Mé cesty na Ukrajinu I.

Zastavuje. Ale nemáváme. Ani nestopujeme. Co asi chce? Tak kam to bude, pánové?, zní překvapivě srozumitelnou rusínštinou. Jdeme fakt jen po chodníku, co by u nás jako chodník rozhodně neprošel, podél silnice dědinkou Mižhirja uprostřed čarokrásných a tajuplných Karpat.

Vlastně jsme chtěli do hor. Poradíte nám, kudy nejlépe k lesu? Ale to už sedíme v pohodlném tranzitu. Jsou za nás rádi. Kromě Čechů sem nikdo nejezdí.

Těch pár bankovek, co pro nás mají zanedbatelnou hodnotu, přijímá Ilja jako největší dar. A vysazuje nás u pravoslavného kostelíka, který svou pompézností ani zdaleka nedává znát bídu místních. Kostel tu hraje v životě lidí pořád důležitou roli, na Zakarpatí.

A šplháme. Pořád do kopce. Pořád. A pořád. Postupně se nám nabízí pohled na vesnici pod námi. Taková středisková ves. Potom už nic neslyšíme. Ticho. Naprosté ticho. Ještě namahavý přechod bukovo-dubovým pralesem.

Naráz ta panoramata. Samá úzká údolí vklíněná mezi tisícové vrcholy. Prostě pohádka. Bezmála dva tisíce metrů výšky. Stavíme stan. Trochu se sice obáváme nenadálé noční návštěvy divoké zvěře. Ale ani vlk, ani medvěd nás nepoctili svou přítomností.

Samozřejmě vodka. Ta nesmí chybět. Taky Ukrajina, ne? Ale není to nic pro městského zhýčkance. Chybí turistické značky. Prodíráme se přes spadlé kmeny. Pochutnáváme si na borůvkách, brusinkách. Divocí koně. Občas křik dravce nad námi. Kam se na to hrabou pyramidy či kanály v Benátkách.

Takovou atmosféru tam nenajdeš. Lehnout si do trávy a nic...Jenom modré nebe nad tebou. Z toho nevznikne masová turistika. Naštěstí, řeklo by se. A domorodci jen kroutí hlavami. Co Vás táhne do hor? My tam chodíme pouze za prací.