se otevírá krásný výhled k dalšímu modrobílému kostelíku za vesnicí a k pláži Agia Irini choulící se pod horami.
Naši pozornost upoutá hlavní kostel ve vesnici, nohy jsou už na běhání po schodech za dnešek zvyklé, takže za chvilku jsme u něj.
Kostel Panagia Vrysiani v Mesochori
Místní ho nazývají Panagia Vrisiani. Je postaven nad artézskou studní s vydatným pramenem výborné pitné vody.
A pramen vody v jeho podzemí
Tajemství svěží vegetace je tudíž odhaleno. Kolem místního hřbitůvku vede stezka ke vzdálenějšímu kostelíku, ten si bohužel prohlédneme jen zdálky, protože sedmá hodina se blíží a my chceme ještě stihnout aspoň výhled od dalšího kostelíku postaveného v kopci přímo nad vesnicí.
Výhled od něj k zátoce Ag. Irini
Zdobí ho sehnutá borovice a jeho stěny se barví do zlatavého odstínu sluncem, které se pomalu chystá jít spát.
Kostelík nad Mesochori
V Lefkosu naházíme věci na pokoj a jedeme vrátit džíp. Nikos už nás vyhlíží a je rád, že přijíždíme včas. Dnes to mezi ním a manželkou nějak jiskří a Maria nazlobená odchází. Nikos si jen povzdechne, prý „crazy day“, dveře se u něj netrhly. Mrkne na stav nádrže, zůstala tam sotva čtvrtina, doplácíme projetý benzín. Chce nahlédnout do smlouvy, ale tu samozřejmě nemáme u sebe, dostaneme proto skútr, abychom si pro ni zajeli. Přidělený skútřík nám už zůstane, jen je potřeba doladit držák se zrcátkem a Nikos vysílá svého klučinu, aby se zaučil „v řemesle“. Podaří se a vracíme se do Albatrosu. Vítr nás zahání do pokoje a po večeři, kdy Řekové teprve přemýšlejí, co s načatým večerem, už chrníme jako mimina.
Kapitola sedmá – S letadly nad hlavou
Lefkos – Diakofti – Psoraris – Michaliou Kipou – Finiki – Adia – Lefkos - 78 km
Rybářská vesnice Finiki
Ranní nebe je jak vymalované, zmizel opar a považte, nemožné se stalo skutečností, vítr se někde zapomněl. Že by Aeolos konečně vyslyšel modlitby a ustrnul se nad námi, když jsme z džípu zase přesedlali na skútr? Vlídné bezvětří nás inspiruje k cestě na jižní pláže u letiště.
Hned u Arkassy poznáváme, že jsme vládce větrů podcenili. Svižně se otáčející lopatky větřáků dávají tušit, že pobyt na jihu nebude žádná sranda. Blízko letiště dosahujeme s větrem v zádech na rovince rychlostní rekord přes 80 km/h.
Cesta k jedné z hezkých pláží na ostrově vede po prašné cestě kolem plotu letiště. Projíždí se pustinou, na jejímž konci čeká Diakofti – malý záliv s téměř bílým pískem, zbarveným na hraně moře do růžova a s průzračnou vodou.
Něco jako menší sestra Elafonissi na západě Kréty, jenže ta má za sebou navíc nádhernou kulisu hor. K mínusům Diakofti patří vítr i nehezká kantýna, která jí naprosto nesluší. Ke koupání nemáme chuť, na břehu strčím do kapsy pár mušliček nalezených v písku a vracíme se k letištnímu plotu. 
Jih ostrova- pláž Diakofti
Kousek od něj se pod menšími útesy z pískovce ukrývá táhlá přírodní pláž Psoraris. Útesy přece jen skýtají ochranu před větrem a očima zvědavců. Na dlouhé pláži je minimum lidí.
