Lázně v Arménii

První lázeňské místo - Při toulkách po Arménii jsme navštívili město Hrazdan (Razdan). Podle mapy a informací se jedná o větší město s 41 tisíci obyvateli v nadmořské výšce 1.735 metrů. Při pohledu od hlavní silnice nám to však připadá jako větší vesnice. Nechystáme se však ani na jeho návštěvu, nýbrž chceme najít autobusovou zastávku a pokračovat do vyhlídnutého cíle. Okolo nás jede prázdná maršrutka a zastavuje. Domlouváme si cíl cesty a cenu. První zastávka je na „autobusovém nádraží“ na okraji města, které spočívá v zaparkovaných minibusech na prašné křižovatce. Zde řidič zastavuje a jeho kolega se jde ptát, kudy se dostaneme tam, kam chceme. Místa, která bychom chtěli navštívit, jsou dvě. Nejprve máme v úmyslu vidět kostel Bjni a poté lázeňské městečko Arzakan, o kterém Franta tvrdí, že jsou to takové „Mariánské Lázně“. Velitel autobusu sice tvrdí, že ví kam jet, ale my brzy poznáváme, že mu to evidentně není jasné. Ve vesnici Alapars nabírá řidič kamaráda, údajného znalce okolí. Pomocí jeho rad se dostáváme do Arzakanu. My však stále trváme na první zastávce, kterou je kostel. Přistupuje proto místní stařík a radí řidiči cestu. Před koncem městečka stařík vysedá a ukazuje řidiči směr do kopce po úzké asfaltové silnici. Autobus se rozjíždí, ale v půli kopce „mu dochází dech“ a proto couvá na začátek. Řidič se ale nevzdává a na druhý pokus dojíždí asi o jeden metr dále. Při třetím pokusu mu velitel vozu drží řadicí páku na jedničce, která mu vypadávala a dostavuje se úspěch. Vyjíždíme o pár metrů výš, kde se nachází odbočovací cesta. Řidič sem zacouval, aby se mohl rozjet a pokračovat v šíleném vyjíždění do dalšího kopce. Autobus dostává pořádně zabrat a to je nám líto a proto nabízíme, aby zastavili, a my šli dále pěšky. To je však asi pod jejich úroveň a proto řidič pokračuje v postupném zdolávání cesty, která posléze mění svůj charakter z asfaltové na písčitou, hliněnou i kamenitou. Po chvíli vidíme v dáli na návrší kostel, a proto po domluvě pokračujeme „po svých“. Řidič však tvrdí, že potřebuje peníze na pohonné hmoty, ale že přijede a odveze nás ještě k lázním. Původní sazba se „kupodivu“ zvýšila, a tak smlouváme a nakonec se domlouváme. Batohy si bereme s sebou, co kdyby „zabloudil“.

Po deseti minutách chůze do kopce stojíme u částečně rozbořeného kostela nebo kláštera, který se jmenuje Neghuts Monastery. Tudíž jsme jinde, než jsme původně chtěli, ale rozhodně je to zajímavé místo nadané zvláštním tvarem a uspořádáním, které vzbuzuje pocit posvátna. Prohlížíme stavbu zevnitř i zvenku a fotografujeme. Poté scházíme pod kopec, kde na nás čeká autobus, který, ač se to zdá nemožné, popojel ještě kousek nám naproti. Chudák vozidlo, během těch pár set metrů dostalo tak zabrat, že je zralé na generální opravu. V pravé poledne přijíždíme k lázním. Přesně, jak říkal Franta, jsou to skoro „Mariánské Lázně“. Autobus zastavil u jednoho přízemního domku, který neměl žádné označení a byl zavřený. Na jeho boku sice vyvěral teplý železitý pramen, který posléze ztékal do potoka, ale to bylo vše. Naše představy o koupelích se rozplynuly. Tak alespoň zkoušíme vodu a omýváme si nohy.

