Krušné hory - Abertamy/Hřebečná: prohlídková štola Kryštof dolu Mauritius; okruh 3 km: Schneppova pinka - propadlina dolu Červená jáma

V noci jsme měli veselo. Děti šly spát do podkroví, kde se jim moc líbí. Nahoru vedou poměrně příkré mlynářské schody - to jsou schody, kdy je střídavě půlka schodu zúžená. Celý večer běhaly sem tam, dolů raději pozadu. Po včerejším výletu na rozhlednu i krásně usnuly, že jsme si říkali, jak dobře se vyspíme i my.
Když šla v noci Karolínka čůrat, šla potichoučku, ale popředu a na předposledním schodu jí to uklouzlo a dopadla na zadeček. Nic se jí nestalo a šla spát. Vzápětí si vzpomněla, že má žízeň. Pád si zopakovala. To už rodiče nevydrželi, tatínek šel spát nahoru a Kája k mamince. Jenže místo aby usnula, tak pořád žvanila. A když konečně usnula, tak já byla tak vzhůru, že jsem myslela, ze už neusnu nikdy.

Nakonec jsem usnula, ale děti už byly zase v 6 vzhůru. No, co se dá dělat. Snad ten dnešek přežiji. Venku je zataženo, poprchává. Zatím nám to nevadí. Do dolu Mauricius, kam jsme si včera na 9,30 hodin rezervovali místa, neprší. Je zpřístupněna štola Kryštof, jedna z nejstarších štol největšího a nejslavnějšího cínového dolu Mauricius v Krušnohoří. Zde se těžil cín s přestávkami od r. 1545 až do r. 1944. V samotné štole se cín těžil přes 200 let. Dochovala se v původním stavu. Od r. 2014 slouží jako názorná učebnice ražby důlních děl a dobývacích metod, které se používali v době od 16. do 18. století.

Času máme dost, já jdu ještě nakoupit nějaké pečivo a něco sladkého ke kávě, kterou si však vezmu s sebou do thermohrnečku. Už včera jsem zjistila, že na radnici je nějaký krámek - to bylo zavřeno. Dnes se tam jdu podívat. Jsou to potraviny, hokynářství, cukrárna a kavárna - vše v jednom. Prostor je veliký a já žasnu, co vše tam mají a jak je paní sympatická. Jen pivo Rudohor z pivovaru v Ostrově nad Ohří má doprodané a bude až v pátek. Trochu mne to mrzí, to je dobré a u nás se nesežene, ale zase nám to tolik nevadí.

V půl deváté odjíždíme do Hřebečné, části města Abertamy. Parkoviště je kousek od vstupu do štoly, jen ještě musíme pěšky kousek do pro mne hodně prudkého kopečka. Nejsem rozdýchaná, jdu pomaloučku. Máme tam být nejdéle v 9.15 hodin. Čas mám. Vychází to perfektně. Dokonce jsem se ještě stačila zajít podívat ke kamennému portálu štoly Kryštof, který byl vybudová r. 2008.

V obslužném domku u pokladny se naši domlouvají, co s Karolínou. Do podzemí tady mohou děti až od 6 let, jí je 5 let. Jenže jde tam brácha, tak tam chce taky jít. Slíbila, že bude hodná, my víme, že to ujde. Tak snad si to taky užije a nebude se bát. Já mezitím vypila kávu a snědla moučník.

Dostáváme holínky, děti mají vlastní. Každý dostáváme pláštěnku a helmu se svítilnou a vyrážíme. Prohlídka trvá přibližně hodinu a může se jí zúčastnit až 12 osob. My máme štěstí, že jdeme sami a tak Karolína nebude nikoho cizího rušit. Průvodce se zdá sympaťák, tak to taky určitě přežije.

Přímo od pokladny sestupujeme po kovových schodech cca 13 výškových metrů do štoly. Schodiště je vestavěno do hlavní těžní jámy. Původně byla hluboká 84 m. Při průzkumu za 2. světové války byla jáma prohloubena až do hloubky 145 m. Je ji vidět přes podlážku na konci schodiště, pod kterou je ještě natažena síť. Mimo jiné se dozvídáme, že je zde zimoviště netopýrů, největší na západě Čech. Zimuje tu především netopýr velký a netopýr černý. Proto nemůže být štola otevřena celoročně.

