Krásné skály, hrady a rozhledny, které jsme opět neviděli (Kokořínsko a Českolipsko)
Občas má člověk pocit, že se stal oním biblickým Jobem, kterému je souzeno jen samé soužení. Naposledy jsem se takto cítil v polovině června, kdy jsme vyrazili s přáteli na čtyřdenní výlet do světa pískovcových skal, vstupů do říše pekelných mocností, zbytků skalních hradů i půvabných reliéfů do pískovců vytesaných. Bohužel však nastala doba vlhka, takže se naše snaha o čtyřdenní poznávání krás Kokořínska změnila na krátké nahlédnutí do lokality Českolipska.
Celou akci jsem přitom poctivě připravil, trasy vytyčil a mapky barevně vymaloval. Počasí sice neslibovali ideální (čtvrtek slušný, pátek liják, sobota zataženo až polojasno, neděle hezky), ale snažili jsme se zůstat optimisty. To, že nakonec „chcalo a chcalo“ téměř nepřetržitě, zaskočilo úplně všechny. Dokonce i další šumperské spoluobčany, s kterými jsme se v „našem“ penzionu potkali. Přijeli i s koly a v jejich středu se mj. nacházela moje někdejší spolužačka nebo manželčina bývalá kolegyně. Jejich kola pak zůstávala trvale v „parkovišti závodních strojů“.
Vyrazili jsme autem ve čtvrtek 18.6.2020 a cestou jsme viděli i slunce a modrou oblohu. To vše skončilo na pekelném hradu Houska, V té chvíli spadly první kapky i mlžná clona a z dálky bil hrom tak silně, že muselo být všem jasné, že dobré časy definitivně skončily. Z oken hradu byl vidět pověstný prd a venkovní teplota rychle klesala. Nepomohlo ani to, že jsem nabalil náhradní boty, pláštěnky a další věci, kterými občas škaredé počasí odradím (ten nahoře asi už můj trik odhalil).
Přesto zde bylo velmi příjemně. Koneckonců právě tady svého času nahráli Plastičtí lidé z vesmíru díky Sváťovi Karáskovi své první album (kdo nemá rád Plastiky, bude potěšen tím, že hrad navštívily i jiné legendy, např. Bobík, Pinďa, Myšpulín a Fifinka, tedy Čtyřlístek) a „váchalovské“ grafiky na zdi by si samy zasloužily „týdenní pobyt“ (bohužel si jich nikdo nevšímal a sám jsem v chodbách hradu zůstat nemohl). I to vyřezávané Dantovo peklo rozhodně stálo za vidění. Není to sice žádná levná záležitost … to už ale platí asi všude a pod 130 Kč v tomto regionu stojí snad už jen pivo s polévkou … a i to ne všude. Houska byla za těch 130 Kč, k tomu dalších 60 za seznámení s Peklem.
Housku však můžeme každému bez uzardění doporučit. Tajuplná „brána do pekel“ bývá někdy označována za stavbu se zcela neznámou historií a unikátní dispozicí. Není to ale tak docela pravda. Raně gotický hrad zřejmě založil v polovině 13. století král Přemysl Otakar II. Poté prošel hrad řadou stavebních úprav (hlavně tou renesanční) i rukou vlastníků (od pánů z Dubé, Smiřických a Valdštejnů, přes princeznu Hohenlohe a ředitele Škodovky až po německou armádu a československý stát). Za komunistů byl hrad poškozen nejvíce, dnes je ale – naštěstí – opět v soukromém majetku. Veřejnosti byl zpřístupněn poprvé v roce 1999 a min. hradní kapli nad průrvou do pekla by měl vidět každý. Navíc se může fotit všude a všechno. Potěší i – druhotně umístěný – nevelký smírčí kříž těsně pod hradem.
Po návštěvě hradu začalo pomalu pršet a padající vody jsme se již nezbavili. Takže pěší akce se již ve čtvrtek nekonala a nám nezbylo nic jiného, než se ubytovat, zasednout do restaurace penzionu a tam bohatě pojíst i popít. Páteční počasí mělo být dosti otřesné, a tak jsme přemýšleli, na kterém hradě či zámku pobudeme v dopoledních a raně odpoledních hodinách. A pevně jsme věřili, že odpoledne konečně vyrazíme i do přírody. Navíc předpověď na sobotu stále zůstávala v příznivé podobě.
