Malajsie a Singapur 3.-18.2.2002 - 1.část
1.DEN – SOBOTA 2. února 2002
Odjezd do Prahy.
Mě a Bohdi cesta do daleka začala už v sobotu. Před polednem jsme se sešly na hlavním vlakovém nádraží v Ostravě. Každá si přivedla svůj vyprovázecí průvod. Nutno dodat, že ten můj čítal čtyři osoby. Co by ne, vždyť jim jejich „holčička“ odjíždí do „divoké džungle“. Ve 12:12 středoevropského času nasedáme do Košičanu a vyrážíme do Prahy. Jedeme bez zpoždění, takže pár minut po páté hodině jsme na Hlavním v Praze. Vystupujeme z vlaku. Už teď si začínám uvědomovat, že ten obří bágl na zádech a ten druhý menší co nesu v rukou se mnou pěkně mávají
a dají mi pěkně zabrat a to cesta teprve začíná. Ale co by člověk neudělal pro vysněnou dovolenou. Však jsou v nich jen samé potřebné věci. Ale potřebná věcička k věcičce, blbinka k blbince a najednou nesete na zádech skoro 15 kilo !!!!! A to ještě nepočítám s nepsaným pravidlem, že špinavé prádlo těžkne, takže na zpáteční cestě se asi budu jen plazit při zemi :o) Ale dost naříkání. Zase taková hrůza to není a tak hurá do víru cestování.
Na perónu už nás čeká Radek – třetí účastník výpravy. Všichni společně se přesouváme do rybí restaurace nedaleko Staroměstské Radnice, kde za námi přichází poslední do party – Martin. Tak nevím jestli kluci tuhletu restauraci vybrali záměrně, ať už si zvykáme na mořskou stravu a nebo proto, že tady chutně vaří. Nutno dodat, že to byla moc dobrá volba a jídlo bylo vynikající. Probíráme ještě poslední nejasnosti před cestou. Letadlo nám zítra odlétá z Ruzyně do Amsterodamu po osmé hodině ranní. Chtěli jsme letět později, ale na poslední chvíli nám vyprodali místa v letadle. Po večeři se jdeme ještě podívat na oranžově nasvícený Karlův most. V Holandsku je totiž zítra královská svatba, žení se jim princátko. A tak to holanďané oslavují všude možně – takže i v Praze. Naneštěstí zjišťujeme, že se na most koukáme z opačné strany než z té nasvícené, a tak se aspoň kocháme pohledem na zářící Hradčany. Stejně jsme každý myšlenkami už úplně jinde. Raději to balíme a jdeme na kutě. Zítra ráno se musí brzo vstávat a taky se možná odletí do Malajsie.
Jak to, že možná? Však letíte do Malajsie, ne?
To je dobrá otázka, ale dlužím asi malé vysvětlení. Vše je naplánováno, vše je nachystáno, ale nebyla by to dobrodružná cesta, kdyby postrádala trochu toho dobrodružství hned od začátku. Díky klukům, kteří pracují v cestovce máme čtyři volné nepotvrzené letenky. To znamená, že cesta zdarma do dalekých krajů by tady byla, ale je tady několik ALE. Jsme vázáni na jednu leteckou společnost a tou je Holandská KLM. Musí být volná místa v letadle do Amsterodamu a pak do Kuala Lumpur / Malajsie / nebo Singapuru. Pokud nebudou máme smůlu a zůstáváme doma. Ale nebudu předbíhat, však uvidíte, jak to všechno dopadlo :o) +
2.DEN – NEDĚLE 3. února 2002
Odlet do Amsterodamu. Celodenní prohlídka hlavního města Holandska. Odlet do Singapuru.
Vstáváme už ve čtyři hodiny, abychom stihli první ranní metro. S Martinem máme sraz na Dejvické, odkud nás autobus odváží na letiště. Jdeme si odbavit zavazadla. Je to v pohodě. V letadle je míst dost a tak dostáváme ihned palubní lístky. I kdyby už nic dalšího nebylo, tak se aspoň podíváme do Amsterodamu.
Cesta letadlem trvá asi necelou hodinku. Dostáváme studenou snídani – houstičku, salám, zeleninu a zákusek. Nad Amsterodamem svítí sluníčko. Přistáváme pár minut po deváté. Musí být nádherné přistávat nad tímto městem na jaře nebo v létě, kdy všude kolem na polích rozkvétají záhony různobarevných tulipánů. Teď pole zela prázdnotou a měla pochmurnou hnědočernou barvu.
Letiště Schiphol v Amsterodamu je jedno z největších, a tak není problém na něm zabloudit. My máme dost času, takže se můžeme klidně ztratit a zase najít. Letadlo do Malajsie nám odlétá až večer.
Nic nás nehoní , tak si v klidu vychutnáváme jízdu na samojízdných pásech. Před sebou máme dvanáct hodin nejistoty zda odletíme.
Nemá cenu zůstávat tolik hodin na letišti. A tak hledáme úschovnu zavazadel a pak tradá za krásami Amsterodamu. Pronajímáme si jeden obří trezor. Je tak velký, že se nám do něj vlezou všechny čtyři velké batohy. Pronájem na 24 hodin stojí 5 EU. Automat nám vyplivuje lísteček s číselným kódem a my máme na pár hodin o nadměrná zavazadla postaráno.
