Maďarsko Mátra,Eger,NP Bükk+Slovensko Herlany,Domaša,St.Lubovňa,Dunajec 1987,retro z doby temna 2.část.

Cestou z Egeru do Bükku se zastavujeme asi 1 km od JV okraje městečka Bélapátfalvy. U staré středověké budovy klášterního kostela s románským portálem, která zůstala po původním cisterciáckém opatství z r.1232. Je to už okraj národního parku Bükk – Bukové hory.

Těžko říci po tolika letech, proč zrovna on mi uvízl pozitivně v hlavě. Zajímavé, že ve vzpomínkách ho mám přirovnaný charakterem trochu k Nízkým Tatrám. Ve vyšších polohách jsou i smrky. Bohužel informací bylo tenkrát málo a s automapou jsme projeli Bükk od JZ na SV.

Přes NP vedou jen dvě silnice. Z Bélapátfalvy jsme zvolili, podle naší „mapy světa“, severní variantu. Tenkrát podrobné mapy nebyly příliš v kurzu. Dál obcí Szilvárad a před další obcí Dédestapolcsány odbočujeme vpravo přes Mályinku do NP a noříme se do lesů. Stoupáním jsme rychle dosáhli ze 300 m, téměř 500 m n.m. Silnička se parádně kroutila mezi vrchy, které po další chvilce dosahovaly přes 600 m. U výhledového vrchu Also Nyarjá hégy (891 m n.m.) už jsme byli v 800 metrech. To už je výška po té maďarské rovině i pro smrky. Sem tam i s výhledem.

Po projetí náhorní zalesněné plošiny dochází za polovinou NP ke klesání. Dole, pod serpentinami na rozcestí cest a potoků, nás po sjezdu navíc překvapí i úzkokolejka Lesní železnice. Podle pár horských chat zjišťujeme blízkost civilizace. Ba dokonce za jezerem objevíme po pravici lázeňské vily městečka Lilafüred. Prakticky předměstí Miskolce.

V NP jsme obdivovali množství piknikových míst poblíž silničky, osazené oficiálními funkčními ohništi a s opékajícími rodinkami okolo. Svého času velmi romantické pohoří. Podle cedulí tam někde nedaleko naší trasy měly být dokonce alabastrové jeskyně. Už by se mi ani nechtělo věřit, že to tak romantické zůstalo do dnešní doby.

Dnešek končíme u jednoho z pískových jezer u Nyékládházy. Krásná, čistá a prohřátá voda. Po pár krátkých, klidných dnech relaxu zvedáme kotvy a přesouváme se na Slovensko.

Málem jsem zapomněl na Herľany, kam míříme o 120 km dál severněji. Leží v údolí Herľanského potoka na úpatí Slánských vrchů, 30km SV od Košic. Nebyly by vůbec známé, nebýt tehdy rarity, gejzíru. Byl to svého času také hit. Gejzír, přímo v centru obce. Ten Herľanský sice není blízko, je to 5 stovek kilometrů od domova. Ale takovou raritu jsem nemohl vynechat!

Ostatně, myslím si, že nyní už u nás známa zase téměř není. Dnes turisté takové věcí míjí a míří do Chorvatska, případně jiného zahraničí.

Herľany byly hodně známé zejména ve druhé polovině min. stol., kdy se tam jezdilo na ten zázrak dívat poměrně dost lidí socialistického tábora.

Je aktivní nepřetržitě od roku 1872, kdy mu bylo při zrodu pomoženo vrtem hlubokým 400 metrů. Až do roku 1903, a poté mezi roky 1957–2006 byl jediným studeným gejzírem v Evropě, mimo Island. Každých přibližně 35 hodin chrlí necelou půlhodinu silnou minerálku až do výšky 15 m. Při opravě roku 2016 ho zmladili, že stříká o 7 m výš.

Vydává 25 – 30 lt/sec. vody 14–18 °C. V současnosti postupně ztrácí na síle a čas mezi erupcemi se prodlužuje. Tak jak všude ubývá vody, tak i on ztrácí na síle. Inu stárne, chlap. Takže si pospěšte, aby vydržel, dokud stříká. Nejbližší erupce bude https://www.herlany.sk/narodna-prirodna-pamiatka-herliansky-gejzir . Dnes po půlnoci. No to už nestihnete, ani kdybyste byli v místní hospodě.

Zrovna v roce našeho příjezdu byl vyhlášen za národní přírodní památku, aniž bychom to tušili. Stejně bychom tam však jeli. Od roku 2002 se nachází na předběžném seznamu světového dědictví UNESCO.

Mezitím byl v Evropě zpřístupněn roku 2006 i druhýý gejzír v sopečném geoparku Vulkanopark německého Andernachu. Stříkající až do 60m. Byli jsme tam sice také, včetně muzea, bohužel asi ještě předtím. Ale i tak se jedná o hezké a zajímavé historické město. A je to ještě asi o 400 km dál, než slovenský gejzír. V některém cestopise jsem ho popsal.

