Malajsie a Singapur 3.-18.2.2002 - 5.část
15.DEN – SOBOTA 16. února 2002
Odjezd z parku Taman Negara. Kuala Lumpur – poslední nákupy. Odlet domů se nekoná. Nocování na letišti.
Dneska naše putování po Malajsii končí. Už nás nečeká nic nového jen ta dlouhá cesta domů. Trochu smutní si ráno balíme věci a jen s těžkým srdcem se loučíme s pralesem. Je toho tady tolik co by stálo za zhlédnutí, ale čas je neúprosný a my jsem jen jeho oddaní služebníci, kteří se i když neradi musí podřídit příkazům svého pána. Ještě dobrou snídani před vyplutím a po deváté již sedíme v loďce, která nás odváží po proudu řeky k místu, kde jsme se před třemi dny plni očekávání naloďovali. Tehdy jsem vstupovali do neznámého světa džungle. Nevěděli jsme co nás čeká. Teď jsme již o něco moudřejší, ale stále pro nás tenhle kus KRAJINY zůstane záhadou, do které jsme mohli nahlédnout jen nepatrnou skulinkou mezi nepropustnou bariérou stromů. Již nás nezaráží pohled na koupající se děti v řece, která v nás při první pohledu vzbuzovala strach a obavy. Stačilo jen pár hodin a z řeky, se stal náš dobrý přítel, který schladil naše horkem utrápená těla a přinesl nám spousty zábavy při jejím splavování na gumových duších. Prales nám ukázal, že není radno si s ním zahrávat a tak jsme raději ustoupili a nesnažili se o marný boj s jeho jen těžce porazitelným vojskem rostlin, keřů, stromů a zvířat. Prales nám ukázal jen málo ze svého bohatství, ale i ta troška nás dokázala uchvátit. Škoda jen, že jsme neměli to štěstí spatřit slona, tygra či jiné exotické zvíře žijící volně v těchto končinách. Ale člověk nemůže chtít všechno. Jsme vděční i za to málo co jsme mohli uvidět na vlastní oči a je pravda, že si musíme něco nechat na příště. Odjíždím s pocitem, že se sem asi již nikdy nevrátím, ale co kdyby ….
Plavba po proudu je mnohem rychlejší, takže v přístavišti jsme již za necelé dvě hodiny. Zde nás již čekají minibusy, které nás odvážejí do nám již známého hotelu Sri Emas. Zde čekáme asi do jedné hodiny na autobus. Během čekání, zde přijelo několik lidí, kteří míří do pralesa a spousta jiných, kteří pojednou s námi zpátky do Kualy autobusem. Po jedné hodině odpolední nasedáme do autobusu a vyjíždí směr Kuala Lumpur. Cesta se celkem vleče. Je horko. Sluníčko praží do oken, takže se chvílemi cítím jako škvařící se slanina na rozpálené pánvi. Najednou zastavujeme na poměrně velkém dálničním odpočívadle s krámky a pojízdnými vozíky s občerstvením. Chvíli se nic neděje a posléze z řidiče vylezlo, že je snad nějaká porucha na autobuse či co. Řidič zmizel. Asi šel pro pomoc, tak se zatím porozhlédneme po okolí co zajímavého tady prodávají. Čerstvé ovoce, chlazené nápoje a hlavně plno jídla nevalného vzhledu. Pobyt na odpočívadle se začíná prodlužovat. Řidič je pořád nezvěstný. Zatím nechceme stresovat, protože letadlo nám letí až v jedenáct večer, ale přesto už začínáme být trochu nervózní. Najednou se objevil řidič. Žádnou pomoc nevede, jen nás nahání zpátky do autobusu a my jedeme dál. Tak to byla fakt prapodivná závada. Napadlo mě několik verzí, jak ji vysvětlit. Za prvé – opravdu se jednalo o závadu. Byl přehřátý motor a tak jsme zastavili a řidič jej nechal trochu schladit a odpočinout. Ale je to málo pravděpodobné, protože po celou dobu přestávky stál autobus na plném slunci, takže o nějakém chlazení nemohla být řeč. Za druhé – řidič zde má v nějakém stánku svého kamaráda a tak šel s ním pokecat. A za třetí – řidič se zde stýká se svou milenkou. Má to skvěle vymyšlené. Manželka nemůže pojmout žádné podezření. Manžílka má hezky v práci, to mu každý dosvědčí a večer ho manželka ještě polituje, když si bude stěžovat, že měl cestou poruchu na mašině a jak se na její opravě moc nadřel. Jo jo, to bude ono. Přece jen řidič při návratu vypadal hodně spokojeně.