Pod odbavovací halou letiště Schiphol se nachází stanice vlaku, který jezdí poměrně často a tak není problém se v krátké době dostat do centra. Zpáteční jízdenka stojí 5,20 EU . Cesta do středu města trvá necelých dvacet minut. Útulný poschoďáček nás dovezl až na Hlavní nádraží Amsterodamu. Martin už tady několikrát byl, takže zaujímá postavení vůdce skupiny a vede nás nejdříve ke královskému paláci a katedrále. Všude podél cest se povalují oranžové papírky, vlaječky a konfety – pozůstatky včerejšího svatebního veselí. Královský palác je obehnán zátarasy. Kolem něj hlídkuje spousta policistů a také hradní stráž. Za zátarasy se začínají houfovat lidi. S hlasitým troubením a za doprovodu policie přijíždí kolona limuzín. Začínají se vzorově řadit před palácem. Asi budou odvážet svatební hosty. Třeba se ukáže i královská rodina a tak zvědavě vyčkáváme. Když se, ale hezkých pár minut nic neděje, přestává nás to bavit a hlavně proto, že nám začíná být zima, vyrážíme na další obhlídku města. Zastavujeme se v krámku, kde prodávají ručně malované dřeváky – typicky suvenýr z Holandska. Obchod se sýry v nás úplně zblbnul chuťové buňky. A tak jsme se usadili u jednoho z mnoha romantických vodních kanálů a pojedli něco málo ze zásob z domova. Vše dostatečně zapíjíme slivovicí. Ne, že bychom již začali s desinfikací potravy, ale proto, že je nám příšerná kosa a slivovice je jediný nejpřístupnější a nejrychlejší zdroj tepla. Jeden jako druhý se už vidíme v tropech na rozpálené pláži a potichoučku jen tak v duchu přemlouváme osud ať v letadle pro nás zbudou čtyři volná místa. Na nábřeží nás zaujalo námořnické muzeum před, kterým kotví starý dřevěný trojstěžník. Z ne moc povedené, spíše obludné budovy muzea kapitána Nema máme moc hezký výhled na celkové panorama města s přístavem. Času do odletu máme ještě spousty, ale zima je zima a ta nás vhání zpátky do letištní haly.
Na informačních tabulích se již objevil náš let. Odbavovací přepážka má číslo 12. V merku máme vlastně dva lety provozované KLM. Jedno letadlo letí přímo do hlavního města Malajsie – Kuala Lumpur. To druhé asi hodinu po něm až do Singapuru. Obě letadla, ale mají jednu velkou chybu a to, že jsou překnihovaná. To znamená, že je na ně mnohem více rezervací než je míst v letadle a to jsme tu ještě my čtyři, kteří žádnou rezervaci nemají. Hold asi se budeme muset dát na modlení. Na odbavovací přepážce se nás ujímá pohledný blonďák. Aktuální šance jsou asi takové. Obě letadla jsou překnihovaná o více jak pět osob. To do Singapuru vypadá přece jen nadějněji , a tak si zavazadla necháváme odbavit do něj. Jsme ujištěni, že pokud se do letadla nedostaneme, tak nám budou vyložena , ale věřte jim. Snad je nevidíme naposledy. Dostáváme palubní lístky ovšem bez udání čísla sedadla. Hodinu před odletem se máme dostavit do gatu F8, kde nám řeknou více. S přáním hodně štěstí a zářivým úsměvem se s námi blonďáček loučí a nám pomalu začínají ubíhat tři nekonečné hodiny do odletu. Myšlenka, že dneska neodletíme je hodně odstrašující. Z celodenní procházky jsme promrzlí a k tomu utahaní jako koťata. Představa, že budeme muset narychlo shánět nějaké levné ubytování, a pak další celý den na letišti s nejistotou, že večer odletíme v nás neprobouzí příjemné představy. Každý v duchu prosíme toho svého „andělíčka strážníčka“, aby při nás stál. Však jsme dítka štěstěny – to musí vyjít !!!!!
S ubíhajícím časem se stále častěji a intenzivněji ozývá stahující se žaludek. Sem tam se přihlásí i malá křeč. Černý humor jede jako na běžícím pásu. Katastrofický scénář je nám jasný, teď jen aby se nevyplnil. Hodina před odletem. Jdeme do brány pravdy – gatu číslo F8. Lidí jako blech. To se chce všechno nacpat do našeho letadla!!!! Kde se pak vlezeme my? Brána je otevřena. Tvoří se dlouhatánská fronta, která je i po několika minutách stále stejně dlouhá, možná ještě delší. Musíme čekat. Čas se neúprosně krátí. Krásné sny o bílých plážích se začínají zahalovat mlhou a barvit na černo. Procházíme kontrolou. K našemu překvapení zjišťujeme, že lidé zatím nebyli vpuštěni do letadla, ale všichni čekají v oddělené časti haly. Odevzdáváme palubní vstupenky. Máme si jít sednout. Prý nás vyvolají rozhlasem. Tak to ještě není konec! Do startu letadla zbývá už jen necelých třicet minut a my stále ještě nic nevíme. To je stresík, takový jsem naposled zažila u maturity před vynesením výsledků zkoušení. No byl trošku jiný, ale stejně nepříjemný. Už se vidím, jak v noci v zimě lítám ověšená báglama po Amsterodamu a hledám hotel na přespání. To raději zůstanu v teple na letišti. Do letadla začínají nastupovat první cestující. Nejdříve ti co cestují bussines třídou a rodiče s dětmi. Stále nás nevolají. Do startu zbývá už jen dvacet minut. Letuška bere k ústům mikrofon. Začíná vyvolávat jména, ale ta naše to nejsou. Cizí lidé vstávají. Dostávají palubní lístky a mizí v útrobách letadla. Proč oni? Proč ne my? Do letadla nastupují cestující z ekonomické třídy. Hala se pomalu vylidňuje. Už jsme tady skoro jen my a personál. My fakt asi neodletíme. Katastrofický scénář se stává realitou. Hold, co se dá dělat. Snad zítra. Pro jistotu se jdeme zeptat k pultíku.
- Tak co? Máte pro nás palubní vstupenky?
- Ale ano. Už vám je tiskneme. Jen se nesmíte zlobit, že nemáte místa vedle sebe.
