Královéhradecký kraj - 20. den – 2 část: Česká Skalice a její část Malá Skalice – něco z historie a 3 km dlouhý okruh po stopách Boženy Němcové, NS Babiččino údolí, výstava jiřinek; vodní nádrž Rozkoš (Východočeské moře)

Poslední dny se pohybujeme v místech, kde své stopy zanechala Božena Němcové. Dopoledne jsme byli na Barunčině vyhlídce, odkud byl vidět kraj, kde spisovatelka prožila své mládí. Teď jedeme do České Skalice. I když jsme tady na nádraží v sobotu ukončili náš perfektní celodenní výlet, na prohlídku města nebyl čas a ani už síla.

Tady je právě to místo, kde Barunka žila a kde na spisovatelku stále vzpomínají. Proto si dnes chceme projít i Malou Skalici, dnešní západní část České Skalice. V době svého vzniku se však jednalo o dvě samostatné malé obce Malá Skalice a Velká Skalice, které byly založeny ve 13. století v blízkosti obchodní stezky, která již od 11. století spojovala české země s Polskem. Obě tyto obce měly svoji tvrz. V písemných pramenech z r. 1490 se již objevuje Česká Skalice, která se o 14 let později stala městečkem, od r. 1575 městem. Z Malé Skalice se později stala její městská čtvrť. A právě tyto dvě bývalé obce jsou úzce spjaty s Boženou Němcovou. Však také tady začíná naučná stezka Babiččino údolí, prochází městem, pokračuje do Ratibořic a končí u zříceniny Rýzmburk. Měří 7,5 km a je na ní 24 informačních tabulí, kde se dočtete něco o místní fauně a flóře, ale také řadu zajímavostí ze života Bořeny Němcové i o její knížce Babička. Její kousek jsme si prošli i v sobotu. Dnes zvládneme další část – tu městskou.

Parkujeme na parkovišti Úpa, splav, kde je to zdarma. Navíc to je místo na zhruba 3 km dlouhé trase přes město, kterou jsme si připravili.

Z parkoviště jdeme vlevo – přecházíme přes řeku. Jen kousek to máme k nejstarší zdejší stavbě k Maloskalské tvrzi. Dokumenty, které by mohly doložit něco o době jejího vzniku, shořely v 16. století. V 17. století ji Švédové vypálily a tvrz zanikla.

V letech 1980 – 1988 byl proveden archeologický průzkum, při kterém byly odhaleny základy bývalých hradeb a podzemní část mohutné kulaté věže. Při rekonstrukci byla vyzděna nad povrch. V parku před tvrzí se každoročně pořádají výstavy jiřinek. Zase máme štěstí. Výstava se bude konat od čtvrtka 8. do neděle 10. září. Zahrada je otevřená a volně přístupná. Jiřinky tady samozřejmě už kvetou. Tahle kvítka se mi vždy líbila, vím, že existuje spousta barev a druhů, ale tady je to nádhera. Jsou tu nízké i vysoké, s malými i velkými květy a tolik barev. Chodím způsobně po cestičce, kochám se a fotím. Asi je to volné pokračování Slavností jiřinek, které se tady prvně konaly 13. a 14. září 1837 a jejich součástí byl i Jiřinkovský bál. Hned toho prvního bálu se zúčastnila Barbora Němcová s manželem, kteří se o dva dny dříve brali v nedalekém kostele. Hostinu tehdy měli ve Steidlerově hostinci, o kterém se za chvíli také zmíním. Bálu se zúčastnila ještě r. 1844. Pravidelným hostem byl i spisovatel Václav Kliment Klicpera a další význačné osobnosti národního života. Jednou se ho zúčastnil i Bedřich Smetana – inspiroval ho k napsání Jiřinkovy polky. Slavnosti jiřinek se konaly až do r. 1847.

Ota se šel podívat dál do zahrady, kde je asi 9 moc hezkých dřevěných soch na dětské stezce Z pohádky do pohádky, která má připomenout pohádky spisovatelky Boženy Němcové. Tato malá umělecká díla vznikla v letech 2021 a 2023 v rámci Řezbářských sympozií.

Tam jsem samozřejmě potom také zašla, ale hned se od Oty dozvěděla, zda vím, že k těm kytičkám je zákaz vstupu. Trochu jsem se lekla, ale pak se uklidnila, vždyť jsem jim neubližovala. Nejlépe to okomentoval Ota. Kdyby Tě viděli, jak jsi z nich nadšená, tak by tě v žádném případě nemohli vyhodit. Naopak, muselo by je to potěšit.