V Kuale máme ještě dost času na poslední nákupy dárků a suvenýrů z cesty. V hotelu od kterého jsme odjížděli do pralesa si necháváme pohlídat batohy a na osmou hodinu si objednáváme taxík. Ještě jednou navštěvujeme s Bohďou krámek s keramikou. Peněženky dostaly dost zabrat a tak se z posledních peněz skládáme na večeři. Kluci se taky rozšoupli, ale ještě na dobré papáníčko něco málo penízků zbylo.
Večer, již za tmy se jen stěží se všemi batožinami soukáme do malinkého taxíku. Čeká nás asi ¾ hodinová jízda k letišti. Venku je stále velké horko a tak se malý taxík stává saunou. Úplně cítím, jak mi po těle stékají potůčky potu. Se slzičkami na krajíčku se loučíme s Kualou. Ještě pár posledních pohledů Petronaskám. Zatím se již úplně setmělo a tak září do tmavé noci.
Konečně zastavujeme u veliké odletové haly. Není nám již neznámá, protože jsme odtud před čtrnácti dny odlétali na ostrov Langkawi. Platíme taxík a nakládáme batohy na letištní vozíky. V hale je oproti venku příjemně chladno. Přepážka pro odbavení našeho letu ještě nebyla otevřena a tak jen bezcílně bloumáme halou. Pokoušíme se uplatnit naše volné letenky u přátelské letecké společnosti KLM - Malaysian Airlines. Co kdyby to náhodou vyšlo, ale nevyšlo. Pouze KLM. Mezi stánky nalézáme také knihkupectví. Mají tady i knížky, které jsme si před nedávnem koupili. Udiveně zjišťujeme, že jsou nejméně o šest stovek dražší než v Kuale.
Přepážka našeho letu je otevřena. Chvíli vyčkáváme a když už je prázdná, jdeme se zeptat jak to vypadá s volným místem na náš let. Ouha. Vypadá to moc špatně. Letadlo je hodně překnihované. Máme se přijít zeptat za hodinu, ale moc šancí nám nedávají. My přesto věříme v naší šťastnou hvězdu. Když už jsme se dostali do beznadějně vyprodaného letadla v Amsterodamu, tak proč bychom se nedostali na palubu i teď ? Dokonce si děláme i velké plány co podnikneme až se dostaneme všichni do první třídy :o). Ale i štěstěna se jednou unaví a ta naše se rozhodla, že si dá pauzu právě teď. Letadlo je plné. Krutá realita je tady. Co teď? Je noc. Malajské peníze nemáme už skoro žádné. Naštěstí jsou ještě kreditky a nedotknutelná rezerva dolarů pro nepředvídatelné události.
Odjíždět nazpět do Kualy a hledat narychlo ubytování asi nemá cenu. Přece jen taxík není na tuto vzdálenost nejlevnější a zítra bychom museli jet zase zpátky. Asi bude nejlepší, když si v hale najdeme nějaký klidný koutek a uložíme se ke spánku jako správní bezdomovci na sedátka, kterých je okolo nás naštěstí spousta. Měníme část rezervních dolarů na malajskou měnu, provádíme nezbytnou hygienu – sice jsme bezdomovci, ale čistotní , a ukládáme se ke spánku. Ale O spánku se moc mluvit nedá. Je pravda, že po hodince, kdy se snažím usnout, mi začíná být zima. Proto z baťohu vytahuji ručníky a pokouším se je požít jako provizorní přikrývky. Pokud doteďka někdo pochyboval, že jsme bezdomovci, tak teď už musí mít 100% jistotu. Musí být na nás kouzelný pohled. Asi po hodince dřímot kolem nás začíná být trochu rušno. Snad všichni uklizeči z celého letiště si dali u našich sedátek sraz a svorně ze štaflí šmydlí světlo, které je přímo nad námi. Mám dělat, že spím nebo raději koukat kolem sebe a monitorovat situaci? Pud sebezáchovy je silnější než spánek. Beru si knížku a předstírám, že mám rozečtenou moc napínavou kapitolu. Místo toho, ale po očku pozoruji hemžící se uklizeče. Naštěstí jsme to bez úrazu přežili. Snažím se zase na chvíli usnout. Po další hodince otvírám oči a opět mám o zábavu postaráno. Uklizeče vystřídala skupina černochů, která se svými vozíky zaparkovala nedaleko našich provizorních postýlek. Člověk by čekal, že budou cestovat s kufry a batohy, ale oni mají vozíky plné krabic od vařičů a různých podivných věcí. Raději nepátrat co v nich opravdu je. Na to jsou tady přece celníci. Kluci černý to si nemůžete najít jiný kout letiště než ten náš? Kšá ! Pryč! My chceme spát!
