Křížem krážem Spojenými státy část první

Fotografie (1)  • Foto: msch30

USA 2001

7. 7.

Z Live Oaku na Floridě jsme po nezbytných rozlučkách vyrazili v 10:00 ráno a najeli jsme na mezistátní dálnici č.10.

Přejeli jsme Floridu, Aalabamu, Mississippi až do Lousiany. Těsně před posledními turistickými informacemi nám začal vařit náš Oldsmobil z roku 1997 a ke všemu ještě jevila Lucie známky nevolnosti.

Po pár zastávkách (vřících) jsme šťastně dorazili do New Orleans (město bylo založeno Francouzi r.1718). Při pokusu o ubytování v prvním lepším hotelu se Lucie pozvracela na parkoviště, a tak jsme kvapně odjeli. Po chvíli nám, ale přálo štěstí. Narazili jsme na vcelku dobrý a levný hotel u centra. Po ubytování si Lucie zdřímla a já jsem zatím opravil našeho Oldu. Po probuzení už bylo vše v pořádku a vyrážíme do Francouzské čtvrti. Začali jsme procházkou po břehu Mississippi (největší řeka sv. Ameriky, dlouhá 6212 km) a potom jsme se už vydali do nočních ulic. Po chvilce bloudění jsme konečně našli nejznámější Bourbon st., kde to opravdu vřelo. To je snad první místo ve státech, kde se pořádně hraje, tančí a paří. Zapadli jsme do první hospody a luštíme jídelníček. Lucie si objednává na svůj lehce podrážděný žaludek místní polévku zelené barvy a neidentifikovatelné chuti. Já ochutnávám aligátoří steaky. Zvláštní chuť, ale žádný zázrak. K tomu všemu nám samozřejmě hraje černošská jazzová kapela, a že to opravdu umí rozbalit. Chvíli posloucháme a měníme lokál. Přesouváme se do baru, kde hraje klasická jižanská kapela s doprovodem na „valchy“. Dokonce, kdo chtěl, mohl si zahrát s nimi. Popíjíme pivo a vychutnáváme atmosféru „jihu“. Po půlnoci se odebíráme lehce v náladě do hotelu.

Město je plné černochů podivného vzezření, ale šťastně se dostáváme na náš pokoj a jdeme spát.

Ujeli jsme 456 mil a posouváme hodinky o 1hod. dozadu.

18. 7.

Ačkoliv jsme šli spát pozdě, vstáváme v 7:00 a jedeme se ještě jednou projít po břehu Mississippi. Je to opravdu obrovská řeka. Po procházce nasedáme do Oldy a vyrážíme směr Texas. Ještě v Lousiane nám napraskl čelní sklo kamínek, který odlétl od kola jednoho z trucků. V Texasu jsme pro změnu stavěni policii za rychlou jízdu.(Jeli jsme o 30 mil rychleji, než je povoleno, ale naštěstí nás nestihli změřit) Dokonce kvůli nám přejeli nezpevněný pruh dálnice z protisměru. Už jsme mysleli na nejhorší. Vystoupil hromotluk v černých brýlích, odjistil si řemínek na pouzdru pistole a přistoupil k mé straně auta. Vzpomněl jsem si na americké filmy a držel jsem ruce na volantu jak přilepený. Policista otevřel dveře a nechal mě vystoupit. Šli jsme dozadu k policejnímu autu, kde mě legitimovali a prověřili přes centrálu. Pak začal výslech ve smyslu.

„Víte, že jste jel rychle?“

„Já jsem nejel rychle“

Policista přešel k Lucii a položil jí stejnou otázku (což jsem se dozvěděl až později) Lucie odpověděla, že neví, protože studovala mapu. Pak, přešel zpátky ke mně.

„Ona říkala, že jste jel rychle“.

„Ale já jsem nejel rychle“.

Opět přešel k Lucii a řekl jí, že jsem se přiznal. Lucie opět odpověděla, že studovala mapu, tudíž neví. Vrátil se zpět.

„Takže jste nejel rychle“

„Ne“.

„Dobře, držte „70“ a jeďte“.

Naskočil jsem do auta a od té doby jsem už nikdy rychlost nepřekročil. Ovšem za pár mil jsme byli potrestáni. Znovu jsme vyvřeli. Zachránil nás až zaměstnanec telefonní společnosti, který nám poskytl vodu do chladiče.

Pokračujeme, směr na Dallas. Všude v okolí se kolébají ropná čerpadla a mezi nimi se pasou stáda krav, dokonce jsme viděli i velbloudy. Z Dallasu vidíme jen vzdálené mrakodrapy jinak se ploužíme v zácpě přes různé nadjezdy, podjezdy a otočky. Pro přenocování si vytyčujeme městečko Vermont. Ubytováváme se ve Western motelu s bazénem (39$). Večer jsme ještě společně s třemi Mexikány otestovali teplotu vody. Byla jako „kafe“.