Jak bychom se mohli zlobit. Vždyť my letíme!!! Čeká nás čtrnáct dnů sluníčka a nicnedělání. To byla rána, když z nás padaly ty šutráky úlevy. Zítra budeme z letadla vystupovat v Singapuru. Hurááááá!!! Rozdělujeme si vstupenky podle jmen. Radost kluků nezná mezí. Dostali místa v bussinesu / letenka v něm stojí nejméně šedesát tisíc /. Martin má místo v prvním patře, Radek v čumáku. Však kluci si to zaslouží, je to jejich práce, že letíme zadara, tak ať si to užijí. Loučíme se u rozdvojujícího se chobotu. Bussinesáci mají svoji vlastní chodbičku. Já s Bohďou kráčíme chodbičkou „dělnické třídy“. Já mám sedátko 27B – druhé od okýnka. Bohďa 43D – první ze čtyřky uprostřed. Prostoru jak pro vrabečka, ale to nevadí, hlavně když se letí. Jedním okem můžu mlsně koukat na schodiště, které vede do jedničky, druhým koukám do kuchyňky letušek, kde nám ohřívají dobrou večeři. Můžeme si vybrat západní nebo východní. Já si beru rybu na čínský způsob s rýží – ať si zvykám. Moc dobré. Ještě malou lahvinku červeného vína a co více schází ke štěstí? Musí na mě být kouzelný pohled. Usrkávám z plastikového kelímku, koukám do dáli a usmívám se. Vůbec mi nevadí, že mě čeká dlouhých dvanáct hodin v letadle. Jsem tak unavená a po červeném víně se tak krásné usíná …. V noci mě probouzí jen letuška otázkou zda si dám polívku nebo zmrzlinu. Vyhrála to zmrzlina. A pak zase spát. Ono těch dvanáct hodin není zas tak strašných a nekonečných….
3.DEN – PONDĚLÍ 4. února 2002
Přílet do Singapuru. Malá večerní prohlídka města. Nocleh v čínském hotelu.
Na singapurském letišti přistáváme v patnáct hodin místního času. Za ten let jsme si zkrátili život o šest hodin, protože je zde šestihodinový časový posun. U nás doma je teprve deset hodin ráno. Kluci jsou plni dojmů z bussinesu. Všechno prý super, ale za ty prachy to nestojí. Později, když se dozvěděli, že jsme my „ekonomíčáci“ dostali zmrzlinu a oni ne, tak na první třídu skoro zanevřeli.
Singapurské letiště na nás zapůsobilo klidným a čistým dojmem. Všude je plno kvetoucích kytek, hlavně orchidejí. Po vyplnění přihlašovacích kartiček bez problémů procházíme pasovou a celní kontrolou. Do pasu nám přibývá další památeční razítko. Teď ještě aby s námi přiletěly i naše batohy a ničím nerušená dovolená může začít. Batožiny jsou tady. Dokonce nám je už sundávají z pásu, protože tam zůstaly kroužit poslední. Zkrátka jsme se nějak dlouho zabývali vyplňováním kartiček. Měníme si společně nezbytnou částku peněz na pobyt v Singapuru. Jeden singapurský dolar odpovídá asi našim 20 korunám.
Pod letištní halou je malé autobusové nádraží. Po krátkém čekání nasedáme do autobusu a ten nás odváží do centra města. Autobusy jsou tady čisté a udržované. Vedle řidiče je velká televizní obrazovka, na které vysílají reklamy nebo sportovní utkání. Lístky se kupují přímo v automatu u řidiče. Naházíte mince, zmáčknete čudlík stanice a vypadne vám lístek. Jak jednoduché!!! A nebo máte permanentku, jak jsem odkoukala od místních. Tu strčíte do jiného strojku. Otvorem nahoře ji tam vložíte, otvorem dole vám vyleze chudší o cenu jízdného. Za okny míjíme spousty upravených zahrad a parků. Budovy se začínají pomalu zvedat a v dáli před námi se objevují první mrakodrapy. Máme v plánu vystoupit poblíž čínské čtvrti a najít si pokoj na přespání. Zítra se pak autobusem přesuneme do Kuala Lumpur na letiště odkud přeletíme na ostrov Langkawi. Vystupujeme. Hotel Intercontinental nás nechává chladnými. Jak Martin správně poznamenal na kameru: „ zkrátka se nám nelíbil“. O kousek dál nás hlasitým voláním a silnou gestikulací rukou odchytává jeden Číňan a táhne nás do svého hotelu. Je to spíše hodně Turistická ubytovna nad bistrem, takže o výpary a zápachy všeho druhu z kuchyně není nouze. Nabízí nám dvojlůžkáč bez okna nebo čtyřlůžkáč s oknem. Je rozhodnuto. Bereme čtyřlůžkáč. Okno vyhrálo. V tomhle pokoji – pokud se tahleta komůrka dá takto nazvat, se opravdu nemůžeme ztratit. Nemá víc jak 3x3 metry. Jsou tady dvě kovové poschoďové postele, okno bez skleněné výplně, má pouze dřevěné okenice, větrák a klimatizace. Sprchy a záchody jsou společné. Celkem čisté. Psychicky jsem byla připravena i na mnohem horší. Dvě stovky na osobu není zas tak moc. Je hodně hodin, tak se nám už nechce hledat nic jiného. Zítra ráno jedeme stejně pryč, tak není co řešit. Dáváme si sprchu na vzpamatování a vyrážíme na pátrací výpravu po autobusovém nádraží z něhož zítra odjedeme do Kualy. Kousek od hotelu nasedáme do autobusu číslo 107. Řidičem se necháváme vyložit na autobusáku. Teda pokud nekecal, protože to v žádném případě v nejbližším okolí jako autobusové nádraží nevypadá. Dokonce i jedna domorodkyně nevěřícně kouká do mapy a záporně kroutí hlavou. Ale opak je pravdou. Dvě nenápadné budky a přístavek v dáli u velkého parkoviště je to co hledáme. Nejdříve to na nás zkouší domorodčík, který soukromě provozuje malý minibusík. Do Kualy nás prý zaveze za úžasnou cenu 250 singapurských dolarů. Necháváme kluky ať se sním dohadují o ceně. Jdeme zjistit cenu jízdenky do stánku ať víme s jak hodně přemrštěnou částkou to na nás zkouší. Jízdenka na osobu včetně občerstvení cestou stojí 30 singapurských dolarů. Takže celkem pro nás čtyři je to 120. Není o čem dále diskutovat. I když domorodčík najednou shazuje na 180, my už máme jasno. Bereme jistotu za 30 na osobu, než nejistotu za 180 pro všechny se slibem, že nás hodí až na letiště. Ale co když ne? Autobus zítra odjíždí v devět hodin ráno. V Kuale bychom měli být ve dvě hodiny odpoledne. Což je ideální, v pohodě stíháme letadlo na Langkawi, které letí až po čtvrté.