16.DEN – NEDĚLE 17. února 2002
Rychlý přesun z Malajsie do Singapuru – prasklá pneumatika, přes hranice taxíkem. Konečně odlétáme.
V šest hodin ráno nás probouzí hlučné štěbetání Číňanů, kteří čekají na své letadlo do Číny. Budou to nějací zazobaní papaláši soudě podle oblečení a také podle toho, že si cestu do Malajsie vůbec mohli dovolit.
Dále se pokoušet o spánek už nemá cenu. Letiště se začíná plnit pasažéry. Máme před sebou další den, který strávíme v Malajsii. Někdo by si řekl, že je to vlastně výhra – prodloužit si dovolenou, ale za jakou cenu? Všichni čtyři v skrytu duše doufáme, že dnešní noc byla poslední a zítra už budeme u nás doma v Evropě. Kéž by.
Nasnídat se jdeme do KFC. Kluci jdou obhlídnout situaci do kanceláře KLM. Nepřicházejí s moc dobrými správami. Dnešní letadlo je taky hodně přeplněné. Šance skoro na nule. Nadějněji vypadá Singapur. Pokud se dneska večer do letadla nedostaneme, tak se budeme muset přesunout do Singapuru, protože zítra žádné letadlo do Amsterodamu neletí. Máme před sebou dvě možnosti:
- počkat do večera na letadlo a pokusit se do něj dostat, pokud ne, tak se ráno přesunout do Singapuru
- nebo odjet ještě dneska do Singapuru a tam zkusit odletět večerním letadlem nebo čekat tak dlouho až se do nějakého letadla dostaneme.
Na dlouhé rozmýšlení není čas. Pokud chceme stihnout letadlo ze Singapuru, tak musíme jednat rychle. Přece jen Singapur není za rohem, ale více jak 6 hodin jízdy autobusem. Teoreticky bychom to měli stihnout. Uvidíme jaká bude praxe a taky musíme spoléhat na to, že nás štěstí definitivně neopustilo. Takže jedem. Nastává hektický přesun do Singapuru.
Teď to chce co nejrychleji sehnat taxík za co nejpřijatelnější cenu. U taxi přepážek to asi nepůjde. Když zběžně zhlédli naše zavazadla, tak nám chtějí objednat pomalu malou dodávku, která stojí nejméně jednou tolik než osobní auto. Když se tak s něma dohadujeme, tak nás nenápadně odchytil jeden chlápek. Má prý taxík, ale nemá na něj licenci. To nám přece ale vůbec nevadí. Hlavní je, že se za dobrou cenu dostaneme do města. Sjíždíme výtahem do posledního patra letiště, kde má náš černý taxikář zaparkované své auto. Nasedáme a necháváme se dovést na autobusové nádraží, kde jak pevně doufáme seženeme lístky na autobus do Singapuru.
Opět se před námi ukazují v dáli mohutné věže Petronasek. Už na ně nekoukáme se zatajeným dechem. Už nemáme v očích ten nadšený jas, ale spíše smutek. My chceme domů. Co když to nestihneme? A když to stihneme, tak třeba bude zase plné letadlo. Volné letenky jsou hezká věc, ale když vás nechtějí pustit do letadla je to zlé.
Autobusové nádraží je nedaleko čínské čtvrti. Je těsně po jedné hodině odpoledne, takže centrum města je pěkně rozpálené. Budova je přeplněná k prasknutí místními domorodci, kteří zde čekají na odjezd svého autobusu. Zastavuje nás spousta rádoby nahaněčů, kteří nám nabízejí lístky do Singapuru za ceny, kterým se nedá odolat. Ale my jsme byli již poučeni, že je pomalu pravidlem, že tito nahaněči prodávají jízdenky na autobusy, které nikdy neodjedou, protože neexistují. Jdeme raději k přepážkám, kde jak doufáme zakoupíme lístky na autobus, který opravdu existuje. U přepážek je totálně narváno. Nedýchatelno a horko. Jsem zpocená až do morku kostí. Po celém těle mi ztékají doslova řeky potu. Teď jsem konečně poznala jaké to je se koupat ve svém vlastním potu. A to jsem si myslela, že větší koupanda než byla v pralese už neexistuje. Člověk se stále učí. První okýnko – vyprodáno. Druhé okýnko – vyprodáno. Třetí okýnko. Co myslíte? Správně. Vyprodáno. Všechny autobusy na 14 hodinu jsou již beznadějně plné.
