Malajsie a Singapur 3.-18.2.2002 - 3.část
9.DEN – NEDĚLE 10. února 2002
Kuala Lumpur – čínská čtvrť, věž MENARA.
Menara Kuala Lumpur – se 421 metry nad zemí je jednou z nejvyšších betonových věží
světa. Je na čtvrtém místě světového žebříčku. Svou výškou ji předběhla jen CN Tower v Kanadě (553 metrů), Ostankino Tower v Rusku (540 metrů) a Shanghai Tower v Číně (468 metrů). Menara byla postavena pro zvýšení kvality vysílání a telekomunikačního servisu. Věž se stala ihned po postavení symbolem moderní Kuala Lumpur.
Menara stojí na vrchu Bukit Nanas. Stavební práce na ni byly ukončeny v květnu 1996 a 23. června 1996 byla věž otevřena pro veřejnost.
Vstupné 15 RM.
Nad ránem asi o půl páté nás ze snění budí řidič. Máme naše kluky probrat ze spánku, rychle vystoupit, sebrat si zavazadla a přestoupit do jiného autobusu. Jsme tak zblblé, že se nejsme schopny ani zeptat proč? Jen narychlo balíme příruční zavazadla. Budíme kluky, kteří na nás užasle a nevěřícně koukají. Ještě napůl spící, někde na neznámé dálnici, opouštíme autobus, bereme si bágly ze zavazadlového prostoru, přebíháme silnici a nastupujeme do jiného nám zcela neznámého busu. Teda pěkné vzrůšo. Vypadá to, že jsme byli z celého autobusu jediní, kdo tak šaškovali. Všichni ostatní seděli na svých místech a chrupkali. Řidič nám vysvětluje, že jeho autobus do Kualy nejede, že se tady prostě přestupuje a ten druhý autobus nás do cíle naší cesty určitě doveze. Co nám zbývá. Musíme doufat, že je to všechno pravda. Nic zlého nám nehrozí. Ráno opravu dorazíme do Kualy. A v duchu přesvědčujeme sami sebe, že jsme za zmateného a nečekaného přestupování z autobusu do autobusu nic neztratili a nezapomněli.
A opravdu před šestou hodinou ranní za úplné tmy dojíždíme na autobusové nádraží v Kuale. Určitě nebude hlavní, protože jej tvoří jen jedna nic moc velká budova. Na hlavní město by to bylo trochu malé. Ale my můžeme být rádi, že jsme se dostali do místa, kam jsme chtěli a to nám musí stačit. Vystupujeme z autobusu, bereme si batohy a odcházíme do budovy okouknout možnosti, jak se dostat do Čínské čtvrti, kde již máme předem objednané pokoje v hotelu Swiss-Inn. Objednávali jsme je již u nás v Čechách přes Internet, protože v termínu, kdy jsme chtěli pobývat v hlavním městě se bude slavit Čínský nový rok a byl velký předpoklad, že budou hotely zcela zaplněné. V nádražní budově to vypadá pěkně ospale. Všechny stánky jsou zavřené. Před vchodem žádný volný taxík. Všimnul si nás jeden řidič, který zde převáží turisty přímo na letiště. Jelikož nemá nikoho, tak se nás ujímá a nabízí nám odvoz k hotelu za 20 RM. Celkem ucházející cena na to, že nám nic jiného nezbývá. Bereme to a již nastupujeme do malého mikrobusu. U hotelu nás vysazuje asi za dvacet minut. Na recepci nám oznamují, že pokoje budou přichystány až po desáté hodině. Co se dá dělat. Ještě, že nám batohy nechají schované na recepci. Máme před sebou více jak tři hodiny bezcílného bloudění po městě. No nějaký cíl by se našel. Třeba směnárna, protože nám už došly ringity a taky něco na zub by nebylo k zahození. Ale ze všeho nejvíce by se asi každý viděl v měkoučké posteli, přikrytý peřinkou a ničím nerušen by dospával docela dobrodružnou noc. Pomalu to začíná vypadat, že vláda noci odchází a na svůj trůn se dere sluníčko. Město se pomalu probouzí do života. Procházíme nejistě Čínskou čtvrtí a snažíme se do paměti vrýt záchytné body. Řeknu vám, není to žádná hračka. Uvidíme, jak dopadneme, když se budeme za tři hoďky vracet k hotelu. Na ulici potkáváme jen prodavače denního tisku. Postávají na chodnících a přebírají velké hromady dnešních novin. Pomalu jsme se vymotali z Čínské čtvrti a nacházíme útočiště v parku s fontánou ve tvaru masožravé rostliny. Tady unaveně sedáme na lavičky a nehneme se odsud dříve než se úplně rozední. Máme odsud výhled na nadzemku, která je v Kuale rychlým a snadno dostupným dopravním prostředkem k pohybu po městě. Vypadá to, že bude krásný den. Sluníčko se vyhouplo na mraky neporušenou azurovou oblohu. Před devátou jsme se dostali až k nám dobře známému turistickému centru, u kterého jsme před několika dny vystupovali z autobusu, který nás vezl ze Singapuru. Zůstaneme tady do devíti, protože by v tuhletu hodinu měli otevírat zdejší směnárnu. Ale asi se ještě nevzpamatovali z naší poslední návštěvy, protože i ve čtvrt na deset zeje prázdnotou a nikdo z vedlejší kanceláře netuší,kdy by se mohla otevřít. Město se již úplně probralo do nového dne. Dokonce kolem nás prosvištěl závod silničních cyklistů. Teda šlapat v takovém horku jim vůbec nezávidím. Taky někteří už vypadali, že melou z posledního. No my taky meleme, ale hlady a únavou. Naštěstí je tady směnárna a tak hned měníme dolárky a hurá na gáblík. Nevím jak se mi to povedlo, ale naší malou výpravu jsem přesvědčila k návštěvě McDonalda. Ze začátku byli silně proti, zvláště někteří jedinci, ale pak na ně asi zapůsobilo to sluníčko a ochotně vkráčeli do jeho dveří. Né, že bych McDonalda nějak milovala, ale zatoužila jsem po hranolkách a ty v asijských bistrech nikde neprodávají. Jakž takž jsme se nasnídali. Jako od maminky to sice nebylo, ale bylo to levnější než u nás v Mekáči. Hamburgery zde mají přizpůsobené zdejším jazýčkům, takže jsou hodně pálivé. No, spravila to velká porce coly. Je akorát deset, ten spráný čas začít hledat náš hotel. Je to k nevíře, ale nacházíme jej hned na první pokus. Ulice jsou již plné lidí a stánků. Když jsme sem ráno přijížděli, tak jsme si mysleli, že se náš hotel nachází v klidné postranní ulici, ale to byl velký omyl. Je zde plno stánků se vším možným – jako na nějaké ťamanské burze. Visí tady trička, hodinky, mobily, kazety, CD–čka, DVD-čka. Na recepci již máme přichystané klíče od pokojů. Ubytovali nás v šestém patře. S Bohďou dostáváme pokoj číslo 630 s výhledem na mrakodrap, ve kterém sídlí banka a na vyhlídkovou věž Menara. Kluci mají pokoj naproti nás s číslem 622 s výhledem do betonu.
