Matterhorn
Vybrali jsme si úmyslně polovinu září, a to ze dvou důvodů: bude už po sezóně, čili normálka přes Hörnli Hütte a Solvay Hütte nebude tolik ucpaná a nebude ještě taková zima (chybná úvaha!). Vyjíždíme pozdě odpoledne, po cestě dobíráme kámoše do celkového počtu pěti kluků, dokupujeme poslední potraviny a dvě plata piva s nadějí, že budou na oslavu, nikoliv na žal. Doporučujeme turistickou kancelář CK Turistika a Hory Kolem poledne přijíždíme do Täsche, kde přebalujeme výstroj a výzbroj, cpeme do sebe teplý guláš jež nám doma navařil kamarád a vláčkem se přesunujeme do Zermattu, krásného to města plného starých tradičních dřevěnic s kamennými střechami a pochopitelně s alpským centrem, kde zjišťujeme počasí na následující tři dny. Má být krásně, ale fouká silný severní vítr, je chladno a napadl čerstvý sníh. Paní nám ještě sděluje, že kvůli mrazu a sněhu je chata Hörnli už zavřená. Stejně chceme u chaty jen stanovat, tudíž v podvečer vyrážíme vstříc Matterhornu, který je ze dvou třetin v mracích, což nás všechny mrzí, ale i přesto si v hlavě domýšlím obrysy toho impozantního zubu, který jsem už nespočetněkrát viděl na fotografiích a nejednou četl popis výstupu. Ten večer jsme ještě urazili cca 750 výškových metrů a utábořili se poblíž horní stanice lanovky, odkud je na NĚJ výhled. Budíme se do modrého rána, na trávě je jinovatka a náš cíl poutá pozornost v zářivém ranním slunci – paráda! Máme spoustu času, a tak si ty okamžiky vychutnáváme vydatnou snídaní a vyhříváním se na sluníčku se zraky upřenými k bodu s velkým B (v očích otazníky s velkým O). V poledne se na severu začínají tvořit mračna, postupují směrem k vrcholu, kde se kumulují a nad Schwarzsee už nechutně fouká, začíná sněžit a na celou východní stěnu se usadil těžký kumulonimbus, který si evidentně řekl, že nám ukáže, zač je toho mrak. V tomto počasí nemáme šanci postavit stany, hodnotíme situaci, přičemž uvažujeme nad variantou výstupu na Breithorn, což je krásná ledovcová túra. Nakonec se přece jen rozhodujeme pro Maťas – máme dost času, který můžeme využít k čekání na lepší počasí a navíc výstup na Breithorn v čerstvém sněhu (a nebylo ho málo) by mohl být nebezpečný kvůli skrytým trhlinám. Pokračujeme dál a na začátku hřebínku pod Hörnli (3 260 m.n.m.), hned u prvních fixních lan se objevuje sníh, a co je ještě horší – led. Odpoledne přicházíme na chatu, kde nás čeká krásné zjištění, že dnes ráno zavřeli turistickou část a z toho důvodu je otevřená zimní sekce, kde je kuchyňka s plynovým vařičem a 15 paland včetně dek. (Pro členy různých oddílů a svazů 16 f, jinak 24 f na den). Bylo jasné, kde spíme. Bylo tam 5 Poláků, kteří kvůli větru vzdali dnešní výstup, ale zítra to zkusí alespoň na Solvayku (4 003 m.n.m.). Vaříme si večeři, připravujeme vše potřebné na zítřek a brzy jdeme spát. Budíček jsme si dali až na 05.00, protože na cestě není tolik lidí jako v létě, čili bychom měli postupovat relativně rychle. Celou noc vítr tak burácel, že jsem ani pořádně nespal a ráno, když nastal čas vstávání, všichni jsme leželi s vědomím, že kdybychom vyšli, vítr by nás smetl z hřebene jako pírko. Jen Matěj se šel podívat ven, načež nám všem potvrdil naši domněnku. Poláci v 9.00 odešli na Solvayku a my jsme se v průběhu dne šli podívat na nástup, přičemž jsme zmonitorovali cca 150-200 výšk.m. a vrátili se zpět, kde jsme celý den jen fotili, hráli karty, jedli a pili litry čaje. Odpoledne přišli nějací Španělé a Bosňané (kteří po odpočinku pokračovali rovněž na Solvayku), Kanaďan a další dvojice Španělů, kteří zůstali na noc. Někdy kolem poledne donesli dva horští vůdci plynové bomby a když jsem se jich zeptal na počasí a