Najdeme si své místečko a jdeme si zaplavat, přesněji řečeno moje polovička se vrhá do vody a já se zaseknu v okamžiku, kdy mi voda sahá někam nad kolena a dál to nejde – mám pocit, že ve větru omrzám - statečný plavec hlásí teplotu 22°C. Vracím se pod útes, ale ani tady se nedokážu rozehřát – pod slunečníkem je mi zima, ve stínu je v poledne 21°C, a na slunci taky nic moc. Zatímco moje polovička po vykoupání zaleze pod prostěradlo a usíná, já se oblékám a vyrážím prozkoumat pěšky okolí. Za pláží Psoraris objevuji hezkou pláž Michaliou Kipou a další malé zátoky.
Z letiště se ozývá burácení motorů a za chvíli se nad hlavou přežene startující letadlo Olympic Airlines, po něm ještě několik dalších. Přesvědčuji lenošícího muže, aby vzal kameru a blízké pláže natočil, včetně efektního přeletu letadla, pochopitelně v tu chvíli je ve vzduchu pusto prázdno.
Slunce dnes bodá do kůže, ale nehřeje, proto se zvedáme a odjíždíme. Při jízdě za letištěm odhaduje můj muž protivítr kolem 50 km/h a moc se v odhadu nemýlí, po návratu jsme dohledali, že ten den foukalo na Karpathu v nárazech 58 km/h. Zastavujeme až ve Finiki na jihozápadním pobřeží. 
Taverna ve Finiki
Toto rybářské městečko jsme zatím opomíjeli a dnes na něj konečně přišla řada. Modrobílé domky i taverny jsou půvabné a atmosféru dokreslují loďky pohupující se v přístavu.
Nenecháme se zlákat k ochutnávce čerstvých ryb, dnes jsme si kulinářské požitky naplánovali o kousek dál v Adii, do které z Finiki zamíříme.
Taverna Pine Tree v Adii, jak název napovídá, je ukryta pod hlavní silnicí v piniovém háji.
Její majitel Nikos je navrátilcem z USA, kterého už nebavilo žít ve velkoměstech plných smogu a zastesklo se mu jako mnoha jiným po rodném ostrově. Nejlíp bude, když nechám promluvit přímo jeho:
„ Když jsem začínal, vypadal tento kus země jako džungle. Nebylo zrovna jednoduché přebývat tady bez vody a elektřiny a bez lidí kolem, obklopen jen hvězdami a vlnami na mořské hladině.
Po pár letech tvrdé práce jsem se cítil sám a rozhodl jsem se vybudovat restauraci, abych sem přitáhl lidi a zvláště přátele, kteří by sem přišli a těšili se spolu se mnou z krásy a klidu tohoto místa. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec jsem dokázal vybudovat restauraci i 6 pokojů pro hosty.“
Zamilovala jsem se. Ne, nebojte se, nikoli do Nikose, ale do tohoto místa. Prostorná terasa pod mohutnými piniemi, výhled na sytou modř Egejského moře, o kus dál místo houpačky ze stromu zavěšená postel neodbytně lákající k odpočinku a všude kolem poetické nápisy opěvující krásu Adie. Na stole pak voňavý čerstvý chléb z pece a to nejlepší telecí stifado našeho života. A pak ještě ovoce, hrušky, vodní meloun a hlavně lahodná vyzrálá granátová jablka. Chce se mi tady zůstat napořád a zapomenout na zbytek světa... teď už to vím, o tomto místě jsem snila v letadle cestou sem ...
Kousek od nás se usadí Nikos s kuchařem a při své mizivé znalosti řečtiny pochytím jen slůvka „thalassa“ a „krya“ a pochopím, že nejen mně se moře zdá docela studené. Ano, říkám si v duchu, máte pravdu, ale v tuto chvíli mně netíží vůbec nic, jen naplno vnímám, jak umí být život nádherný ... Na rozloučenou Nikos utrhne ze stromu granátová jablka a beze slova s milým úsměvem nám je podává. Otáčím se, aby neviděl mé slzy.
Kapitola osmá – Návrat do ráje
Lefkos – Spoa – Apella – Pigadia – Arkassa – Finiki – Lefkos - 75 km
Apella, východní pobřeží
Dnes, kdy už se vítr nejspíš unavil a my z předchozích cest také, si definitivně zasloužíme den lenošení a kde jinde než na nějaké hezké pláži. Vyhrává malá Apella. Ze včerejška nám zůstalo jen půl nádrže, proto žádné velké zajížďky. Nad Apellou jsme před desátou. V poslední zatáčce nad parkovištěm se ve skále ukrývá nenápadný kostelík Agios Louka.