Ujeli jsme 725 mil.

19. 7.

Z motelu odjíždíme v 8 ráno. Zastavujeme se ještě v supermarketu, kde kupujeme přípravek na ucpání prasklého chladiče. Texasem je projíždíme. Kromě pár polorozpadlých městeček je všude kolem jen nekonečná prérie. V Novém Mexiku konečně začínají kopečky sice pusté, ale aspoň je to trochu změna. Až po příjezdu do Colorada se krajina náhle změnila a ocitáme se v pohoří Rocky Mountains . V návštěvnickém centru jsme si vzali nějaké brožurky a mapy. Jedeme dál do Colorada Sprigs kde sjíždíme z dálnice a pokračujeme směrem do hor. Cestou jsme se také zastavili v městečku Manitou Sprinks plném krámků s indiánskými suvenýry a hospůdkami.

Odpoledne začínáme hledat kemp, ale je složitější, než jsme si mysleli. Po návštěvě pár táborů pro školáky jsme ho nakonec našli. Jmenoval se Lost Burro a noc stála 15$. Stavíme stan (platit chtějí až ráno) a vaříme večeři z vlastních zásob. Když už si myslíme, že nás nemůže nic překvapit narazíme u recepce na medvěda hrabajícího se v odpadcích. Naštěstí se nás lekl víc než mi jeho a zmizel. V tom nám padl pohled na nástěnku, kde jsme si přečetli první varování s „medvědími instrukcemi“.“Co dělat, když narazíte na medvěda“

Tento plakát se stal po celé cestě napříč USA nedílnou součástí každého kempu. Ale i po tomto šoku zažíváme překvapivě klidnou noc.

Ujeli jsme 548 mil.

20. 7.

Ráno jsme po snídani ometli medvědí tlapy z našeho auta a po zjištění, že máme kemp zadarmo (i v 10:00 na recepci nikdo nebyl, ačkoli provozní hodiny byli od 7:30, a nás přece jen trošku tlačil čas) odjíždíme směr NP Rocky Moutain.

Asi po hodině jízdy asfaltová silnice náhle končí a ocitáme se na neudržované „roletě“ pro terénní vozidla. Museli jsme tak chtě, nechtě vyzkoušet kvality našeho Oldy. Dělal, co mohl, ale evidentně se mu nechtělo. Odměnou však byla projížďka krásným kaňonem s divokou řekou. Jak asfaltka zmizela, tak se taky objevila.

V městečku Ewergreen (opravdu je celé zelené) jsme vyměnili olej v motoru a nechali vyvolat dosud nafocené negativy. Dále pak pokračujeme do East Parku. Procházíme pár obchůdků. V jednom z nich si kupuji filtr na svůj foťák, ale co nás úplně vyvedlo z míry, bylo stádo jelenů pasoucích se na kruhovém objezdu nejrušnější křižovatky města. Zřejmě taková mimoparková „brigádička“ pro pobavení turistů.

V pět hodin projíždíme bránou parku, kde také kupujeme permanentku pro všechny NP v celých státech (50$). Platí vždy pro jedno auto a jeho posádku.

Na první vyhlídce asi 3200 m.n.m se nám Olda poněkud zadýchal a museli jsme 15 minut čekat, něž opět popadl dech, ale nebyli jsme jediní. Dále pokračujeme přes krásné vyhlídky a sedla ve výšce i 3600 m.n.m.. Kromě krásné přírody míjíme i stáda pasoucích se jelenů vapiti (Cervus elaphus canadiensis). Opravdu se bylo na co dívat.

Tvrdý závěr dne nastal v okamžiku, kdy jsme hledali volné místo v kempu. Při prvním pokusu nás 10 minut po postavení stanu vyhodila starší dáma. Argument byl bohužel jasný. Měla místo už předplaceno. Až pozdě v noci stavíme stan v soukromém kempu (20$), ale i tam se nás snažili vyhostit. Nedali jsme se.

Po krátké konverzaci se sousedkou, mino jiné Ruskou z Moskvy, současně žijící v Denveru, vaříme večeři a uleháme k spánku.

Ujeli jsme 240 mil.

21. 7.

Ráno rychle balíme a vyjíždíme do nejvyššího sedla okružní silnice, odkud jsme si vyšlápli na blízký vrchol ve výšce 3659 m.n.m.. Hodně fotíme, je tu krásný výhled na okolní kopce.

