Katedrály jižní Anglie, 2. část (Wells, Glastonbury a Exeter)

Byl jsem na cestě v podstatě čtvrtý den a pořád jsem vlastně viděl jen jedinou stavbu, kvůli které jsem se za Venclovského kanál La Manche vydal. Tento den jsem si ovšem měl užít dosytnosti. Už jen proto, že mezi třemi slibovanými zastávkami se nacházela katedrála ve Wellsu, která celosvětově proslula jedním stavebním prvkem, kterému někdo říká nůžky, já osobně „X“ a jedná se o dvojitý, proti sobě obrácený, gotický oblouk. Tato „maličkost“ byla ovšem hlavním důvodem a naprostou prioritou mé cesty.

Čtvrtek 4. července 2019 byl celkově krásný den (včetně zcela „neanglického“ počasí), jen mě trošku mrzelo, že nejvíce času jsme dostali na místě nejméně zajímavém. Bylo to asi naplnění dalšího Murphyho zákon, které jsme navíc ještě vyšperkovali vlastní zapomnětlivostí. Začátek dne je ovšem věnován nedalekému Wellsu, což ale pravověrné fotografy – vzhledem k poloze slunce – nijak netěší a někteří se hned dožadují krátké zastávky i na zpáteční cestě. Je jim ovšem oznámeno, že autobus tam klidně zastaví, ale na hotel v čarodějnickém Wookey Hole (jediné místo, kde jsme pobyli déle než jednu noc) se pak už musí dopravit taxíkem. 

Začali jsme u vikářských domů, ale ani tady fotografům slunce vůbec nepřálo, protože půlka uličky byla zalita ostrým ranním sluncem a ta druhá tonula ještě v šeru. Měl jsem v plánu se sem vrátit a udělat si z opačné strany jednu důležitou fotografii, která mi navíc inspirativně visela na zdi hotelového pokoje … ale samozřejmě jsem pak na to zapomněl. A potom jsme se již vydali ke katedrále. Vzhledem k ranním hodinám jsme ji v podstatě měli sami pro sebe, což bylo více než potěšitelné (na prohlídku interiéru katedrály z „vyšších pater“, odkud se na to „X" dá téměř sáhnout, jsme se kvůli tomu naopak, bohužel, nedostali, což mrzelo zejména ty z nás, kteří jsme z těchto prostor viděli jeden zajímavý krátký dokument).

Katedrála ve Wellsu neboli katedrální kostel sv. Ondřeje je skutečným klenotem ostrovní gotiky a říká se o ní, že je nejen velmi krásná, ale také poetická a harmonicky působící. I když také tady tak trošku platí, že průčelí má lehunce poslabší (pokud tak ovšem můžeme nazvat 30 m vysoký a 47 m široký prostor zdobený stovkami soch) a navíc už ne zcela původní (z přibližně 300 soch pamatuje středověk necelá polovina). V každém případě se jedná o gotický skvost, který vznikl v letech 1175 až 1490 a který – kromě již zmíněné „X“ arkády (Mistr William Joy, rok 1348) – zdobí zejména krásné původní okenní vitráže, unikátní orloj, jehož základ pochází z roku 1392, nádherná kapitulní síň s klenbou svedenou na středový sloup (ono už jen schodiště, které k ní vede, by mohlo být lákadlem davů), mariánská kaple s hvězdicovou klenbou a překlenovacími žebry, křížová chodba, rozsáhlý soubor tzv. milosrdných sedátek (misericords jsou dřevěná podpůrná sedánka pro stojící církevní hodnostáře) … a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Navíc zde kromě našeho zájezdu ještě skoro nikdo nebyl, takže se katedrála jevila ještě fotogeničtější než obvykle.    

Poté jsme se vydali k nedalekému Biskupskému paláci, kam ale bylo tak drahé vstupné (ono už zaplatit za vstup do každého „většího kostelíka" připraví člověka o několik desítek liber), že se většina z nás spokojila s venkovním pohledem a prohlídkou publikací v shopu. Alespoň nám zbylo více času na krátkou návštěvu města a prohlídku kostela sv. Cuthberta, který pochází ze 13. století a za vidění rozhodně stojí. Následovala ještě krátká zastávka u průčelí katedrály a odjezd.

Na závěr wellského povídání musím přidat ještě pár čísel a jmen. Se stavbou katedrály jsou nejčastěji spojováni významní stavitelé své doby, zejména Adam Lock (přelom 12. a 13. století), Thomas Norreys (který Locka nahradil), William Wynford (autor podoby průčelí a věže) a William Joy („nůžky“ a klenby). Katedrála byla rekonstruována v 19. století, je 126 m dlouhá, ale její loď dosahuje výšky pouhých 20 m. Centrální věž nad křížením vznikla už ve 13. století, ale její současná podoba pochází z poloviny století patnáctého.