Samozřejmě prošmejdíme i vnitřní prostory. Na stěnách a stropě jsou patrné zbytky fresek. Ještě dál za úzkým průchodem si světlem z kamery nasvítíme jeskyni s malým kamenným oltářem. Stáří kostelíku se odhaduje na 600 – 700 let. Od nedalekého kamenného kříže pátráme pohledem, odkud se nese příjemně sladěná zvonkohra – á, támhle jsou – ovce a kozy roztroušené po celé stráni. Díky vám za vyzvánění.
Parkoviště nad velkou Apellou je zatím prázdné. Stezkou přes útes přejdeme na malou Apellu. Je to jedna z nejhezčích pláží na Karpathu a dnes je výhled z ní na severní hory překryté bílými oblaky obzvlášť krásný. Využíváme ranního slunce k natáčení a focení. Voda je průzračná a nedá se jí odolat. Po větrných dnech se ještě nestačila prohřát, stále má svých 22°C. Střídáme plavání a sluneční lázeň a skoro si ani nevšimneme, že za kameny se usadila další dvojice. Brzy se stejně jako my vynahatí, a tak si tady jako děti ráje užíváme krásný den. Vydržíme až do odpoledne.
Z Apelly jedeme na jih, náš skútr nutně potřebuje dotankovat. U Aperi s obavami sleduji nebezpečně klesající ručičku a z kopce radši jedeme na „eko“ režim, což znamená, že vypínáme motor. Před Pigadií nabíráme plnou nádrž a vracíme se známou cestou přes Arkassu a Finiki do Lefkosu.
Co jsme si ráno slíbili, to i dodržíme – v pozdním odpoledni se líně vyhříváme při 28°C na terase Albatrosu. Pojídáme chléb, sýr, rajčata a popíjíme oblíbenou červenou Apelii a vedeme hlubokomyslné debaty. Mimo jiné i o původu názvu ostrova Karpathos. Podle jedněch byl pojmenován na počest krále Karpase, podle jiných podle plodiny karpaso, Homér ho v Iliadě nazývá Krapatho, Féničané mu říkali Porfyris, Dórové ho znali jako Tetrapolis a Benátčané zase jako Scarpanto a my jej občas, trochu nehezky, při pohledu na rozeklané hory překřtili na Krpathos. S mizejícím obsahem láhve se naše fantazie probouzí a po uvážlivém bádání se nám podaří rozluštit záhadu názvu ostrova. Celou dobu jsme řešení měli přímo před očima. Jak prosté, na scénu vstupují KARPA+THOS, naši věrní kočičí kamarádi a nerozlučná dvojice z Albatrosu. ONA rezavá, představující vlídnou mazlivou tvář ostrova, ON černý, divoký a nespoutaný.
Naši kamarádi Karpa+Thos :-) Karpiška i Thosík obzvlášť rádi kvalitní sýry a plnotučný jogurt servírovaný z prstu.
Po obrovském duševním úsilí a pohlédnutí na dno láhve se jen těžko přesvědčujeme, že bychom měli vstát a jít natočit aspoň pár záběrů z Lefkosu, neřkuli západ slunce. Navíc duo Karpa-Thos nejsou zrovna vzorní stolovníci a musíme po nich trošku uklidit. Naštěstí západ slunce je překrásný i z naší terasy.
Kapitola devátá – Do nitra ostrova
Lefkos – Menetes – Aperi – Volada – Othos – Pyles – Lefkos – 77 km
Muzeum v Othosu
Obětavý kameraman ráno vyskakuje z postele, aby vyslyšel mé přání a natočil časně ranní „kozí příběh“ u Kostase na konci zátoky Potali. Když pootevřu dveře, naše kočičí dvojka suverénně nakráčí k ledničce a v očích se jí zračí velký otazník – tak copak bude dnes k snídani? Nepohrdnou sýrem od včerejška, ani zbytky jogurtu. Něco málo nechají i nám, a když se nakrmí, mňouká Karpa u dveří, že by ráda na potulky. Také my brzy opouštíme pokoj a vydáváme se na předposlední výlet, tentokrát do vnitrozemí.