Trasa je dlouhá 200 m. Jen její začátek má dřevěnou podlážku, dál se chodí po původním terénu, který je částečně zatopený. Chodbička místy skutečně nízká vlastně kopíruje dobývanou žílu. Na 11 místech se budeme postupně dozvídat informace z  historie těžby. Procházíme štolou, vidíme i navazující dobývky. Cestou vidíme figuríny horníků v dobovém oblečení. Na zdi jsou vidět úseky ražené ručně pomocí želízka a mlátku. Tento způsob byl sice přesný, ale zdlouhavý. Za jednu směnu se horník posunul o 2 - 3 cm. Proto se dokonce již od středověku razilo metodou sázení ohně, kdy se zapálila fůra dříví, v důsledku žáru hornina popraskala a snadněji se špičkami nebo za pomoci sochorů rozdělila. R. 1743 byl poprvé použit střelný prach. Samozřejmě na konci 19. a ve 20. století již pomáhaly stroje - vrtné soustavy, pneumatické a elektrické důlní nářadí.

Téměř hned na začátku je stále ještě vidět ve skále vytesaný nápis INRI, což je zkratka latinských slov Ježíš Nazaretský, král židovský. Dříve zde byly vidět i křížky. Cestou do štoly se zde horníci zastavili a pomodlili se, aby se jim nic nestalo a ve zdraví se zase vrátili, při zpáteční cestě tady pak děkovali za to, že se nestalo žádné neštěstí. Však také se tomuto místu říká modlitebna.

Procházíme štolou, teď už ve vodě ke světlíku - místu, které spojuje štolu s povrchem. Hlavním jeho účelem je přívod čerstvého vzduchu. Dříve se do dolu chodilo s kahanem s otevřeným ohněm, který také potřeboval vzduch. V této štole byly minimálně dva světlíky, byly vyzděny z kamenů do čtverce. Tento světlík měl hloubku cca 7 m, druhý světlík měl hloubku již kolem 20 m.

V průběhu prohlídky se dozvídáme o tom, jak tu bylo využíváno vodní hospodářství. Vodu sem bylo nutno přivádět, ale také ji odvádět. To se buď čerpala na povrch nebo se nechala samovolně odtéct. V jedné boční šachtici je vidět unikátní odvodňovací stružka, která bránila tomu, aby se voda stahovala hlouběji do dolu.

Průvodce nám ukazuje také letopočet 1778, který je na jednom místě vysekán do skály. Je to jeden ze vzácných dokladů o stáří hornických prací.

Jako světlo se od 20. století používají svítilny na baterii, které nahradily od 19. století používané kahany. I před tím bylo však nutno si ve štole posvítit. Od doby kamenné téměř až do raného novověku se používaly louče nebo hliněné nádobky, ve kterých byl lůj nebo olej. Změna proti dřívějšku byla v tom, že hliněné nádobky byly nahrazeny železnými nebo mosaznými.

Prohlídková trasa končí obrovskou dobývací komorou, která je 65 m dlouhá, 4 - 9 m široká a 15 - 25 m vysoká (to je o metr víc, než měří rozhledna na Klínovci). Dříve byla delší, vzadu je vidět zřícená část. V severní části dolu byly takové komory ještě větší.

Prohlídka je zajímavá, pan průvodce to hezky povídá. Starší Tomáš má věcné dotazy, Kája občas kňourá, už je jí to dlouhé, ale zvládla to. Nakonec i ona byla spokojená. Když jsme se jí večer ptali, zda se jí to líbilo, tvrdila, že ano. Když se jí tatínek zeptal, zda by se šla podívat ještě i do jiného dolu, tak se hluboce zamyslela, a naprosto vážně řekla, teď ne, možná až mi bude šest nebo sedm. Tomu jsme se museli zasmát.

