Když orel loví, turista fotí: Středoasijská safari show

Kyrgyzstán  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Pokud jste si někdy mysleli, že safari je výsadou Afriky, je na čase přehodnotit názor. V Kyrgyzstánu orli nahrazují lvy, zajíci gazely a step se mění v dějiště napínavého dramatu mezi lovcem a kořistí. Tento jedinečný kout Střední Asie vás překvapí nejen svou divokou přírodou, ale i pohostinností místních obyvatel a jejich fascinujícími tradicemi. Pokud vás zajímají další inspirativní příběhy, podívejte se na náš článek o nejzajímavějších českých výpravách. Připravte se na příběh, který vám ukáže, jaké to je stát tváří v tvář majestátnímu dravci, zatímco se snažíte zachovat klid a nepodlehnout kouzlu kvašeného kobylího mléka. Do Kyrgyzstánu mě přivedla směs zvědavosti a náhodného rozhovoru v malé kavárně někde na okraji Prahy. Starší cestovatel mi vyprávěl o zemi, kde nebe vypadá nekonečně, hory jsou ostřejší než břitva a tradice orlích lovců přežívají už po staletí. Jeho vyprávění mě pohltilo. „Musíš to zažít na vlastní kůži,“ řekl mi a předal mi ošuntělou vizitku svého známého v Bishkeku. Během pár týdnů jsem měl sbalený batoh a mířil vstříc dobrodružství, které mi mělo ukázat, jak vypadá skutečná volnost.

První den v Kyrgyzstánu začal docela nevinně – ranní čaj s několika kostkami cukru a pokus o rozhovor s majitelem hostelu, který mi s nadšením vyprávěl o "orlovém lovu". Nerozuměl jsem všemu, ale slovo "orel" jsem chytil a rozhodl se, že tohle prostě musím vidět. Odpoledne jsem se dostal na místo konání – travnatá planina kdesi za vesnicí Bokonbayevo u jezera Issyk-Kul. Na louce stáli muži v kožených kabátech, na jejichž rukavicích seděli obrovští orli. Každý z ptáků vypadal, že by mi mohl odnést batoh i se mnou, kdyby měl chuť. Poté následovalo týdenní kempování ve stepi, kde to skoro každá den vypadalo následovně:

Jeden z lovců vypustil orla, který s neuvěřitelnou rychlostí zamířil k falešné lišce tažené za koněm. Turisti kolem mě nadšeně fotili a já se snažil zůstat nenápadný, aby mě nějaký orel nevybral jako další cíl. Pak přišla pauza na oběd. Místní ženy rozdávaly teplý plov a chýtrá stařenka se mě snažila naučit uzbecký tanec. Když jsem jí vysvětloval, že mám dřevěné nohy, jen se smála a říkala něco, co znělo jako "Tohle je tvoje poslední šance!". Asi měla pravdu. Odpoledne se na scénu vrátili orli a přišlo to, na co jsem čekal. Lov na živou kořist. Chovatel vypustil zajíce, který okamžitě začal pádit, co mu tlapky dovolily. Orel se vznesl a všichni jsme zatajili dech. Ačkoliv jsem byl trochu nervózní, že tohle je už trochu za hranou, nemohl jsem odtrhnout oči. Naštěstí pro zajíce orel tentokrát neuspěl. Lovec to komentoval se smíchem a vysvětlil, že i orli potřebují občas odpočinek. Podíval jsem se na orla, který seděl na svém místě a tvářil se, jako by říkal: "Tohle jsem jen hrál, abych udělal show." Na chvíli jsem se zastavil a s úsměvem si uvědomil, že díky dobrému cestovnímu pojištění mě žádná nečekaná situace nemůže zaskočit – ať už by to byl divoký orel, nebo ztracený batoh.

Poslední den, když slunce začalo zapadat, rozloučil jsem se s ostatními a vydal se zpět k jezeru. Večer na mě v hostelu čekala ještě jedna specialita – kumys, kvašené kobylí mléko. Po prvním loku jsem se snažil zachovat pokerovou tvář, ale majitel hostelu vypadal tak nadšeně, že jsem to radši vypil a řekl si, že to prostě patří k zážitkům. Opouštěl jsem Kyrgyzstán s pocitem, že jsem našel něco víc než jen krásné výhledy a adrenalinové zážitky. Byla to země, která mi ukázala, jak silné jsou kořeny tradic a jak blízko může být člověk přírodě, když se zastaví a naslouchá. Domů jsem si odvezl nejen fotky a pár suvenýrů, ale hlavně inspiraci a úctu k tomu, co znamená opravdová svoboda. A i když kumys asi nikdy nebude moje oblíbené pití, už teď vím, že jednou se sem vrátím – třeba jen proto, abych znovu viděl orla v letu.