Druhé lázeňské setkání - Z maršrutky vysedáme v místě, na mapě označeném, Nor Geghi. Na křižovatce navštěvujeme obchod a kupujeme tekutiny na večer. Následuje asi kilometr pěšky a nacházíme se u „Sanatoria Arzni“, kde jsme se rozhodli vzhledem k zatažené obloze ubytovat. Kdyby byl po rozpadu Sovětského svazu tento objekt dokončen, jednalo by se o veliký luxusní hotelovo-lázeňský komplex. Dnes se však nacházíme v nedostavěném betonovém skeletu, chátrajícím zde přes patnáct let. Patrně se jedná o další důkaz toho, jak do Arménie z Ruska tekly peníze, svědectví dávno zašlé slávy a ruského megalomanství. Idylka tedy nic moc, ale nebude na nás pršet. Nejprve schováváme batohy a poté se jdeme porozhlédnout po okolí. Podle mapy i průvodce se jedná o lázeňské místo. V „Mariánských Lázních“ už jsme byli, do „Karlových Varů“ se chystáme, a tak jsme si to zde pracovně pojmenovali „ Františkovy Lázně“.

Ještě je brzo na spánek, jdeme tedy na procházku. Nedaleko odsud je sanatorium, které je podle přijíždějících automobilů asi otevřené. Vypadá nově i opraveně. Má totiž dvě části, jednu asi původní a jednu novou. Ptáme se ze zvědavosti na ceny. Dozvídáme se následující: 15.000 AMD ve starší, 20.000 AMD v nové budově za pokoj pro tři osoby. Nic pro nás, my už máme „rezervaci“ v jiném sanatoriu. Několik metrů níže vyvěrá minerální pramen, což nemůžeme nechat bez povšimnutí. Je studený a chuťově ho lze řadit až hodně daleko za slivovici. Ale ochutnat jsme museli. Po tomto degustačním zážitku sestupujeme dolů k řece, kde se nachází asi hlavní původní lázeňská budova. Kdysi, když byla v provozu a byla udržovaná, tak to zde vypadalo hezky, opravdové lázně, promenáda, altánky, záhonky a vše, co k tomu patří. Dnes ale vítr mlátí s dveřmi a okny, které ještě zbyly, fasáda opadává rychleji než listí ze stromů.

V 19 hodin přicházíme zpět do našeho nocležiště. Déšť asi bude pokračovat celou noc, a proto vybíráme místo, kde bychom zůstali pokud možno celou noc v suchu. Při našem výběru bereme v potaz i stáří a kvalitu betonového díla, jelikož si říkáme, že je lepší být trochu mokrý než před deštěm pod tunovým betonovým, náhodně spadlým dílcem ukrytý. Ustláno je brzo, následuje tudíž večeře. Restaurant ještě neotevřeli, tak se musíme spokojit s domácími zásobami a tekutinami arménskými i moravskými. Tma je brzo. Povídáme, plánujeme a posléze usínáme.

Druhý den ráno již neprší. V půl deváté odcházíme z našeho ubytovacího sanatoria. Zprvu jdeme po známé cestě, až za budovou lázní začínáme objevovat nepoznané. Nápisy na cedulích informují o tom, že u řeky jsou místa, kde se grilují čerstvé rybky. Samozřejmě večer, nikoliv nyní ráno. Město Arzni máme na levé straně, napravo opouštíme krásný, skalnatý kaňon řeky Hrazdan. Objevujeme velký lázeňský altán, kde by také to spaní nemuselo být špatné. Při následném stoupání vidíme napravo stáčírnu minerální vody a lázeňskou léčebnu. Oboje však již několik let není v provozu. Sečteno a podtrženo, kdyby se ten slavný Sovětský svaz nerozpadl tak brzo, tak to mohly být opravdu arménské „Františkovy Lázně“. Život v údolí se však dost podstatně změnil, když zavřeli nebo nedostavěli lázně a lázeňské komplexy.

