Konečně na Hradišťanech, aneb jak nás mouchy nakonec nesežraly.

Nadpis tohoto cestopisu zní poněkud hororově, nemusíte se ale bát, přežili jsme bez větší úhony. Sváteční den 6.7.2015 jsem se svým věrným společníkem fenkou Rinou vyrazili na dlouho odkládaný druhý nejvyšší vrchol Českého středohoří Hradišťany (752 m.n.m.). Tentokrát jsem s Rinou vyrazil netradičním způsobem- autem. Zjistil jsem totiž, že Rina má ráda jízdu tímto vozidlem. Stačí, že odjíždím někam a Rina už se mi automaticky uvelebí v autě. Tohoto objevu jsem tedy hodlal využít a s Rinou jsme se k Hradišťanům přemístili tímto vozidlem.

Jak si Rina všimla, že se nějak moc pohybuji kolem svého motorového vozidla, hned ji došlo, že by se to mohlo týkat i jí a už netrpělivě očekávala, kdy bude moc ,,nastoupit“. Dočkala se, ještě jsem ji trochu upravil polohu, abych za ní mohl zavřít dveře a vyrazili jsme k druhé nejvyšší hoře Českého středohoří.

Už samotná jízda k našemu cíli byla něco úchvatného, při cestě přes Březno, či Mrsklesy se naskýtají krásné výhledy na České středohoří, takže jsem raději nejel moc rychle, abych nedopadl jako pan doktor ve slavném filmu Vesničko má středisková- kdo zná tento film, určitě si vzpomene na slavné hlášky směřované k panu doktorovi v podání slavného herce Rudolfa Hrušinského . Naštěstí jsem jako pan doktor nedopadl a tak jsme zdárně dorazili až na kraj lesní cesty za vsí Lhota, kde jsem odstavil auto a dál už s Rinou razil ,,po vlastních“

Pár metrů nás doprovázela žlutá turistická značka, kterou ale záhy vystřídala červená. Stoupali jsme stále výš lesní cestou, ale čím blíž jsme se přibližovali k cíli naší cesty- vrcholové louky na Hradišťanech, zmocňoval se mě pocit, že tam snad ani nedorazíme, komando v podobě much mě čím dál víc dělalo nevítanou společnost, která byla chvílemi doslova k zbláznění, až mě udivovalo při pohledu na Rinu, že jí mouchy až na nějakou výjimku nechali nepokoji, asi sem jim připomínal mrtvolu, či co. Naštěstí nás mouchy nechali dojít až na rozcestí, odkud jsme dle turistického ukazatele pokračovali vlevo k našemu cíli. Cesta to byla ale dobrodružná, je na ní vidět, že sem se zrovna davy turistů nehrnou, takže jsme se museli prodrat vysokou trávou a dalšími rostlinami. Námaha ale stála za to, v jednom místě se před námi rozprostřely pěkné výhledy do kraje, kde nás v povzdálí zdravila například Milešovka- jak symbolické, vidět z druhé nejvyšší Hory Českého středohoří tu nejvyšší.

Ještě chvíli trvalo, než jsme se s Rinou prodrali až na samotnou louku na horní plošině Hradišťan, ta námaha ale stála opravdu za to. Krásná rozlehlá louka, ten okolní les, kdybych se tu z ničeho nic probudil, měl bych dojem, že nejsem v Českém středohoří, ale tak někde na Šumavě, úplně jsem si tu tak připadal, ani se nedivím, že tato horská louka byla vyhlášená přírodní rezervací.

Po prvních minutách strávených na okraji Přírodní rezervace Hradišťanská louka jsme se s Rinou pustili do jejího samotného průzkumu, sotva zřetelnou pěšinkou v trávě jsme po chvíli dorazili k samotné turistické ceduli informující nás, že jsme opravdu tam, kde jsem s Rinou chtěl být. PR Hradišťanská louka se nachází v nadmořské výšce 752 metrů, chtěl jsem ještě k samotnému vrcholovému bodu Hradišťan, ovšem jak se ukázalo, tento bod jsme tentokrát z Rinou nemohli dobít- i když, ono by to šlo, ale jedině za dobrovolného absolvování ,,kopřivové koupele“ a to jsem odmítl podstoupit, protože jsem na sobě měl kraťasy, takže holýma nohama dobrovolně jsem do kopřiv odmítl lézt. Ale není všem dnům konec, příště se sem hodlám vypravit na podzim a to už bych mohl být lépe oblečen a kopřivami se dostanu až k samotnému vrcholu Hradišťan, nacházející se v nadmořské výšce 752 metrů. Zpět ale do letních dnů.

Po neurčitém čase stráveném na Hradišťanské louce jsme se s Rinou vypravili na zpáteční cestu, která proběhla bez nějakých výrazných změn- vlastně ano, zlepšily se výhledy, které byly po noční bouřce po ránu trochu zhoršené, vítr ty výhledy ale během dopoledne vylepšil téměř do ideálu. Když jsme dorazili k autu, začal jsem přemýšlet nad tím, odkud by byl ideální výhled na samotné Hradištany, po chvíli rozmýšlení a radě s mapou jsem dospěl k tomu, že by to mohlo být dobré z nedalekého Štěpánova, nebo Lukova. Ani jedno místo mě nezklamalo, ze Štěpánova to bylo dobré, ale ze shora ze vsi Lukov to bylo opravdu parádní. Tam se nám Hradišťany předvedli v plné své rozlehlé kráse a jako bonus se nám ukázaly i bílinské kopečky, kterým dominovala tajuplná Bořeň.

Opět něco na závěr, výlet se nám s Rinou vydařil, mouchy nás nesežrali, ač to nejspíš měli v úmyslu, ale ubránili jsme se a to je to hlavní, jinak bych asi tento jubilejní stý článek na turistice nenapsal, to je vám, milí přátelé, asi jasné.

Tímto vám také všem chci poděkovat za vaši přízeň, kterou mi po celou dobu působení na tomto webu dáváte najevo nejen hojnou účastí v diskuzích, ale hlavně kladným hodnocením mých příspěvků, je vidět, že má cca tříletá snaha stojí za to, věřím, že mi i nadále zachováte přízeň, jako dosud, věřím v to. Ještě jednou vám za všechno děkuji.