Kola jaro 2016 pt. 1 – Na Dobrošov a do Pekla

4.5.2016

Půl rok, přesněji ale více (7 měsíců a něco), uplynul jako voda, a vlastně jako tradičně vyrážíme s kamarády na cyklistický prodloužený víkend. Samozřejmě to vše se připravuje již od zimy, hlavně jde o výběr vhodného ubytování. Na výpravy nás poslední dobou jezdí už značná síla, téměř 25 lidí, takže to už chce najít nějakou objemnější ubytovnu. Před pár lety velký úspěch zaznamenal výlet do Českého ráje, tak mnozí toužili lokalitu zopakovat. Ne, že bych proti tomu něco měl, ale argument, že stejné skály, nebo spíše vcelku dosti atraktivní oblast máme o pár kilometrů blíže úspěšně zabral. Původní záměr najít ubytování někde severně od Náchoda sice nevyšel úplně, ale nakonec lokalita u České Skalice nabízí dosti zajímavé možnosti vyžití. Znalci si odvodí, že když Skalice tak Rozkoš, ale taky Babiččino údolí, tedy oblast vskutku národním buditelům zaslíbená.

Jako tradičně, část výpravy využívá Dopravy pomocí automobilů, menší, ale otrlejší volí část Dopravy pomocí veřejné Dopravy, to jest vlaku a dojezd po vlastní ose. Termín druhého, vlastně prvního celého květnového víkendu byl nakonec zvolen relativně šťastně, nicméně dva dny před odjezdem se počasí značně zakabonilo (a to už v úterý někteří vyráželi napřed), předpověď počasí v tomto směru nelhala. Hlavní část výpravy se vydává na cestu ve středu, cyklisti již dopoledne, automobilisti povětšinou po práci. Já tradičně nespěchám a rovněž něco v zaměstnání vytvořím. Nakonec rozhodnutí vyrazit později je správné.

Večer z vyprávění se dozvíme, že velká skupina kolařů vyrazila ráno vlakem do Chocně, kde byla ovšem zdržena deštěm, tudíž pokračovala vlakem do Třebechovic a aby neseděli jen v hospodě, navštívili zdejší betlémářskou expozici. Pak už to pršení nějak povolilo, tak se k cíli nakonec dostali. Já vyjíždím až o půl třetí, osobák do Zábřeha, rychlík do Chocně a další osobák do Týniště nad Orlicí. V Chocni ještě drobně mží, ale Týniště už jen mokrá silnice, ale déšť ustal.

Nějakou dobu jsem tu nebyl, tak mě potěšilo opravené nádraží. Proti dopravnímu uzlu je velká prodejna zemědělské techniky a protože i nablýskané Zetory (poněkud navlhlé) vypadají úctyhodně tak nakouknu za vrata Traktorsalonu. Opravdu zajímavý kousek je pro mě traktor Valtra, to je snad větší než ty obrovské Johny Deery, pro porovnání vedle něj Zetor Crystal, což byly vždy největší traktory brněnského výrobce.

Ale k cestě, už předem mám na GPS vykreslenou trasu, a vcelku se jí držím, pro rychlý přesun nic komplikovaného, kousek od nádraží nacházím požadovaný severní směr, silnice č. 304. Pokud bych se jí držel, dovede mě přímo do Skalice. Trasa nebude vysloveně kopcovitá, ale za obcí Křivice se přeci jen silnice zvedá o nějakých 80 výškových metrů. Za vrcholem stoupání mají nově vysázenou alek do Přepych, ale už jim nějaký dobrák ukradl pár stromků. V Přepychách míjím zdejší pěkný kostel a odbočím z třistačtyřky do Záhornice. Možná to chtělo fotku, ale nechtělo se mi stavět, takže jen písemně zaznamenám, že cesta je tu vedena v solidním skalním zářezu (opuka). Tipnul bych, že to býval lom. Za Malou Záhornicí přejíždím asi nejvyšší bod trasy. Vede tudy Opočenská naučná stezka. Prý s vyhlídkou na Orlické hory. Tu si ale musím odvodit z přiložené tabulky než ze samotné vyhlídky.

Za Semechnicemi jsem to původně plánoval po břehu Broumaru, ale soudím, že po dešti tam bude bláto takže na známý rybník se podívám jen letmo od silnice u kempu. Tím pádem vlastně míjím Opočno, ale odpouštím si i Dobrušku a křižovatka se sochou Panny Marie Svatohorské mě navede ke vsi Pohoří, prý rodišti zakladatele Divadla Járy Cimrmanna. Nebudu jmenovat, ale jeho skvělou partií ji dvojrole Jesoně a Drsoně.