Další naší zastávkou bylo benediktinské opatství v téměř desetitisícovém městě Glastonbury, které bývá spojováno s bájným Avalonem a hrobem legendárního krále Artuše a královny Guinevery, (ten zde byl údajně objeven roku 1191, ale zřejmě se jednalo o „reklamní trik“, který sem měl přilákat větší množství poutníků). Jedná se o úchvatnou rozlehlou zříceninu klášterního komplexu s malým muzeem a půvabnou kaplí, kterou jsem, bohužel, neviděl. U vstupu totiž vznikl další problém, který byl tradičně spojen s výstupem z autobusu, kdy část lidí s vedoucím výpravy už zahajuje prohlídku a ti ze zadních sedadel ještě nestihli ani vystoupit. Vstupné jsme si navíc - dost nepochopitelně - kupovali každý sám, takže náš průvodce vyprávěl většině účastníků zájezdu o historii opatství a my ještě stáli před pokladnou. Včas jsem si všiml, že je zde docela výhodné skupinové vstupné, a tak naše „zadní" jedenáctka ušetřila alespoň pár liber. Tu kapli u vstupu jsme ale přešli a viděli ji vlastně jen ti, kteří si před odjezdem kolem ní zašli na záchod.

Glastonurské opatství se mi líbilo opravdu hodně (koneckonců každá krásná zřícenina potěší) a litoval jsem jen toho, že tady mám ještě o půl hodiny méně času než první část výpravy. Zdejší opatství totiž bylo založeno již v 7. století a v 14. století se stalo druhým nejbohatším klášterem v Anglii (po Westminsteru). Zrušeno bylo rozhodnutím Jindřicha VIII. v I. polovině 16. století a na počátku 18. století již byl zříceninou. Kromě sakrálních objektů v čele s tzv. Velkým kostelem (délka 67 m, šířka 45 m) a kaplí Panny Marie zaujmou zejména tzv. Opatská brána z poloviny 14. století, fragmenty původní dlažby nebo opatská kuchyně. Tato osmiboká kamenná stavba ze 14. století je jedinou částí kláštera, která se dodnes zachovala v původní podobě a neporušena. Nechybí ani malé muzeum a dost zajímavých věcí by se asi našlo i v okolním městečku. Na to už ale nezbyl čas, takže potěšil alespoň vysoce fotogenický veterán značky Jaguar.

My ovšem nasedli jen do autobusu a vyrazili k naší další zastávce, kterou byl Exeter. V České republice se blížilo období státních svátků a v Anglii se již zuřivě slavilo. Davy lidí a trhy před zdejší katedrálou byly ovšem pouze slabým odvarem toho, co nás čekalo o dva dny později. Stotřicetitisícový Exeter je hlavním městem hrabství Devon a zdejší zastávka měla být nejdelší za celý den (raději bych ovšem byl déle na předchozích dvou místech) a zakončená slíbeným nákupem v hypermarketu na okraji města (konečně bych nakoupil sýry, hořčici a nějaké to pitivo).

Zdejší anglikánská katedrála je zasvěcena sv. Petrovi, byla dokončena okolo roku 1400 (její historie se začala ovšem psát už někdy v roce 1050) a rozhodně má co nabídnout. Za zmínku stojí min. nejdelší souvislá gotická klenba v Anglii (díky absenci středové věže má na délku 96 m), balkónová galerie s anděly – muzikanty, pestrobarevné svorníky, zobrazující mj. zavraždění Tomáše Becketa (a zrovna tady ten objektiv zrcadlovky hodně chyběl), zbytky vitráží ze 14. století, cenný soubor misericords (50 ks)  nebo astronomické hodiny z 15. století. Díky roku 1942 a německým bombardérům zde není všechno zcela původní (což už stejně platilo ve viktoriánských dobách, kdy katedrou upravil k obrazu svému George G. Scott), ale např. pro 18 metrů vysoké biskupské křeslo z roku 1316 to, naštěstí, neplatí. Zajímavostí jsou zvony v obou věžích, kterým vévodí čtyřtunový sv. Petr v té severní.

Po důkladné prohlídce katedrály (některé dámy evidentně zaujal hlavně nahý muž na vrcholu jejího průčelí) a krátkém nakouknutí na trhovce jsme pocítili jisté příznaky hladu. Tak jsme spojili procházku po městě s kebabovitou večeří. Bohužel jsme následně zapomněli na to, že jsme chtěli zajít do zdejšího muzea, které je prý hodně zajímavé a na rozdíl od anglických katedrál je přístupné zcela bezplatně. I tak jsme pár věcí zahlédli. šlo o několik zajímavých domů a pár sakrálních památek. Jestliže monumentální anglikánský kostel Archanděla Michaela a všech andělů je stavbou neogotickou z konce 19. století, tak malý kostel sv. Pankráce pochází ze století třináctého. A cihelný benediktinský klášter sv. Mikuláše (dnes muzeum a vzdělávací centrum) pamatuje dokonce o dvě století více.

Nákup nakonec také neproběhl, protože vedoucí zájezdu zjevně usoudil, že v Exeteru bylo času i obchodů dost, a kdo chtěl, mohl si tam klidně nakoupit (někteří – či spíše některé – si ovšem zvládli dokonce koupit např. i šaty). A bez těch plánovaných pochutin (nemyslím ovšem nápoje s obsahem C2H5OH) už jsem nakonec zůstal až do konce zájezdu.

Zrcadlovka mi sice celý den dost chyběla (i když jsem ji i tak občas použil), ale oko „starého gotika“ bylo potěšeno dost a dost. A pak už jsme šli jenom strávit další noc v té naší Díře.