Co dál s načatým dnem? Kluci to vidí na nějakou tu hodinku ve vodorovné poloze. Taky by to chtělo na chvilku si zdřímnout, ale to volání po poznávání neznámých uliček je silnější. Ty stánečky plné všelijakého zboží. Všude kolem spousta neznámých věcí nás s Bohďou úplně probralo. Únava je ta tam. Vyrážíme do spleti uliček Čínské čtvrti. Nemusíme nikam daleko chodit. Hotel Swiss-Inn má dva vchody a ten druhý nás zavedl přímo do centra všeho možného burzování v Kuale. Přímo před námi je stánek plný hodinek „světových značek“. Zaručeně právě a ta kvalita!!! O kousek dál prodávají CD-čka s muzikou i počítačovými hrami. Je jich tady spousta. Samé novinky, některé snad u nás ještě nevyšly. Tak kdo by odolal a nekoupil, když jedno přijde na 50 korun. Vedle mají zase DVD-čka. Pán prstenů, který je u nás jedničkou ve všech kinech, tady stojí 80 kaček. Opodál podél celého stánku visí vysušené husy či co. No nějací ptáci to určitě jsou. Ale do pusy bych je v životě nedala. Mají takovou mrtvolně žluto-zelenou barvu. Fujtajblík :o) Prodávají tady taky čerstvě ugrilované čuníky. Vypadají chutně až na to, že se povalují po chodníku a jsou přikryti čerstvým vydáním dnešních novin. S hygienou si tady zkrátka nedělají žádné servítky. O kousek vedle praží jedlé kaštany a na velikém pultu to překypuje mandarinkami a všemožným exotickým ovocem. Jedny červeno-žluté chlupatiny nás obzvlášť zaujaly. Pamatuji si je od nás z obchodu, kde za kilo chtěli 365 Kč. Tady stojí půl kila dvacku, tak co je nezkusit. Až později jsme se dozvěděla, že se tohle ovoce jmenuje rambuta. Pod chlupatou do červena zbarvenou slupkou se ukrývá bílá dužnina s peckou. Vypadá po oloupání jako kulička hroznového vína zbavená slupky. Chutná sladko-kysele. Prostě moc dobře. Ale u nás bych za ně skoro čtyři stovky nedala. Co nás ale zaujalo asi nejvíce jsou krámky, které lemují červené lampiónky. Line se z nich vánoční hudba. Rolničky, rolničky v asijském podání. Uvnitř všechno září zlatem a červenou barvou. Jsou to obchůdky ve kterých prodávají všelijaké blbůstky a ozdůbky k výzdobě bytu u příležitosti příchodu Nového čínského roku. Bude to rok Koně a všichni se na tu slávu patřičně připravují. Vládne tady trochu zmatek, ale převažuje radost a dobrá nálada plynoucí z očekávání svátečních dnů. Bohďa totálně propadla lampiónům a já také neodolám a domů si odvezu jedno červeno-zlaté cingrle. Perlou celého našeho nakupování je ovšem obchod s malajskou ručně malovanou keramikou. My milovnice čaje a čajových dýchánků jsme prostě u vytržení z té spousty nádherných konviček a hrníčků a šálků. Vázičky také nezůstávají pozadu, ale přece jen ty čajové soupravy jasně vedou. Nic moc laciného. Malá souprava stojí 86 RM. Je to ale nádherná památka na zdejší zemi. Určitě lepší než zaručeně „pravé a vodotěsné“ hodinky Adidas za dvacet ringitů.
Ověšené balíčky se vracíme zpátky na pokoj. Kluci se již vyspinkali do růžova a tak můžeme vyrazit na obhlídku města a hlavně na prohlídku televizní věže Menara, ze které jak pevně doufáme bude nádherný rozhled na celé město. Za tu chvilku co jsme byli na pokoji se město snad ještě více zalidnilo. Je neskutečné horko a dusno. Na město padl opar, takže vyhlídka nebude asi nijak závratná. Cesty jsou plné aut, proto s povděkem využíváme nadchody. Na ulicích je plno žebráků. Někteří leží na chodnících. Jiní přímo oslovují kolemjdoucí a prosí o malou almužnu. V hinduistickém chrámu, který míjíme právě probíhá náboženský obřad. Všude je plno květin a vzduch je prosycen vůní doutnajících vonných tyčinek. Netroufám si vytáhnou foťák ani kameru, protože pohledy věřících na naše osoby nejsou moc přátelské a kdybychom je tím ještě podráždili, tak by nás mohli třeba pokousat a o to my nestojíme. Raději kolem chrámu jen tichounce projdeme.
Televizní věž Menara je postavena na kopci. K její základně je třeba zdolat malé převýšení. Rozhýčkané turisty cestovních kanceláří skoro k jejímu vchodu vozí autobusy. My si to všechno vychutnáváme a odšlapáváme hezky po svých. Nejdříve jsme měli v plánu navštívit vyhlídkový most spojující Petronasky. Ale dneska ráno, když jsme si je pořádně prohlídli u turistického centra, jsme usoudili, že bude mnohem lepší výhled z věže. Mostík je poměrně nízko nad zemí v porovnání s výškou věže a taky bychom přišli o ten úžasný pohled na Petronasky z vrchu. Vstupenka na věž stojí 15 RM. Místní to mají za polovic, ale to nám není moc platné. Těžko bychom je v pokladně přesvědčili, že jsme rození Malajci. A tak nám nezbývá než zaplatit plné turistické vstupné. Vystát malou frontu na výtah a už stojíme v jeho útrobách. Výtah je uvnitř celý obložený mramorem a závratnou rychlostí nás vynáší do kopule, kde je v jednom z jejich pater zřízena vyhlídka pro turisty. Dveře se otevírají a my vcházíme do kruhové místnosti. Celý její obvod je prosklený. Za lísteček, který jsme v pokladně dostali spolu se vstupenkou dostáváme každý zapůjčeny audio sluchátka. V mašince, která je k nim připojena je nahráno povídání v angličtině. Stačí se jen postavit k tomu správně označenému oknu a zmáčknout příslušný knoflík s číslem. Ráno bylo moc hezky, ale teď navečer je město zahaleno pod mlžným závojem oparu. Výhled není ideální, ale i tak stojí za to. Zjišťujeme, že Petronasky nejsou jedinými dvojčaty v Kuale. Je jich tady aspoň dalších pět párů. Petronasky ovšem v naších očích i nadále zůstávají jedničkami. Teda, kdo říkal, že mrakodrapy jsou obrovské? Z naší vyhlídky se zdají jako zakrnělé paneláčky. Je ale pravda, že některé vypadají zvlášť lákavě, hlavně ty, které mají na svých střechách či terasách bazény. Při tom vedru jako je dneska bych tam hnedka hupla a myslím si, že bych nebyla sama. Kromě překrásného pohledu na nekonečné moře moderních mrakodrapů, domů, domků a domečků si zde prohlížíme také obrázky nejvyšších televizních věží světa. Ať se koukám, jak se koukám, tak Českou republiku mezi nimi nevidím. Měli by jsme urychleně něco postavit ať se pak máme čím v cizině chlubit. A hlavně na poli slávy věží už moc místa není. Co kdyby nás někdo předběhl a na nás by už nezbylo místo. Kluci se nemůžou nabažit pohledu na město a tak si dávají ještě jedno kolečko. Já s Bohďou už to vzdáváme a jdeme si obhlídnout okolí věže. V přízemí je několik stánků se suvenýry a také malé kino, ve kterém promítají film o stavbě Menary. Zaujal mě párek Japonců, kteří se během pár minut nechali vyfotit na plácku o rozměru 5x5 metrů snad desetkrát. Na jedné fotce byla ona a pamětní deska. Na druhé on a pamětní deska. Na třetí oba a pamětní deska. Na čtvrté ona a mrakodrapy. Na páté on a …. Už dost! To bychom tu mohli být do večera a ono se začíná pomalu smrákat a už máme celkem dost velký hlad. Není divu od Mekáče jsme pořádně nic nejedli až na pár kousků ovoce. V moderní části Kualy jíst nechceme. Určitě je to tady zbytečně moc drahé a taky by jsme rádi poznali trochu více z Čínské čtvrti, která se nám na několik málo dnů stala našim útočištěm. Cestou nazpátek k hotelu procházíme okolo mrakodrapu, který je jakoby celý ze skla. Uprostřed z něj na nás svítí obrovský neonový velbloud a nad ním můžeme číst nápis: GONG XI FA CHAI. Jak jsme časem vyrozuměli a pochopili z televize a plakátů, tak by se to dalo přeložit jako Šťastný nový čínský rok, ale ruku do ohně bych za to nedala. Tak Gong Xi Fa Chai se už blíží sedmimílovými kroky a my vůbec netušíme jak už je blízko.