Začínáme v ranním Menetesu u modrobílého kostelíku Ag. Spyridon. 
Ag. Spyridon v Menetes
Odtud máme celou vesnici jako na dlani – těžko slovy vyjádřit atmosféru v kouzelných křivolakých uličkách, všechny ty zvuky a vůně každodenního života. 
Malebný Menetes
Tamhle se dvě sousedky zastavily na kus řeči, o kus dál mladá žena věší prádlo a jinde zase na balkóně stojí matka s babičkou, na očích dalekohled a upřeně sledují velkou terasu v protějším svahu u hlavního meneteského kostela Kimissis tis Theotokou a přilehlé školy – až k nám doléhá křik dětí a jedno z nich je zřejmě pod bedlivým dohledem obou žen. Z pekárny se linou ty nejvábivější vůně. A kam že se nám vytratili všichni mužové z Menetesu – no přece za prací, anebo zrovna míří do místního kafenionu
Naopak atmosféra nejbohatší vesnice Aperi, bývalého hlavního města, ani architektura místních honosných sídel nás nezaujala. Jedinou výjimkou je malý kamenný kostelík a jeho krásný interiér.
Vesnicí Volada zatím jen projíždíme do nedalekého Othosu. Má zde být malé muzeum. Napodruhé už ho při průjezdu hlavní cestou nemineme. Otevřeno by mělo být od 10 do 13 hodin, ale marně lomcujeme klikou. Opodál na zídce posedává skupinka starších Němců a od nich se dozvídáme, že za chvíli přijde slečna s klíčem. Pár minut znamená v řeckém čase trochu delší dobu, ale čekání se vyplatí. Za 1 Euro na osobu vstupujeme do karpathského obydlí s typickou bohatě vyřezávanou dřevěnou konstrukcí soufas účelně rozdělující prostor na úložnou a obytnou část. Druhou místnost kellos zabírá kuchyně. Můžeme bez omezení fotit i natáčet, zatímco naše průvodkyně, nebo spíš klíčnice, trpělivě beze slova postává.
Poděkujeme a odcházíme do nedaleké řemeslnické dílny. Nikde nikdo, jen venku na policích se válejí pomalované oblázky. Tady se s Othosem loučíme.
Ve Voladě zastavujeme u příjemné taverny Klimataria s bohatě malovanou výzdobou interiéru. Uvnitř posedává pár místních, my dáváme přednost terase kryté rákosem s hezkým výhledem do údolí směrem na Aperi. 
Taverna Klimataria ve Voladě
Objednáváme tzatziki a kilo jehněčích kotletek, které vypadají i chutnají náramně. Podělíme se i s černobílým plachým kocourem. Ten po bohatém přídělu blaženě usne na židli pod stolem.
V příjemném teple vychutnáváme první letošní frappé a nasloucháme koncertu cikád. Brzy jej ale přehluší halasná drsná řeč Skandinávců.
Pod Voladou ještě navštívíme jeden z místních hřbitůvků. Totiž my, co už máme pár křížků na hřbetě, tady kupodivu při čtení náhrobků můžeme načerpat dost optimismu - věk zesnulých většinou začíná číslicemi 8 a 9, což je úctyhodné číslo přitom, co všechno tito lidé narození na začátku 20. století prožili.
Do Lefkosu se vracíme přes Othos a Pyles, rádi bychom zde zastavili, ale od jednoho z domů se vynoří dva zuřivě štěkající hafani a nebezpečně se blíží k mému lýtku. Psy miluji, ale tihle dva zabijáci to asi myslí vážně, takže trochu hystericky volám na řidiče „jeď, jeď“, protože se spíše ploužíme v našem oblíbeném „eko“ režimu s vypnutým motorem. Dopadne to dobře, jen prohlídka vesnice se nekoná.