Stejným autobusem, fakt je to on, poznáváme řidiče, se vezeme zpátky k hotelu. Musíme najít směnárnu. Nějak nám pochyběly peníze. Jestli nic nenajdeme, tak jdeme dneska spát o hladu. Procházíme okolo nejdražšího hotelu v Singapuru. Prý zde pobývaly všemožně významné osoby – počínaje hlavami států, přes princezny a knížata, konče herečkami a zpěváky. Tak tady my dneska nebydlíme, ale od našeho hotelu je to co by kamenem dohodil, takže jako by jsme tam bydleli. Už se úplně setmělo. Kolem nás září tisíce světýlek z oken mrakodrapů. Jsou to moje první obří domy, takže na ně koukám s patřičnou úctou. Někdo by řekl, že jsou to mimina v porovnání s jinými, ale pro mě jsou dneska těmi nejvyššími. V trafice měníme pár dolarů a hlad už nás vyhání zpět do čínské čtvrti, kde je plno malých restaurací nabízejících spousty dobrého jídla. Konečná volba padla na jednu z nich naproti našeho hotelu. Objednáváme si ledový čaj, Bohďa zkouší sladký chrisantémový. Jako hlavní chod u mě vyhrávají nudle Hongkong s neidentifikovatelným masem. Kluci mají nudle s dary moře a Bohďa kuřecí kousky s rýží. Co říci více než, že to byla ňamka. Už je poměrně pozdě. Teda aspoň tady v Singapuru – jedenáct hodin večer, ale u nás se teprve v tuto dobu končí v práci. Takže jako by jsme šli spát se slepicemi. Byla to dlouhá a náročná noc. Posun v čase je opravdu znát. I když mám pocit, že jsem pěkně utahaná, tak nemůžu usnout. Ale podle toho, jak se děcka neustále převalují, tak to s nimi bude podobné.
Až ráno, když jsme zkonzultovali své noční pocity a nespaní jsme zjistili, že každému vadil puštěný větrák, ale nikdo ho nešel vypnout, protože si myslel, že ostatním dělá dobře. Teda tolik obětavosti a tolerance v jednom pokoji to se hnedka nevidí :o).
4.DEN – ÚTERÝ 5. února 2002
Přejezd autobusem do Malajsie. Kuala Lumpur. Přelet na ostrov Langkawi.Hotel u pláže Pantai Cenang.
Ráno vstáváme v sedm hodin. Provádíme nezbytnou hygienu a za chvíli už sedíme v nám dobře známém autobuse číslo 107. Tentokrát nám přijel červený poschoďový. S batohy máme problém se nasoukat vstupními dveřmi, a tak myšlenku, že se podíváme do prvního patra ihned zavrhujeme a usazujeme se v zadní části přízemí. Asi za deset minut jsme na autobusovém nádraží. Trochu brzo, ale raději dříve než později.
Autobus je o něco menší než na jaký jsme zvyklí od nás. Uvnitř ale má cestující mnohem větší pohodlí. Vedle sebe jsou pouze tři sedátka – dvě a jedno přes uličku. Řad za sebou je jen devět. Na oknech visí červené nadýchané záclonky, v zadní části autobusu je kuchyňka včetně malé kuchyňské linky a toaleta. Každé sedátko má opěrku na nohy. Po sklopení opěradla se dá z křesla vykouzlit skoro dokonalá postel. Co nás hodně štve, tak je klimatizace, která je puštěná naplno a chladí vzduch tak na patnáct stupňů. No hrůza. Naštěstí jsme se o této anomálii dočetli v zápiscích různých cestovatelů co do těchto končin zavítali před námi a tak jsme vyzbrojení teplými mikinami, dlouhými kalhoty a ponožkami. Snad těch pět hodin v mrazáku přežijeme ve zdraví. Hned co jsme vyrazili na cestu se všechno vyjasnilo. Autobus má svého řidiče a pak ještě průvodčího, který se stará o blaho cestujících. Od něj jsme všichni dostali deku a polštářek. Takže se můžeme pořádně zachumlat a spinkat jako batolata. Za necelou hodinku jsme na hranicích s Malajsií. Vystupujeme z autobusu a vcházíme do obrovské haly plné přepážek s okýnky. Je jich tady tolik, jako by očekávali velké stěhování národů. Pasové odbavení probíhá bez problémů až na Martina, který někde zašantročil vstupní kartičku, tak si ho teď berou bokem a asi ho podrobí krutému výslechu. Ale ne :o) Za chvíli je zpátky a žádné monokly pod očima nemá.