 

Když jsme si vše prohlédli, pokračujeme dál okolo bývalé tvrze. Na jejich zbytcích byla postavena r. 1824 zájezdní hospoda U Bílého lva, pozdější Steidlerův hostinec. Právě zde měla Božena Němcová svatební hostinu. S rozvojem železniční dopravy ve 2. pol. 19. století ztratila hospoda na významu. R. 1877 byla budova prodána jeptiškám řádu voršilek a byla postupně přestavěna na klášter s kaplí. R. 1919 klášter koupil továrník Zdenko Böhm, kapli zboural a budovu přestavěl do dnešní podoby. Dnes je v budově Městské muzeum. Se sbírkami začalo r. 1902. Nejdřív shromažďovalo místní památky: zbraně, archiválie, národopisné sbírky, archeologické i vlastivědné sbírky. Když r. 1919 zakoupilo od Bohdany, dcery Boženy Němcové, její pozůstalost, začalo se soustřeďovat více na její osobnost a její dílo.

Do Jiřinkovského parčíku před muzeem byla r. 1970 umístěna 230 cm vysoká bronzová socha sedmnáctileté Barunky Panklové, jak všichni víme pozdější Boženy Němcové. Stojí na 20 cm vysokém pískovcovém soklu o rozměrech 130 x 160 cm.

Na druhé straně parčíku je barokní zděná patrová fara s dvouramenným schodištěm. Na místě starší fary byla postavena r. 1731. Bydleli v ní mimo jiné i vysloužili faráři. V 1. pol. 19. století tady bydleli František Hurdálek, pěstitel jiřin a zakladatel Jiřinkových slavností, a Josef Myslimír Ludvík, kronikář Náchodska. Dnes jejich pobyt připomíná pamětní deska. R. 1948 budovu převzalo město a až do r. 1974 v ní bydleli staří osamělí nájemníci. V letech 1975 – 1992 bylo v patře muzeum Boženy Němcové, v přízemí byla zbrojnice z prusko-rakouské války r. 1866. V restituci byla budova vrácena farnímu úřadu.

Hned vedle fary je jednolodní kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož základy jsou z r. 1350. R. 1725 byla dokončena přestavba, která mu dala dnešní podobu. Barokní věž byla postavena dřív – již r. 1715. Vzácná je cínová křtitelnice z r. 1490. Varhany z r. 1738 mají původní skříň, ale jsou ve špatném stavu.

Okolo kostela byl hřbitov. V době přestavby kostela – r. 1725 byla postavena i hřbitovní zeď a umrlčí kaple. R. 1863 se sem přestalo pohřbívat. K definitivnímu zrušení došlo r. 1891. Prostor hřbitova získal parkovou úpravu. Hřbitovní zeď a umrlčí kaple se zachovala. R. 1919 sem byla z náměstí přenesena socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1744. R. 1970 sem byly převezeny sochy sv. Donáta a sv. Floriána z r. 1766 z dílny Matyáše Bernarda Brauna, které pochází z parku v Novém Dvoře u Velké Jesenice.

Myslím, že zde musím zmínit i další pro někoho možná důležitou informaci. Blízko jsou toalety. Jsou zdarma a byly čisté.

 

Z hlavní Maloskalické ulice odbočujeme vpravo do Havlíčkovy ulice, která se opět stáčí vpravo, stejně jako naše naučná stezka. Současně si projdeme kousek naučné stezky Po stopách erbu zlatého třmene, jejíž větší část jsme si také prošli v sobotu. Jdeme po nich však jen 2 bloky, pak obě naučné stezky opouštíme. Opustili jsme však také městskou část Malou Skalici a jdeme do centra města. Odbočujeme vpravo do Svobodovy ulice, abychom se dostali na druhou stranu řeky Úpy. Na domku, ještě kousek od řeky jsme si všimli cedule, kam až sahala voda při povodních r. 1897.

Za chvilku je před námi krytá dřevěná lávka. Je moc pěkná, však také je pár let po rekonstrukci. Pokračujeme ulicí Boženy Němcové vlevo, abychom se dostali na náměstí.

