Královéhradecký kraj - 19. den - okruh 5 km: Devět křížů (pověst) - zřícenina hradu Vízmburk (východočeské Pompeje) - Potůčky a významné stromy - Devět křížů

Večer jsem vůbec nemohla usnout. Možná to bylo tou pozdní večeří, to by nebylo ostatně prvně. Možná jsem byla i nějaká rozhozená z toho mého včerejšího pádu. Začínají mne bolet všechny svaly, dokonce i ty, o kterých ani nevím.

Usnula jsem až po půlnoci, ale stejně jsem spala špatně. V autě se pohybovala teplota stále okolo 18 stupňů, což zase nebylo tak moc.

Vstáváme v 9 hodin, venku je zataženo, ale docela teplo. Nespěcháme. Plánujeme program na dnes, zítra a úterý - to musíme být v pivovarech Baron v Opočně a Ovipiszan v Ledcích. Jenže to netušíme, že celé naše plánování je zbytečné, že už za 3 hodiny bude vše úplně jinak. V tom je to naše cestování s bytem na kolečkách perfektní, nejsme prakticky ničím vázáni a program můžeme upravovat podle potřeby. Jediné, co je jisté, že dnes toto velice příjemné místo v blízkosti Bakovského pivovaru opouštíme. Už jsme tady byly dost dlouho, zase se musíme podívat někam jinam.

Dávám kávu a okolo 11. hodiny odjíždíme na parkoviště Devět křížů v Havlovicích, kudy jsme včera ráno procházeli. Při silnici byl r. 1794 postaven barokní kamenný kříž, na třech stranách podstavce je vytesáno po třech křížích, aby připomínali událost, která se tady údajně stala. Pověstí je víc, mně se líbí tato: mladý Heřman z Vízmburka se zamiloval do Anežky, dcery rychtáře z Podhradí. Jeho otec nechtěl, aby si syn vzal za ženu dívku z nižšího rodu. Nakonec matka otce přemluvila, až nakonec se svatbou souhlasil. Heřman jel tuto radostnou zprávu sdělit své dívce, když najednou v lese narazil na devět zlosynů, kteří ubohou Anežku přivázali ke stromu a chtěli jí ublížit. Přijel ještě včas, zlost mu v bitvě pomohla a Heřman všech devět chlapů zabil. Druhý den je jel pochovat a do tří dnů tady byl postaven tehdy dřevěný kříž na kamenném podstavci, na kterém bylo vytesáno devět malých křížků. Od té doby se tomuto místu říká U Devíti křížů.

My pokračujeme pěšky po červené. Procházíme lesem. Někdo si tady dal práci a vyznačil tady celou řadu významných stromů. Byly zasazeny v 19. století, kdy tato oblast patřila k náchodskému panství. Jeden z nich jsme minuli i včera na modré turistické značce. Tady míjíme Panský buk ve svahu, který byl zasazen pravděpodobně před 170 – 185 lety, podle měření r. 2014 byl 30 m vysoký s obvodem kmene 275 cm. Dalším je Panský buk na rovince, který byl zasazen přibližně ve stejné době, a r. 2014 byl 31 m vysoký s obvodem kmene 255 cm.

To už přicházíme ke zřícenině hradu Vízmburk, kterému se tady říká východočeské Pompeje. Byl postaven před r. 1279 na nepřístupném ostrohu nad řekou Úpou blízko bývalé obchodní stezky vedoucí z českého království do Kladska. Majitelé se samozřejmě střídali. Když začala posádka hradu napadat slezská města, koupila hrad slezská knížata, r. 1447 věž podkopala a zapálila. To je vlastně konec hradu, který už nikdy nebyl obnoven. Věž se rozpadla, ale její trosky zasypaly ostatní budovy. Díky silné hradbě se nerozvalily do stran, ale svým způsobem se vlastně dochovaly. Na jeho polohu upozorňoval jen pahorek se skutečně nepatrnými zbytky věže, příkopy a valy. Ale nezapomnělo se na něj. Místní lidé si o hradu vyprávěli nejednu pověst.