Pokračujeme dál. Najíždíme na most, který spojuje Singapur s pevninou. Na jeho opačné straně nás čekají ještě malajští celníci. Tady musíme také všichni vystoupit a ještě si vzít sebou svá zavazadla. U pasů to trochu vázne, ale se zavazadly procházíme bez povšimnutí. Prohlížejí jen domorodčíky. Za hranicemi autobus zastavuje na odpočívadle u motorestu. Vystupuje průvodčí. Za chvíli se vrací s plnými taškami jídla. Každý dostáváme misku s nudlemi politými hodně pálivou omáčkou a kelímek neperlivé vody. To se teda máme. Jídlo skoro až do postele. Jen kdyby tu klimatizaci trochu stáhli. Začíná mi být zima i na uši a tak přichází na řadu kapuce u mikiny. Je to úžasné. Venku je možná více jak třicet stupňů, svítí sluníčko, bují tropická vegetace, kokosové palmy a banánovníky a my zavření v malém autobuse mrzneme jako na dalekém severu. Ach, jak já už se těším na to teplíčko až vylezeme z autobusu.
Hodiny pomalu ubíhají a my se nezadržitelně blížíme k hlavnímu městu Malajsie Kuala Lumpur. Uzavíráme sázky kdo první uvidí Petronasky – nejvyšší dvojčata světa. A už jsou tady. V dáli na obzoru v oparu se objevily obrysy dvou vysokánských věží. Najednou mám stejný nepopsatelný pocit jako když jsme vjížděli do Gízy a já poprvé spatřila pyramidy. Obrovské a majestátné. Krásné a nedotknutelné. Konečná autobusu je shodou okolností pár set metrů od základny Petronasek. Na jejich prohlídku, ale zatím nemáme čas. Ty si v klidu okoukneme až za pár dní, když budeme několik dnů pobývat v Kuale. Teď je nejdůležitější zjistit co nejrychlejší spojení na letiště. U malého parkoviště, kde nás autobus vysadil je postavené zbrusu nové turistické centrum. Daří se nám v krátké době zruinovat směnárnu. Každý si měníme cca 200 dolarů a pro posledního už horko těžko shánějí ringity. Jeden malajský ringit (RE) odpovídá asi 10 českým korunám. Na informacích se dovídáme, že se na letiště dá dostat metrem a pak autobusem nebo vlakem, ale trvá to hodně dlouho. My toho času moc nemáme, protože nám za dvě hodiny letí letadlo na ostrov Langkawi a ještě nemáme koupené letenky. Proto si raději bereme taxíka. Taxíky tady mají červeno-bílou barvu. Zastavuje nám postarší koráb silnic, místní auto značky Proton. Taxikář nejdříve znaleckým okem okouknul objem našich zavazadel a trochu se zarazil. Když otevřel kufr auta, tak jsme pochopili. Celou jeho jednu třetinu zabírala plynová bomba. Proč si dělat problémy tam kde nejsou. Bágly vršíme jeden na druhý. Poslední sice vyčnívá ven, ale taxikář je na vše připraven. Vytahuje gumové pavouky a batoh upíná kde se dá. Uvnitř je Proton hodně prostorný. I když na zadních sedátkách sedíme tři a ještě tři menší baťohy, tak se nám jede celkem pohodlně. Mezinárodní Letiště Kuala Lumpur je od centra města vzdáleno asi 70 kilometrů, takže máme před sebou nejméně ¾ hodinovou jízdu taxíkem po dálnici. Těsně před letištěm zastavujeme na benzínce. Tankujeme benzín a bylo to fakt za minutu dvanáct, protože jakmile jsme se znova rozjeli tak došel v bombě plyn a auto volně přešlo na benzinový pohon. Před námi už je vidět vysoká řídící a naváděcí věž letiště. Za malou chvíli již najíždíme na estakádu a zastavujeme před hlavní budovou. Cesta trvala asi 50 minut. Platíme domluvenou částku 70 RM.
Letiště v Kuale je jedno z nejnovějších a tudíž i nejmodernějších. Procházíme obrovskou halou, která je směsicí ušlechtilé oceli a mramoru. Působí až chladným dojmem čistoty a dokonalosti. U vnitrostátních letů si kupujeme letenky na Langkawi. Místa v letadle jsou. Přelet nás stojí 2200 Kč. Po souši vlakem a pak lodí by to vyšlo asi na polovinu, ale ztratili bychom celý den. Tak zaplatíme sice více, ale za hoďku jsme na rajském ostrově. Bagáž je odbavena bez problémů jen u osobní kontroly u Martina zjistili, že si na klíčích nese kudličku. Co kdyby chtěl unést letadlo. Je mu zabavena a poletí v zavazadlovém prostoru ( samozřejmě kudlička). Letadlo se odlepuje od země přesně v 16:50. Je poloprázdné, takže se ihned po startu, kdy již máme nabranou výšku rozesazujeme k okýnkům. Očekáváme úžasné pohledy na ostrov při přistání, takže každý v ruce mačkáme svůj fotoaparát. Malajské aerolinky se nepředaly. Za celou dobu letu nám dali napít jen jednu skleničku džusu. Letadlo začíná klesat. Pod námi se objevují první maličké ostrůvky, které jsou součástí ostrova Langkawi. Jsou celé zelené jen jejich okraje jakoby by byly lemovány jemnými sněhobílými krajkami. Letadlo stále více ztrácí výšku a krajky pomalu nabývají reálné podoby. Jsou to ve skutečnosti malé písečné pláže. Před šestou hodinou rolujeme na malém ostrovním letišti. Vystupujeme z letadla po schůdkách a míříme do haly. Zde je již několik hotelových agentů. Máme dvě možnosti. Buď si vezmeme taxíka a budeme objíždět hotely a hledat si nějaké dostupné ubytování nebo podlehneme přesvědčování jednoho z agentů. Vybereme hotel podle fotografie a budeme doufat, že to bylo šťastná volba. Jak se říká risk je zisk - vybíráme si hotel přímo na letišti. Nejdříve jsme chtěli hotel na pláži Pantai Kok. Zde však byly před nedávnem všechny levné hotely zbourány a ty nové se teď pohybují v jiných cenových relacích než jsme ochotni za ubytování zaplatit. Je nám nabídnut hotel Langapuri Beach Resort, ležící přímo na pláži Pantai Cenang. Mají volný čtyřlůžkový pokoj s klimatizací zrovna na čtyři dny, jak potřebujeme. Pak už jsou hotely plné, protože se blíží Čínský nový rok. Noc na osobu stojí 400 Kč. Berem. Fotky vypadají dobře a nic lepšího v podobné ceně v katalogu hotelů nemají. Před letištěm si bereme taxíka za 15 RM a ujíždíme k hotelu. Po dvaceti minutách jízdy zastavujeme u recepce hotelu Langapuri. Dostáváme pokoj v dvoupatrovém bungalovu s teráskou. Pokoj je tak velký, že by v něm mohli kromě nás ubytovat ještě další čtyři osoby a i přesto by jsme mohli pořádat taneční večery. Jsou tady dvě dvoulůžka, ratanový stolík a křesílka, televize, lednička, klimatizace, větrák a záchod se sprchou. Co více člověk u moře potřebuje ke štěstí. Snad jen tu pláž ať je hezká , čistá a hlavně blízko. Ta naše má všechno. Od pokoje je snad jen 50 metrů. Široká a dlouhá, s bílým pískem a tyrkysovým mořem.