V čínské čtvrti je již opravdu živo. Stánků snad ještě přibylo. Všechno je osvětleno žárovkami, lampióny a různými jinými světýlky. Nad obchody a restauracemi blikají barevné neóny, které lákají k návštěvě právě toho krámku či bistra jehož jsou atrakcí a lákadlem. Hlad máme sice velký, ale ne tak, abychom zapadli do prvního lepšího bistra. Jsme tak trochu vybíraví. Nakonec se usazujeme v restauraci, ve které převážně připravují mořské potvory. Na ryby nemáme dneska ale nikdo chuť. To je logika co? Kluci si objednávají hovězí se zeleninou na horkém prkýnku s ananasovou rýží. My dvě abychom se zase tak moc neopičily si dáváme to samé jen s malou obměnou – místo hovězího kuřecí. Jídlo vypadá úžasně. Voní také krásně, tak se do toho rychle dáme. Ale ouha. Je tady malá zrada. Příbor nikde. Jen lžička a hůlky. Mě a Bohdě to zas tak moc nevadí, ale kluci se tváří dost bezradně. S hůlkami ještě nikdy v životě nejedli. Ale všechno musí být jednou poprvé. Tak dobrou chuť a hlavně nebryndejte a rýži rovnou do papulky, ne pod stůl. Myšky a jiná drobná havěť se nají někdy jindy. Martin bojuje statečně až do konce. Radek ve třetině odpadá a pouští se do toho lžičkou. Raději se najíst nekulturně než pojít hlady u stolu překypujícího jídlem.
Noční procházka mezi stánky se neobešla bez utrácení. Do sbírky přibyla další CD-čka, DVD-čka i trička. Do postele se dostáváme až před půlnocí. Teprve teď dostatečně oceňujeme výhled na věž Menara. V noci její kopule nádherné září. Rám okna je jako rám obrazovky a my máme možnost koukat na přímé vysílání z Kualy. Takový večerníček před spaním si nechám líbit. Očka se pomalu klíží. Ještě naposled je otvírám a ejhle už i osvětlení Menary zhasli. To je jasné znamení, že už mám opravdu spát. Tak dobrou noc a sladké sny ….
10.DEN – PONDĚLÍ 11. února 2002
Kuala Lumpur – Lake gardens ( park ptáků, motýlů, orchidejí, ibišků a jelínků ). Oslava čínského nového roku.
V ceně noclehu v hotelu Swiss-Inn je také snídaně. Po dlouhé době dostáváme po ránu do žaludku něco teplého. Do teďka jsme se živili jen chlebem se sýrem a sušenkami. Snídaně je bufetovým způsobem. V nerezových servírovacích mísách se ukrývají různé dobroty. Párečky, vaječné amolety, bílé fazolky v rajské omáčce, špagety, závitky, kuřecí kousky v pálivé omáčce a také toasty , marmelády a džusy. Je tady toho spousty a každý si najde to na co má zrovna chuť. Musíme se hodně posilnit, protože máme před sebou celodenní výlet do nedalekých, ale rozsáhlých parků. V jednom z nich našli své útočiště exotičtí ptáci, v druhém motýli, ve třetím orchideje a ibišky a ve čtvrtém jeleni. Uvidíme, jestli se stačíme podívat do všech. Já se hlavně těším na motýly a orchideje. Ty navštívím určitě.
Po snídani nás již nic nedrží v hotelu a my vyrážíme na výlet. Ulice se pomalu probouzejí do dalšího dne. Krámky jsou ještě s velké části zavřené. Procházíme kolem jednoho Zverimexu. Zoufale tam po nás z klece poštěkává odrostlé psí štěně. Nejsem si jistá, zda zde čeká na svého nového pána, kterému bude dobrým přítelem nebo na svého kuchaře, kterému bude dobrou večeří? Raději na tu druhou možnost ani nepomyslet. Jsme přece jen v Malajsii a ne v Číně. Ano jsme v Malajsii, v jejím hlavním městě, ale také v Čínské čtvrti. Raději toho nechme a jděme dál.
Po pravé straně míjíme hlavní vlakové nádraží. Nevědět co to je za budovu, tak si ji zcela určitě spletu s palácem z pohádek Tisíce a jedné noci. Je to nádherná stavba. Její bílá barva září jako čerstvě napadlý sníh. Zdobí ji nepřeberné množství věžiček s ornamenty. Nedaleko od nádraží je postavená nová obrovská mešita. Nemám tyhlety novostavby ráda a tak se prohlídky dobrovolně vzdávám. Martin taky. Bohďa s Radkem nepromarní žádnou šanci. Už když vstupují na práh mešity si musí odložit boty. Jen v ponožkách jdou ke stojanu s bleděmodrými hábity. Zahalení skoro od hlavy až k patě, u Bohdi je to doslova, protože si musela kolem hlavy uvázat ještě modrý šátek, vstupují do útrob mešity. Kdyby jim na zádech začala rašit křidélka, tak bych se tomu vůbec nedivila. Vypadají jako dva čerstvě vylíhnutí andílci. Nejvíce z celé prohlídky mešity na Bohďu zapůsobila návštěva záchodků. Stejně tak jako do všech prostor mešity tak i zde se nesmí chodit v botách, ale jen v ponožkách nebo bosky. Jistě si všichni dokážete představit jak může dopadnou taková návštěva záchodků se stupačkami :o).
Cestou k parkům míjíme krásně udržovanou zahradu jejíž hlavní atrakcí je ozbrojený člun. Na tom by nebylo snad nic divného, kdyby nevypadal jako by se před chvílí vrátil z obhlídky pobřeží. Nutno podotknout, že nejsme u moře a žádné sladkovodní jezero také není v dohledu. Za chvíli je ale vše objasněno. Člun je součástí expozice policejního muzea. Jeho budova stojí ve středu zahrady, ve které je mimo člunu umístěno také letadlo. O zajímavosti tady opravdu není nouze. O kousek dál se před námi objevuje budova planetária. U jeho vchodu je postavena věrná kopie megalitické památky z Anglie – Stonehenge. Mystického chrámu, u něhož se předpokládá, že byl v minulosti observatoří pro předpovídání významných astronomických událostí.