Cestou zpět k tábořišti debatujeme o odpoledním výšlapu. Zastavujeme na rozvodí Atlantiku a Pacifiku. Necháváme tu Oldu a podnikáme malou procházku kolem dvou jezer. U jednoho z nich obědváme a rozhodneme se pro 12 km dlouhou túru k městu „duchů“ Lulu City. Trasa vede kolem řeky Colorádo (délka toku 1450 km), ale jde teď spíše o říčku, než veletok.

Cestou pořizujeme neuvěřitelné záběry fauny, včetně samice losa evropského (Alces alces) s mládětem. Ještě, že jsme měli “dlouhé sklo“. Jde přece jen o obrovské zvíře.

Lulu City je bývalé zlatokopecké městečko. Které stejně rychle vzniklo, jako zaniklo podle množství výskytu drahocenného kovu. Našli jsme tu pár opuštěných a pobořených srubů a hospodářských stavení. Chvilku jsme zkoušeli rýžovat zlato, ale „zlatá horečka“ nás nedostala.

O půl čtvrté opouštíme park a pokračujeme směrem k Masa Verde v Utahu. Zastavujeme jen v městě Grand Lake. Máme problém zaparkovat, ale nakonec našeho obra přece jen upíchneme. Jak je již z názvu patrné nachází se město u velkého jezera, ale je zde na nás příliš mnoho turistů a hluku z motorů vodních i silničních skútrů. Projdeme se jen po nábřeží a jedeme dál. Škoda, je tu moc krásně.

V osm hodin táboříme v kempu Garfield u městečka Monarch (9$). Vaříme skvělý lunchmeat na grilu, dopisujeme deník a jdeme spát.

Ujeli jsme 239 mil.

22. 7.

Při snídani jsem se pokoušel zapálit les a okolí mým novým benzínovým vařičem, ale po přečtení návodu už vše funguje jak má.

Kemp opouštíme v 8:00 a pokračujeme podle plánu. Projíždíme krajinou, kde se střídají
prérie, jezera a vše je v dálce lemováno štíty hor. Místy stoupáme až do výšky okolo 3000 m.n.m. a jsou tu četná zimní horská střediska.

V poledne se stavujeme v Montrose ve Wall-Martu na kafe a doplňujeme potraviny. Kousek za městem jsme navštívili malé indiánské muzeum Utahů, které nás mile překvapilo fotografiemi Indiánů a sbírkou korálky vyšívaných kožených oděvů. Dokonce jsme se také seznámili s „¨Medvědím“ tancem, který jsme si mohli pomocí tradičních hudebních nástrojů i vyzkoušet.

Okolo páté se už ubytováváme v NP Mesa Verde (20$). Rychle stavíme stan a s mapkou odjíždíme do skal s vyhlídkami na 800 let stará puebla přilepená na okrajích hlubokých kaňonů. Na náhorní plošině na kaňonem jsou odkryté vykopávky tzv. kiv, kruhových stavení s komínovým ohništěm z doby 550-750 let našeho letopočtu.

Krajina v okolí je vyprahlá, místy i vyhořelá. Rostou tu jen nízké keře a stromy, ale i přesto pozorujeme na sklonku dne překrásný západ slunce, který skrz pahýly ohořelých stromů vypadá dosti bizardně.

Večer trávíme u stanu. Na ohni vaříme večeři. Je celkem chladno a dřeva málo, tak jsme za chvilku zalezlí ve spacácích a usínáme.

Ujeli jsme 405 mil.

23. 7.

Po překvapivě chladné noci se vracíme zpět do skal. V informačním centru kupujeme vstupenky do puebla Long Hause a čas do prohlídky trávíme objížděním vykopávek starých obydlí a vyhlídek do kaňonů na puebla.

Na začátku exkurze nás, ale čekal šok. Byli jsme donuceni nasednout do vláčku, který nás spolu s ostatními turisty zavezl na kraj kaňonu. Sestup vedl ranger a nebyl nijak náročný, jinak by tam samozřejmě Amíci nešli. Ovšem stálo to za přemáhání. Měli jsme dostatek času vše si pořádně prohlédnout, prozkoumat a nafotit. Součástí byl i výklad v angličtině.

Stavby byly, asi pro svou nedostupnost, slušně zachovalé. První zprávy jsou z 19. století a už tehdy byly delší dobu opuštěné. Staří Utahové tvrdili, že jejich dědové říkali, že tam někde v horách žili lidé. Proč je opustili, je zatím hádankou, ale vědci určují za jeden z důvodů nedostatek vody.

Cestou nahoru obdivujeme keře juky (Yucca), kterou hojně využívali Indiáni, jak k jídlu a výrobě alkoholu tak i pro přípravu rohoží. Pak už nás vláček dovezl zpět k autu. V návštěvnickém centru jsme si prohlédli expozici z historie „Lidí z puebel“, jak je Američani nazývají. Před odjezdem z parku stačíme ještě sestoupit do jednoho z kaňonů.

