Koprivštica
Bulharský venkov patří pro českého turistu k oblastem vpravdě neobjeveným (tedy odmyslíme-li si pobřeží Černého moře, v zimě lyžařské středisko Bansko a několik známých klášterů v západní části země.
Koprivštica patří, co do udržovanosti mezi nejkrásnější obce v Bulharsku. Nachází se asi 100 km východně od Sofie a uchvátila mě nejenom svojí krásou, ale i nádherou okolních hor, které tak trochu připomínají Beskydy. Vesnice leží v nadmořské výšce lehce nad 1000 metrů, a dojet se do ní dá vlakem ze Sofie (ale třeba i z Burgasu) a poté vás až do obce doveze bus, protože nádraží leží asi 7 km od vsi. K jednotlivým spojům jezdí mikrobus, cesta stojí 2 BGN. Vlak ze Sofie jezdí zhruba 6x za den a cesta stojí od 5,20 do 6,20 BGN za jednu jízdu. Pozor, v Bulharsku se jízdenky vydávají na konkrétní číslo vlaku a to i u vlaků osobních. Proto, pokud si budete kupovat zpáteční jízdenku, ujistěte se, že zpáteční spoj budete v klidu stíhat, v opačném případě to znamená další výdaj za novou jízdenku.
Už cesta vlakem ze Sofie má své kouzlo. Po výjezdu z hlavního města a napojení se na železniční trasu, která vychází ze Sofie severním směrem, máte po levé ruce ve směru jízdy panoramata nejprve pohoří Murgaš a poté vrchy národního parku Centrální Balkán, které přesahují 2000 m.n.m. Je konec března a vrcholy jsou ještě pod pokrývkou sněhu. Železniční trať stoupá a trochu mi to připomíná trať ze Vsetína na Horní Lideč. Stanice Koprivštica je obklopena kopci a na jejím východním zhlaví se nachází vrcholový železniční tunel.
Před nádražní budovou už čeká výše zmiňovaný mikrobus a tak se vezu (společnost mi kromě řidiče dělá jen jedna místní postarší paní). Zastavujeme na „návsi“ před obchodem a restaurací, řidič mě ještě upozorňuje na vývěsku, kde jsou odjezdy busu zpátky.
Stojím uprostřed vesnice, která je vytvořena z krásných barevných domů, seskládaných jakoby nad sebou po úbočích. I nové domy jsou zde stavěny ve stylu staré lidové architektury a zapadají do místího koloritu. Celá obec je vlastně muzeem.
Po nezbytném nákupu pohledů v místním obchůdku a malého občerstvení se vydávám vzhůru křivolakými uličkami. Sem tam potkám i povoz s koňmi, což dodává místu atmosféru předminulého století.
První co navštěvuji je dům Dimčo Debeljanova, který je otevřen, ale nikde není nikdo, kdy by mi prodal vstupenku, nebo alespoň poskytl informaci. Pokračuji tedy dál vesnicí a narazím na další historické stavení dům Todora Kableškova. Tady se mi paní omlouvá, že neumí dobře anglicky, a při otázce na vstupenku, mi říká, běžte dál, prohlédněte si dům, vstupenky se prodávají dole na návsi. Prohlížím si dům, který ukazuje život hrdiny Todora Kableškova a i to, jak se žilo na bulharském venkově koncem 19 století. A ještě co vlastně jména, která jsem zde psal znamenají. Todor Kableškov byl hrdina povstání proti turkům v roce 1876, které právě v Koprivštici a okolí začalo. Dalším jeho vůdcem, který zformoval „létající“ oddíly a jezdil s nimi po okolí a vyzýval k povstání byl George Benkovski (jeho dům stojí na opačné straně vesnice) a v souboru domů, které je zde ještě možno navštívit je dále dům básníka Dimčo Debeljanova, spisovatele Ljubena Karavelova, dále dům ukazují typickou architekturu z půlky 19. století Ljutova kša, a vzdělávací centrum.
Jen pro pořádek, povstání bylo potlačeno, ale stalo se základem pro pozdější vymanění se Bulharska z nadvlády Osmanské říše.
Vracím se zpět kolem historického kamenného „Kalčevijat“ mostu, kde začalo povstání výstřelem z improvizovaného děla v duté třešni. Kousek od návsi jsem podle popisu našel pokladnu, kde mi paní za 6 BGN prodala lístek opravňující zhlédnout všechny tyto domy, ak tomu dostávám malý letáček v bulharštině s mapkou. Vydávám se tedy k dalším historickým domům. Pozor pokud přijede v pondělí a úterý, je vždy polovina expozic uzavřena.
Po zhlédnutí zbylých expozic se po velmi málo frekventované silničce vydávám z kopce směrem k vlakovému nádraží. Cesta je plná zákrut a čas od času je výhled na vrcholky „Centrálního Balkánu“. Jelikož mám ještě čas a chci pořídit nějekou fotku hor, neodbočuji z cesty k nádraží, po mostě přecházím trať, pak projdu krátkým silničním tunelem a přede mnou se začíná rozevírat scenérie na balkánské kopce, pod kterými probíhá silnice Sofia – Kazanlak. Jelikož chci mít ještě lepší pohled stoupám, kolem elektrického ohradníku lesem až na pastvinu nad nádražím. Sem asi nikdy noha člověka ,krom místních bačů, nevkročila.
Kochám se pohledem na pohoří a po pořízení několika fotek pomalu scházím zpět k nádraží, kde už čeká červená elektrická lokomotiva ze Škody Plzeň, aby mě dopravila zpět do hlavního města.