Snad proto začal v 70. a 80. letech archeologický výzkum, nikdo netušil co najde. Začala náročná práce, do které se zapojila i celá řada dobrovolníků. Rozvaliny se rozebíraly a pod rukama se překvapivě objevoval hrad, který se z větší části zachoval až do výše prvního patra v původní podobě. Vnitřní hrad má tvar oválu zhruba 40 x 30 m. Kulatá věž byla na severu. Byly nalezeny obytné prostory, velký sál, kaple i kuchyně, kovárna a hradní studna. Dnes tato významná středověká památka je zpřístupněna veřejnosti a žije bohatým kulturním životem.

Je tu nějak živo, zdá se, že je tu nějaká akce. Vedle domku s pokladnou a s občerstvením opékají párky a klobásy, o kus dál je další pípa a několik dalších dobrot.

Jako důchodci platíme 40,- Kč za prohlídku. K tomu dostáváme krátké povídání místo průvodce. Mají to hezky napsané, je tam psáno kudy máme v hradu jít a co kde uvidíme.

U pokladny točí speciální hradní pivo Vízmburský Tas 13. Je pojmenované po zdejším majiteli, pro hrad jim ho vaří náchodský Primátor. To samozřejmě Ota musí ochutnat. Já se tu zatím jen trochu porozhlédla a zjistila, že vedle točí Primátora 10. Hned mi ho nabízí, jenže mne zajímají krásně vypadající koláčky. Už vytahuji peníze, že si jeden koupím. Dostávám ho zdarma, až půjdu okolo, mám si prý vzít další. Moc to nechápu – zatím.

Ota mezitím dopil pivo a jdeme na hrad. I jemu tu nabízí pivo. S díky odmítá, snad při návratu. Teď chceme jít na hrad. Jdeme přesně podle plánku. Vystupujeme po novém schodišti na parkán. Vcházíme na nádvoří, kde nás vítají dřevění strážci hradu. Pak vstupujeme do sklepení – největší sklepní místnosti ze 13. století. Tady se nám představuje zakladatel hradu Tas se svými plány. Gotickým portálem vcházíme do vedlejšího sklepa. A to je už r. 1447 a zase je tu majitel z toho období Jiří z Dubé a Vízmburka, aby nás seznámil s pravděpodobným koncem hradu. Ve třetí sklepní místnosti se ocitáme v 19. století, kdy snad byly zbytky hradu ještě částečně přístupné. To se sem dostali náchodský správce a havlovický rychtář spolu s knězem. Jejich podpisy se zachovaly na sklepním portálu.

Vracíme se na nádvoří. V dalších místnostech jsou vykopávky a řada fotek z období záchrany hradu. Vidíme studnu, dostáváme se do hodovní místnosti i do černé kuchyně.

Dokonce i na věž se můžeme jít podívat, i když její dvě třetiny chybí. Ty právě zasypaly hrad a ty bylo nutno vyvézt. Na vyhlídce krom výhledů na hrad a blízké okolí vidíme i obrázek, jak to tady před r. 1972 vypadalo. Je to něco neskutečného, co se zde vykonalo.

Z nádvoří musíme nahlédnout ještě do poslední místnosti, kde je vlastně muzeum tehdejšího nářadí i mučících přístrojů.

Během prohlídky, která trvala necelou hodinu, jen žasneme. Nebylo tu vlastně skoro nic. Dnes je tu úžasný prostor. A kromě toho je to tu nádherně popsané – v průvodci, ale i v jednotlivých místnostech. Je to prostě paráda.

Vracíme se z prohlídky a najednou je vše jinak. Zvou nás na pivo. Po včerejší akci potřebují pivo v sudu dopít. Postupně jsme zjistili, že včera Robert a Andy (snad jsem je nepřejmenovala - skleróza je hrozná věc) oslavovali jejich jarní tajnou svatbu. Měli tady spoustu kamarádů. Dva sudy koupili, třetí dostali a ten dopít nezvládli. Parta to byla skvělá. Kromě novomanželů, kteří nepatřili mezi nejmladší, tu zbyly z té včerejší akce dva páry. Asi hodinu před námi dorazila pětice kamarádů z Prahy, kteří vyrazili (z Trutnova - nevím kdy přesně) a chtěli dnes dojít do České Skalice na vlak. Jenže se jim to vymklo z ruky a měli co dělat odpoledne dojít do Červeného Kostelce na vlak, aby se dostali do České Skalice a následně do Prahy. Parta to byla skvělá, veselá, nasmáli jsme víc než dost, až nám někdy oči slzely. Byla tu úžasná atmosféra. Nějak jsme si tady všichni sedli a nádherně jsme se bavili. Čas utíkal v plné zábavě. Je až neskutečné, jak se během odpoledne můžou seznámit 3 party různých lidí i různého věku a perfektně se bavit.