Park opouštíme v pět hodin. V městečku Cortéz doplňujeme benzín, led a zaháníme hlad u Mc Donalda.

Další cesta vede přes rezervaci Utahů. Mimochodem. Indiánská rezervace se pozná podle toho, že je tam jen písek a kamení, ale žít se tam nedá. Pokračujeme přes Utah do Arizony, kde najíždíme na „monumentální„ silnici č. 163. a už se před námi rýsují překrásné červené skály jako v reklamách na jedny nejmenované cigarety. Začíná se chýlit večer a je na čase najít kemp. Vybrali jsme si Gooseneck, který je uprostřed monumentů. Ovšem, nějak se nám to nezdá. Cedule nás posílají kamsi do pustiny. Najednou dojíždíme na plácek, kde silnice končí. Všude dokola je meandrující řekou vyhlouben obrovský kaňon. „Vítejte na konci světa“ v kempu Gooseneck (0$). Jsme tady úplně sami jen s hejnem krkavců. Zatím nejsilnější zážitek z cesty.

Ujeli jsme 176 mil.

24. 7.

V noci jsme se moc nevyspali. Budily nás poryvy větru, které nám lomcovaly se stanem.

Při balení k nám přišli dva kluci z Čech. Byli v USA na konferenci a prodloužili si pobyt o týdenní cestu.

Poznali nás jednoduše. V táborové knize si přečetli, že zde přespali Češi, no a nikdo jiný tady přece nebyl.

Chvilku jsme pokecali a dostali jsme cenné rady pro výstup na Mt. Whitney, vč. popisu trasy.

Začíná pršet, a tak nám nezbyde nic jiného než nasednout do aut a pokračovat dále přes Monument Valley.

Kousek od Tuba City zastavujeme u stánku, kde si Lucie u Indiánky kupuje sypaný obrázek s indiánskými motivy a stříbrné náušnice s flétnistou. Já vyhlížím svoje vytoužené chrastítko, ale marně. Další zastávka je u Marble Canyonu s tmavě zelenou vodou. Konečně se i vyčasilo. Ale to už se blížíme k největšímu lákadlu z celé Arizony, Grand Canyonu. Těsně před parkem vjíždíme do prvního kempu, ale je všude plno. K tomu všemu nám zase chcíplo auto a nejde nastartovat. Nechávám Oldu odpočinout a vydávám se obhlídnout okolí. Lucie zůstává v autě a dopisuje deník. V tom se z ničeho nic auto rozjede a naráží do mladé břízky. PRVNÍ BOURAČKA!

Naštěstí nedošlo k žádným škodám jak na autě, tak na stromu. S pomocí jednoho turisty Oldu nastartujeme a jedeme zkusit štěstí do parku. Zastavujeme na parkovišti a jdeme se projít k vyhlídkám. Pohled předčil naše očekávání. Ne nadarmo se mu říká Grand Canyon (je hluboký až 1800m).

Na stanici Rangerů vyřizujeme formality pro zítřejší sestup na dno k řece Colorado, a protože jsou všechny kempy plné, nabíráme vodu a led a jedeme se utábořit do lesa mimo území národního parku.

Ujeli jsme 296 mil a posouváme čas o hodinu zpět.

25. 7.

Celou noc pršelo. Vstáváme v 6:00, protože o hodinu později už chceme vyrazit dolů. Čeká nás 14,2 mil (22,8 km) dlouhá cesta do kempu u řeky Colorado (20$) ze severní strany.

Na stanici nás varovali před teplotami, až 40 stupňů C. Zatím máme štěstí, je pod mrakem, ale netrvá to dlouho a štěstěna se odklonila. V jednom místě, při kochání se krajinou zakopávám a po hlavě padám ze srázu. Naštěstí jsem se batohem zachytil o keř, ale odnesl jsem to vykloubeným ramenem. Ještě ve svislé poloze si rameno nahazuji a Lucie mne statečně vytahuje zpět na pěšinu. Zranění se nezdá byt nijak vážné a tak pokračujeme dál podle plánu. V půli cesty se strhává průtrž mračen, kterou přečkáváme pod převisem a nucenou přestávku využíváme k obědu. Po hodině a půl opět pokračujeme v sestupu dolů. Krajina je divoká a působí nepřístupně. Půda je kamenitá a i po dešti vyprahlá. Z rostlin míjíme jen opuncie (Opuntia), agáve (Agave) a nízké křoviny. Problém je i s vodou. Na celé trase je jen jeden zdroj a spotřeba je opravdu velká. Tak i na dvoudenní túru máme celkem těžké batohy.