Z husté změti zelených keřů a vzrostlých stromů na nás koukají dvě sochy. Jedna je ve tvaru kohoutka a druhá slepičky. To je již znamení, že je to jen kousek k prvnímu z parků a to Parku ptáků. Před jeho vchodem roste keř, který je vystříhaný do tvaru páva. Vstupné nás trochu zaráží. Z letáčku, který máme z informačního centra psali, že turistické vstupné stojí 5 RM, ale tady po nás chtějí 19 RM. Jsme trochu na vážkách. To jsme teda zvědaví jaké cenové překvapení nás bude čekat u motýlů a orchidejí. Prohlídku ptáků prozatím odkládáme. Půjdeme nejdříve prozkoumat jak je to s cenami i v okolních parcích a pak se rozhodneme, které z nich navštívíme. Park ptáků je hodně rozsáhlý, takže trvá dost dlouho než jej obejdeme. Z velké části je pokrytý sítěmi. Jsou tam proto, aby se ptáci mohli volně pohybovat a zároveň aby neuletěli. Na ptáčky hned navazuje park ibišků a orchidejí. K naší velké radosti je zde vstupné zdarma. Jen v neděli se zde platí symbolické vstupné v hodnotě 1 RM. Park motýlů je nedaleko. Vstupné zde stojí 10 RM a za kameru se platí 4 RM. Po zaplacení lístku procházíme potemnělou chodbičkou na jejímž konci jsou dřevěné dveře. Otevíráme je a najednou se ocitáme v tropickém ráji. Vzduch je nasycen vlhkostí a vůní květin, které tady všude kolem nás kvetou. Kolem hlavy nám poletují různobarevní motýlci. Vysoko nad námi je natažena jemná síť. Ta je zde proto, aby všechna ta poletující krása neuletěla někam do nenávratna. Zahrada není v rovině, ale mírně zvlněná. Různé úseky jsou propojeny dřevěnými mostíky a vyhlídkami. V jezírcích s vodopády, kterých je zde několik plavou spousty ryb. V jednom z nich dokonce žije hodně početná rodinka sladkovodních želv, které se jen líně procházejí nebo plavou v mělké vodě. Mnohem raději volí polohu „mrtvého brouka“ - nehybně leží a své krunýře vystavují sluníčku. Jsou to modelky, chtějí být dozlatova. Jen si nejsem jistá, jak se jim to s jejich barvou pleti podaří :o). Je zde také několik napáječek pro motýly. Vypadají jako krmítko pro sýkorky jen s tím rozdílem, že nejsou zakryta stříškou. Je to jen deska ve tvaru čtverce přibitá k dřevěnému kůlu. Na desce je rozprostřena vrstva červených květů ibišku, které jsou pokropené cukrovou vodou. V napáječky vkládám velké naděje. Snad si tady ty malé okřídlené potvůrky konečně sednou a budou nehybně cucat šťávu. Já se k nim nepozorovaně přikradu a všechny si je v klidu nafotím a nafilmuji. Ale to jsem se hluboce mýlila. Přiletěli, poseděli, ale křidélka neukázali. Zkrátka je přiklopili k sobě a zájem publika jim byl zcela fuk. A ti co je nechali otevřené s nimi neustále mávají. Z fotek zatím nebude nic. Napáječka nebude to nejlepší místo pro odchyt motýlích fotek. Bude to chtít vyrazit na lov po kytkách a doufat, že se některý z motýlků unaví, usedne na kvítek a ukáže světu svá barevná křídla. Konečně se na mně štěstí usmálo. Na stonku obrovského listu nehybně sedí obrovský Attacus Atlas. Nejdříve jsem si myslela, že je to nějaká naaranžovaná vycpanina. Ale po bližším ohledání zjišťuji, že je to opravdu živý motýlí krasavec. Už je jisté, že neodejdu s prázdnou. Teď jen stačí správně přiblížit, zaostřit, zaclonit, zmáčknout spoušť a exponát je na věčné časy odchycen. K mé velké radosti se mi postupně podařilo ulovit ještě několik pěkně barevných kousků. Dokázala bych se tady procházet ještě hodně dlouho, ale čas neúprosně utíká. Bohďa a Radek se rozhodli, že se vrátí k ptákům a půjdou si je prohlédnout. Mě se u motýlů tak líbí, že raději upouštím od ptáčků a zůstanu tady ještě o něco déle. Martin k ptákům nechce a tak mu nezbývá nic jiného než tady zůstat semnou. Domluva zní – všichni se sejdeme za necelé dvě hodinky u brány do zahrady ibišků. Ač nerada opouštím s Martinem zahrabu plnou motýlů. Bylo tady hezky, ale u orchidejí, které nás teď čekají to taky bude určitě stát za to. Dveře od zahrady za námi zapadly a my se ocitáme v místnosti po jejichž stěnách jsou rozvěšeny vitrínky s motýly z celého světa. Kromě motýlů je tady spousta brouků, kobylek a kudlanek. Všichni ti malincí tvorečkové jsou tak krásní a barevní až z toho přecházejí oči. Přes celou zadní stěnu místnosti je velká expozice pouze malajských motýlů. Některé jsme již měli možnost vidět ve volné přírodě, ale spousta nám až doteďka byla zcela neznámá. Výstava hmyzu volně přechází v malý krámek. Stěny jsou plné dřevěných krabiček se sklem. V každé z nich je ukryt nejméně jeden barevný motýl. Jsou nádherní, ale cenově vyjdou mnohem dráž než u nás. Tak zůstane jen u obdivných pohledů bez hmotných suvenýrů. Co mě ale zaujalo mnohem více je obrazová publikace o ostrově Langkawi. Nemít před sebou ještě cestu do pralesa, tak si ji určitě koupím. Ale tahat se s ní se mi opravdu nechce, ještě by mohla přijít v džungli k úhoně. Přece jen je to papír, který snadno podléhá zkáze. A to by byla obrovská škoda. Však by jsme měli mít v Kuale ještě trochu času před odletem domů. Dalo by se sem zajet a knížku koupit pokud zbudou nějaké peníze.
Na domluveném místě setkání s Bohďou a Radkem jsme na čas. Ovšem jestli se u expozice motýlů a v krámku zdrželi stejně dlouho jako my, tak prohlídku ptáků zdaleka nemají za sebou. Budou mít zpoždění nejméně ¾ hodiny. Zatím si jdeme sami prohlédnout zahradu ibišků. Po schodech stoupáme k růžové budově s dřevěným altánkem. Dokola kolem vilky vede chodník. Nad ním je vztyčena dřevěná konstrukce po které se pnou popínavé rostliny. Podél chodníku jsou zasazeny ibišky. Kvetou červeně, růžově, s nádechem do oranžova či bíla. Některé květy jsou jednoduché jiné plnokvěté. Zahrada je pečlivě udržovaná. Ve stínu květin jsou ukryty lavičky, které přímo volají po usednutí a k sladkému nic nedělání. Naši ptákomilci si určitě dají na čas. Stačí jen najít dobré místo odkud by na ně bylo vidět až se budou blížit na smluvené místo setkání. Ideální strážní místo jsme sice nenašli. Lehce se můžeme minout, ale snad se to nestane. Je tady tak krásně. Všechno kolem krásně voní, zpívají ptáčkové. Jen zavřít oči a spát a spát. Hezká představa, která se skoro stává skutečností. Jenže my máme před sebou ještě prohlídku orchidejí. Půl hodina pryč a Bohďa s Radkem zatím nikde. Třeba nás nějak obešli a už jsou u orchidejí. Raději se tam půjdeme podívat. Zahrada orchidejí volně navazuje na ibišky. Po úzkém kamenném chodníku lemovaném vzrostlými stromy se dostáváme k orchidejím. Najednou koukáme na záhony plné kvetoucích kytek. Žádný skleník, jak jsem na zahrady s orchidejemi zvyklá. Hezky si tady kvetou pod odkrytým nebem. Však co by ne, když je tady tak krásně teplo a vlhko. Hrají všemi barvami a omamně voní. Je zde spousta stánků, kde si lze udělat radost a nějakou hezkou orchidej koupit. Ještě, že jsem 100% rozhodnuta si žádnou nekoupit. Ne, že bych nechtěla, ale cestu domů by určitě nepřežila. Ale pokud by takový nějaký obchod byl někde u nás doma, tak bych měla velikánský problém. Problém, kterou si vybrat, když jsou všechny tak krásné. Beztak bych nakonec odešla nejméně s desíti kousky.
Mezi záhony se dá volně procházet. Ty kytičky jsou tak krásné, že snad ke každé musím přivonět, zblízka je prozkoumat a potěšit se pohledem na ni. Bohďa s Radkem se stále ještě neobjevili. Raději se vracíme do zahrady ibišků, co když tam na nás čekají. A opravdu, potkali jsme je u fontány s lekníny. Ptáci prý byli úžasní. Prý jsme udělali velkou chybu, že jsme nešli s ni mi. Možná ano, ale teď už to nenapravíme. Raději je honem vedeme k orchidejím. Zatímco Radkovi ukazujeme nejkrásnější květy, na které jsme při první prohlídce narazili, Bohďa se někam zatoulala. Ale nezatoulala ,to jen neodolala stánkům, kde orchideje prodávají. Po nějaké době se vrací a v ruce vítězoslavně mačká malou plastikovou lahvičku. S radostným úsměvem nám oznamuje, že se právě stala „maminkou“ malého orchidejího miminka. Bylo to asi tak. Prodavačka ji nabídla speciální balení pro turisty – orchidejí sazeničky zabalené pro transport v malých plastikových obalech, kde je vlhko a kytka bez úhony přežije náročný transport. To je výzva, které žádný milovník kytek neodolá. Zvláště, když to není až tak drahé. Mrně za 50 Kč. Trhovkyně jich tam měla pět. Tak a teď si vybrat.
- Tak třeba tu žlutou. Máte?
- Ale samozřejmě. Tady je.
- Aha, a třeba támhletu růžovou.
- Tak tu bych taky měla.
- Hmm, a tu červenou.
- Ale to víte, že ji taky mám.
- Aha, aha a třeba tu bílou.
- Jo, ta by tady taky byla.