Ach to moře, ten písek, ty palmy… mám na jazyku toto známe pořekadlo. Ale taky to zapadající slunce, ty mušle a ostrůvky vystupující z moře. Najednou máme pocit jako bychom se ocitli v ráji a teď najednou nevíme co dělat. Člověk náhle cítí jakoby ubíhaly jeho poslední minuty života a musí toho stihnou strašně moc. Jak jen si vychutnat vše a nic nepromarnit. Koupat se , potápět, plavat k lodi v dáli, pozorovat zapadající slunce, procházet se jen tak jemným pískem, přeskakovat vlnky nebo jen tak koukat a nechat se ovívat teplounkým mořským vánkem. Tak tohle všechno bych chtěla dělat v tuhle chvíli. Odhazuji ručník a pomalounku se nořím do teplých vln Indického oceánu. To je balada. Neviditelné jemné mořské ruce jakoby hladily a uklidňovaly. Čas se zastavil. Jen to sluníčko ví, že to není pravda. Pomalu se ukládá do červenajících obláčků. Rudý kotouč mizí za obzorem a my se až teď pomalu probouzíme z mořské euforie a uvědomujeme si, že máme také přízemnější potřeby než je kochání se krásou ostrova a tou potřebou je jídlo. Je to k nevíře, ale najednou zjišťujeme,že máme obrovský hlad, který nás vyhání od moře. Žaludek nepřesvědčíte, že mu k jídlu stačí krásný pohled na překrásnou pláž. On je realista. Dobře ví, že on dneska viděl pouze jedny pálivé nudle a tenhle pohled mu určitě ke spokojenosti stačit nebude.
Podél pláže Pantai Cenang vede jedna z hlavních komunikací ostrova. Její krajnice lemují různé krámky se suvenýry, malé cestovní kanceláře a plno restaurací, které nabízejí čínská, thajská či indická jídla. Každá taková restaurace má svého nahaněče. Ten stojí u vývěsní tabule, kde jsou většinou i fotografie připravovaných jídel a rád poradí nerozhodným návštěvníkům. Je vidět, že už tady mají Evropany přečtené, protože nám ihned ukazují, která jídla jsou pálivá – tedy nepojidatelná, takže si je raději neobjednávat. Nakonec nám padla do oka jedna thajská hospůdka. Na pití si objednáváme ovocné džusy - Water melon juice a Pineapple juice. Něco úžasného. Žádné náhražky a uměliny. Sklenice jsou plné čerstvé a voňavé právě vymačkané šťávy z ovoce. Kdybych už tady neměla jíst a pít nic jiného, tak jsem na tom schopna přežít celou dovolenou :o). Na jídlo si dáváme 2x kuřecí kousky na sladko-kyselo, pečenou rybu, krevety a jako přílohu rýži. Rýži tady dělají moc dobrou. Je možné si objednat pouze čistě bílou, ale také ochucenou zeleninou, masem a kořením. Příjemně naladěni po dobré večeři začínáme střádat vzletné plány na příští den. Musíme toho strašně moc stihnout. Ráno půjdeme na pláž. Děckám padl do oka nedaleký ostrůvek, který doslova láká k objevování. Takže zítra bude určitě pokořen. Odpoledne musíme najít budovu Podvodního světa, která v sobě ukrývá mořská i sladkovodní akvária. A ještě mnohem víc, však se zítra uvidí.
Do hotelu se vracíme po pláži. Je obrovský odliv. Moře ustoupilo nejméně o deset metrů. Čluny, které se při soumraku kolíbaly na hladině, teď stojí na písku daleko od mořských vln. V plytké vodě u břehu se rýsují potemnělé postavy osvětlené jen baterkami. Kužel světla se zabodává do mořské hladiny a my dumáme co to jen v té vodě tak neúnavně hledají. Na to musíme přijít! To se musí prozkoumat! Rychle běžíme na pokoj pro baterky a pak zpátky k moři. Brodíme se vodou, ale žádné mořské potvory nebo velké mušle nenalézáme. Co to asi hledali? Že by starý pirátský poklad? To se už asi nedozvíme. My našli jen pár vyplašených hvězdic a krabů, utopili jednu baterku a užili si legrace . Dokonce se nás jeden zamilovaný páreček přišel zeptat, co,to tam v té vodě s těma baterkama vlastně hledáme. Co jim odpovědět a nevypadat hloupě a tak jim raději bez řečí ukazujeme plné ruce hvězdic, které se všemožně kroutí a snaží utéci zpět do moře.
5.DEN – STŘEDA 6. února 2002
Malý ostrůvek pokořen skoro suchou nohou. Návštěva Underwater worldu. Západ slunce s krevetami.
