Kyrgyzské hory, jezero Ala-Köl a výstup na vrchol Uchityel (4 530 m n. m.)
Pro rok 2024 padla volba poznat hory Kyrgyzstánu. Tato středoasijská republika bývala součástí Sovětského svazu, ze kterého tvořila pouhých 0,9 % rozlohy. Jako nejoptimálnější transport jsme zvolili leteckou dopravu s přestupem v Istanbulu a cílovou destinací v Biškeku. Tam jsme pro výchozí i odchozí bod zvolili hotel Aisha, což byla nadmíru dobrá volba za přijatelný peníz. Obecně je zde levněji než u nás (průměrný plat činí zhruba 12 tisíc korun).
Přiletěli jsme nad ránem okolo 5 hodin. Přesto bylo na letišti spousta zájemců, kteří nás chtěli kamkoliv odvézt. My však měli zajištěný transport přes hotel. Po zhruba hodině cesty jsme dorazili na místo. Přestože jsme měli pokoje objednané až od 14 hodin, personál byl tak laskav a uvolnil nám jeden pokoj, kde jsme mohli složit bágly a někteří i hlavy. Dokonce nám poskytli možnost snídaně (probíhala formou švédských stolů). Odpoledne jsme vyrazili do centra města, abychom nakoupili ve zdejším outdoorovém obchodě kartuše s plynem pro vaření na vařičích, protože jsme plánovali mimo jiné spát i ve stanech, a nabrali zásoby potravin. Zejména pak koňak místní produkce s názvem Biškek nebo Kyrgyzstán. Můžeme jen doporučit. Také jsme potřebovali zajistit vůz na přejezd do oblasti Karakolu. Původně jsme chtěli vzít maršutku (místní podoba autobusové dopravy v dodávkách), poté dva osobní vozy (bylo nás šest osob), ale nakonec jsme zvolili terénní vůz Toyota. To se posléze ukázalo jako strategické rozhodnutí s ohledem na stav místních silnic podléhajících nikdy nekončící rekonstrukci. Poté jsme hledali restauraci s čepovaným pivem, což se nám podařilo, a dokonce se jednalo o pivo ze Žateckého chmele, kde navíc skvěle vařili a hovězí steak jste si zde mohli dát za cca 250 Kč. Obvykle je zde možnost platit na mnoha místech kartou, problémem může být pouze fakt, že ne všude akceptují karty Mastercard a jistotou je Visa.
Na druhý den jsme se vydali směrem Karakol, což je zhruba 400 km dlouhá cesta, kterou navigace uvádí, že lze zvládnout za 6 hodin. S tím určitě nepočítejte. Zvolili jsme tzv. jižní cestu okolo obrovského jezera Issyk-Kul, což nebyla ideální varianta, protože po necelých 200 km se asfaltová silnice změnila na vyhrnutý pás zpevněné kamenité cesty v délce 120 km, kde se nedalo jet více než 40 km/h. To mělo za následek značné otřesy, zejména v zadní části vozu, kde jsme 4 lidé seděli na snížených lavicích na jedné straně a s bágly opřenými o druhou stranu vozu, takže si člověk nemohl ani nohy natáhnout a většinu času měl kolena v úrovni "uší". Další nedílnou součástí cesty jsou policejní hlídky hlídající rychlost. Ani my jsme se jim nevyhnuli a zaplatili dvě pokuty, o jejichž oprávněnosti můžeme vést spory. Každopádně ty pokuty určitě neskončily ve státní kase, ale v kapse policisty. Po cestě jsme si naplánovali zastávku ve Fairy Tale Canyons, kde se nacházejí monumentální a podivné pískovcové skály přecházející ze žluté až do červené barvy. Zde jsme si udělali okruh o délce cca 9 km. Při vstupu do kaňonu se platí drobné vstupné. Následně jsme pokračovali do města Karakol, respektive jižně od něj směrem do údolí stejnojmenné řeky. Vzhledem k pozdnímu večernímu dojezdu jsme již nechtěli stavět stany a využili jsme nabídky ubytování v Karakol Yurt Village, kde jsme poznali ochotné a pohostinné majitele včetně 10letého místního chlapce mluvícího skvěle anglicky. Jurta byla pro 4 osoby, ale my jsme si přesunuli další dvě matrace, a i tak byl uprostřed v podstatě taneční parket. Pronájem jurty včetně snídaně stál 2000 somů (místní měna v kurzu 1 soma = 0,27Kč).