No zkrátka, kdyby Bohďa ukázala na jakoukoliv, tak prodavačka vždy vyloví z pěti lahviček právě tu na kterou ukazuje, i když ve stánku má nejméně okolo sta různých orchidejí. Hold, dobrá obchodnice. Barva, druh ani jméno miminka není zaručeno, ale Bohďa přesto neodolala a jedno to mrně si koupila. Jestli přežije, tak to aspoň bude překvapení co z něj vyroste. Doufejme jen, že to nebude masožravá Adéla.
Zatím co se procházíme mezi záhony začali místní zahradníci orchideje kropit. Najednou je vzduch kolem nás nasycen vlhkostí a nádhernou květinovou vůní. Vůní, která by klidně strčila do kapsy nejslavnější francouzské parfémy. Škoda jen, že nejde uschovat do lahvičky. Nachytat ji co nejvíce, zašpuntovat a pak třeba někdy doma na podzim za plískanic si z pokoje udělat tropickou zahradu. Hezká myšlenka, skvělý nápad s jednou malou chybičkou – nerealizovatelný, ale krásný.
Další kroky nás zavedly do zahrady s jeleny. Větší stádo leží nehybně ve stínu stromů. Na to, že je již skoro pět hodin odpoledne sluníčko ještě pěkně hřeje. Tak se není co divit, že se jim nechce běhat a ovívají se jen ušima. O kus dál je druhé stádo. Můžeme se k němu úplně přiblížit. Od něj nás dělí jen dřevěná ohrada. Laně netečně leží pod stromy. Jen několik mladých jelínků si nás všimlo a škemrají něco k snědku. Jak Bohďa správně poznamenala:“ Radek nevydržel pohled smutných očí jelena“ a šel koupit k hlídači několik krajíčků toustového chleba. Po kouscích jelen odmítá chleba jíst. To tak celý krajíc, to by bylo něco. Chceš jej, máš ho mít. Ale víc už nebude. Zkoušíme z netečnosti kouskem chleba probudit i opodál ležící laně. S nimi to ale ani nehne. Za to jsme způsobili malou ptačí pranici. Jak ti se na ty kousky vrhli, prali se a pištěli. Naštěstí to všichni přežili bez zranění a nejsilnější se i najedl.
Na jeleny navazuje park, ve kterém již nejsou žádná zvířata, rostliny či jiná havěť. Za to se celým parkem táhne „Stezka dovednosti“. Asi nejvíce na nás zapůsobil chodník ve tvaru osmičky. Je vydlážděn oblázky, ale ty nejsou do betonu zapuštěny naplocho, ale na výšku. Dle instrukcí si zouváme boty a za neustálého kvílení se snažíme zdolat osmičku naboso a co možná nejrychleji. Co nejrychleji proto, že to pěkně tlačí a bolí. Našlapujeme jako bychom si nadělali do kalhot. Tedy jestli nás někdo pozoruje, tak z nás musí mít pěknou srandu. Masáž nohou máme za sebou, teď ještě kladinu, pár kliků a hurá zpátky do města.
Vracíme se kolem vlakového nádraží a paláce sultána Abdul Samad. Naproti něj je pozůstatek anglické nadvlády – velké trávou zarostlé hřiště na kriket. Za ním je nám již dobře známá fontána ve tvaru masožravé kytky. Odpočívali jsme zde to ráno, kdy jsme přijeli do Kualy autobusem z přístavu v Kedahu. Od fontány je vidět na Petronasky, které doslova hoří v záři zapadajícího slunce. Kolem staré mešity se pomalu dostáváme do Čínské čtvrti a k našemu hotelu. Rychle na pokoj a pak honem do ulic. Na recepci si objednáváme na zítra zájezd do jeskyní Batu Cave. Nacházejí se prý za městem. V jejich útrobách se nalézají hinduistické chrámy.
Venku se již úplně setmělo. Do teď jsme se domnívali, že Čínský nový rok se slaví až zítra, ale podle všeho to vypadá, že „Silvestr“ bude již dneska. V uličkách potkáváme postavy oblečené do historických čínských kostýmů. Nikdo nám neřekl co to znamená a co rozdávají okolo jdoucím. Jen jsme vypozorovali, že zastavují pouze místní a za úplatu jim dávají lístečky. Usoudili jsme , že by to mohly být nějaké věštby do nového roku, ale ruku do ohně bych za to nedala. Při svých toulkách uličkami jsme zabloudili do jedné z postranních. K naší velké radosti jsme narazili na čínský chrám. Je otevřeno. Před jeho vraty sedí žebráci a natahují prosebně ruce k vstupujícím či vycházejícím lidem z chrámu. Nejdříve máme obavy do něj vstoupit, ale zvědavost je silnější. No co, v nejhorším nás jako vetřelce vykážou ven. Vcházíme. Vzduch je nasycen vonnými tyčinkami. Chrám je plný kouře. Vše je jakoby zahalenou rouškou tajemství a mystiky. Ale nejde z ní strach. Spíše je cítit klid a bezpečí. Lidé kolem nás se usmívají. Přinášejí květiny a zapalují další a další vonné tyčinky. Tiše odříkávají své modlitby. Aromatická vůně exotiky se doslova dostává až pod naši kůži. U vchodu stojí barevný kůň – symbol nového roku který právě přichází. Všichni si jej hladí a pronášejí svá přání.
Doslova omámení vycházíme z chrámu. Skoro úplně jsme zapomněli na večeři. Musíme doufat, že nám ještě všude nezavřeli. Hodně restaurací je již opravdu zavřených, ale přesto jich zbývá dost, kde hladový pocestný utiší kručení svého žaludku. Usazujeme se v jedné nedaleko našeho hotelu. Ulice je stále živá. Kolem nás prochází zástupy lidí. Sem tam se davem a mezi stoly prodere i nějaké to osobní auto. Vedle nás u stolu sedí rodinka Irů, kteří jako by z oka vypadli bývalé skupině Kelly Familly a z druhé strany na nás hází škaredé pohledy již pěkně „zpumprlíkovaná“ skupinka Malajců. Je skoro jedenáct, ale žádná obrovská veselice v jakou jsme doufali se nekoná. Platíme. Radkovi se večeře mírně prodražila. Chtěl si dopřát trochu pivka a nepodíval se do nápojového lístku kolik stojí. Když došlo na placení, tak se divil, když za čtyři zacvakal přes čtyři stovky. Ale je přece „Silvestr“ a ten se přece musí oslavit.
Na pokoji dopíjíme whisku a když došla , tak nám nezbývá nic jiného než se pustit do „Pelíškovky“ – šílené slivovice, která by zabila i vola. Ta vypálí všechny bacily, včetně těch dobrých, pokud nějací existují. Zkrátka zahubí všechno živé v její blízkosti. Opojení alkoholem se zaujetím sledujeme silvestrovské show v televizi. Některé melodie jsou tak chytlavé, že se Radek nemůže udržet a snaží se zpívat také - samozřejmě v malajštině. Jiné jsou tak pro nás nezvyklé, že jen s otevřenou pusou zíráme a ani nedutáme. Hold jiný kraj jiný mrav. Zpěváci převážně zpívají v párech. Během písně se neustále usmívají a uklánějí. Čím je zpěvačka starší, tím má mladší křoví opačného pohlaví. Jeden dědoušek měl snad osmdesát, ale taky mu to zpívalo. Křoví mu tvořily asi vnučky, či pravnučky – soudě podle jejich stáří. Show končí, Pelíškovky je stále ještě dost, ale my už na ní nemáme síly. Rok Koně jsme přivítali a tak hezky do hajan. Zítra je taky den a čekají nás jeskyně se svými hinduistickými chrámy.
11.DEN – ÚTERÝ 12. února 2002
První den roku Koně. Výlet do jeskyní Batu Cave s budhistickými chrámy.Návštěva továrny s výrobou cínu. Ručně malované batiky. Nákupní centrum Surya K.L.C.C.. Noční Petronasky. Potkáváme první čechy.