Plány byly obrovské, ale realita byla nakonec trochu jiná. Nevím čím to bylo. Co to zapříčinilo. Snad ten mořský vzduch, možná ještě na nás působila změna času a nebo jen ten fakt, že jsme se předešlé tři noci pořádně nevyspali. No zkrátka jsme se probudili v čase, kdy jiní usedají k obědu. Bylo přesně půl dvanácté, když jsme se jako čtyři šípkové Růženky probrali z hlubokého spánku a přesně jako ta princezna nevěřícně koukali a nechtěli tomu uvěřit jak dlouho jsme spali. Teda, takhle proflákat drahocenný čas na ostrově. Na snídani nemáme nárok, v tuhle dobu se přece nesnídá a tak honem do plavek a hurá na ostrov.
Znalá svých plaveckých dovedností - vzdálenost k ostrovu hodnotím jako nebezpečnou pro můj zdravý návrat a taky beru v úvahu fakt, že z nás čtyř musí někdo přežít, aby informoval pozůstalé rodiny. Zůstávám na břehu a raději volím klidnou a objevnou procházku po pláži než bídnou smrt ve vlnách oceánu okousaná žraloky :o). Ještě poslední fotka třech odvážlivců. Hlavně se vraťte ať ze mě není siroteček. Co bych si bez vás počala. Přeborníci se vrhají do vln a já vyrážím na procházku po pláži. Na písku nebo v plytké vodě u břehu je spousta barevných mušliček. Přímo volají potom, abych si je vzala, ale je tady jeden zádrhel. V každé takové krásné mušli bydlí malý krab a já nemám to srdce brát mu jeho domeček. Takže jen smutně koukám a závidím krabům.
Sněhovou pláž lemují kokosové a datlové palmy. Za nimi v hotelových zahradách lze rozeznat více i méně luxusní dřevěné domečky, ze kterých stačí jen vyběhnout a jste v moři. Pláž je zakončena vlnolamem, v řadě vedle sebe jsou do mořského dna zaraženy železné tyče. Na pláži za vlnolamem je mořské pohřebiště. Moře tady vyvrhlo spousty krabů, ryb , medúz a mušlí. Tihle ti tvorečkové již nenašli v sobě sílu vrátit se zpět do vody, a tak tady teď jejich mrtvolky vysychají na Ostrém poledním slunci. Není na ně moc veselý pohled a ani vzduch není moc na dýchání a proto se raději vracím zpět do hezčích míst.
Cloním si oči proti sluníčku a hledám na moři tři malé mravenečky, kteří by se měli zdárně blížit ke svému vytčenému cíli. Koukám, div si oči nevykoukám, ale nic nevidím. Ovšem zaujal mě pás mělčiny, který se obloukem táhne k ostrovu. To musím prozkoumat. Třeba se na ostrov dostanu skoro suchou nohou dříve než ti tři plavci. Voda jen do půlky lýtek, zkrátka paráda. Najednou se z vody vynořila postava. Je to Martin, který vzdal plavání, a tak se snažíme pokořit ostrov pěšky spolu. Vody je, ale čím dál víc. Začíná příliv. Ostrov zůstává nepokořen a my se vracíme na pláž.
Sluníčko neúnavně hřeje a pálí. Chtělo by to něco dobrého na pití. V obchůdku při cestě mají spoustu plechovek pro nás neznámého nealkoholického pití. Plechovka vyjde na 15 Kč, takže nic nebrání v riskantních nákupech a objevování nových ještě nepoznaných moků. Včera se koupě vydařila. Džus z neznámého zeleného bodlinkovatého tropického ovoce byl moc dobrý. Dneska mi padla do oka plechovka s moc hezkým obrázkem růží. Její obsah je však strašný. Popsala bych jej asi jako směsici rozpuštěného malinového pudingu a mýdla. Neputuje ihned do popelnice. O tenhle chuťový zážitek nemůžu ochudit zbytek naší expedice a tak skvělý mok beru na pokoj.
Okolo třetí hodiny odpolední se vrací Bohďa s Radkem z ostrova. Bylo tam prý moc hezky , jen jej nemohli prozkoumat celý, protože byl zarostlý neprostupnými křovinami. Proto skončili už na jeho pláži a bavili se hledáním mušliček. Zatím co si oni užívali na pláži jsem já s Martinem prozkoumali nejbližší okolí hotelu a zjistili jsme, že budova s mořskými a sladkovodními akvárii stojí asi 500 metrů od něj. Bylo to velice přínosné zjištění, protože nebudeme muset utrácet peníze za taxík. Náš hotel dostal další hvězdičku v našem soukromém hodnocení. Je na nádherné pláži a ještě má blízko sebe různé atrakce. Jaká jiná překvapení se ještě skrývají v jeho okolí?
Vstupenka do Underwater worldu stojí 18 RM. Vcházíme do příjemně klimatizované místnosti.