Do kempu přicházíme okolo třetí a máme za sebou osmi hodinový pochod. Počasí se umoudřilo a opět máme nad hlavou modrou oblohu.

Stavíme stan a vaříme večeři. Lucie si slastně máchá nohy v jednom z přítoků Coloráda. A potom ji už konečně spatříme. Řeku, která vyhloubila jeden z největších kaňonů světa. Chvilku posedáváme na břehu a samozřejmě fotíme.

Protože je i večer teplota je jak v poledne. Spíme jen na spacácích, ale i přesto nemůžeme dlouho usnout. Na konec však vítězí únava nad vedrem a přichází spánek.

Ujeli jsme 15 mil a ušli 14,2 mil.

26. 7.

Už v pět hodin jsme na nohou, balíme, nabíráme vodu a v šest jsme na cestě. Lucie je celá dřevěná a bolí ji snad všechny svaly. Tvrdím, že to rozchodí, ale moc mi nevěří. Máme před sebou stejnou cestu jako včera jen s tím rozdílem, že je celou dobu do kopce. A ještě k tomu pěkně připaluje. U našeho převisu, který je nedaleko tábora Cottonwood (tam táboří ti chytřejší, co to jdou tři nebo čtyři dny) obědváme a trošku si zdřímnem.

Stoupání je nekonečné. Je strašné vedro, každou chvíli se vydýcháváme a proti včerejšku i hodně pijeme. Závěrečné dvě míle jsou dost i pro mě. Snažím se pít Iontové nápoje, ale není mi po nich moc dobře od žaludku.

Prudké stoupání dělá svoje. I s teleskopickými holemi je to pořádná makačka.

Konečně jsme u auta. Vrhám se do naší cestovní ledničky a hltám konzervovaný ovocný kompot. Lucie mi jde v patách. Máme za sebou dvanáctihodinový výstup a jsme totálně promočení potem a zničení. Překonali jsme převýšení 1780 metrů!!!

Představa stavění stanu a bez sprchy zalézt do spacáků nás děsí, proto vyrážíme ve směru naší další cesty do nejbližšího motelu. Zastavujeme u Ship Dock motelu ve Fredonoii (32$) a vychutnáváme komfort civilizace.

Hned po sprše usínáme.

Ujeli jsme 73 mil a ušli 14,2 mil.

27. 7.

Po probuzení si připadáme, jako by v pokoji vybuchla bomba. Hromady propocených svršků a vybavení se válí snad všude. Údržba výstroje a výzbroje nám zabere skoro celé dopoledne. Z motelu si ještě sedm mil „odskočíme“ do Utahu se najíst a vyprat svršky, a už už uháníme po dálnici směr Las Vegas v Nevadě.

Již kolem třetí odpoledne se ubytováváme v hotelu Ogden Hause (22$). Nejprve projíždíme Las Vegas bulvár autem. V centru je značný provoz a bez klimatizace bychom to asi nepřežili. Míjíme malé svatební kaple (v jedné dokonce můžete mít svatbu i s Elvisem) a už se před námi vynořují luxusní hotely a kasina. Chvilku nasáváme atmosféru Paříže pod Eifelovkou, o sto metrů dál jsou z nás hrdí Benátčané. Kousek za hotelem Excaliber ve tvaru hradu u velké pyramidy otáčím Oldu a jedeme zpět do hotelu, kde vybalujeme věci a chystáme se na „noční život“.

Teprve noční Las Vegas má to pravé kouzlo. Všechno svítí a bliká, hraje hudba, všude je plno popíjejících lidí a oproti jiným americkým městům dokonce chodí i pěšky.

Nejprve se zastavujme u hotelu Treasure Island, před kterým proti sobě bojují dvě staré plachetnice v životní velikosti. Jsou slyšet výstřely děl, z lodí se valí oblaky kouře, námořníci padají z ráhnoví do vody. Piráti nakonec přece jen vítězí a obchodní loď se potápí i s kapitánem. Dále pokračujeme přes hrající fontánu, ostrov se soptící sopkou, řecké paláce až celý uchození večeříme v Surf bufetu. Zaplatí se paušální poplatek (6-8$) a můžete sníst a vypít co hrdlo ráčí.

Pro dnešek toho hluku a lidí úplně stačilo. Cestou zpět ještě zdarma mailujeme domů z místní knihovny a jdeme si lehnout.

Ujeli jsme 230 mil.

28. 7.

Válíme se až do jedné hodiny. Konečně jsme se pořádně vyspali a odpočinuli si, i když Lucie má stále problémy i s obyčejnou chůzí.

Do ulic Las Vegas vyrážíme okolo čtvrté. Nejprve objíždíme celý Las Vegas bulvár autem a fotíme. Nakonec parkujeme kousek od centra a pokračujeme pěšky. K večeři se zastavujeme u „Pirátů“ na bufet. Byl skvělý, dokonce jsme si dali i čerstvé jahody.