Na třetí pokus konečně vidíme lázně – Z autobusového násraží v Jerevanu odjíždíme přesně v 15 hodin. Chvilku předtím začalo silně pršet, bouřit a padat kroupy. Nyní si říkáme, že to souvisí se silným větrem, který jsme zažili ve městě a který byl velmi nepříjemný, jelikož vířil prach, kterého je v Jerevanu všude dost. Rozjezd minibusu byl klasický neboli odpovídající místním podmínkám. Po pár metrech řidič zastavuje a nabírá dva lidi, na konci nádraží zastavuje znovu, tentokrát u automobilu. Něco dohaduje a posléze mu člověk předává cestovní pas a 1.000 AMD. A tak po 15 minutách popojíždění to vypadá na skutečný odjezd. Během dalších několika kilometrů však zastavuje řidič ještě dvakrát, vždy u prodejny autodílů. Pokaždé se ale vrací s nepořízenou. Co shání, nevíme. Snad dojedeme. Naše obavy plynou ne jenom z technického stavu vozidla, ale také kvůli počasí. Všude na silnici je několikacentimetrová vrstva krup a vody.

Cesta vede z Jerevanu nejprve po dálnici, která končí u města Ararat. Celou tuto dobu se kocháme výhledy na bájnou horu stejného názvu. Je sice trochu schována v mracích, ale stejně je na ní krásný pohled. Všímáme si také kláštera Khor Virap, který je významným poutním místem. Jedná se o monastýr s údajně nejromantičtější polohou ze všech arménských klášterů a s krásným výhledem na údolí Ararat a biblickou horu Ararat. Proto je tento pohled často vidět na internetu nebo na pohlednicích. Návštěva tohoto místa by určitě byla zajímavá. My to však z časových důvodů odkládáme na jindy a pokračujeme v maršrutce dále na jihovýchod. Cesta ubíhá poměrně svižně, silnice vede araratskou plošinou, je ve slušném stavu a bez zbytečných zatáček. Zajímavé místo je u vesnice Yeraskh. Zde na křižovatce odbočujeme vlevo, tudíž na východ. Rovně je silnice zatarasena, jsou tam totiž hranice Arménie s Azerbajdžánskou enklávou Nakhichevan. Vzhledem ke vzájemným vztahům obou zemí se není co divit, že nefunguje železnice, jelikož tato také pokračuje na sousední území. Kousek odtud je trojmezní bod, kde se stýkají hranice Arménie, Turecka a Nakhichevanu. A o několik kilometrů dále je ještě území Iránu.

Poté, co se vzdalujeme od tohoto bodu, cesta se zvedá do hor. Kamenité a bezlesé kopce, suché a ohlazené skály. Na pravé straně pozorujeme hraniční pohoří. Nebylo by až tak zajímavé, kdyby nám jeden člověk v minibuse neukázal vojenské základny na hřebenu hor. Arménie a Azerbajdžán jsou stále ve válečném stavu, i když už je dávno naštěstí klid zbraní. Autobus usíná, ti lidé asi všechno kolem znají. Jenom my se z okénka minibusu vydržíme dívat celé tři hodiny na měnící se krajinu. Spolucestující nás pozorují, jak ukazujeme na každý kopeček a každý druhý fotíme. Ale vždyť je kolem tolik krásy. Až na to počasí. Prší a prší. Také pohled na oblohu nevěští nic lepšího. Jízda pokračuje přes Karki a Birali, kde silnice začíná klesat a stáčet se na jihovýchod k ázerbájdžánským hranicím. V okolí městečka Areni vidíme kvetoucí stromy a zahrady. Je poznat, že sjíždíme do nižší nadmořské výšky. Ale pouze na chvíli, jelikož dále pokračujeme proti proudu řeky Arpa. V městě Yeghegnadzor řidič zastavuje, aby nastoupila nějaká jeho známá. Vzhledem k tomu, že cílové místo se začíná blížit, přemýšlíme o tom, co budeme dělat, když prší. To ještě netušíme, že nás déšť trápit nebude. Necelých 20 kilometrů za posledně jmenovaným městem odbočujeme vlevo a silnice začíná prudce stoupat. Přetížená maršrutka zdolává s obtížemi serpentiny. Ne jenom nadmořská výška se mění. Ke změně dochází i ve skupenství padajících srážek, déšť se mění ve sníh. A sněhu přibývá, a to tak, že hodně. Záhy se nacházíme v regulérních horách. V posledním průsmyku začíná před námi jedno auto na klouzající silnici bruslit. Náš minibus to zvládá bez problémů.