Nakonec ale bylo vše úplně jinak. V pátek 19.6.2020 ráno jsme vyrazili do Mělníka, protože kolega potřeboval navštívit bankomat (neb karty ještě pořád všude neberou). Poté jsme se vydali ke zdejšímu kostelu sv. Petra a Pavla … a měli opět smůlu, protože je zde otevřeno jen o víkendech. A tak jsme se vrátili na náměstí, kde jsem všem ukázal bydliště básníka Štěpánka, nasedli do auta a zcela změnili program dne.
Vydali jsme se totiž na Českolipsko s tím, že navštívíme Panskou skálu. Pyšnou princeznou proslavené čedičové varhany v Kamenickém Šenově jsou jistě krásnou přírodní památkou, ale za stále sílícího deště i větru to člověk prostě naplno nedocení. Fotoaparát jsem mohl rovnou schovat (protože mi po objektivu tekla voda) a musel se spolehnout jen na mobil (jehož foťák rozhodně nepatří k nejlepším). Bylo mi docela smutno.
V nedalekém „íčku“ mi poradili několik dalších atrakcí. Část jsem mohl rovnou vynechat, protože jejich návštěva je tradičně spojována s panoramatickými výhledy do širokého okolí, a svou pozornost soustředil na Zlatý vrch nad Českou Kamenicí. Na jeho vrcholu se totiž nachází další PP, která je o několik levelů výše než skalka předchozí. Po pěti týdnech jsem se tak vrátil do Lužických hor, tentokrát ovšem za diametrálně odlišných podmínek. Přesto, že zdejší „píšťaly“ kamenných varhan dosahují výšky až 30 m, musel jsem v té mlze a dešti do čedičové masy málem vrazit, abych si jí mohl všimnout. Bylo tak hnusně, že ostatní raději ani nevystoupili z auta a nechali mě absolvovat sólovýstup i setkání s jakýmsi skalním kopytníkem. Můj smutek dosáhl k vrcholu, protože za alespoň trošku přijatelného počasí by pohled na tento skalní útvar musel být něčím úžasným a nezapomenutelným.
Poté jsme se domluvili, že skalní hrad Sloup nenavštívíme (i já souhlasil) a raději zůstaneme pod střechou. Během další cesty jsme viděli několik staveb, přírodních krás i muzeí, kde bych se zastavil velmi rád, ale neprohlasoval jsem si je (např. lehce dostupný skalní hrad v Jestřebí mě mrzel natolik, že mi byla umožněna alespoň krátká fotopauza). Hladovějící většina rozhodla o zastávce v České Lípě. Pizza byla dobrá (šokovalo mě ovšem, že snad nejlevnější jídlo světa – tedy smažený kuřecí řízek – zde bylo nabízeno za 164 Kč, a to bez přílohy), takže se nálada všech „účastníků zájezdu“ výrazně zlepšila. Pro počasí to, bohužel, neplatilo ani v nejmenším …
A tak jsme se vydali k zámku Zákupy. Někdejší tvrz i pozdější renesanční zámeček se postupně změnily v letní sídlo císaře Ferdinanda I. Dnes se jedná o státní zámek se vstupným 140 Kč. Rozhodně se nám zde líbilo (a druhá šumperská skupina si návštěvu také velmi pochvalovala), protože vybavení pokojů je docela nadstandardní (ani nevadí, že je to „jen“ polovina 19. století). Fotit se nesmí (alespoň tam, kde by člověk fotil nejraději) a největšími lákadly je asi krásná kaple sv. Františka z Assisi nebo historický výtah z 19. století, který poháněl rumpál.