Couráme po kasinech a Lucie zjišťuje podrobnosti o představení Lord of the dance v casinu New York. Bohužel začalo před hodinou a je vyprodáno. Škoda. Jedeme dál po jezdícím chodníku do Excalibru a vyměňujeme 20$ za žetony. Usedáme k ruletě, tváříme se drsně. Hra začíná. Po chvilce jsme 10$ v plusu, ale záhy se karta otáčí a naše dvacka je v ….

Přesouváme se do Luxoru ve tvaru pyramidy. Chvilku sledujeme hru u rulety a utěšujeme se, že oproti tomu co právě prohrává jeden z hráčů je naše dvacka drobák.

Občas kolem nás projde Faraon s chotí. Atmosféra starého Egypta je tu navozena opravdu mistrně.

Okolo půlnoci se pomalu odebíráme k autu a jedeme spát do hotelu.

Ujeli jsme 10 mil.

29. 7.

Dopoledne balíme a jedeme po dálnici do Utahu. Ještě v Nevadě se zastavujeme na jídlo a vybíráme nějaké peníze. Na hranicích opět měníme čas, tentokrát o hodinu dopředu. Je v tom už docela chaos. Na cestě pouští se fotíme u známého Joshua Tree, podle kterého je pojmenované i jedno album U2 z r. 1987. K zastavení nás donutí i jeden obchod s indiánským zbožím, který nás zaujal dobovou architekturou, včetně budovy salonu a věznice. Já si konečně kupuji svoje vytoužené chrastítko.

Odtud je to už jen kousek do NP Zion. Bránu parku projíždíme okolo čtvrté hodiny a stan stavíme v South camground (14$).

První seznámení se s parkem provedeme prostřednictvím našeho Oldy. Vybíráme si severní trasu s dlouhým tunelem. Okolní skály mají převážně růžovou barvu a jako by byly polity krémovou polevou. Střídá se vanilka s čokoládou. Po cestě zpět zjišťujeme ve vesnici u vjezdu do parku otevírací dobu knihovny pro zítřejší mailování. V návštěvnickém centru plánujeme trasu na zítřek a mimo jiné se z pohlednic dozvídáme, jak vypadala Kalamity Jane. Také zajímavá informace.

V kempu dopisujeme deník a vaříme večeři, na kterou dostala chuť i jelení rodinka a nechtěli si nechat vymluvit, že by jim to opravdu nechutnalo. Večer trávíme rozhovorem s osmičlennou skupinou z Čech, která se utábořila přes cestu a jdeme spát.

Najeli jsme 194 mil.

30. 7.

U informačního centra nasedáme na shuttel (místí Doprava zdarma) a necháme se zavést k výchozímu bodu Observation Poit Trailu, Weeping Rock. Začínáme prudkým stoupáním stěnou, kde nás míjí tři Češi ze včerejška. Nasazují prudké tempo a mizí v dáli. Později je ovšem doháníme, protože se zakecali s dalšími našimi krajankami, Evou a Alenou, které půl roku pracovaly v restauraci ve státě New York a domů odlétají dva dny po nás.

Připojujeme se k nim a cesta dlouhá pět hodin ubíhá rychleji. Společně se proplétáme úzkými soutěskami a kaňony růžové barvy. Je slyšet jen cvakání fotoaparátů. Po necelých dvou a půl hodinách jsme se konečně vyšplhali na vyhlídku Observation Point ve výšce 1983 m.n.m. Je odtud krásný výhled do okolí. Chvilku posedíme a po vzájemné ochutnávce našich zásob začínáme sestup dolů. Cestou celkem úspěšně lákám holky do Nepálu.

Ve čtyři odpoledne ještě stíháme internet a z pošty posíláme pozdravy z Las Vegas. Ve vedlejším obchůdku neodoláme hlasu našich mlsných jazíčků. Lucie si kupuje brambůrky a já skoro litrový Budvaiser. Vypil jsem ho ještě před večeří a trošku mě to rozkecalo. Odnesly to čtyři Švýcarky z vedlejšího stanu. Spát jdeme až pozdě v noci.

Ujeli jsme 6 mil a ušli 8 mil.

31. 7.