Vlevo máme nádhernou roubenku se šindelovou mansardovou střechou. Dnes je zde muzeum Barunčina škola a také začátek naší naučné stezky. Podle pověsti tady prý první škola stála již ve 13. století. Klášter stál prý nedaleko. První písemná zmínka o farní škole je z r. 1407, ale ta byla r. 1639 vypálena Švédy. Již r. 1643 byla postavena nová škola, z ní se zachovala její menší přední část. Až do roku 1790 se jednalo o jednotřídní školu, poté přibyla i druhá třída. V letech 1824 – 1833 sem chodila Barunka Panklová, později i její sourozenci. Z této doby se dochoval pouze bývalý učitelský byt. Třídy byly v zadní části školy, ty však zničil r. 1864 požár. Pak už tady škola nebyla obnovena. Výuka probíhala v nové budově radnice na náměstí. Opravená budova sloužila dlouhá léta k bydlení, byl tu i mlékařský krámek. Od r. 1919 je na budově bývalé školy bronzová pamětní deska Hold dětí Boženě Němcové. R. 1962 prošla rekonstrukcí. Bývalý učitelský byt byl upraven na školní třídu ze 30. - 40. let 19. století podle popisu, jak to uvedla Božena Němcová v povídce Pan učitel. Na bývalé školní zahradě postavil přízemní kamenný domek nový majitel - kožešník Josef Kolářský ze sousedního domu. Dnes tvoří součást muzea. Dnešní podoba je až z let 1972 – 1981. Byl zbourán sousední dům, areál od ulice odděluje zeď se srubem a lomenicí, branka a dřevěná vrata. V atriu, kam jsme se nedostali (v pondělí je bohužel zavřeno) jsou na zdech výjevy ze školního dne Barunky Panklové a jejích spolužáků. V interiéru je školní lavice, kde údajně Barunka sedávala. Do ní se sedl prezident Tomáš Garrigue Masaryk, když zde při své návštěvě dne 11. července 1926 podepisoval pamětní knihu města.
Na protějším domě je pamětní deska, která připomíná dobu, kdy zde bydlel otec Bedřicha Smetany.

Ještě se jdeme podívat na Husovo náměstí, centrum města, kde je celá řada dalších zajímavých objektů. Hned při vstupu na náměstí, nás zaujal znak nad vchodem do dvora současné jídelny. Je to cechovní znamení na zděné brance z r. 1711, kterou se vstupovalo do masných krámů.

Přes náměstí vede třída T. G. Masaryka, která ho rozděluje na dvě části. V jedné je parkoviště, druhá část má částečně parkovou úpravu. Uprostřed je novogotická pískovcová kašna z r. 1867. Na severním rohu je vrcholně barokní mariánský sloup se sochou Panny Marie z doby kolem r. 1718. Sloup i socha jsou z pískovce. Na západním okraji náměstí je z r. 1888 pomník z hořického pískovce s bustou B. Němcové z bílého mramoru v nadživotní velikosti. Vedle podstavce sloupu vpravo je socha sedící dívky v dobovém kroji, vlevo je sedící socha do půl těla odhalená, spodní část těla má zahalenu rouchem. Na jižní straně náměstí je památník Miroslava Tyrše, který byl odhalen ke 100. výročí jeho narození. Sokol zde byl založen r. 1868.

Dominantou této části náměstí je na západním rohu dnes novogotická dvoupatrová budova radnice s osmibokou zděnou věží, jejíž renesanční základy jsou z r. 1586. Po požáru r. 1864 byla přestavěna do dnešní podoby. Pod věží jsou hodiny, nad vchodem znak města. Jak je uvedeno na pamětní dece, dne 24. 5. 1931 tady bylo otevřeno první české literární muzeum – Muzeum Bořeny Němcové.

Na náměstí je celá řada dalších zajímavých domů

 

Tím jsme téměř ukončili prohlídku města. Jen máme v plánu se podívat k jedné zajímavé historické vile, která vyjímečně nemá nic společného s Boženou Němcovou. Z náměstí odcházíme ulicí E. Beneše, odbočujeme vlevo do ulice Na Podměstí, ale hned se stáčíme vpravo, abychom prošli do Křenkovy ulice. Vlevo je velká rohová parcela a na ní Čerychova vila. Postavil ji r. 1924 - 25 proti své továrně – tkalcovně zdejší podnikatel Ladislav Bartoň, pro svoji neteř, provdanou Čerychovou, které se ujal, když jí zemřela matka. Sám byl bezdětný. Po r. 1945 mu byl majetek postupně zestátněn, r. 1948 mu zabavena i vila Černychů. Rodina se dvěma syny pak žila ve Švýcarsku. Ve vile byla postupně krajská politická škola a zdravotní středisko. R. 1989 vilu dostali synové majitelky zpět. Ti ji r. 2001 darovali Nadaci rozvoje občanské vybavenosti, je zde založeno vzdělávací středisko Vila Čerych. Na zahradě je bazén, kašna, altán i pergola, tak jak to tu bylo dříve. Tady byl r. 2010 natočen film Odcházení Václava Havla podle jeho literární předlohy.