Když už se ptáme asi u pátého okýnka, tak nás oslovil jeden domorodec. Prý jeho autobus, který jede o půl druhé / bylo pár minut po půl / ještě není plný a vezme nás sebou. Máme mu věřit. Musíme. A tak si kupujeme lístky do Singapuru za 25 RN. Náš „dobrodinec“ nás odvádí do podzemí, odkud vyjíždějí všechny autobusy. Na stanovišti, odkud by měl vyjíždět náš autobus, stojí několik místních lidiček chtivých cestovat, ale po samotném autobusu ani vidu ani slechu, stejně tak se vypařil i náš „dobrodinec“. Po deseti minutách čekání, kdy už i místní začali být trochu netrpěliví, se objevili dva chlapíci s igelitovými pytli plnými kdo ví čeho. Že prý máme jít za nimi. Autobus stojí v Čínské čtvrti a už na nás čeká. Začíná to být fakt zajímavé. Místní ochotně cupitají za pytláři, takže my taky. Rychlopřesunem se dostáváme na začátek čínského města, do jedné ulice, ve které je přistaven žlutý, hodně opotřebovaný školní autobus. Tak to je ten zázrak, který nás dneska odveze trochu blíže k domovu. Je na něj ubohý pohled, ale můžeme být rádi, že vlastně fyzicky vůbec existuje, že není jen výplodem něčí ziskuchtivé mysli. Uvnitř to nevypadá lépe než venku. Sedátka drží jen silou vůle, ale hlavní je, že sedět mám kde. Ještě zbývá několik volných míst. Asi okolo druhé hodiny, kdy už máme být dávno na cestě zjišťujeme, že se místní nahaněči snaží ještě všude možně posbírat další pasažéry, aby byl autobus úplně plný. Byli tak šikovní, že v jednu chvíli bylo v autobuse více lidí než sedátek, takže museli ty co nastoupili jako poslední zase vyhodit. Asi ve čtvrt na tři se zavřely dveře a my se konečně vydali na cestu do Singapuru. Nejdříve jsme si mysleli, že jedeme tak pomalu, protože je ve města špička, ulice jsou ucpané a to se moc rychle jezdit nedá, ale na dálnici se to bohužel vůbec nezměnilo. Předjíždělo nás snad všechno, kdyby tudy jel oslík táhnoucí káru se senem, tak nás předjede i on.
Jedeme sice pomalu, ale zatím stále s rezervou stíháme, ale to jsem si neměla říkat, protože asi po hodině jízdy se ozvala obrovská rána. Autobus přistavil u krajnice dálnice. Jako správní zvědavci jsme vystoupili, abychom zjistili co se vlastně stalo. Samozřejmě, že nejsme sami. Vyhrnul se snad celý autobus v čele s řidičem. Obhlíží kola a zjistil nemilou skutečnost – máme prasklou pneumatiku. Co je nemilé, tak je to ta vnitřní. Malajské autobusy mají na zadních kolech dva páry pneumatik. Naštěstí je náš řidič správný chlap a jak se zdá, tak jej nic nerozhází. Zbytek mužského osazenstva autobusu je na takovéto situace už taky zvyklý, protože se přidávají k řidiči a všichni jako jeden muž se pouštějí do opravy kola. Nejdříve odmontovávají přední kolo. Teda vůbec jim nezávidím. Horko je příšerné a o stín se stará jen autobus. Za hekání sundávají první kolo a pak i to druhé na němž zeje obrovská díra. Je to až k nevíře, jak to rychle zvládli. Za necelou hodinu už opět sedíme v autobuse a šnečím tempem se plazíme k cíli.