Dnes máme v plánu tůru řekou Nord Virgin River sevřenou v soutěsce. Jsme jen v sandálech a do studené vody se nám moc nechce, ale přece jen se přemáháme a statečně vyrážíme do chladivých vod. Voda je krásně průzračná, ledově studená a občas sahá až po stehna. Stěny kolem jsou skoro kolmé a soutěska se neustále zužuje. Po dvou hodinách jsme se probrodili k soutoku s menší říčkou z pravé strany. Tekla soutěskou ještě užší a s ještě kolmějšími a vyššími stěnami. Zvědavost nám nedala a vykročili jsme do neznáma. Nebyli jsme sami, připojili se k nám i tři americké mamky a jedna rodinka. Vše probíhalo hladce, až k prvnímu vodopádu. Nejprve se pokusila o výstup jedna mamka. Neúspěšně. Následoval tatík a značně navlhčen zdolává překážku levou cestou. Největší šou začíná v okamžiku, kdy se odvážná mamka za asistence taťky pokouší o druhý pokus. Nemohl jsem se na to dívat a začal jsem asistovat. Výsledek celé akce byl ten, že mamka se taky lehce navlhčila, já si pořádně prohmatal americký „zadeček“ a ostatní se uváleli smíchy. Nakonec jsem vylezl vodopád i já a s pomocí tatíka jme vytáhli ostatní účastníky „expedice“. A můžeme pokračovat dál. Za první zatáčkou přicházíme ještě k většímu vodopádu. Amíci to vzdávají hned. My chvilku zvažujeme pro a proti, ale nakonec také obracíme a vracíme se stejnou cestou zpět. U „veselého“ vodopádu si jen Lucie lehce namáčí prdelku. Při zpáteční cestě občas do soutěsky zasvitlo i sluníčko a ani voda se už nezdála tak studená. Vše probíhá hladce. Ke konci je ale, v řece přece jen už hodně lidí. Ještě, že jsme si přivstali.

V kempu sušíme věci a odjíždíme směr NP Bryce Canoyn. Zastavujeme však jen u vyhlídek na žlutorudá skalní města a věže. Jedeme dále k NP Capital Rief, kde chceme přespat. Cestou se zastavujeme na sendvič v restauraci u benzínky. Za soumraku vjíždíme do parku. Zde jsou zase skály temně rudé a v zapadajícím slunci vypadají velmi působivě.

Nacházíme kemp, (10$) malý a bez sprch. Jsme rozhodnuti neplatit. Stavíme stan a jdeme spát.

Ujeli jsme 232 mil a ušli 6 mil.

1. 8.

Balíme rychle stan a prcháme z kempu před ranní kontrolou. Nabíráme směr NP Arches. Cesta vede vyprahlou pustinou, kde řidič nemusí hodiny pohnout volantem. V deset hodin snídáme na odpočívadle u dálnice čínskou polívku a o hodinu později projíždíme branami parku. Prohlížíme si návštěvnické centrum a vyrážíme na okružní jízdu. Všude se tyčí bizardní červené skály fantastických tvarů. Zastavujeme u skupiny skal s obrovskými okny. Venku je strašné vedro a vítr nám fouká do očí červený písek, ale i přes to se jdeme projít do skal. Chvíli prolézáme různými okny a průlezy. Je odtud vidět hodně horolezců. I když se jim divím, že se jim chce v tom žáru ještě plahočit ve stěně. Nasedáme opět do auta a zapínáme klimatizaci. Zbytek parku jen projíždíme autem a fotografujeme. Nakonec podnikáme ještě malý výstup k nejfotografovanějšímu monumentu Delicate Arch. Fotíme s „dlouhým sklem“ a rychle zpátky do auta. Při odjezdu z parku se rozhodneme odbočit z trasy do města Moab, kde obědváme a posíláme pár pohledů. Náš další cíl je Salt Lake City. Hlavního města státu Utah, které bude dějištěm zimní olympiády pro rok 2001. Zdrží nás jen zastávka v supermarketu, kde doplňujeme zásoby potravin.

Salt Lake City projíždíme za soumraku. Spát chceme v kempu v Ogdenu, ale ráno se sem ještě vrátíme. Kousek před Ogdenem poslechneme ukazatel a vjíždíme do obrovského kempu. Kancelář je už zavřená, a tak projíždíme otevřenou bránou dovnitř. Na volném místě stavíme stan. Následuje lehká večeře, hygiena a jdeme spát.

Ujeli jsme 344 mil.

2. 8.

Po snídani balíme stan a odjíždíme zpět do Salt Lake City. V půli cesty jsme si uvědomili, že jsme neplatili kemp. Co se dá dělat, osud. Vracet se už nebudeme. Chvilku bloudíme městem a konečně nacházíme volné místo na zaparkování. Nejprve se jdeme podívat do zahrad chrámu na Tempel Squer. Vstupujeme i dovnitř. Vše je nové, moderní a chrám samotný je postaven jako pseudogotická stavba.