Vracíme se k autu. Jen se jdeme ještě podívat na jez na řece Úpě. V sobotu po deštích byla voda kalná, ale dnes už je zase krásně čistá.

Je půl třetí - je nejvyšší čas se najíst. Tady však vařit nelze. Zajíždíme k vodní nádrži Rozkoš, které zde říkají Východočeské moře. Je to 8. největší přehrada u nás. S její stavbou se začalo r. 1961, ale práce byly po roce zastaveny. Stavba pak pokračovala v letech 1964 – 1969. Leží na potoce Rozkoš a Rovenském potoce. Přivaděč z Úpy, 2,34 km dlouhý, byl dokončen až r. 1972. Sypaná hráz je vysoká 26 m, je dlouhá 420 m a vede po ní 6 m široká silnice. Jejím hlavním úkolem je protipovodňová ochrana, koriguje také průtok v Labi. Využívá se pro chov ryb, k rekreaci i k vodním sportům. V jižní části je velký jachtařský areál.

K nádrží vede ze silnice několik odboček, kde lze dobře zaparkovat. Na jednu zajíždíme. Dokud svítí sluníčko, jdeme se vykoupat. Když svítí, je docela teplo. Jak zaleze, rychle se ochlazuje.

Pro vstup do vody jsme nezvolili asi vhodné místo. Ale cestička k vodě vede. Není tu nikdo, plavky si nebereme. Jsou tu však dva problémy. Dno se svažuje pomalu, musíme jít dost daleko. To by tak moc nevadilo, nikde nikdo není. Ale na dně je cosi, co nejsme schopni identifikovat. Bláto to není, to vypadá jinak. Snad jíl, možná s pískem. Moc příjemné to není. Je to trošku mazlavé. Lehce se do toho boříme, hned se voda zakalí, ale spíš do běla. Za chvilku to klesne a voda je opět čistá. Takže to neřešíme a krásně jsme si zaplavali. Kus od břehu je voda čisťounká a senzační.

Jen já mám smůlu. Už ve vodě jsem říkala, že mi pálí palec. Až na břehu jsem zjistila, že jsem si ho naštěstí z boku docela pěkně rozřízla a slušně to krvácí. To je fajn, aspoň mi to vyplaví tu špínu. Jenže tam stejně vidím nějaké tmavé nepatrné kousky. Vyplavuji to vodou, jenže to nejde. Jehlu ani špendlík po ruce nemám. Beru si nůž a opatrně špičkou špínu vyndavám. Ota mi to musí držet rozšklebené, ale koukat na to nemůže. Ale zvládla jsem to a Ota to přežil ve zdraví. Pak jsem to 2x vydezinfikovala a když to přestalo tolik krvácet, tak jsem to zalepila. A nyní děj se vůle boží. Víc s tím dělat nemohu. K doktoru s tím přece nepůjdu. Jen jsem zvědava, jak zvládnu zítřejší program. Konečně jdu dělat oběd, samozřejmě zase hodně opožděný.

Po obědě jdeme hledat, kde budeme spát. Tady by to šlo jen v krajním případě, je to ale moc blízko u silnice a je tu docela rachot. Nakonec jsme skončili na křižovatce cest na cyklostezce, která vede z Černčic do Nového Města nad Metují, kdesi mezi Metují a mlýnským náhonem. Je to sice pro nás trochu z ruky, ale tady by mohl být klid.

Venku se ochlazuje, ale dělá to spíš studený poměrně silnější vítr. Aspoň se nám podařilo usušit osušky. Ota tady chytil i ČR2 s příjemným programem. Máme ještě 2 lahve piva z Bakovského minipivovaru, tak je nám fajn. Spát jdeme po desáté, v autě je 17 stupňů. Dnes jsme snad usnula ještě dřív než Ota.

Královéhradecký kraj - 20. den – 2 část: Česká Skalice a její část Malá Skalice – něco z historie a 3 km dlouhý okruh po stopách Boženy Němcové, NS Babiččino údolí, výstava jiřinek; vodní nádrž Rozkoš (Východočeské moře) na mapě