V 18 hodin a 30 minut (půlhodinové zpoždění) vystupujeme za hustého sněžení v lázních Jermuk (Dzhermuk). Již chvíli před příjezdem jsme se řidiče zeptali na nocleh. Takto konkrétní dotaz není dobré vznášet, jelikož se člověk uváže na jednu osobu a je těžké se pak z té situace dostat. Avšak dnes jsme nechtěli za tmy a hustého sněžení chodit v neznámém místě a hledat. Řidič telefonicky domluvil člověka, který nás čekal na zastávce a dovedl do hotelu „Evmari“. Zde nám hoteliér nabídl velké apartmá s koupelnou a tekoucí teplou vodou i s ledničkou. Cena byla celkem rozumná a tak jsme se domluvili. Nejdříve jsme vybalili věci, které byly ještě trochu vlhké. Poté jsme se navečeřeli a šli na procházku po lázních. Posledně zmiňované slovo je tentokrát na místě. Jermuk je lázeňské městečko, jedno z významných míst v Arménii, město nazývané „Karlovy Vary Východu“. Před dvaceti lety zde byl rušný život. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k útlumu lázeňství, ale vypadá to, že se to tady zase postupně rozvíjí. Podmínky jsou zde ideální, svěží zdravý vzduch, nadmořská výška 2.070 metrů, minerální prameny, v okolí krásné Hory a rokliny.

My jsme nejprve obešli část města, dále jsme zavítali k pětihvězdičkovému hotelu a poté jsme navštívili krásně nasvícenou kolonádu, kde jsme ochutnali prameny. Zkoušeli jsme také hledat restauraci, kde by měli točené pivo, ale neúspěšně. V této době je mimosezóna a moc lidí tady není. Naopak v létě a v zimě je zde údajně plno. A tak jsme skončili na pokoji a plánovali, co dál. Také jsme hledali v televizi zprávy a počasí. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že vítr, který jsme zažili v poledne v Jerevanu, posléze ještě zesílil a odnesl si s sebou několik střech. Také krupobití a silný déšť nadělaly dost škody. Večer a v noci pořád sněží. Jedno přísloví praví, že po velkém dešti vyjde zase slunce. Ale co bude zítra po silném sněžení, to nikdo nevíme.

Druhý den ráno si prohlížíme oblohu a vypadá to celkem dobře. Oblaka odcházejí a začíná se objevovat slunce. Nejprve jsme koupili chutný místní chléb, posnídali a sbalili věci, jelikož jsme si minulý den domluvili odvoz po obědě. Původně jsme plánovali delší pobyt a procházku po okolí včetně návštěvy pramenů železité vody a jezírek, které jsou vzdálené asi 5 km. Nakonec jsme si vybrali jiné cíle pro dopolední výlet. Nejprve jsme šli na okraj města, kde se nachází lyžařský svah a vlek. Jedná se o novou věc, o které se ani nepsalo na internetu. Vlek byl postaven italským investorem, firmou Leitner, za 3 měsíce v létě roku 2007. Do provozu byl uveden v lednu 2008. Jedná se o moderní zařízení včetně příslušného zázemí, vlek je dlouhý 1.000 metrů, okolo něho jsou dvě sjezdovky, spodní stanice je ve výšce 2.100 m.n.m., vrchní v 2.450 m.n.m. Tuto sezónu byl vlek v provozu od konce listopadu do začátku března. Vypadá to, že je sněhu dost, ale před několika dny tady pršelo, a proto ukončili lyžování. Obsluha vleku zde však byla a tak jsme si zakoupili jízdu nahoru a zpět. Já jsem jel na dvousedačce s vlekařem Armanem a dozvěděl jsem se výše uvedené i jiné zajímavé věci. Investor chce údajně ještě rozšiřovat areál, u vrchní stanice by měl přibýt menší lyžařský vlek. My nahoře fotografujeme a kocháme se krásnými pohledy na okolní Hory, město Jermuk a jeho symbol, kterým je jelen na kopci nad ním. Při cestě dolů mi Arman říká, že v létě při posledních večerních jízdách lanovky je možno v lese vidět medvěda. Také zjišťuji informace o životě v Arménii. Dozvídám se například, že každý muž musí na vojnu na dva roky. Většinou se slouží na hranicích Karabachu s Ázerbajdžánem. Na půlku jeho kamarádů se někdy střílelo, ostatní se vojně vyhnuli nebo je teprve čeká.