Ani zde nám pár věcí nevyšlo. Mrzela zejména rekonstrukce teras se sochařskou a reliéfní výzdobou v barokní zahradě toskánského typu nebo fakt, že v prosinci roku 2019 po téměř 27 letech umřel sympatický medvěd, který byl symbolem zámku i miláčkem všech jeho návštěvníků. Nová šelma ještě pořízena nebyla, prý kvůli rekonstrukci zámku. Ten byl částečně pod lešením a celkově zkrápěný vodou. Za nesmyslné blábolení našich meteorologů o 500-letém suchu bychom v té chvíli asi dokázali i vraždit. Co ale můžeme chtít po lidech, kteří se živí zoufalou snahou náhodně tipnout počasí alespoň pro nejbližších 30 minut …
Do anglického parku jsme ani nezašli, pořídili pár fotek monumentálního morového sloupu (podle počtu soch je prý u nás na 2. místě) a vydali se k našemu přechodnému bydlišti v Chudolazech.Tady jsme si dali pivo a vrhli se na sledování snad všech serverů zabývajících se předpovědí počasí. Oproti původním předpokladům bylo zřejmé, že sobota bude snad ještě horší než pátek a Jirka, který od počátku tvrdil, že počasí vyjde na jedničku (v horším případě spadne někam ke trojce), zcela rezignoval. Když pak v sobotu ráno navrhl, abychom nechali peníze za pobyt propadnout a vyrazili rovnou k domovu, bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. A přesvědčil nás překvapivě docela snadno.
Domluvili jsme si ještě návštěvu Pokliček a Kalvárie, ale stále sílící déšť nám naznačil, že to nebyl nejlepší nápad. Rozloučili jsme se s personálem i spoluobyvateli penzionu a vyrazili smutně na předčasnou cestu k domovu. Mé nesmělé návrhy na to, abychom navštívili ještě alespoň některý skalní hrad, kterých je zde habaděj, nebo nějakou romantickou hradní zříceninu, se s pochopením nesetkaly. A tak jsme nakonec udělali zastávku až na východočeském renesančním zámečku v Doudlebech nad Orlicí.
Půvabné sídlo Bubnů z Litic charakterizují ornamentální kobercová sgrafita, raně barokní malby a štuky, přízemní arkády na nádvoří nebo krásná kachlová kamna z roku 1690. Vstupné opět za 140 Kč a i tady to byly dobře investované peníze. Jako závěrečná poznávací tečka velmi příjemná záležitost. Jen počasí pořád připomínalo spíše pobyt pod vodopádem než jen sambu mezi kapkami deště. Úplným závěrem pak byl už jen oběd a „medvědí“ pivo v Jablonném nad Orlicí. Mohla to být krásná čtyřdenní dovolená …
Co dodat na závěr? Je to těžké, protože jsme pobývali v jednom z nejkrásnějších koutů naší republiky a z jeho půvabů jsme neviděli vlastně vůbec nic. Opět jsem neviděl fresky v interiéru kostela v Libiši (tentokrát nebyl průvodce zdravotně indisponován, ale vracel se z chalupy až v době, kdy my už byli na cestě domů), kostel v Mělníku (otevírat jen o víkendu mi přijde docela nepochopitelné) a všechny ty pískovcové, skalní hrady a skalky s reliéfy Václava Levého v okolí Kokořína i Liběchova. Neklaply krásné čedičové varhany na Zlatém vrchu ani Panská skála. V Zákupech jim umřel přátelský medvěd a na všech památkách v soukromém vlastnictví prodávají turistické vizitky za 15 místo 12 Kč (to mi ovšem vadilo ze všeho nejméně). A jinak voda, voda, voda …
Vrcholným a v podsatě jediným pozitivem celé akce tak byl – kromě navštívených památek a setkání s přáteli - francouzský buldoček Rózinka.
Já osobně teď jen musím doufat, že se mnou ještě občas někdo na nějakou dovolenou pojede. Přece jenom jsem už s tou z nebe padající vláhou spojován poměrně často a pevně. Možná bych se uplatnil i jako varianta zavlažovacích zařízení, navíc mnozí mí přátelé, kolegové i známí si už upravují kalendář svých dovolených podle mých plánů. Prostě jedou jindy a za slunečného počasí …
A ještě závěrečná technická informace: Všechny exteriérové fotografie ve fotodokumentaci k článku jsou v počítači co nejvíce odmlženy a oddeštěny. V původním stavu skutečně nebylo vidět téměř nic.