Kolem páté odpolední se vypravíme do „centra“ Lefkosu, protože okem kamery máme sice zdokumentován velký kus ostrova, zato naše domovské letovisko vůbec a měli bychom to do odjezdu stihnout. Cestou nakoupíme zásoby na večeři a vyhříváme se pak společně s Thosíkem na terase. V devět večer vypne na našem patře elektrika a nastane pravá noční romantika :-)
Kapitola desátá – Až na vrcholky hor
Lefkos – Pyles – Othos - Volada – Lastos – Pigadia – Arkassa – Lefkos -83 km
Z náhorní plošiny Lastos na Kali Limni
Poslední zvonění, které v bezvětří nelze přeslechnout. Vychutnáváme si různohlasé cinkání. Zítra už Kostasovy kozy neuslyšíme, odjedeme ještě za tmy. Rozhodujeme se, jak prožít poslední den, zda návratem na malou Apellu nebo v horách. Do studené vody se nám příliš nechce, vítězí výšlap na Kali Limni.
Přes Pyles, tentokrát bez psích hlídačů, a sousední Othos jedeme na začátek Volady a odbočujeme na náhorní plošinu Lastos. Ta bývala v dávnověku jezerem napájeným z pramenů stékajících z Kali Limni. Možná odtud pochází název hory, který by se dal přeložit jako Dobré jezero. Podle historických záznamů se na Lastosu pěstovalo vynikající víno. I dnes je tady patrná zemědělská činnost a roztroušena řada stavli. Mírně se zděsíme, když před sebou spatříme viditelně čerstvou čerň asfaltového nástřiku na posledním úseku cesty. Ještě máme v živé paměti, jak jsme si předloni poničili boty a kalhoty při cestě k vyhlídce Oxia nad kaňonem Vikos v severním Epiru. Naštěstí tentokrát je nástřik zaschlý a bez problémů se dopravíme až k taverně Kali Kardia.
Od taverny vede značená cesta na nejvyšší vrchol Dodekanés, měřící 1215m. Výstup na vrchol trvá asi hodinu a půl.
Nejvyšší vrchol Dodekanés 1215m
Paradoxně tady zažíváme asi nejteplejší den z celé dovolené, ani náznak vánku, vůbec poprvé za celou dobu se zapotím a pořádně :-) Na vrcholu se střídáme se slovenskou dvojicí. A zase to přenádherné ticho, jen občas přerušené nesmělým cinknutím zvonců.
Z krásného výhledu se až točí hlava. Jako na dlani leží pod námi Lefkos a jeho zálivy,
na severu se jasně rýsuje Profitis Ilias nad Olymposem i s kapličkou na vrcholu, z moře vystupuje Rhodos, blízký Kasos a vpravo od něj se matně rýsují obrysy Kréty. Na vrcholu je uložena schránka s deníkem z měsíce září. Připojíme pár řádek a přečteme si, že v předchozích dnech na vrchol dorazili převážně Němci, jenže v mracích vůbec nic neviděli. Nám jako by řečtí bohové chtěli vynahradit předchozí řádění svého druha Aeola jedním z NEJ zážitků na ostrově.
Výhled na sever ostrova z Kali Limni
Od Kréty pozorujeme zatím velmi vzdálený temný mrak. Sestupujeme dolů a cestou potkáváme pár lidí, kteří v poledním parnu mají závěrečný stoupák teprve před sebou. Náš skútr na nás čeká u taverny, nasedáme, aniž bychom se v ní zastavili, pouze cestou hledáme pramen vody. Míjíme mladého pastevce s velkým stádem koz a v tu chvíli mu závidíme snad všechno – volnost, hory, slunce, čistý vzduch, výhledy na nekonečné moře i tu pramenitou vodu.
Seshora si prohlédneme impozantně působící rokli Adia, škoda, že ji už nestihneme projít. Sjíždíme do Volady zopakovat si včerejší kulinářské požitky v taverně Klimataria.
