Lednice, Mikulov

Cestopisy

Sváteční červencové dny přímo svádí k výletu. My jsme také neodolaly a naše výprava ve složení Katka, Radka, Martina B. a moje maličkost vyrazila směr jižní Morava. První den našeho poznávacího zájezdu jsme měly v úmyslu strávit v Lednici. Lednice s velkým "L" (lednice s malým "l" by se hodila taky, teploty dosahovaly nad tropiskou třicítku).
U zámku nás Radka pobavila otázkou: "Vy chcete jít dovnitř?" Když jsme ji ujistily, že proto jsme tady, tak prohlásila, že si tento kulturní zážitek odpustí. Prý zde byla celkem nedávno a hlavně, zámky ji zas až tak neuchvacují, aby šla na prohlídku znovu. Že je to všechno stejný, modrý salonek, růžový salonek... Pasovaly jsme ji tedy do funkce hlídače batohů a zanechaly ji před zámkem, kde si krátila čas sledováním sokolníků a dravých ptáků (těžko říct, co ji zajímalo víc Smile ).
My jsme si zakoupily lístky na I. prohlídkový okruh - reprezentační sály v přízemí - a šly jsme obdivovat interiéry zámku. Modrý pokoj, červený kuřácký salon, tyrkysový společenský sál, modrý taneční sál... Radka se ve výčtu moc nepletla Smile Také samozřejmě knihovna (ty mám nejradši) s vřetenovým schodištěm z jednoho kusu dubu. Naše trio úspěšně pobavilo celou výpravu ve chvíli, kdy nás průvodkyně upozornila na existenci kouzelného zrcadla. Když prý se do něj podívá mladá svobodná dívka, do roka se vdá. My tři jsme shodou okolností stály přímo pod tímto zákeřným kusem skla a všechny jsme jako na povel začaly od tohoto nebezpečného zrcadla couvat Smile . Ostatní členové naší výpravy se začaly naší bezprostřední reakci smát - asi byli všichni ženatí/vdané.
Po skončení prohlídky jsme si vyzvedly Radku a zavazadla a vydaly se do zámeckého parku (skleník jsme si vzhledem k venkovní teplotě rády odpustily). Využily jsme příležitosti a k další zajímavé lokalitě - Janovu hradu - jsme se nechaly odvézt koňským povozem. Protože se chýlilo k polednímu, daly jsme si oběd v trávě a pak jsme si koupily vstupenky na II. prohlídkový okruh - Ochozy ve druhém patře.
Ze všeho nejdřív jsme se dozvěděly, že se jedná o umělou zříceninu (ti Lichtenštejni byli koumáci! Když nemám zříceninu, tak si ji nechám postavit Smile ), dá se to poznat podle některých prvků - třeba střílen, které by na Janově hradě jako obranný prvek rozhodně sloužit nemohly. Dále jsme se dozvěděly, jaký obranný význam má pravotočivé schodiště - útočníkovi se s mečem blbě manipulovalo, když mu zavazel střed schodiště - tedy za předpokladu, že útočník byl pravák. Leváky pravotočivé schodiště nemohlo rozházet Smile Prohlédly jsme si Maurský salonek a vylezly na Ochozy, odkud byl celkem dobrý výhled. Po dalším točitém schodišti jsme se dostaly na nádvoří a lehce zmátly průvodce - sympatického kluka - dotazem, zda to bylo pravo- či levotočivé schodiště.
Dalším naším cílem byl Minaret, ten jsme vynechat prostě nemohly. Pěšky jsme se vrátily do zámeckého parku, cestou nás zaujala torza suchých stromů. Minaret ční do výše, je na něj všude dobře vidět, takže trochu klame - vypadá blíž, než ve skutečnosti je. Ale došly jsme tam. Původně prý měla být u Minaretu vybudována i mešita, ale kvůli nestabilnímu podloží z toho sešlo. Vyšláply jsme celých 302 schodů na nejvyšší vyhlídku a okouzleně se rozhlížely. Po seběhnutí schodů jsme Minaret obešly v protisměru, aby se nám přestala točit hlava, a pokračovaly jsme parkem dále, kolem aquaduktu zpět k zámku a na autobus.
