Laoské pralesy a tajemství klášterů Luang Prabangu

Laos a komáářii  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Většina lidí by asi řekla, že jejich dovolená začíná až po přistání. Já ale musím nesouhlasit – moje laoské dobrodružství začalo už ve chvíli, kdy letadlo opustilo startovací dráhu v Praze. Až do Thajska šlo všechno hladce. Z Bangkoku nám po dvaceti minutách letu kapitán oznámil něco, co znělo asi jako: „Dámy a pánové, přistupujeme k menším turbulencím.“ Menší? Letadlo se houpalo jako loď v bouři, kufry z nadhlavních přihrádek padaly dolů.

Při každém zhoupnutí jsem svíral sedadlo a modlil se ke všem bohům, o kterých jsem slyšel, že by mohli pomoct. Vedle mě seděl postarší Laosan, který se jen spokojeně usmíval, jako by to celé byla normální část cesty. „To je tu běžné,“ řekl mi lámanou angličtinou, zatímco já se pokoušel vypočítat, kolik minut života mi ještě zbývá.

Když jsme nakonec přistáli na letišti v Luang Prabangu, poprvé v životě jsem měl chuť políbit pevnou zem. Netušil jsem, že tenhle první zážitek bude jen ochutnávkou všech zkoušek, které na mě v Laosu čekaly. A věřte mi, že pokud si myslíte, že turbulence jsou děsivé, počkejte, až se pokusíte přežít jízdu v laoském tuk-tuku nebo šlápnete do rýžového pole vedle vodního buvola s pohledem sériového vraha.

Když jsem přistál na malém letišti v Luang Prabangu, první, co mě zarazilo, byl dusivý závan vlhkého vzduchu, který voněl po hnijících listech a exotickém koření. Přišlo mi to jako příjemné uvítání – až do chvíle, kdy jsem zjistil, že si místní komáři zřejmě objednali „all you can eat“ menu z mé krve.

Tuk-tuk smrti

Můj první den začal nevinně – plánoval jsem se vydat k legendárnímu vodopádu Kuang Si. Domluvil jsem si odvoz s tuk-tukářem, který vypadal, že má víc za sebou než jeho dopravní prostředek. Ten stroj skřípal tak hlasitě, že jsem se bál, jestli se dřív nerozpadne, než se dostaneme na místo. Při jízdě mě několikrát napadlo, že by bylo snazší umřít na malárii, než pokračovat v této dřevěné rakvi na kolečkách. V tu chvíli jsem si s hořkým úsměvem uvědomil, že investice do kvalitního cestovního pojištění byla ten nejlepší nápad mého života.

Rýžové pole jako aréna

Jednoho dne jsem se rozhodl zajít do místní vesnice, kde mi domorodci nabídli možnost „pomoci“ při výsadbě rýže. Nadšeně jsem souhlasil – do chvíle, než jsem se ocitl po kolena v bahně a vedle mě si to štrádoval vodní buvol. Měl jsem pocit, že mě to zvíře sleduje s určitým plánem – plánem, ve kterém figurovalo moje zmizení v rýžovém poli.

Klášterní záhady

Když jsem dorazil do kláštera v Luang Prabangu, místní mniši mě pozvali na obřad. Byl to krásný, klidný rituál... než začali bubnovat a zpívat. Zjistil jsem, že ten klidný rituál je ve skutečnosti modlitba za zemřelé. Seděl jsem tam, a protože jsem byl jediný cizinec, měl jsem pocit, že ty písně míří přímo na mě. Uvažoval jsem, jestli mě považují za turisty, kteří to už nezvládli.

Hledání jeskynních buddhových pokladů

Jedním z míst, která jsem chtěl navštívit, byly jeskyně Pak Ou, plné stovek sošek Buddhy. Loďka, která mě tam vezla, byla víc děravá než moje boty. Každý kilometr na řece Mekong mi připadal jako loučení s tímto světem. Ale dostal jsem se tam – a sochy opravdu stály za to. Jen kdyby na mě každou chvíli nespadl kus skály, připadal jsem si jako Indiana Jones na dovolené.

Nečekané osvícení

Blížil se konec mé cesty, a tak jsem se rozhodl dát šanci místní meditaci. Seděl jsem v lotosové pozici asi deset minut, než mi nohy úplně ztuhly. Mnich vedle mě se zřejmě bavil pohledem na mé utrpení, protože na mě pokývl s výrazem „ano, teď to začíná být zajímavé“. Pokud je osvícení pocit, kdy vám celé tělo ochromí bolest, byl jsem osvícen dokonale.

Návrat z džungle

Poslední den jsem věnoval procházce pralesem. Cesta byla úchvatná – dokud jsem nespatřil hadí kůži. Nikde nebylo vidět jejího majitele, ale stačilo mi vědomí, že někde poblíž může číhat. Když jsem pak v dálce uslyšel šustění, rozhodl jsem se, že moje láska k přírodě je sice veliká, ale láska k životu je ještě větší.

Cesta zpět

Když jsem se vracel na letiště, tuk-tukář mi při loučení nabídl opětovné svezení, až se „příště vrátím“. Poděkoval jsem s úsměvem, ale v duchu jsem si slíbil, že příště si na takovou cestu pořídím letenku rovnou do ráje – nebo alespoň dobré pojištění. Laos mě okouzlil, ale taky mě připravil o iluze, že cestování je vždy pohádka. Co ale mohu jednomyslně konstatovat je, že Laos je jednou z nejlevnější destinací, kde jsem měl tu čest být - 2 týdenní pobyt včetně každodenního stravování v restauracích mě nevyšel více, než 10 tisíc (což je u nás minimum, se kterým se dá vyžít). Přesto na těch 14 dní nezapomenu. Ani na rýžové pole. Ani na buvola. A už vůbec ne na ty komáry.