Dnes je na terase taverny plno. Obdivujeme sytou modř oblohy, ovšem jen do chvíle, než pohlédneme doprava nad kopce, kde se nebe přebarvilo na temnou šeď. Mrak z Kréty dorazil a vypadá to na déšť. Zvedáme se tudíž rychleji, než jsme zamýšleli. Místo kávy a siesty uháníme do Pigadie doplnit benzín. Nebe se zatahuje hrozivě, ale déšť naštěstí nepřichází. Je to naposled, co vyjíždíme serpentiny u Menetes, přejíždíme hřeben a už se před námi vynořuje západní pobřeží a Kasos dramaticky nasvětlený zpod temného polštáře mraků. Tváře mám vlhké, ale kapky deště to nejsou, jen se mi do očí neodbytně derou slzy. U Albatrosu zapisuji poslední najeté kilometry a v tu chvíli na sedák skútru dopadne asi pět kapek.
Zatímco my s Thosíkem lenošíme na terase, jde se můj muž ještě naposled vykoupat. Moře je jako placka a voda se prý zdá zas o něco teplejší. Pozoruji, jak mraky bytní a roztahují se do šíře.
Oddaluji okamžik, kdy se za našimi věcmi i zážitky zaklapnou víka kufrů. Odcházíme na pláž, abychom se s ostrovem rozloučili.
Na Lefkos se snese tma a zavítá i do našeho pokoje, protože v našem patře opět nesvítíme. Mezitím se vrátili i mladí odvedle, ale ani sousedův trik s vařečkou zabodávanou do jističů už nezabírá. Voláme delegátce Evě, dnes s tím prý Jorgos nic neudělá, tak nám alespoň přivezou pár čajových svíček. Za jejich blikotavého svitu se mi jakž takž podaří zabalit a jdeme si raději sednout na terasu s lahví vína. Při popíjení ušlechtilého moku se náhle rozsvítí - tedy jen v mé hlavě - dole v místnůstce se samoobslužným mini marketem jsem zahlédla i pár věcí pro úklid, co kdyby se tam našla i baterka. Nebyla, zato jsem tam objevila bednu s nářadím. Vysílám dolů svého řemeslně zdatného muže a ejhle, za pár minut svítíme!!! Mám takovou radost, že se dokonce pustím do přebalení věcí jen tak hala bala naházených do kufrů.
Kapitola jedenáctá - Loučení
Rozloučení v Lefkosu
Ještě za tmy přijíždí Jorgos, aby naše kufry odvezl ke křižovatce, odkud si nás vyzvedne autobus. Srovnáváme s ním útratu z albatrosího mini marketu a přitom ho upozorňuji, že elektřina opět funguje, protože mu manžel PROVIZORNĚ spravil jističe. Jorgos s odzbrojujícím úsměvem pronese: „Je to OK?“. Odpovídáme, že ano, ale chtělo by to v každém případě elektrikáře. Načež Jorgos opět s bohorovným klidem odpoví: „Proč? Je to přece OK!!! “. A to je jeden z důvodů, proč milujeme Řecko – k čemu zbytečně řešit starosti zítřka, dnes je dnes, vše je tak, jak má být ...
Dovětek:
Poslední večer na pláži. Vdechuji vůni moře, přebírám v rukou pestře zbarvené oblázky příjemně hřející v dlani a vzhlížím k dramaticky temnému nebi nad téměř nehybnou hladinou. Žádný kýčovitý západ slunce, možná ostrov nechce spatřit mé slzy a raději se znovu předvádí bez podbízivé vlídnosti. Podmanivou krásou zasáhl naše smysly, oslnil, ale srdce se dotknul jen zlehýnka, ostýchavě, jakoby tušil, že už je zadáno, a přesto doufá .... jedno vím ovšem docela jistě, nespoutaný Karpathos si zaslouží svou druhou šanci ...
Praktické informace:
Mapa Karpathos – Kasos 1: 60 000, vyd. Road Editions
Lalinův průvodce, cestopisy a užitečné rady na stránkách www.recko.name
Půjčovna Lefkos Rent a Car – www.lefkosrentacar.com
Suzuki Jimmy 3 dny + skútr 125ccm 6 dní – celkem 200 Eur,
Najeto 742 km; benzín – 58 Eur (+ půl nádrže ve skútru od Nikose zdarma)
Více fotek, videa a cestopisy z dalších řeckých ostrovů na našich stránkách: www.reckomanie.cz
Poslední aktualizace: 1.12.2009
Karpathos - s větrem v zádech- září 2009 na mapě
Byl jsem zde!
Zapamatovat