momentální podmínky na výstupové trase, jeden z nich nám sdělil, že vítr má trvat a pokud perfektně neznáme cestu, je to v tomto počasí extrémně náročná túra, neboť chyty a stupy jsou pokryty ledem, na cestě je čerstvě padlý sníh a když člověk uhne z cesty, vystavuje se nebezpečí zřícení, protože skalní bloky a kameny jsou mimo stezku hodně uvolněné. Sami musí dolů po svých, jelikož vrtulník v tak silném větru nevzlétne. Vítr naštěstí v noci polevil, a tak v 6.30 ráno přece jen vyrážíme, což je trošku později, než jsme plánovali. Jde to bezvadně, moc cestou nebloudíme a bez jištění a vzájemného navázání dorážíme přesně v 10.15 na Solvayku, kde se potkáváme se všemi, kteří tu včera vyšli. Po 15 min. odpočinku pokračujeme, přičemž vyráží i všichni ostatní (nechápeme, proč až v tuto dobu). Poláci, z nichž mám pocit, že se jistí i při výšlapu na Sněžku a rovněž i Španělé ucpávají cestu přes horní Moseley plotnu, což nás notně zdržuje a 270 výšk.m. pod vrcholem se tři z nás rozhodují vrátit zpět, protože návrat za světla z hlediska času je ohrožen. Já s Radimem tvrdošíjně pokračujeme s tím, že případně přebivakujeme na Solvayce pod nějakou dekou. Vzdávají to i Bosňané, někteří Španělé, Kanaďan a všichni Poláci, čímž se uvolňuje cesta k vrcholu a my poté, co se ještě poslední dvě délky jistíme, docházíme k fixům, které vedou téměř až k cíli. Ve 14.30 stojíme na švýcarském vrcholu (4 478 m), fotíme na všechny strany a vzápětí se vracíme. Dolů to jde mnohem pomaleji a na Solvayce jsme až v 18.15. Nakonec se rozhodujeme jít až na Hörnli, protože se nám nechce mačkat mezi asi dvaceti lidmi, bez spacáků mrznout někde v koutě a do setmění přece zbývá ještě dost času. Když se pomalu šeří, vytahujeme čelovky a vzápětí nás tma pohlcuje úplně, přičemž ihned klesá teplota pod bod mrazu. Okamžitě ztrácíme orientaci, hledáme nějaký slaňák, stopy ve sněhu, škrábance po mačkách, ale nikde Nic a terén je stále exponovanější. Když se měsíc vyhoupne trochu výš, poznáváme jasné obrysy skalních věží a linií sbíhajících se k vrcholu. Zjišťujeme, že jsme nechtíc sešli do východní stěny, kterou rozhodně nemůžeme dávat do souvislosti se slovem kompaktní. Mokré nohy začínají mrznout, zvedá se vítr, přes východní stěnu se opět začínají honit mračna a když k tomu připočteme hlad, žízeň a fakt, že jsme v obtížném skalním stupni zcela mimo trasu, naše psychika nám připomíná sestavu karty – domeček. Musíme přehodnotit situaci! Zkusíme traverz vlevo a pokud nenajdeme stopy výstupové normálky nebo nějaký rovnější plácek pro bivak, voláme vrtulník. Radim jde první, já jdu o něco výš a cítím, že nemám žádnou jistotu ve stupech ani chytech, poněvadž máloco není volné a světlo z čelovek a měsíce na skály vrhá stín, který zkresluje odhad došlápnutí a jeho úhel. Naštěstí nacházíme starou smyčku a támhle mužík a kousek dál nám zřetelné stopy ve sněhu rapidně zvedají náladu a pocit sebevědomí, že sice pomalu, ale nějak dojdeme. Po cestě se ještě několikrát ztrácíme, slaňujeme mimo trasu a vůbec ještě párkrát kufrujeme, než se nakonec ve 03.45 ráno dostáváme na Hörnli. Dopoledne scházíme do Zermattu, u Schwarzsee děláme poslední společné foto s "kopcem" v pozadí a už se nemůžeme dočkat sprchy, dobrého žvance a oslavy v blízkém kempu (jak jinak). O tečku za celým týdnem se postarali Mirek s Pavlem, kteří se následující den vrátili zpět a nakonec se za 3 dny úspěšně vrátili z vrcholu Maťasu. Já s Radimem a Matějem jsme si ještě vylezli krásnou vzdušnou feratkou na Jegihorn (3 206 m.), ale to už je jiná kapitola. Doporučujeme turistickou kancelář CK Turistika a Hory
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Francie
Půjčovna aut