Po ranním probuzení a konzumaci místní snídaně v další z jurt jsme měli naplánováno stoupat údolím až k mostu přes řeku, vedoucí k jezeru Ala-Köl. Tuto cestu jsme si zkrátili přejezdem k poslední jurtě, kde jsme za dohled místních a za drobný poplatek zanechali náš vůz. Ale i tak jsme museli šlapat 12 km s převýšením zhruba 500 m. Po cestě jsme viděli pasoucí se divoké koně a klikatící se tyrkysovou řeku. Po překonání dřevěného houpacího mostu (u něhož je možno zakoupit občerstvení) nás čekaly již jen 3 km, ale se stejným pětisetmetrovým převýšením a vystoupáním do výše 3000 m n. m. Ve zdejších horách bývá zvykem, že odpoledne přichází déšť a nejinak tomu bylo i v našem případě. Zprvu padající kroupy nám nevadily, protože jsme nemokli, následný silný a déletrvající déšť už tak příjemný nebyl, a tak jsme rychle vzali zavděk možností se schovat ve zdejším jurtovém stanovišti. Přestože jsme měli v plánu spát ve stanech zhruba 10 minut chůze za tímto jurtovištěm, tato silná průtrž mračen změnila naše plány a opět jsme se rozhodli spát v jurtě. Ta již nebyla ani tak velká ani honosná, ale pro noc v suchu byla více než vhodná. Postupně zde přišli turisté z Jižní Koreje (ten se vehementně hlásil o možnost ochutnat slivovici), Kris a Krisa z Řecka, Slovinec s Italem, kteří se poznali v hostelu v Karakolu, nebo osamělý poutník ze Saúdské Arábie. S tím jsme se setkali po cestě tam i zpět vícekrát a na cestě zpět jsme mu poradili, že když si zapne bederní pásy na batohu, značně se mu uleví od váhy na ramenou. Vděčnějšího člověka jsem dlouho neviděl. Ve společné jídelně jsme popíjeli čaj (dochucený našimi domácími výpalky) a pojídali sušené ovoce. Pak jsme si uvařili travel lunch (vodu jsme brali z řeky, ale pro jistotu jsme ji filtrovali, pokud jsme ji nepřevařovali) a šli spát.
Další den brzy ráno jsme začali ihned nabírat výškové metry směrem k jezeru Ala-Köl, nacházejícímu se o dalších 500 výškových metrů výše. Po hodině a půl se před námi objevilo úchvatné zamrzlé jezero zařezané do okolních štítů, které byly obaleny sněhovou pokrývkou. Zde jsme se rozhodli pokračovat až do sedla Ala-Köl Pass ve výšce 3 920 m n. m., odkud byly v dáli vidět nekončící řady dalších ještě vyšších štítů. Stejnou cestou jsme pak sestupovali zpět. U jurt jsme nabalili věci, které jsme si tam nechali před výstupem, a sestoupili až do údolí. Cesta to byla dlouhá a úmorná a na jejím konci už byly naše nohy ušoupané až až.
Další den jsme přejeli zpět k Biškeku. Tentokrát jsme zvolili severní cestu kolem jezera, která byla ve výrazně lepším stavu. Přesto jsme se ani tam nevyhnuli úsekům v rekonstrukci. Na večer jsme dojeli až do národního parku Ala Archa, kde se platí za vjezd vozu. Park je oblíbeným výletním místem zdejších obyvatel. Kousek za posledním parkovištěm jsme nalezli vhodné místo k postavení stanů a po večeři jsme šli spát, jelikož nás druhý den čekal výšlap k chatě Racek, kde je také místo určené pro stanování.
