Malé Karpaty (SK)

Sobota

Ráno jsme odjeli autobusem z Blavy do Smolenice. Tam už byl čas na brzký oběd (stejně to mělo být nadlouho poslední jídlo) do bufáče. Dali jsme výtečný guláš a vyrazili.

Cesta pohodlně a pozvolna stoupala příjemným lesem, pročež jsme udržovali docela slušné tempo. Zanedlouho Petr prohlásil: „Eště se můžem vrátit.“ To jsme neudělali. Zanedlouho se sklon cesty radikálně změnil – to jsme začali šplhat na Záruby, nejvyšší to vrchol výpravy. I tak nám ale stoupání připadalo celkem pohodové, zapotili jsme se, to je pravda, ale nahoře jsme byli v polovičním čase, než hlásala značka. Tedy Jirka a já. Na ostatní jsme čekali tak dlouho, že naše košile bezmála uschly. Cesta pak vedla nádhernou vlhkou bučinou po hřebínku, který, když se les otevřel, nám poskytl výhled na Ostrý Kameň. Na tento hrad se šlo nadále po skalnatém hřebínku a s kopce! Celou cestu jsme vychutnávali nezapomenutelný rozhled.

Hrad Ostrý Kameň nás ohromil svou malebností, zejména obytná věž, ale i čelní dělostřelecká bašta stály za to. Prudce jsme pak sklesali na pohodlnou, nepříliš zajímavou cestu vedoucí do Plaveckého Mikuláše. Do vsi jsme se pak rozhodli jít po pěšině, která vedla přes hřebínek s nádhernými bílými skalami a výhledem na Mikuláš, okolní kopce a Plavecký hrad. Do Mikuláše jsme došli, když už bylo slunce nízko a všechno se barvilo dozlatova. Byli jsme příjemně líní a doufali jsme, že se budeme moci rozložit v krčmě. To se povedlo a my jsme na zahrádce strávili příjemnou hodinu. Slunce bylo těsně nad obzorem, když jsme se zvedli a zamířili polní cestou k lesu, kterým jsme hodlali dojít k Plaveckému hradu. V lese už bylo šero, cesta, na kterou jsme sázeli, zmizela, tak jsme šli přímo mokrým lesem. Méně zkušení jedinci propadali beznaději a chtěli spát v bahně, ale bylo jasné, že dřív nebo později narazíme na cestu, která vede k hradu. To se také stalo a po chvíli jsme už nad sebou v měsíčním svitu viděli obrovitý hrad. Vedle věže Jirka našel sklepení, jako stvořené pro pět lidí, co potřebují zalehnout.

Neděle

Noc byla opravdu teplá, ráno bylo celých 15°C. Dohodli jsme se, že se rozdělíme, Jirka a já půjdeme původní trasu, vodáci pak nejkratší cestou přes hory do Modry. Jirka mě vzbudil těsně po východu slunce, kdy byl celý hrad zalitý oranžovým sluncem. Něco tak nádherného se hned tak nevidí. Prolezli jsme ho a před sedmou se vydali na Baborskou, což byl prudký krpál, ale proti všemu očekávání se nahoře otevřel super výhled na Klokoč a Vápennou. Na Klokoč vedla pohodlná cesta lesem, jen v závěru trochu prudší. Tento kopec patřil k tomu nejhezčímu, co jsme v Karpatech viděli. Porostlý starými křivolakými duby a lánem kvetoucích divizen. A zase pěkný rozhled.

Vápennou jsme zdolali celkem pohodlně. Je to takový asi kilometr dlouhý skalnatý hřeben se srázem směrem k jihu a s nezapomenutelným rozhledem (a rozhledničkou na vrcholu). Nedaleko jsme viděli Vysokou, na kterou nepůjdeme, a na jihu pak hřeben, obsahující Homoli, na kterou pro změnu půjdeme. Nějakou dobu jsme se odtamtud nemohli hnout, ale pak jsme se obrátili zpátky a na nejbližším rozcestí odbočili k jihu. (Původní trasu, která vedla několik set metrů dolů a pak zas nahoru, jsme zavrhli. Cesta byla celkem nudná, dlouho zcela po rovině, ale aspoň jsme se nevyčerpali.) Teprve pod Skalkou se cesta začala vlnit, místa až moc (Tarické skály) a to už bylo i dost teplo.

Cesta pak vedla pohodlně až pod Veľkou homoli, kde stojí Vysoká dřevěná rozhledna s úžasným kruhovým rozhledem na celé Malé Karpaty. Odtud jsme sešli do Modry, kde jsme si v první hospodě museli dát pivo a na náměstí se pak sešli s ostatními, kteří před chvílí dorazili.

Vinař z nedaleké Šenkvice, u kterého Jana domluvila degustaci vína, nás postupně odvezl k sobě do sklípku a vypukla pohoda. Ochutnávka byla velkolepá a zadarmo! Po ní jsme se v příjemné náladě rozložili u něj na zahradě a zcepeněli.

Pondělí

Ráno jsme se nasnídali a vinař nás odvezl na vlak. Byla to po všech směrech podařená výprava.

 

Sobota:       20,5 km

Neděle:       37 km