Hodiny ubíhají neskutečně rychle. Tady v Asii snad mají měně minut než u nás v Evropě. Už pomáhám motoru i očima, ale stejně to nepomáhá. Zatím se už setmělo. Sleduji ukazatele podél cesty kolik kilometrů nám ještě zbývá do města Johor Bahru, kde budeme vystupovat. Autobus sice jede až do Singapuru, ale na hranicích dochází k dlouhému zdržení. To my nemůžeme riskovat a tak raději vystoupíme dříve a přes hranice se necháme převést taxíkem. Tam by odbavení mělo být bez problémů. Teda jestli nějaký celník nebude mít špatný den a nezačne se přehrabovat v našich zavazadlech. V devět hodin večer vjíždíme do Johor Bahru. Letadlo nám odlétá přesně za dvě hodiny a my jsme ještě stále v jiné zemi než je letiště. Bereme batožiny z autobusu a snažíme se rychle zorientovat na novém místě. Teď to chce co nejrychleji usmlouvat nějaký taxík, teda jestli tady vůbec nějaký bude a jestli na něj ještě vůbec budeme mít. Ne všechny taxíky mohou takhle přejíždět mezi hranicemi. To zjišťujeme hned po chvilce a jsme nasměrováni k autobusové budově, kde určitě něco seženeme. Za taxík jsme ochotni – spíše schopni zaplatit nanejvýš devět stovek což je pak částka na kterou se domlouváme s jedním z taxikářů. Ještě musíme rychle vyplnit vstupní kartičky do Singapuru a už sedíme v autě a míříme k hranicím. Projíždíme kolem autobusů, které čekají na odbavení. Všichni cestující jsou venku a čekají dlouhé fronty na odbavení, které se nehýbou. My naštěstí bez čekání přijíždíme k celnímu okýnku a bez dalších problémů vjíždíme do Singapuru. Asi jsme jeli jako draci, protože k letišti dojíždíme v deset hodin.
Teď rychle k přepážce našeho letu, kde se dozvíme jak to s námi vlastně bude dál. A je to tady. Oproti ránu, kdy letadlo bylo překnihováno jen o jednu osobu je teď překnihováno o rovných třináct lidí. To snad není možné. My se asi už domů vůbec nedostaneme. Prý ale nemáme ztrácet hlavu. Máme se opět přijít zeptat tak 20 minut před startem. To už snad budou vědět více. Je to strašný pocit, když jsi utahaný jako alík a téměř žádná naděje, že se dostaneš domů. Je jen skoro jistota další strávené noci na letišti, které už není tak útulné jako v Kuale. Sedátka nejsou polstrovaná, ale z umělé hmoty a u každé sedačky jsou opěradla na ruce, takže se na nich nedá ani lehnout. To bude strašná noc pokud tady budeme nuceni zůstat a ještě horší den, když zde budeme čekat na další letadlo, které poletí až večer. Teprve teď jsem pochopila smutek malého E.T. mimozemšťana a jeho touhu dostat se zpátky domů na svou planetu. Už vím co chtěl Spilberg tímhle filmem říct a co mi bylo doposud skryto. Už skoro nemluvíme a jediná věta, kterou jsme ještě schopni říci je: „ E.T. go home. E.T. chce domů“. Už nás nebaví ani chodit po letišti. Já s Martinem se rezignovaně usazujeme na sedátkách nedaleko přepážky našeho letu. Radek s Bohďou se postavili rovnou k ní a silou svých myšlenek a touhy odhánějí pohledy od přepážky pro nás nežádoucí cestující. Nevím jestli dokázali tak dobře soustředit své myšlenky nebo jestli nám pomohl malý E.T., kterému se nás zželelo. Najednou se u přepážky začíná něco dít a Ráďa s Bohďou k ní přistupují. To snad není možné. Mají palubní lístky!!!!!. My poletíme domů!!!!! Ještě tomu stále nevěřím, i když už sedíme všichni čtyři připoutáni na sedadlech uprostřed letadla. Uvěřím tomu až budeme ve vzduchu. Pořád nás ještě můžou na poslední chvíli vyšoupnout z letadla. To je úleva. Letadlo se pomalu dává do pohybu a my pomalu rolujeme na start. Tak jsem se domů snad ještě nikdy netěšila. Na všechny mé blízké, na teplou a měkoučkou postýlku, na vanu plnou horké vody, na svíčkovou od maminky, na … Určitě v životě nastávají i horší situace. Kdekdo se nad našimi útrapami jen pousměje nebo jen prohodí koutkem úst, že jsme sralbotky a nic nevydržíme. Já vím, ale v té chvíli jsme byli nejšťastnější lidé na světě. No na světě asi ne, ale v letadle určitě. Letadlo pohasíná. Motory burácí a my se pomalu vznášíme k nebi. Obloha je černá, jasně svítí hvězdy a před námi, někde hodně daleko náš vysněný domov.
17.DEN – PONDĚLÍ 18. února 2002
Přílet do Amsterodamu. Skoro ztracené bágly. Fokkrem 70 letíme do Prahy. Návrat domů.