Jenže stejně jako Pražákům se to vymklo i nám. Naštěstí parkujeme na místě, kde včera byl karavan, tak tam můžeme dnes spát i my. Když odcházeli Pražáci, aby se vůbec do té Prahy dnes dostali, také jsme chtěli odejít, aby mohli naši noví přátelé také jít domů. Ale jinak nedali, že sud se musí dopít a jídlo dojíst. S výbornými koláčky jsem problém neměla, ale sud dopít se stejně nepodařilo.

Najednou bylo 5 hodin a venku se začalo ochlazovat. Ota dal ještě poslední pivo a loučíme se skutečně jak staří známí. Jezdí po republice, tak slíbili, že až budou v Plzni nebo někde blízko, že se ozvou a sejdeme se pro změnu v Plzni. Byla to skvělá neděle, taková, na kterou se nezapomíná.

Konečně i my odcházíme, ale nejdeme nejkratší trasou po červené, po které jsme sem přišli. Držíme se našeho plánu. Jdeme po žluté, nejdřív trochu z kopečka. Je tu moc hezký les, převážně smrkový, ale jsou zde i buky a i tady je jich několik uvedeno jako významný strom. Je tu buk lesní – děravý buk, starý 180 – 200 let, r. 2014 byl vysoký 33 m a obvod kmene měl 320 cm. Tady se dozvídáme, že ve zdejších lesích je celkem 25 buků s obvodem kmene přes 250 cm. O kus dál je Panský buk nad cestou, který je 170 – 190 let starý, 34 m vysoký s obvodem kmene 275 cm. Jako významný strom je tady uvedena i Schaumburgova vejmutovka, která je jen 90 – 100 let stará, 37 m vysoká a její obvod kmene je 220 cm. O kus dál je Panský buk nad pramenem, který tady roste 150 – 170 let, je vysoký 34 m a jeho obvod kmene je 240 cm.

Na rozcestí Potůčky přecházíme na modrou, po které se vracíme k autu. Touto cestou jsme šli včera. Opět míjíme Panský buk a hledáme Knížecí buk, který má být kdesi ve stráni, ale opět marně. Kdo ví, kde je mu konec.

Přicházíme na parkoviště. Je neděle večer, už je tam jen naše auto. Přeparkováváme ho o pár metrů vedle, kde je na spaní vhodnější místo. Za volant jsem dokonce sedla já, i když zrovna s tímhle autem si moc nerozumím. Ale Ota měl těch piv daleko víc a nic nejedl, já toho moc nevypila, snad celkem 2 piva a přestala jsem dobře o 2 hodiny dřív než Ota. K tomu jsem trošku jedla. Asi bych také nadýchala, ale z parkoviště jsem vlastně skoro nevyjela. To spíš Ota si ze mne dělal legraci, jestli to zvládnu. A pak se divil, jak se mi to povedlo.

Vařím jídlo, resp. uvařila jsem z pytlíku kulajdu, kterou jsem doplnila včera nalezenými houbami a vajíčkem. Bylo jí skutečně hodně. Pak jsme dojedli zbytek houbové omáčky. A stačilo to. Nakonec jsme měli dohromady oběd i večeří, když nepočítám ty svatební koláčky a to další, které jsem si občas zobla.

Venku se rychle ochlazuje. Přesto se dnes pořádně myji. Vodou moc šetřit nemusím. Zítra ji doplníme v Boušíně u pramene. Jinak to však bude přejezdový a poznávací den. Spát jdeme v 9 hodin, noc bude zase asi chladnější. V autě je dnes 16 stupňů.

Královéhradecký kraj - 19. den - okruh 5 km: Devět křížů (pověst) - zřícenina hradu Vízmburk (východočeské Pompeje) - Potůčky a významné stromy - Devět křížů na mapě