Masopust v New Orleans

Ve Spojených státech jsem byl poprvé v roce 1998. Po práci v obchodním domě Tesco přes docela smutné Vánoce, kdy jsem si ani neodpočinul ve sváteční den, jsem mohl tak akorát zavolat domů a kamarádům Radkovi a Tomášovi. Ti totiž vyjeli za prací za oceán se mnou. Bylo to prostě nejdražší ubytování v mém životě, protože za brzký, i když předem domluvený odjezd z práce do New Orleans ke druhé firmě jsem nedostal nikdy zaplaceno. Hold se musí člověk někdy rozhodnout, co vlastně chce. Já měl rozhodnuto na nějaký pokrok, abych se případně pokusil jít na nějaký konkurs v mém oboru.

Práce byla opět těžká, manuální a ještě k tomu zase přes noc. Ale měl tuto práci v kině jako operátor rád.

Když jsem zjistil, že se koná skoro každý týden nějaký karneval, neváhal jsem se jít trochu pobavit. K tomu účelu a také pro Dopravu do práce jsem si koupil kolo. New Orleans je krásné město plné zeleně a jazzu. Po práci jsem měl spoustu času na prohlídky města samého i na vyjížďky do okolí. Vždy když jsem vyrážel na kole přes majestátní řeku Mississippy jsem si uvědomoval, že alespoň něco dělám i pro svoje zdraví. Cesta trvala asi třicet pět minut a dalších patnáct jsem strávil ještě na trajektu. Ten byl pro cyklisty a chodce zdarma a auta platila dolar. Vyjížděl jsem vždy na poslední trajekt na jedenáctou hodinu a po půlnoci jsem začínal pracovat, abych do šesti, sedmi, kdy přicházeli první Američané do práce nastavovat filmy, byl hotov.

Někdy práce trvala jen tři hodiny, ale po uvedení nějakého nového filmu jako Matrix či She´s all that nebo Zamilovaný Shakespaire jsem tak tak skončil před onou ranní hodinou. Měl jsem ale svůj řád a práce mi ubíhala od ruky. Když mě film zaujal, přisedl jsem si jednoduše k některému divákovi a sledoval film také. Někdy se někdo v kině i zapomněl či usnul, takže jsem ho musel vyprovázet, jindy jsem pod sedadly našel peněženky či oblečení. V tom případě se musely vracet a někdy jsem si říkal, že by bylo lepší ty věci prostě jen tak vyhodit do odpadků.

Jednou jsme i zkusili vrátit peněženku s finančním obnosem původnímu majiteli, protože peněženka obsahovala i řidičský průkaz a jiné doklady. Když jsme si ale vyposlechli jen milé díky s patřičným úsměvem a nedostali žádnou odměnu, bylo nám jasné, že to je jen zbytečná ztráta času se takovým způsobem zavděčovat zapomínajícím lidem. Někdy mi trajekt dokonce i ujel a to byla situace horší. Buď jsem musel celou trasu přes Mississippy objet přes jiný most, který se ale nacházel v centru, což bylo vzdáleno pět mil proti toku řeky anebo poprosit mého kolegu a přítele Juraje, abychom jeho autem vyjeli dříve a uklidili i jeho kina. On spravoval dvě, takže abychom vše stihnuli, museli jsme vyjet i ve dvě hodiny ráno.

Po cestě na kole do práce jsem se někdy záměrně stavoval se podívat ve městě na oslavy masopustu Mardi Gras. Odehrávali se ve French Quarter, kde byli na ulicích vidět sólový hráči na trubky a místy i na bicí. Většinou hráli jazz a někdy místní kreolskou hudbu. Často jsem sedával na břehu řeky v této čtvrti a poslouchal tóny, které mě zaváděli do dětství, vzpomínal na rodinu, na házenou, kterou jsem dříve hrával. Někdy jsem měl chuť se vzít a hned se vrátit domů, ale když už jsem byl tak daleko, nechtěl jsem práci ztratit a hned něco měnit.

Někdy mi to připadlo i nebezpečné jezdit tak pozdě v noci do ulic a ještě k tomu na kole. V Loussianě je totiž povolené jezdit a alkoholem za volantem asi až do půl promile. Ale cítil jsem se tak více blíže k místu, kde jsem žil. Do centra se jelo po hlavním mostě a to mi nic jiného nezbylo, když už mi jednou poslední trajekt ujel, abych se do práce vůbec dostal. Nemilé bylo, když mě uprostřed mostu dostihla hlídka policie a musel jsem jet s nimi v autě i s mým kolem. Naštěstí z toho nebyla ani žádná pokuta a ani se neptali, co tam dělám za práci.

Z centra se pak jelo černošskými oblastními čtvrtěmi, kam by možná ani ve dne běloch nevstoupil. V březnu se pak odehrál ve French Quarter masopust, kdy si lidé vyměňují všelijaké korálky. Někdy, když se člověk člověku líbil si přidali k předávání i nějaké to povyhrnutí trička či dokonce shrnutí kalhot. Jinde by se to asi zdálo nevkusné, ale tady to nějak k tomuto městu jazzu patřilo, a tak se ani nikdo nedivil.