Brzo ráno přistáváme na již nám dobře známém letišti v Amsterodamu. Unavení, ale šťastní, že už jsem jen kousíček od domova si jdeme vyzvednout zavazadla.
To se mi opravdu ještě nikdy nestalo, aby má batožina vyjela na gumový pás jako první. To je super - neztratila se a ostatní batohy budou asi hned následovat. Nebudeme se muset zdržovat a půjdeme se hned optat na lety do Prahy. Ale ouha. Já si už spokojeně hlídám svůj batůžek zatím co ostatní začínají netrpělivě pošlapávat a v hlavě se jim začínají rodit první černé myšlenky. Na pásu již krouží poslední kusy nevyzvednutých zavazadel a nová již dávno přestala vyjíždět. Že by těch všech našich letištních útrap ještě nebyl konec? Nechce se nám věřit, že batohy plné dárečků, suvenýrů a vzpomínek jsou někde úplně ztracené. Bohďa v něm má dokonce polovinu nafocených filmů.
Pomalu si i ti poslední opozdilci odnášejí své kufry. Gumový pás se zastavuje. Z našich pohledů je znát smutek a zoufalství. To přece nemůže být pravda. Oni nám ty batohy opravdu někde zašantročili !!!!!! Snažím se děcka nějak povzbudit, ale to jde jen těžko. Však mě se to kecá, když mám svoje bohatství u sebe na vozíku. Asi nám nezbude nic jiného než zajít na reklamace a nahlásit ztracená zavazadla. Jako smuteční průvod pomalu procházíme halou a hledáme to správné okýnko, které skýtá jen malou naději zoufalcům. Najednou to na druhém konci skoro pusté haly zaharašilo a gumový pás se opět dal do pohybu. Z útrob technického zázemí letiště vyjíždějí námi již skoro oplakané batohy. To snad není možné! Ony se neztratily! Jsou tady, jen si daly chvilku na čas. Je až zarážející co všechno může udělat člověka šťastným a jak málo člověku stačí ke spokojenosti. V tuto chvíli to byly právě tři ušpiněné batohy, které udělaly dnešní den růžovějším :o). Poslední černé mraky naší cesty jsou zažehnány. Teď už všechno musí být jen dobré, lepší a nejlepší !!!!!
Letadlo letící do Prahy těsně před devátou je skoro prázdné a tak nám palubní vstupenky vystavují ihned. Už nemusíme podstupovat stresík zda odletíme nebo ne. Místa v letadle už máme jistá a tak se v klidu vydáváme na poslední procházku po letišti, protože máme ještě spoustu času do odletu.
Po osmé hodině se jdeme nechat pasově odbavit. O pár minut později nás odváží letištní autobus k letadlu. Je to Fokker 70. Pro nás je to nezvykle malé letadlo, ale uvnitř je kupodivu mnohem více místa než v obřím Jumbu. Pohodlně se usazujeme v sedadlech a dychtivě čekáme čím nás uhostí ke snídani. Dostáváme plněné sendviče, čaj, kávu a nebo džus. Za hodinku letu se již pod námi objevuje Česká republika a deset minut před půl jedenáctou dosedáme na Ruzyňském letišti. Venku je krásně. Svítí sluníčko a na to, že je polovina února, i teplo. Že bychom trochu toho krásného malajského počasí přivezli sebou? :o) Ještě jedno razítko do pasu a jsme doma. Asi půlhodinové čekání na zavazadla nás už nemůže rozházet. Prý došlo k malému technickému zdržení, ale pošuškává se, že zavazadla kontrolují na drogy. No, my se nemáme čeho bát, protože žádní pašeráci nejsme. Klidně si počkáme. Hlavně když je nezapomněli naložit a odletěly společně s námi z Amsterodamu. Po třiceti minutách batohy už slavnostně nakládáme na vozíky a opouštíme prostory letiště.
Všechno jednou končí a tak skončila i naše báječná a dobrodružná cesta po Malajsii. Jsme teď všichni čtyři bohatší o spoustu zážitků, které nám už nikdo nikdy nevezme. Ty s námi budou stále.
Teď nás čeká ještě vyvolání fotek, promítání videa a spousta a spousta vyprávění všem zážitkuchtivým posluchačům. A až bude vše prohlédnuto, převyprávěno a popsáno nezbývá nic jiného než opět podlehnout hlasu, který láká k objevování a začít plánovat nějakou novou a ještě báječnější cestu do neznáma …
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Malajsie
Půjčovna aut