Ráno se probouzíme o půl osmé. Před námi je další slunečný den – první den roku Koně. Po snídani jdeme na recepci. Ve tři čtvrtě na devět by si nás tady měl vyzvednout autobus. Včera jsme si zaplatili několika hodinový výlet do jeskyně Batu cave, která leží 12 kilometrů severně od Kuala Lumpur. Je to obrovská vápencová jeskyně dlouhá 400 metrů a vysoká skoro 120 metrů. Asi s patnácti minutovým zpožděním přijíždí před hotel sběrný autobus. Ten nás vysazuje u nám již známého turistického centra nedaleko Petronasek. Zde jsme rozděleni do již přistavených autobusů a okroužkování – to aby nás náš průvodce ihned poznal, že jsme jeho. Naši skupinu tvoří samí důchodci západního světa. Poprvé začínáme litovat, že jsme si raději nevzali taxíka a nejeli do jeskyní na vlastní pěst. Ještě než pojedeme do jeskyní budeme mít zastávku v továrně na výrobu nádobí a spotřebního zboží ze slitiny cínu, omrkneme továrnu, kde tvoří pravou malajskou batiku a omrkneme kaučukovou plantáž. To všechno bychom měli stihnout za tři hodiny i s návštěvou jeskyně. Teda to bude pěkná honička.
Naše první zastávka je na předměstí Kualy v továrně na cín. Na každého z nás je přilepeno identifikační kolečko a jsme vpuštěni do výrobní haly. Slečna –průvodkyně nám nejdříve popisuje celý výrobní postup a jiná slečna nám názorně ukazuje, jak ze slitiny odlévá držáky na kabelky. O kousek dál již odlité výrobky leští a brousí. Je zde několik již finálních výrobků, které jsou fakt moc pěkné. Vázičky, dózy či poháry. Jsou zdobeny jemnými kvítky, ptáky a jinými zvířaty. Doslova jsme proletěli výrobou a již nám nabízejí pohárky s limonádou a vedou nás do obchodu, kde si můžeme zakoupit nějaký ten suvenýr domů. Naší milí důchodci ze západu možná ano, ale my chudí pocestní nemáme penízky na rozhazování. Takový pohár s motivem z filmu Pán prstenů přijde na dobré tři tisíce. Malá vázička podobně. Zvířátka velikosti blbinek z Kinder vajíčka stojí okolo pětistovky. Pro fajnšmekry tady mají i skoro metrovou sošku japonského bojovníka za rovných 360 tisíc. No, nekupte to? Brouzdání po obchodě nás brzy omrzelo a tak jdeme před továrnu čekat na důchodce k autobusu. K naší velké radosti jsme u vchodu do obchodu objevili obrovský pivní korblík z cínu. Z cedule, která je vedle něj se dozvídáme,že je to největší korblík na světě zapsaný v Guinessově knize rekordů. Pohodlně se jeden za druhým usazujeme do jeho ucha a děláme si nezapomenutelné fotky. Aspoň ty, když nemáme na malé korblíky, které prodávají hned za dveřmi v luxusním obchodě. Konečně se již všichni důchodci obtěžkaní balíčky vykolíbali z obchodu a my můžeme pokračovat v cestě. To bylo poprvé a naposledy , kdy jsme my čekali na důchodce. Po zbývající dobu zájezdu už vždycky oni čekali na nás. Vyjíždíme z města a potkáváme náš první dnešní požár. Všude je plno dýmu. Hoří křoví při silnici. Hasiči, ale již mají vše pod kontrolou. Po pár set metrech zastavujeme u lesíka. Dle našeho průvodce je to kaučukovníková plantáž. Některé vystrašené důchodky v sandálkách zůstávají raději v autobuse, protože je vylekalo průvodcovo upozornění, že můžeme potkat hada. Jak husy za sebou jsme se vnořili asi třicet metrů do lesa. Zde je již jeden pořezaný gumovník. V jeho kmeni je spousta starých zaschlých zářezů. Náš průvodce Rašíd do něj ihned vrývá jeden zcela nový. Ihned z něj začíná vytékat mléčná šťáva. Následuje odborný výklad a každý si můžeme v mléku smočit prst. To je vše. Šupky hupky do autobusu a jedeme dál. Před továrnou na výrobu batiky potkáváme náš druhý dnešní požár. Z krámku u cesty se line hustý tmavý kouř. Rašíd bez mrknutí oka jen prohlásil, že shoří tak tři až čtyři obchody a bude vše ok. Jak to tak vypadá, tak požáry tady mají na denním pořádku. U batikárny jsme znova označkováni a vpuštění do budovy. Zde již mají na rámech natažená plátna a slečna průvodkyně nám slovně i názorně vykládá a ukazuje jak vlastně taková batika vzniká. Jelikož to není žádná hračka, tak výsledný produkt nepatří k nejlevnějším. Pás látky 1,5 a 2 metry stojí okolo dvou tisíc Kč. Ale musím uznat, že batiky zde mají moc krásné. Samozřejmě, že zde nemůže chybět obchod. Mají tady snad všechno možné oblečení – trička, halenky, šaty, kalhoty i šátky. Jen si vybrat. Prodavačky ochotně nabízejí cokoliv k odzkoušení. Proč se ale dráždit, když ne to stejně nemáme. Nakonec si kupuji tričko s obrázkem a nápisem Malaysia batik. Hezké, ale k originálu to má hodně daleko.
Tak a teď už se nebudeme nikde zdržovat zbytečnými nákupy a hurá k jeskyni Batu Cave. Dojíždíme na parkoviště, kde je již několik dalších autobusů i aut, ale hlavně spousta lidí, převážně Indů. Ve stáncích se prodává typické indické jídlo, kokosy a oříšky pro opice, kterých je na schodišti prý spousta. Já jsem žádnou neviděla. Není co litovat. Jsou prý strašně oprsklé.
K naší velké nelibosti dostáváme na prohlídku areálu jen okolo 40 minut. Důchodci jsou zjevně spokojeni, protože venku je příšerné vedro a raději si posedí v klimatizovaném autobuse. Mám pocit, že někteří ani neopustili autobus a nešli se ani podívat na hlavní cíl dnešního výletu. Míjíme první chrámy. Doslova hrají všemi barvami. Jejich střechy jsou plné různých postav vzájemně do sebe propletených. Než se dostaneme do jeskyně musíme zdolat strmé schodiště se 272 schody. Pod schodištěm posedávají poutníci a prodejci suvenýrů. Prodávají korálky, náboženské předměty, květiny, vonné tyčinky. Lidí je tady opravdu spousta. Nedokážu si představit, jak to tady vypadalo před měsícem, kdy probíhal tak trochu masochistický svátek Thaipusam. Slaví se v hinduistickém měsíci Thai a je oslavou boha Subramaniana. Hinduisté se během tohoto svátku přicházejí do chrámu poklonit a přinášejí obětiny v podobě mléka, kokosu či květin. Někteří z nich přinášejí oběti masochistické. Nechávají si propichovat tváře a do zad zabodávat háčky. Tento svátek je v samotné Indii zakázán. Legálně se slaví pouze v Malajsii a Singapuru.