Nedaleko od vleku se nachází památník obětem z konfliktu v Náhorním Karabachu. Je to už několikátý, který jsme při našem putování viděli nebo uvidíme. Také skoro při každém rozhovoru přijde na toto téma řeč. Musela to být a stále je věc hodně diskutovaná.

Druhým naším cílem je kaňon řeky Arpy a vodopád. Už podruhé procházíme okolo nové nebo zrekonstruované továrny - stáčírny známé minerální vody, která se jmenuje stejně jako město, a která se vyváží do Iránu a Gruzie. Vedle továrny před mostem odbočujeme Doprava po úzké asfaltové silnici, která je v současnosti zapadaná sněhem. Po několika zatáčkách však sníh najednou mizí. Důvod je jednoduchý. Ze stráně vyvěrá teplý pramen a odtéká do strouhy. Zkoumáme ho a také ochutnáváme.

Po chvíli jsme již dole pod městem u říčky Arpa. Jdeme asi dva kilometry po proudu, přecházíme na druhou stranu a poté konečně vidíme slavný vodopád. Vzhledem k tomu, že není moc vody, i když v okolí je sněhu dost, tak to zase až tak vodopád nepřipomíná. Dle mého názoru žádný zázrak. Jejich podoba známá z internetu, pochází asi z období prudkých dešťů, kdy jsou opravdu monstrózní. Dnes pouze stéká potůček po skaliskách. Ale kaňon řeky, která pramení kousek nad městem, je krásný, stejně jako pohledy nahoru k městu. Vracíme se stejnou cestou. Já s Drahošem jdeme ještě na místní poštu. Kupujeme si zde pohledy. Výběr moc velký není, ale nakonec jsem s lícovou stranou pohlednice spokojen a tudíž zbývá vyplnit i druhou stranu pozdravem domů. Poté pohled předávám paní poštmistrové a výslovně se jí ptám, zda ten pohled pošle a zda je v pořádku poštovní známka. Vše odkývala a slíbila. Kdesi jsem četl, že psaní pohledů je vlastnost ryze česká. Jisté je však, že v Arménii si na takové věci asi nepotrpí. Do dnešního dne totiž pohled nedorazil.

Při putování po Arménii jsem ještě navštívil tato místa a viděl následující:

kaňon říčky Azat: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-kanon-ricky-azat

město Jermuk: https://www.turistika.cz/cestopisy/mesto-jermuk-lyzovani-v-armenii

klášter Geghard: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-klaster-geghard

chrám Garni: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-chram-garni

poutní místo Eschmiadzin: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-eschmiadzin

městečko Areni: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-areni

vesnice Antarut: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-antarut

doprava v Arménii: https://www.turistika.cz/cestopisy/doprava-v-armenii

jezero a město Sevan: https://www.turistika.cz/cestopisy/armenie-jezero-a-mesto-sevan

zajímavé tržiště v hlavním městě: https://www.turistika.cz/mista/armenie-trziste-vernissage

tunel z řeky Arpa do jezera sevan: https://www.turistika.cz/mista/armenie-tunel-z-reky-arpa-do-jezera-sevan

klášter Noravank: https://www.turistika.cz/mista/armenie-klaster-noravank

hlavní město Arménie: https://www.turistika.cz/mista/jerevan-hlavni-mesto-armenie

koňak Ararat: https://www.turistika.cz/mista/armenie-jerevan-konak-ararat

město Dilijan: https://www.turistika.cz/mista/armenie-mesto-dilijan

klášter Haghartsin: https://www.turistika.cz/mista/armenie-klaster-haghartsin

další zajímavé kláštery: https://www.turistika.cz/mista/klastery-v-armenii

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/