Vycházíme ven, neprší. Původně jsme po prohlídce chtěli jít na oběd, ale ještě je brzy. Děti se jdou do auta přezout, Tomáš potřebuje i suché ponožky, protože si zvládl nabrat do holinek vodu horem. Pak se jdeme trošku projít. Když jsme byli v podzemí, jdeme se podívat ještě na důlní propadliny, které jsou vidět na povrchu.

Okolo dolu Mauritius jdeme po červené. Přicházíme k lavičce a jen kousek od ní je propadlina Schneeppova pinka, pojmenovaná po Schneppově hostinci, který stával nedaleko. Je to jeden z největších pozůstatků dolování cínu. Již od poloviny 16. století se tu těžil cín soustavou mělkých šachtic přímo od povrchu, později docházelo k hlubinné těžbě ve štolách. V těchto místech byly podzemní komory až 10 metrů široké a 200 m dlouhé. V důsledku tíhy nadloží nebo vyrubání ochranných pilířů mezi komorami docházelo ke katastrofálním propadům. O kus dál jsou další menší propadliny. Vše je oplocené a vstupovat k nim blíž je životu nebezpečné. Vzhledem k uvolňování dalších kamenů jsou propadliny nyní širší a mělčí než byly v minulosti.

Tady odbočujeme vlevo po neznačené cestě. Míjíme zajímavý přístřešek Uhlákovo, u kterého je i Uhlákovo lavička. Původně zde stojící přístřešek zničil uragán 29. 7. 2005. Ještě téhož roku zde byla udělána replika, kterou stavitel při kolaudaci 3. 12. 2005 věnoval Bohoušovi Uhlákovi za chrabrost. Ten zde oslavil své 50. narozeniny. Když slavil 60. narozeniny dostal tu zde stojící lavičku. Je tu krásná krajina i pěkné, i když zamlžené výhledy. Kdyby svítilo sluníčko, byla by to nádhera.

Původně jsme chtěli dojít až k občerstvení U Červené jámy, abychom dětem ukázali zajímavou dřevěnou chaloupku. Tvrdili jsme jim, že to je chaloupka čarodějnická. Jenže jsme měli co dělat s Karolínkou dojít k propadlině dolu Červená jáma, kterou chtěl vidět hlavně Tomáš. Těžba skončila již v 18. století. Propadlina je dlouhá 230 m a hluboká okolo 20 metrů.

Dál už nejdeme, i když to není daleko. Děti už mají hlad a dávat jim k obědu opečenou klobásu nebo naložený hermelín, to se nám nechce. Raději se najíme někde pořádně a v teple. Navíc máme další problém. Tomášovi Jana dala jen plátěné botasky, cesta vede mokrou trávou, takže je má pěkné promáčené. A to má v penzionu pořádné zimní kožené boty. Vracíme se kratší trasou po červené do Hřebečné. Standa jde zkratkou po travnaté pěšince k autu a na rozcestí se scházíme.

V autě Tomáš dostává na ledové nožky poslední suché ponožky, já mu je cestou mnu, aby se mu trochu prohřály. Jedeme do Abertam do bistra na oběd. Vaří tady z masa z vlastního chovu, kromě teplé kuchyně za rozumné ceny je zde možnost nakoupit i domácí sýry a uzeniny.

Tomáš dostává Karolíny holinky. To je jediná suchá bota, kterou máme. Trochu ho prý tlačí, ale nechá se to vydržet. Stejně se v jídelně zul a nohy jsem mu zabalila ještě do čepice. Výběr jídel není veliký, ale naštěstí se nechalo vybrat jídlo pro naši mlsnou Karolínu a bezlepkového Toma. Někdy je s tím docela problém. Kupujeme samozřejmě i nějaký sýr a výbornou tlačenku.
Pak už však musíme domů Tomovi pro požádné boty a pak ještě na výlet do skal. Snad pršet ještě nebude.

Krušné hory - Abertamy/Hřebečná: prohlídková štola Kryštof dolu Mauritius; okruh 3 km: Schneppova pinka - propadlina dolu Červená jáma na mapě