Zlatá socha Panny Marie mě nutí zastavit v následujících Bohuslavicích, mají tu dva kostely (katolický, evangelický) a kousek od sebe dvě hospody. Občerstvím se v té zaplivanější (U Ježků).

Ještě jeden kopeček a pomalu jsem v rovině pod přehradou Rozkoš. Jedna dvě vesničky, Dolsko a Městec a jsem na hrázi. Velká plocha východočeského moře ničím nebrání větru, tak tu hezky fouká. Asfaltka obkrouží velkou část západního břehu. Do centra Skalice malý výjezd a přístroj Garmin spolehlivě vede přes náměstí k výpadovce a tabulka s piktogramem postele naznačuje že koncový bod Zlíč, penzion Na Statku je nedalek.

Ubytování je téměř luxusní, společenská přestavěná stodola s kulečníkem a pípou, apartmány pro cca 4–5 osob s vlastní kuchyňkou a soc. zař. To se bude vegetit.

 

5.5.2016

Ačkoliv za rohem je Babiččino údolí na rozjezd plánuju něco úplně jiného. Za kopcem je Náchod a tam je taky pěkně. Než se ale výprava probere, s hochy zajíždíme jen tak tréninkem do Skalice na raní kousek, dorážíme, když už je pár cyklistů odhodláno vyrazit. Je nás hodně tak vyjíždíme ve dvou vlnách, každá skupina sice pojede ke stejným cílům, ale vždy z nějakou variací. Naše skupina jako první. Počáteční úsek spíš kvůli rychlosti vedu po státní silnici (33, E67), nechci se po ní ale motat dlouho tak u benzinky odbočíme do Vysokova, kde už je Doprava mírnější. Co se týče výšky, je to stejně jako po hlavní silnici, takže s hlediska výdeje energie je to jedno, nicméně minutovou přestávku na kopci všichni rádi uvítají. Ale není třeba dlouho otálet, příjemný sjezd nás dovede do okresního města. Vlastně je škoda, že tu nemají nějakou malou cyklostezku, vlastně úzké hrdlo mezi Starým Městem a Náchodem spojuje hlavní silnice, ale dá se po chodníku (byť značně úzkém).

Ten nás ale dobře navede na spojnici přímo do centra náměstí, kde činíme delší zastávku. Zdejšímu rynku vévodí krásný kostel s polodřevěnými věžemi, mají tu zánovní radnici se sgrafitovou malbou Mikoláše Alše, na druhé straně stojí slavný secesní hotel Beránek. K tomu nějaký ten morový sloupek (Sv. Trojice), Jan z Pomuku, později Nepomucký. Na bronzové lavičce se blaženě usmívá zdejší slavný rodák Josef Škvorecký (zrovna se k němu usadila obyvatelka, po předcích původně z daleké Indie, tak mě po tom zbytek čundru Marek pomlouval, že se mi zalíbila – to jen na poznámku, že jsem viděl škaredší cikánky).

To vše pozoruje z kulatého kopce renesanční zámek. Ten rozhodně stojí za návštěvu. Před léty jsme tu měli štěstí na výborného průvodce, ale i bez něj by prohlídka byla přínosná. Dnes ovšem zámek necháme na kopci, protože před sebou máme daleko větší výšlap. Před tím ale stavíme v baru U Lípy, ještě jednou a budeme tam po třetí (někteří). Než se stačíme občerstvit, doráží další cyklisté, a ač je na terásce těsno, obsluha vynáší další stolky a křesílka, aby se výletníci měli kde usadit.

Jak jsme první hotoví, vyrážíme k další pouti. Ještě kousek si užijeme zdejší pěší zóny, přiblížíme se k nádraží a nalézáme most přes Metuji. U něj i východiště turistických tras. Editě nebylo nějak dobře, tak jim ukazuju jednoduchou cestu do Pekla (podle řeky, určitě se bude jí i Pepovi líbit). Zbytek podle červené TZ (a pivovaru Náchod) na hlavní vrchol dne. Značky se přímo nedržíme, spíš jen směru, objíždíme čtvrť Pod Montací. Je to kopec jako hrom, sice asfaltka, ale nejtěžší převod není o moc rychlejší než pěší. Nakonec občas to i tak děláme s výmluvou že se kocháme a fotíme. Nakonec je co kochat i fotit. Oproti předešlým dnům se počasí dle předpovědi skutečně vylepšilo a je tedy co obdivovat. Asfaltka končí u chatové osady Amerika, posledních asi 500 m je lesní cesta. Vyjíždí nedaleko krásné Jiráskovy chaty s rozhlednou na Dobrošově. Chata je na kopci od roku 1895, ale významnou přestavbou, vlastně novostavbou byla chata přebudována v l. 1921–23. I zcela neznalý odhadne podíl architekta Dušana Jurkoviče na tomto díle. K chatě byl provedené dostavby ještě v roce 1939, to ale příliš nenarušilo její vzhled. Poslední opravy se datují rokem 2002. Je čtvrtek, tak je na chatě vcelku pusto prázdno. Nicméně chatař nám pivo natočí a zájemce i na rozhlednu vpustí. Výhled dokonale kruhový, byť pár obláčků či oparu. Krásný výhled na město, na blízké Broumovsko se stolovými horami, rovně Orlické hory nejsou vzdálené, jih a jihozápad je v podstatě rovina, rovina kolem Metuje přechází v Polabí, ale i tam jsou nějaké kopečky (Zvičina). No a Krkonoše. Sice v oparu ale nepoznat Sněžku snad může jen úplný pitomec. Máme vlastně k vidění tři největší české hory (ještě Studniční horu a Luční horu). Zasněžené vrcholky prozrazují že ač blbá, přeci jen nějaká zima byla.