Při příjezdu do Mikulova to vypadalo na déšť, a když jsme šly od busu k penzionu, kde jsme měly rezervovaný pokoj, skutečně pár kapek spadlo. Než jsme se ubytovaly a zkulturnily, nebylo ovšem po dešti ani stopy, zůstala jen zamračená obloha.
Okoukly jsme náměstí, pojedly v příjemné restauraci, zorientovaly se v prostoru a čase a rozhodly se ještě před spaním navštívit Svatý kopeček. Katka to sice považovala za šílenost, přece jen osmá hodina již minula a začínalo se pomalu šeřit, ale přesvědčily jsme ji, že je přece ještě krásně vidět. A protože nám není svatý ani Svatý kopeček, první polovina cesty se bez šaškáren neobešla - v té druhé jsme už musely víc dávat pozor, kam šlapeme.
Než jsme došly nahoru, byla už doopravdy docela tma, ale výhled na svítící Mikulov, zejména na osvětlený zámek, byl úchvatný. Chvíli jsme pozorovaly bouřku v Rakousku, a když poryvy větru zesílily, jako by nás chtěly odfouknout, raději jsme sešly dolů samy. Cesta to byla zajímavá, protože už fakt nebylo vidět na krok, i proto nás překvapilo, že jsme potkaly několik turistů, kteří teprve mířili nahoru.
Dobrodružná cesta Na Svatý kopeček nás probrala a tak jsme se ještě vydaly na toulku Mikulovem, při které nás penzion U Svatého Urbana zaujal natolik, že jsme se tam stavily na něco k pití. Nezůstaly jsme dole na dvoře, ani jsme nešly nahoru na terasu, ale k posezení jsme využily boční terásku, takový balkonek, kde bylo místo tak akorát pro nás. Architektonické řešení přímo svádělo k romantice i skopičinám, tak jsme si sehrály Shakespeara. Já, jediná s vyloženě krátkými vlasy, jsem si střihla roli Romea, v pokleku pod balkonkem jsem vyznávala lásku Katce - Julii, která se ke mně nakláněla. Protože přesné znění dialogu neznáme, sehrály jsme to jako pantomimu, aby se William nemusel obracet v hrobě, kdyby jsme mu text zkazily. wink
Druhý den jsme pokračovaly v cestě za poznáním. Zámek jsme pouze obešly kolem dokola, už jsme tam kdysi byly a kromě obřího sudu tam není nic, co by nás zaujalo. Po ranní kávě jsme šly navštívit Ditrichštejnskou hrobku s kostelem sv. Anny. Bohužel v naší skupině bylo i několik dětí, přes jejichž křik a výskání jsme slečnu průvodkyni moc neslyšely, ale zabavily jsme se po svém - vybíraly jsme si rakev Smile . Moc nás nepřekvapilo, že Martině se nejvíc líbila ta ve tvaru psí boudy.
Protože se slečna zmínila o Černé Madoně v kostele sv. Václava, šly jsme se na ni taky podívat a podařilo se mi holky přesvědčit i k návštěvě kostnice - jsem občas trochu morbidní. Smile
Dalším místem, které jsme navštívily, byla Jeskyně Na Turoldu. Tato jeskyně je sušší než jeskyně v Moravském krasu, s kapající vodou se tam téměř nesetkáte. Jednou z mála výjimek je vstupní prostora, kde jsou kapky vody navíc opředeny pověrou - na jakou část těla dopadnou, ta ztuhne. Z naší party tou postiženou byla Radka, její rameno se tak stalo předmětem našich žertíků. Jeskyně Na Turoldu je vytvořena v druhohorním vápenci a s krápníky zde nepočítejte. Je typická tzv. turoldskou výzdobou, kterou představují různé korozní útvary vytvořené vodou.
Cestu zpátky do Mikulova jsme si ještě zpestřily návštěvou Kozího hrádku, což je dvoupatrová dělostřelecká věž, která svého času představovala důležitý obranný prvek Mikulova. Z Ochozu je krásný výhled, našla jsem i hotel Zámeček, kam jsem jezdívala na školení.
Tohle byla poslední zastávka naší výpravy a v autobusu směr Brno už jsme plánovaly, kdy a kam pojedeme příště Smile