Stoupáme po příkrých schodech. Sluníčko nám praží do zad. Funíme a stoupáme výš a výš Poslední část schodiště již leží ve stínu obrovského vápencového masívu. Před námi se otevírá veliký skalní otvor. Vstupujeme do šera jeskyně. Stojíme v obrovském skalním dómu. Podél stěn jsou rozestavěny chrámy zasvěcené různým hinduistickým bohům. Vzduch je nasycen kouřem z ohňů, které hoří u jednotlivých chrámů. Nevím co všechno do nich házejí, ale moc hezky to nevoní. Chvílemi mi to „zavoní“ jako by se v nich pálily staré hadry a pneumatiky. Stěny jsou počmárány nápisy, které zdaleka nemusí být jen náboženské. Také je zde spousta odpadků, které se válí po podlaze. Ale dost negativit. Jeskyně má i své kouzlo. Aspoň na chvíli máme možnost přičichnout k Indii, ve které nikdo z nás zatím nebyl. Ženy zde chodí oděny do sárí. V jednom z chrámů právě probíhá obřad. Je v obležení věřících, takže nemám žádnou šanci se k němu dostat a okouknout co se tam vlastně děje. Mé největší sympatie si získává chrám zasvěcený slonímu bohu Gamešovi. V hinduistickém náboženství Gameš symbolizuje jednotu nejmenšího a největšího. Je velice oblíbený a na jeho počest se dodnes konají rušná procesí. Gameš bývá nejčastěji znázorňován jako obtloustlý mladík se sloní hlavou. Chrám to vlastně ani není. Je to jen malá barevná chaloupka v jejichž útrobách stojí socha sloního muže. Před domečkem je plno květin a jiných obětin. Samozřejmě nechybí malý doutnající oheň. Nad hlavami nám sem ta přeletí pták či netopýr. Žijí zde ve vyšších patrech jeskyně. Čtyřicet minut na prohlídku je opravdu málo. Ani jsme se pořádně nerozkoukali a už se musíme vracet do autobusu. Cestou ze schodů jde proti nám pro nás nezvyklá dvojice. Na lidech by nebylo nic tak zvláštního. Spíše nás zaujalo břemeno, se kterým se do schodů vláčí. Dvojici tvoří žena a muž. Přes ramena mají přehozený kmen cukrové třtiny. Ke třtině je přivázán kus bílé látky. Uvnitř se něco hýbe a brečí. Je to malé dítě. Trochu nás to zarazilo. S údivem je míjíme a snažíme se přijít na to, proč to vlastně dělají. Až později jsem se dozvěděla oč vlastně šlo. Manželský pár zde již byl jednou a prosil o narození potomka. Byli vyslyšeni a teď společně s dítětem vykonávají pouť a jdou za něj poděkovat.
Autobus je již plný. Rašíd už nás vyhlíží na schůdcích. Jsme poslední. Vevnitř již sedí všichni důchodci řádně promrzlí z klimatizace. Házejí na nás chladné pohledy. Tedy, kdyby jste nám ujeli, tak by se nic nestalo. Aspoň bychom si to tady mohli pořádně prohlídnout. Ne jen jako z rychlíku, jak nám bylo umožněno. Od teďka již žádný organizovaný zájezd. Jsou to zbytečně vyhozené peníze a člověk se může jen naštvat. Kdybychom se zbytečně nezdržovali v obchodech, tak bylo času mnohem více, ale to by se zase nelíbilo pořadatelům. Nic by z toho neměli a tak mají provize z prodeje obchodů. Hodně mi to připomíná Araby v Egyptě, kde nás také tahali do parfumerií či výroben papyrusů. Letem světem nám udělali přednášku o jejich výrobě a pak nám neskutečně dlouho nutili jejich výrobky ke koupi.
V hotelu nás čeká překvapení. Magnetické karty, které máme na otevíraní pokojů nefungují. V recepci si nějak špatně zapsali délku našeho pobytu a zkrátka nás odpojili. Vše je rychle vysvětleno a my se můžeme dostat do pokojů ke svým věcem a dneska zde strávit ještě jednu noc.
Těžko se nám loučí s Kualou. Je to nevšední město, které nám ze sebe hodně ukázalo, ale mnohem více nám z něj zůstalo utajeno a potřebovali bychom mnoho času abychom všechny jeho krásy a taje objevili a dostatečně si jich užili. Jak nejlépe se s takovým městem rozloučit než návštěvou jeho největší dominanty a to jsou nejvyšších mrakodrapí dvojčata světa – Petronasky. Aby to mělo ještě něco více do sebe volíme k tomu podvečer a noc, kdy budou věže svítit v plné své kráse.
Dneska poprvé vyzkoušíme zdejší městskou Dopravu. K Petronaskám nepůjdeme jako obvykle pěšky, ale svezeme se nadzemkou. Vlastně i podzemkou, protože vlak jezdí z části nad zemí a v některých místech se noří také do podzemí města.
Hned u hotelu nás čekalo milé překvapení. U krámku vedle hotelové restaurace stojí hlouček lidí. Je zde několik červeně oděných číňanů. Dva z nich bubnují do velkých bubnů. V krámu jsou dva červení draci s bílými ornamenty. Jeden z nich nehybně leží. Druhý je hlavním aktérem všeho vzruchu. V rytmu bubnů sebou kroutí, koulí očima a otevírá tlamu. Asi je to zdejší novoroční zvyk. Nazvali jsme si to pro sebe „buzení draka“, ale ve skutečnosti se to jmenuje určitě jinak. Majitel obchodu přistupuje k drakovi a na podnose mu přináší dary - obětiny. Podnos je plný voňavých mandarinek. Drak se nad ovocem sklaní a bere si mandarinky do tlamy. Nějakou dobu je zcela nehybný, jakoby usnul. Najednou se zvedá a z pusy vyplivuje pás látky s čínskými písmeny. Nevíme co to je, jen se domníváme, že by to mohla být nějaká věštba nebo přání do nového roku, které by se majiteli krámku mělo určitě splnit, protože štědře obdaroval draka. Drak vstává a za hlasitého bubnování opouští krámek a jde dál do dalšího obchodu.
Pomalu se začíná stmívat. K zastávce nadzemky jsme dorazili akorát, když se sluníčko ukládalo do peřin. Lístky do nadzemního metra se dají koupit buď v automatu nebo přímo u okýnka. Podle plánku jsme zjistili, že do nákupního centra Surya K.L.C.C pod Petronaskami jsou to čtyři zastávky ( cena za lístek je 1,4 RM ). Lístky zde nemají papírové, ale plastové. U okýnka stačí jen říci kam máte namířeno nebo na kolik zastávek si chcete lístek přednabít. Na plastovou kartu vám přístroj zaznamená částku, kterou jste si zaplatili a můžete jít na nástupiště vlaku. Kartička se zastrčí do kontrolního přístroje u vchodu a tím se otevřou zábrany bránící při vstupu do prostoru nástupiště. Vlakové soupravy tady neřídí strojvůdce, ale jsou ovládány počítačem. Nastupujeme. Na další zastávce k nám do vagónu přistupuje mladík s tričkem, na kterém má vyobrazenu podobiznu Usámy Bin Ládina. Sedá si kousek od nás. Přiznám se,že se v tu chvíli necítím moc fajn a bezpečně. Ještě, že už máme před sebou jen dvě zastávky. Vlaková souprava zastavuje přesně na vyznačeném místě. Je to nutné, protože dveře soupravy musí přesně navazovat na dveře nástupiště. Jsme z toho trochu zmatení. Tam, kde jsme nastupovali byla zastávka nekrytá, tady pod Petronaskami je celé nástupiště oddělené od kolejiště skleněnou stěnou. Jen, když přijede vlak, tak se dveře ve skleněné stěně otevřou. S námi vystupuje snad všichni spolucestující. Po jezdících schodech vyjíždíme z podzemí. Do kontrolních přístrojů zastrkujeme kartičky. Zábrany se otevírají, ale kartičky zůstávají v útrobách stroje. Mají to tady chytře vymyšlené. Žádný odpad, žádná spotřeba papíru. Jen otevřou mašinku a vytáhnou použité karty. Ty vymažou a opět prodají s novými daty dalším cestujícím a tak to jde pořád dokola.