Loučíme se s Herľany a přesouváme se o 40 km severněji do Ondavské vrchoviny. S výškami mezi 300 a 400 m, ne moc vysoká. Pěknou tamní přehradu Domaša v okrese Vranov nad Topľou, si snad někdo pamatuje.

Tenkrát také vyhledávané velké jezero spolu se Zemplínskou šíravou. I po 20 letech ještě panenské. Ostatně to vidíte na fotce. Pláž, nikde nikdo, jen velká vodní plocha, jaká v Čechách a na Moravě neměla obdoby. Paráda.

Domaša, zvaná Zelená perla, nebyla vybudována jen pro rekreaci. Měla vypomoci zejména proti nedostatku pitné vody. Ovšem turistický význam je velký. Rekreace, koupání, rybaření, jachting a další vodní sporty. Dnes už to není, jako tenkrát na fotce. Každopádně tím, že se jedná o nejteplejší přehradu (až 23°C teplá voda), láká návštěvníky. My jsme si tu dosyta užili koupání a klidného relaxu. Dnes už to takové asi nebude. Jediná nevýhoda je větší vzdálenost.

Ne daleko odsud je i další velké sladkovodní moře, Zemplínská šírava. U té jsem byl asi o 15 let dříve, brzy po jejím napuštění. Dnes je tam možná hotel vedle hotelu, hlava na hlavě.

Ale to není jen u nás. I ve Francii a Španělsku jsem sledoval u moře stejný trend. A předtím v Itálii. Pro developery vítaná příležitost. Možná ještě v Řecku se najdou poměrně nepřeplněné pláže. O Balatonu už se také dávno nedá mluvit. Ten jsem zavrhnul už dávno, jako první.

Nechám smutnění a budu se věnovat dalšímu pokračování. Samozřejmě Domaša, to byla tenkrát paráda. Na tu už jsem úplně po jiných cestách Evropou zapomněl.

Z Domaše už konečně míříme na západ. Zatím sice jen něco přes stovku kilometrů. Ale přece jen je to už trochu směr domů. Stavujeme se ve Staré Lubovně. Leží pod pěkným, slušně zachovaným hradem ze 13. stol., na levém břehu řeky Poprad v Ľubovnianské kotlině.

Z  dálky už ho vidíme na zalesněném vápencovém vrchu za městem. Vypíná se ve výšce 548m a jsou z něj pěkné výhledy dolů na město, obec Chmelnicu, Šibeničnou horu a Široký vrch vysoký 885 m.

Pod ním na severozápadní straně se ukrývá lidový skanzen se zvláštním jménem Nestwille Park. Nevím, zdál se mitehdy z hlediska plochy trochu větší než Rožnovský. Ten není ale na jednom místě, pokud si pamatuji.

Je zajímavé, že nemám žádnou fotku hradu, přestože se zdá, že jsem skanzen od něj shora fotil. Asi jsem si šetřil poslední políčka filmu na následující den. Je faktem, že tenkrát se fotilo málo obrázků kvůli ceně barevných fotek. Zpravidla jsem proto nosil i jeden na černobílé fotky.

Na místě Staré Ľubovně bylo prokázané sídliště už v době kamenné. Jeho historické náměstí vzniklo až ve 13. stol. V r. 1364 bylo povýšeno na svobodné královské město a tím vyjmuto z pravomocí hradu.

Další den je věnován nádherné, divoké řece Dunajci v pohoří NP Pieniny. Můj bratr tam na vlnách řádíval. A mně se řeka mezi vysokými, zářivě bílými skalami tak líbila, že jsem tam zajel i později bez vodáků.

Zkoušel jsem staršího kolegu vodáka, zda by odtud nějakou fotku nepůjčil. To by bylo bohužel na dlouho. Aspoň jsme si tedy zavzpomínali. Přitom mi naběhla vzpomínka na cigána, který stál s houslemi uprostřed Dunajce a vyhrával turistům, vezoucím se na pltích. A ještě připomněl, jak voraři v goralských krojích zlostně odráželi bidly našince, zdolávající peřeje na kajacích a slalomových kanoích, protože byli rychlejší.

Pieniny jsou národním parkem jak slovenským, tak i polským. Dravá řeka Dunajec tvoří dokonce státní hranici v délce 20 km. Z toho polovinu mezi oběma národními parky, kterou sleduje i červená TZ.

Vidím, že bych si tam měl zase zajet zavzpomínat. Je to děsně dlouhá doba. Až teď se mi vybavují vzpomínky na cestu podél divoké řeky hrnoucí se mezi bělostnými skalami. Nádherná příroda. Průlom Dunajce je perlou. A mám jen jednu fotku. Na památku je to málo. Budu se muset podívat do černobílých negativů, jestli z nich něco zbylo. Ve foťáku mi končil barevný film a nechával jsem si něco na později. Protože jsme u Dunajce sledovali i placenou turistickou atrakci, turisty vezoucí se na vorech řízených polskými dřevorubci.

Byl jsem tam jistě nejméně dvakrát. Ale kde potom ty čb fotky jsou? Nejspíš u Alzheimera v trezoru. Celá sježděná Evropa se nemůže vlézt do jedné hlavy. A pak pište retro.