Světla tady nesvítí. Osvětlená jsou pouze veliká akvária, ve kterých plavou ryby všemožných tvarů, barev a velikostí. Celá expozice začíná nejdříve sladkovodními rybami. Máme možnost zde spatřit nám dobře známe akvarijní rybičky, které běžně chováme doma. Ale jsou tady také nám úplně neznámé kousky. Asi nejvíce nás zaujala největší sladkovodní ryba Zlatá Arapaima, která může dorůst až do pěti metrové délky. Ta co před námi plave v akváriu má nejméně tři metry. U expozice mušlí nás z poklidné prohlídky vytrhává výprava malých japončíků, kteří jsou tak uřvaní, že si až ryby zacpávají ploutvičkami uši aby neohluchly. A to, že je prý klidný a tichý národ. Pohledem na rozdováděné žraloky se uklidňujeme a čekáme až banda zmizí v jiné části budovy. Vitrínky s mušlemi tvoří jakoby předěl mezi sladkovodními a mořskými akvárii. Je zde vytvořený skleněný tunel. Ryby nám volně proplouvají nad hlavami. Sem tam se nad námi mihne tělo rejnoka, kanice nebo mořské želvy. V malé místnůstce opodál je několik terárií. Každé z nich obývá několik žabek. V prvním je žluťounká žabička s překrásnými plastickými ornamenty. Ihned ji křtíme na žabičku citrónku. V další skleněné vitríně se tísní několik žabek zelených s černými puntíky. Mou absolutní favoritkou se, ale stává žába rohatka. Za terárii je umístěna malá zahrádka zarostlá kvetoucí zelení s vodopády, jezírkem s barevnými kapříky, vydrami a želvami. Najednou jako bychom se ocitli v úplně jiném světě. Tenhle ten svět má jen několik metrů čtverečních, ale dokonale navozuje pocit, jako bychom byli v pohádce. Bloudění podvodním světem pokračuje akvárii s korálovými rybičkami. Tak teprve tady začíná ten pravý karneval barev. Červení klauni se prohánějí v poloprůsvitných sasankách. Malá zelená rybička mi před kamerou předvádí neskutečné taneční představení. Hvězdice se pomalu plazí po bočních sklech akvárií a obrovští humři poklidně posedávají na černých kamenech. Asi nejkrásnější jsou, ale mořští koníci. Hlavně ti, kteří vypadají jako mořské rostlinky. Mají zelenou a oranžově hnědou barvu. Vypadají tak bezbranně a křehounce.
Koníčkové byli ten poslední bonbónek z podmořského světa. Teď si ještě můžeme koupit nějaký ten suvenýr na památku. Bohďa si vyhlídla tričko s rybičkami a Radek neodolal sušeným krevetám.
V podvodních hlubinách jsme strávili více jak dvě hodiny. Je nejvyšší čas najít si nějakou dobrou restauraci a uspokojit naše vyhladovělá bříška. Dneska to vyhrává moc pěkná čínská restaurace. Zatímco my už máme dávno vybráno, Radek neustále diskutuje s nahaněčem a probírají, které ty krevety jsou vlastně nejlepší a nejlépe uspokojí Radkovy chuťové buňky. Na náš obrovský kulatý stůl začínají přinášet skvělé dobroty, které jsme si objednali. Kuřecí kousky v křupavém těstíčku, sépie v pikantním těstíčku, krevety na horkém prkýnku, bílou i ochucenou rýži a hlavně úžasné ovocné džusy. Hody mohou začít. Nevím čím to bylo, jak se to vlastně stalo. Ale asi jsme tak dokázali dokonale zblbnout personál restaurace, že nám zapomněli započítat na do konečného účtu Radkovy krevety. Ale, na to jsme přišli až mnohem později, když jsme se snažili rozpočítat útratu na čtyři díly, a tak jsme si nemohli zahrát na slušňáky a všechno přiznat.
Sluníčko pomalu začíná zapadat, a proto rychle končíme s večeří a vyrážíme na pláž. Taková procházka po pláži při západu slunce má něco do sebe. Nebe, moře i písek se barví do ruda. Šplháme na skály nad mořem a chystáme se na malý krevetí piknik, teda v té chvíli jsme si to aspoň mysleli. To, že Radek otevřel pytlík se sušenými krevetami jsme věděli všichni najednou během několika sekund. Takový zápach jaký se z pytlíku line jsme už dlouho nezažili. To by snad zabilo i slona. I ten zápach z dnešního dopoledne na mořském hřbitově voněl proti tomu jako nejdražší parfém. Jediný kdo si dodává odvahy a ochutnává je Radek. Začíná prskat, plivat kousky krevet kolem sebe a vykřikovat neslušná slova, která tady raději nebudu vypisovat. Hold není kreveta jako kreveta. Suchárky končí v moři. Doufejme jen,že jsme nezpůsobili nějakou ekologickou katastrofu. Hromadný úhyn žraloků nebo ještě něco horšího.
Do hotelu se vracíme po silnici. Nakupujeme první blbinky domů, pohledy a známky ( velká pohlednice 0,8 – 1 RM, malá pohlednice 0,5 – 0,7 RM, známka do Evropy 0,5 RM ). V malé cestovce si rezervujeme výlet na šnorchlování. Všude jej nabízeli za 130 RM na osobu a tady mají zrovna akci a prodávají jej jen za 90 RM. Zítra si uděláme výlet po ostrově a pozítří vyrazíme do Marine parku za žraloky. Slevy vidíme nejen tady, ale skoro ve všech obchůdcích. Restaurace také nepráskají ve švech, a tak jsme nabyli dojmu, že tady asi není sezóna. Ale domorodci nám to všechno osvětlili. Na ostrově jsme právě v době jeho největší sezóny, ale od útoku na americké mrakodrapy, to tady s turistikou jde z kopce. Asiaté se bojí lítat a Evropané už to nezachrání. Ale nám to nevadí, aspoň se nám nepotvrdilo co psali v průvodcích, že je ostrov Langkawi samý snobský turista.
Na recepci si objednáváme auto na zítřejší poznávací výlet po ostrově. Půjčovné stojí na den 80 RE, zítra v devět si jej máme jít vyzvednout k recepci.
Je sice již dvaadvacet hodin, ale tento pokročilý čas nás nemůže odradit od koupání v moři. Spíše naopak. Voda je teplejší než vzduch. Moře je úplně klidné a právě vrcholí odliv. Nebe je poseté milióny hvězdiček. Nad hlavami nám září souhvězdí Orionu. Radek si pobrukuje ústřední melodii z filmu Čelisti. To je idylka. Únor. V Čechách je zima, sněží a lidé právě končí svůj pracovní den. My zatím tady koukáme do potemnělého oceánu. Čachtáme se jako malí tuleni a máme obrovskou radost, když nám mezi rukama probleskává světélkující plankton. Sice nás někdy štípne nebo kousne, ale to je nic proti tomu koupat se v nočním oceánu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Malajsie
Půjčovna aut