Vcházíme do nákupního centra. Vše zde září čistotou. Jdeme dlouhou galerií plnou stánků s občerstvením, kavárničkami a cukrárnami. Tady to nejsou laciná bistra Čínské čtvrti, ale pěkně mastná rychlá občerstvení moderního města 21. století. Dlouhá ulice nás zavedla do samého centra Surya K.L.C.C.. Kde si vysoko nad námi je prosklený strop obrovského nákupního domu. Kolem dokola v několika patrech jsou vedle sebe obchody se vším možným zbožím. Hlavně zde převládají značkové butiky světových jmen. Když už jsme tady, tak jsme se rozhodli, že se podíváme jestli zde není knihkupectví. Je pravda, že od té chvíle co jsem v obchodě s motýlími suvenýry uviděla obrazovou publikaci o Langkawi, tak ji nemohu pustit z hlavy a moc ráda bych si ji koupila. Už jsem s tou to myšlenkou nakazila Bohďu s Radkem. Takže semnou ochotně hledají obchod s knihami. Máme štěstí obrovské knihkupectví nalézáme ve třetím patře. Knihu o Langkawi tady sice nemají, za to je tady mnoho dalších a ještě krásnějších publikací. Jen je problém, kterou si vybrat. Jsou dost drahé. Okolo tisícovky stojí formát A4 na křídovém papíře, ale tak nádherné, že to určitě stojí za to. U mě to nakonec vyhrávají Národní parky Malajsie za 108 RM, Bohďa i Radek si každý kupují Divokou Malajsii za 120 RM a ještě knížku s obrázky mořských korálových rybek. Tak dlouho jsme se v Knize zapomněli, že to Martin nevydržel a před ochodem zmoženě klesnul na lavičku a jako poslušný puňťa čeká až se vrátí jeho kamarádi. Stálo nás to vybírání hodně úsilí. Celou naši nákupní horečku završil Radek slovy: „Jsme úplně bez peněz, ale šťastní“. V podstatě jsme na tom mnohem lépe. Šťastní jsme a na pokoji a kreditkách ještě nějaké peníze taky jsou. Jen již nesmíme podniknou výpravu do nějakých dalších Knih, jinak bychom neměli za co existovat v pralese, do kterého se zítra chystáme.
Venku je již úplná tma. Nejvyšší čas nalézt ten správný východ, opustit budovu a dosyta si užít nočních Petronasek. Vycházíme hlavním východem nákupního centra těsně pod věžemi. Ještě je nevidíme, protože jsou přímo nad námi, ale naskytnul se nám pohled na osvětlené fontány. Jsou v obležení místní mládeže. Všichni tady sedí okolo vody a koukají do zdvihajících se a pak klesajících vodotrysků. To jen my, nesedáme nebo nestojíme v němém úžasu jako všichni kolem nás. Někteří z nich mi připadají, že jsou tryskající vodou doslova fascinovaní. My se snažíme vodotrysky co nejrychleji obejít a konečně uvidět svítící věže. A najednou jsou tady. Obrovské kosmické lodi mimozemšťanů. Právě přistáli. Motory jsou již vypnuty jen světla stále svítí a blikáním červených světel ve vyšších patrech oznamují svůj příchod. Teď už jen stačí chvíli počkat, kdy se na můstku spojujícím věže objeví zástupci jiných galaxií. Otevřou své brány a vpustí nás dovnitř. Dost snění. Není to dílo mimozemských civilizací, i když to tak vypadá. Před chvílí mi připadali lidé fascinovaní tryskající vodou divní. Teď musíme podivně vypadat my. Běháme, poklekáváme a pak se hned zvedáme. Jak je jen nejlépe vyfotit. Je to dost velký problém. Jsou tak obrovské, že se v žádném případě nechtějí vlézt do hledáčků fotoaparátů. Jsem z nich doslova u vytržení. Musíme jít stále dál a hlouběji do parku s jezírkem a vodotrysky. Bohďa si včera na tržišti koupila malý stativ. Teď má tu nejlepší příležitost vyzkoušet jeho kvality. Doslova se v zápalu focení plazí po zemi a snaží se co nejlépe nastavit foťák na stativu. Doufejme, že nám ji zdejší policie nezatkne za pohoršování a výtržnosti na veřejnosti. Až na úplném konci parku s jezírkem a vodotrysky jsme do hledáčků dostali celé Petronasky. Nesmí chybět společné foto. My a věže to bude něco :o). Fakt jsou úžasné a kdo je neviděl na vlastní oči nepochopí a neuvěří. Tak jako pyramidy se musí okusit na vlastní kůži. Musíte se jich dotknout, aby jste poznali jak jsou obrovské, tak i Petronasky se dají vychutnat jen na živo a doslova propadnout jejich magickému kouzlu.
Vracíme se zpět parkem až k hlavnímu vchodu do věží. Opravdu si na ně musíme aspoň šáhnout. Jen tak zlehounka pohladit je. Až budu doma koukat na fotky, tak budu moci s hrdostí říci: „Tak tam jsem byla a tuhletu „věžičku“ jsem držela v ruce.:o)“. Místní občané, na nás užasle pokukují, když provádíme náš „hladící rituál“. Blázni myslí si. A možná jo. Řekněte sami. Hladil by normální člověk nějaký barák?
Vcházíme do nitra věží. Vše je zde obloženo mramorem. Je již dost pozdě a tak se snažíme najít vchod do podzemí k metru. Je zde poměrně pusto a po metru ani památky. Najednou se vedle nás ozvalo hlasité „AHOJ!“. Světe div se , přímo v nitru Petronasek potkáváme naše první čechy. Je to mladý pár, který je na cestě už přes měsíc. Byli na Bali, pak chvíli u moře v Malajsii a zrovna dneska dorazili do Kualy. Na Bali prý bylo úžasně. Vše je tam prý za „babku“. Jsou na cestě celkem čtyři, ale momentálně se nedrží u sebe. Přece jen měsíc společného putování je dlouhá doba a ponorka už byla znát, tak si dali na nějakou dobu od sebe oddych. V Kuale se teprve rozkoukávají a jsou vděční za jakékoliv informace. Ubytovaní jsou v monetu nedaleko Čínské čtvrti. No vlastně ještě nebydlí. Pokoj by měli mít přichystaný v jedenáct hodin. Dobrá vyhlídka na noc. Co když nebude? Nakonec jdeme do motelu s nimi. Chtějí ukázat Čínskou čtvrť.
Metro je v tuto pozdní hodinu pěkně nacvakané. Na lístky jsme museli stát dlouhou frontu. Plastová kartička šup do stroje. Zábrana se otevírá. Za malou chvíli jede vlak. Skleněné dveře nástupiště se otevírají. Kdyby tady nebyl také ukazatel o příjezdu vlaku, tak by to bylo to jediné z čeho by jsme poznali, že souprava dorazila do stanice. Společně s našimi novými známými hledáme jejich motel. Nalezli jsme jej bez velkého bloudění nedaleko hinduistického chrámu, kolem něhož jsme již jednou šli a to tehdy, když jsme putovali k vyhlídkové věži. Motel leží v boční pošmourné ulici. Imperiál to zdaleka není, dokonce i náš Swiss-In je na to mnohem, ale mnohem lépe. Odhadla bych jeho kvality asi na stejnou úroveň jako měl hotel ( pokud se to dá tak nazvat ) v Singapuru, kde jsme trávili naši první noc. Pokoj ještě nemají přichystaný. Prý ještě 10 minut. Dobrá. Aspoň se za tu dobu dozvíme další zajímavosti z jejich cesty. Hurá, klíče jsou tady a my můžeme zamířit do Čínské čtvrti. Je už hodně pozdě – skoro půlnoc. Poslední stánkaři balí své zboží a po ulicích se povaluje obrovské množství odpadků. Ale ráno již bude vše zase jako ze škatulky a stánkaři mohou rozbalit své obchody do čistého. Čilý ruch čínského města jim dneska už neukážeme, tak jim aspoň jdeme ukázat, kde leží čínský chrám. Zítra si zde přes den určitě zajděte. Opravdu to stojí za to. Postáváme nedaleko od našeho hotelu a klábosíme a klábosíme. No jo, jsou to první češi po dlouhé době tak toho musíme využít a zvláště oni. Ti jsou ukecaní příšerně. Až skoro po jedné hodině ráno se s nimi loučíme. Na pokoji se snažím ještě zabalit věci. To je tak, když se všechno nechává na poslední chvíli. Zítra ráno opouštíme hotel a vyrážíme do pralesa. Spát jdu až o půl třetí. Tak dobrou noc nebo už dobré ráno?
…Málem bych zapomněla. Pokud by jste někdy propadli kouzlu sušených červených broskví a chtěli si je koupit, tak vězte, že jsou to vyhozené peníze oknem. Broskvičky mají sice nádhernou růžově-červenou barvu, která doslova vybízí k nakousnutí. Ale když se zakousnete, tak zjistíte, že tak odpornou věc jste v puse ještě neměli a pytlík se zbylými kousky letí do kbelíku na Odpadky. Je to jen rada. Když nevěříte, tak si je kupte, ale já vás varovala … :o)
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Malajsie
Půjčovna aut