Cesta hned zpočátku začala nabírat na strmosti a poté, co se srovnala, vedla kolem vodopádu Ak-Say, což je také výletní cíl většiny zdejších turistů. My jsme však pokračovali dále opět strmě do skály a byli jsme nuceni překonat celkově 1200 výškových metrů na pouhých 7 km chůze. Po zhruba 3,5 hodinách jsme dorazili na místo určení, kde se nachází horská chata, kde se dá ve skromných podmínkách ubytovat. Nabízejí zde dokonce i jídlo a pití, s čímž jsme vůbec nepočítali, a jako přídavek je zde omezená možnost připojení na wifi, což je fajn, když chcete dát zprávu domů, že jste v pořádku. Po chvíli jsme si vytipovali odlehlejší místo pro stanování, kde jsme byli sami. Sotva jsme postavili stany, přišel obvyklý déšť, který nás zavřel do stanů na 2,5 hodiny. Naštěstí pak ustal a my si mohli připravit pití na příští den, kdy nás čekal výstup na vrchol Uchityel. Uvařili jsme si travel lunch a kolem 20. hodiny ulehli do stanů a pokusili se usnout, protože jsme již ve 4 hodiny ráno vstávali.
Ráno nás čekalo mírně oblačné počasí, přestože předpověď slibovala slunečné počasí, toho jsme se nakonec nedočkali. Vycházeli jsme v momentě, kdy se začalo postupně rozednívat, a tak nebylo potřeba ani čelovek. Čekalo nás opět převýšení 1200 metrů, tentokrát pouze na 2,5 km. To značí, že od prvního kroku až po samotný vrchol jsme šli ostře do kopce. Zpočátku jsme šli suťoviskem s menšími kameny, které se posléze změnily ve velké kameny tvořící pomyslné schody. Byli jsme osamělí ve obrovském „kamenolomu“. Když už jsme se blížili samotnému vrcholu, narazili jsme na zmrazky sněhu a poté i souvislou pokrývku, která nás dovedla až na samotný vrchol. Ač slibované slunečné počasí nakonec nedorazilo, na chvíli se mraky rozestoupily a odhalily další mohutné štíty. Po nezbytných vrcholových fotografiích jsme započali sestup stejnou cestou. Po cestě jsme potkali pouze skupinu japonských turistů vedených místním průvodcem, o kterých jsme však měli silné pochyby, že na vrchol mohli dojít. Po 4,5 hodinách jsme byli zpět u stanu, kde jsme si dali na oslavu jedno pivo, vše sbalili a vyrazili zpět do údolí. Jednu noc jsme strávili v oblíbeném hotelu Aisha a následující noc vyrazili zpět na letiště.
Kyrgyzstán je země velkých hor a viděli jsme z nich jen nepatrnou část, ale i ta nám připravila nevšední zážitky.
Ucelenou fotogalerii naleznete zde: https://www.rajce.idnes.cz/gazzi/album/kyrgyzstan-2024
Zde jsou pak jednotlivé treky:
https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/66698e89bbce21691fa33c3b
https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/666c18bd09d6fb1a24436369
https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/666c18893d975b7f83cbbe51
https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/666e8c21c2dac52f8d413eaf
https://www.sports-tracker.com/workout/gazzigazza/666ff0ac67ffa1191a27bf91
Zde jsou treky v grafickém zpracování:
https://www.relive.cc/view/vNOP7JZkBYv
https://www.relive.cc/view/v4OGxDXkzm6
https://www.relive.cc/view/vevY3mwYoy6
https://www.relive.cc/view/vXOdXRKm74O
https://www.relive.cc/view/vmqX3RE1Po6