Salt Lake City patří Mormonům. Náboženské sektě založené v první polovině 19. století tolerující i mnohoženství. Liší se od ostatních svým oděvem i chováním. Funguje u nich velká soudržnost a tím si získali i značné bohatství. Svědčí o tom krásné a čisté hlavní město vybudované, dá se říci v pustině u slaného jezera obklopeného horami.

Po návštěvě chrámu couráme městem a sledujeme čilý ruch při přípravách na olympiádu. Míjíme četné pomníky prvním Mormonským pionýrům. Občas nakoukneme i do některého z obchodů. Návštěvu S.L.City zakončujeme posezením v jednom klubu, kde zaháníme žízeň. Na to, že jsou dvě hodiny, je tu docela živo. Ještě posíláme nějaké pohledy, a už uháníme směr NP Grand Teton. Cestou stačíme zahlédnout i velké slané jezero a už šplháme do hor.

U krásného jezera Bear Lake překračujeme hranice státu Wioming. A za městem Etna, a to už jsme projeli Paris a Geneve, zabočujeme na prašnou cestu do kempu u řeky Salt River (zdarma). Stavíme stan, večeříme a jdeme spát.

Ujeli jsme 259 mil.

3. 8.

Je trošku chladné ráno a je lehce zataženo. Nabíráme směr Jackson Hole. Pěkné horské městečko. Po příjezdu zastavujeme na parkovišti nedaleko centra a procházíme se nespočetným množstvím obchodů se sportovním vybavením. Samozřejmě neodolám a kupuji Gore-texovou bundu za příznivou cenu. Lucie mně následuje a má bundu na prkno Burton za cenu dá se říci směšnou. Akorát včas. Strhává se déšť a nevypadá to jako přeháňka. V pět hodin odjíždíme do NP Grant Teton. Bereme stopaře, a po chvilce už se před námi rýsují štíty hor. Na to jsem čekal celou cestu. Do parku vjíždíme jižní branou a sháníme se po volném místě v kempu. V prvním je plno, ale rezervujeme si místo na zítra. Štěstí máme až na třetí pokus (12$). Stavíme stan a jedeme navštívit velké informační centrum s pěkným indiánským muzeem. Plánujeme také zítřejší seznamovací procházku a turu na dva dny s přenocováním v horách. Nocleh si musíme potvrdit na stanici správy parku. Je sice zdarma, ale registrace je povinná. K večeři vaříme moučné placky s česnekem a zapíjíme „skvělým“ pivem.

Ujeli jsme 146 mil.

4. 8.

Probouzíme se do chladného rána, sušíme stan a snídáme dokonce i kakao. U mapy ještě jednou probíráme dnešní program. Nejprve podnikáme asi dvou kilometrovou procházku na vyhlídku a potom přejíždíme k Jenny Lake. Chceme zkontrolovat naše místo, které jsme si včera zamluvili. Bohužel zjišťujeme, že je obsazené. S horkou hlavou vtrhneme do stanice rangerů a stěžujeme si. Rangerka někam zavolá a pošle nás zpět do kempu. Mezitím jsme se rozhodli, že budeme chtít vrátit peníze a vyřídíme si povolení přespat v horách na trase našeho zítřejšího treku. Peníze zpět dostat nemůžeme a je nám nabídnuto náhradní ubytování asi 20 mil odtud. Samozřejmě nesouhlasíme a požadujeme vrácení peněz. Přijíždí další ranger a něco nám strašně složitě vysvětluje. Nerozumíme tomu ani hlavu ani patu. Dále přijíždí ostraha parku. Po chvilce vysvětlování si bere první rangerku stranou a o něčem diskutují. Výsledkem je návrh, přespat na místě určeném cyklistům ve stejném kempu, ale musíme si nechat auto na parkovišti vzdáleném asi pět minut pěšky. Souhlasíme a jdeme stavět stan.

Odpoledne se jdeme projít k jezeru. Je vněm krásně čistá voda, ale na koupání je přece jen moc studená. Dají se tu půjčit i lodičky ale museli bychom dlouho čekat, než na nás přijde řada, a taky už máme trošku hlad. Vracíme se zpět ke stanu a vaříme. Po jídle se ještě jednou procházíme po břehu jezera. Má tady být údajně lezecká stěna. Nic jsme nenašli a k tomu jsem dostal strašnou chuť na pivo. Vracíme se pomalu do kempu, ale krámek je už zavřený. Lucie navrhuje zajet do vedlejšího tábora, kde je otevřeno do desíti, s tím že bude řídit. Samozřejmě souhlasím. Za patnáct minut si už pochutnávám na místním pivečku. I Lucie je odměněna. Popíjí si svou vysněnou ledovou kávu. Kolem jedenácté přejíždíme zpět ke stanu a jdeme spát.

Ujeli jsme 45 mil a ušli 5 mil.

Pokračování v dalším článku...