Holky z pater jednotlivých pokojů hostelů na Burbon street si vyhlídnuly nějaké pěkné silné kluky a těm pak hodily ony korále přímo na hlavu. Když pak dotyčný opětoval hod svého korálku opět do patra, byly mu ukázány ženské ňadra v celé své kráse. Po takovémto rozptýlení se pak pracovalo o sto procent snadněji, i když jsem byl v práci tak sám. Viděl jsem bujaře rozkvetlé duby okolo cest, viděl jsem majestátní řeku Mississippy, kterou překonávali trajekty. Nakonec jsem jezdil po těchto alejích v Gretně stále častěji a někdy i denně na cestě do práce. Poskytovali při velmi vysoké vlhkosti a prudkým slunečním paprskům dostatečný úkryt. Vlhkost někdy dosahovala skoro sta procent a tak stačilo jen vyjít ven a člověk už byl zpocený a mohl se jít znovu převléci. Proto měl asi každý svůj dvorek vlastní bazén.

Také jsem se jel jednou projet k hostelu, ve kterém jsem se ubytoval při mém příjezdu do města. Jmenoval se indickým názvem a nacházel se kousek od centra. Tam jsem se také dal do řeči s jednou Kanaďankou z Quebeku, která se také chtěla pokochat místní atmosférou. Přijela do města autostopem, což jsem ji zprvu moc ani nevěřil. Ale když se mi ale svěřila, že jí na to stačily jen dvě jízdy kamiónem, uvěřil jsem jí, že si povídání o tomto druhu cestování nevymýšlí. Povídala o domovině a já si uvědomoval, že jsem se měl spíše vypravit někam do oněch končin. Že se tam totiž alespoň hraje házená, kterou jsem hrával a kterou jsem měl tak rád. Jeden takový ženský klub totiž v naší brněnské hale byl na letním soustředění. To ale zase nebyla jistota, že tam seženu práci. Takže si člověk asi nevybere.

Jednou se zase při práci odehrál příběh, kterému možná ale spíše určitě přálo veliké štěstí. Stalo se tak jednu noc, kdy po nějaké bouřce vypadly na chvíli všechny jističe a dokonce zareagovala protipožární ochrana. Po několika minutách, kdy se spustil i alarm, se dostavili nějací dva chlapíci. Že prý budou opravovat a znovu nastavovat onen požární systém, který prý minulou noc instalovali. Dali jsme se do řeči, protože jsme uznali, že všichni máme něco společného, když pracujeme přes noc.

Najednou se ten jeden z nich zadíval na moje boty české značky Prestige a bylo jasné, že mu něco připomínají. Ještě chvíli jsme se bavili anglicky, ale pak už se mě zeptal, zda se raději nebudeme bavit česky. A tak vzniklo přátelství, které trvá dodnes. Jednou jsme se vypravili na výlet, podruhé na muziku jazz do města a Juraj později i na jachtu. Viděli jsme i krokodýli v nedalekých bažinách, kam jsme se vypravili na výlet s těmito milými lidmi z Československa.

Byli velmi pohostinní a jednou nás dokonce vzali do jejich útulné vesnice na místní specialitu v podobě rautu do hospody na ochutnávku raků. Raky dají živé do kotle vařit společně s zeleninou, klobásou, kukuřicí a brambory a pak všichni degustují ze společného švédského stolu.

Lidé se k sobě chovali srdečně a vypadalo to jakoby patřili do jedné rodiny. Společně pak uvařily raky, něco na způsob našich zabíjaček. Raci neboli crawfishe vylovily z místních jezer, kde se jim v bahně tak daří žít. Přidali kukuřici, zeleninu, především mrkev a celer a nějakou bramboru a vše začali vařit a dusit. Nebyl to zrovna milý pohled, když některý z raků se chtěl přes víko kotlíku dostat na svobodu. Zato ale všem pak chutnalo.

Někdy jsem vídával krásnou dívku na trajektu z Gretny do Francouzské čtvrti. Ona na trajektu jezdila skoro každý den a já se na ni vždy těšil. Po půl roce práce mimo obor, který jsem vystudoval a zjištění, že život u nás zase není tak nudný, jsem se vrátil i rád. Zkoušel jsem totiž i párkrát uspět na konkursu přímo v New Orleans, ale nikdy to nevyznělo, že by po mě firma toužila. Spíše naznačovali, že nemám vystudovanou tu jejich vysokou školu a že nemám potřebná oprávnění projektovat elektriku za oceánem.

Každý den jsem projížděl za trajektem na kole kolem rafinerie. Těch tu bylo docela hodně. Chtěl jsem se zde ucházet o místo v oboru, protože tu určitě nějakého elektrikáře potřebovali, když jsme později projekty do takovýchto provozů v Česku projektovali. Říkal jsem si každý den, že se tam zrovna dnes určitě stavím po práci, až pojedu okolo a podám nějakou application, jak se tomu tady říkalo. Ale vždy se to nějak zamluvilo nebo jsem byl už z práce unavený, a tak jsem žádal o práci až doma.

Možná mi ale chybělo si vzít sebou přiložená osvědčení o vykonané státní závěrečné zkoušce, ale to už je jiný příběh…

Více na:

http://www.foltyn.euweb.cz/work/work.htm