Jak už to bývá, dorazí další skupinka cyklistů, ti si ovšem zvolili asi blbější a delší trasu (a bude to platit ještě několikrát) po modré a žluté TZ.

Tedy naše čelní skupina se odpoutá a ještě zamíří k vrcholovému bunkru Jeřáb tvrze Dobrošov. Na betonových stěnách je patrné, jak dělostřelectvo Wehrmachtu zkoušelo marně sílu svých palných zbraní. Samozřejmě i z plošiny na bunkru je pěkný výhled do krajiny, ale hlad volá dál. Původně jsem sice plánoval ještě jízdu do České Čermné, ale nakonec hezky vypadala trasa modré TZ z osady Dobrošov. Dobrá volba, cesta příjemně klesá a motá se lesem svižným, ale ne krkolomným sjezdem. Směřuje k údolí Brodku (zelená TZ) a dál do údolí Olešenky. Říčka je provázena skalními výchozy a romantické údolí rozhodně za návštěvu. Nakonec nedávno o těchto končinách psal na Turistice Honza Čáp.

Zastávka má název Peklo. Sice jsem tedy neprojeli krásným údolím od Náchoda (tím minuli kryté dřevěné lávky), ale samotné Peklo, tedy zejména Bartoňova útulna nadchne většinu výletníků. Původní mlýn zvaný Pekelec byl za peněžní prostředky Bartoňů z Dobenína přestavěn na výletní chatu. Architektem byl opět Dušan Samo Jurkovič, který pro továrníka pracoval i na jeho zámku v nedalekém Novém Městě nad Metují.

V krásném prostředí chutná pozdní oběd a jako tradičně doráží druhá skupina cyklistů. Ti pro změnu jeli z Dobrošova dosti prudkou, v závěru v podstatě nesjízdnou červenou pěší TZ. Jaká to výhoda občas nakouknout do mapy. Jižní část Pekelského údolí sice není tak atraktivní jak ta horní, nicméně silnička podél Metuje je velice příjemná a neustále se můžeme kochat jak Jarní řekou tak občasnou skalkou kolem.

V Novém Městě jsme až po páté hodině, takže zámek /nevadí) ani zahradu už nenavštívíme, tak se porozhlédneme po zdejším podloubím lemovaném náměstí, či po pár trpaslících před zámkem.

Zpáteční nebo návratová cesta již vede spíše rovinou nad východním okolím Rozkoše, projíždíme Vrchovinami, z dvojvesnice Provodov-Šonov se zdá výstavnější ten Šonov, za osadou Šeřeč se poněkud rozkodrcaná asfaltka limitně přiblíží ke břehu přehrady. K velké lítosti některých první cyklisté zcela míjejí sympaticky vyhlížející zahradní hospodu, tak nám nezbývá pokračovat do kopečku v Klenech, kde přejedeme hlavní třiatřicítku a přes rezervaci Dubno dojíždíme ke Zlíči.

No aby nám to nebylo líto, byť v malé skupince 4 lidí podnikáme krátkou výpravu do Babiččina údolí, když už tu jsme, tak ke mlýnu, zámku a bufetu u parkoviště, kde úspěšně výpravu ohodnotíme, nepočítáme-li v to tradiční večerní posezení ve společenské stodole.

Tady musím udělat poznámku. Paní majitelka penzionu má v spolkové místnosti zajímavě zařízenou knihovnu, mimo zajímavých kousků jako je něco od Dumase nebo Hanzelky Zikmunda tu má malou sbírku Babiček i jiných děl Boženy Němcové, záměrně kvůli turistům. Jedna z Babiček se při konci výpravy stala určitým jablkem sváru, ale o tom někdy příště.


Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3