Mé cesty na Ukrajinu III.

Podkarpatská Rus, dnes takový romantický kraj s malou příchutí exotiky a hlavně s resentimentem po ztraceném včerejšku. Domovina medvěda a Nikoly Šuhaje. Podkarpatská Rus, země jako u nás před sto lety. Asi pro to jsme tady.

Mukačevo a buďme smířliví k tamějším Maďarům: Munkács. První velké město, které navštěvujeme na Ukrajině. Jeho význam tušíme z vedlejších ulic, co jsou vyasfaltované. Snaživý pán nám radí k noclehu nedaleký hotel. A i naši domovinu zná dobře. Vždyť jsem sloužil na vojně, počkejte...ano v Milovicích. Krásná doba v Čechoslovakii, říká. A není jediný, tak každý druhý Ukrajinec, alespoň v tomto kusu země, pracoval či má jiné přímé spojení k naší republice.

Hotel pěkný, prostorný pokoj, snad až přílišný komfort na to jedno přespání. Ale s jednou známkou sovětských časů, v koupelně chybějící špunt do vany. Večer příjemná atmosféra u řeky Latorica. Bohužel si centrum nevychutnáváme moc dlouho. Ranní autobus odjíždí příliš zrána. Tak jenom vodku a na kutě.

Vinohradiv, a já spravedlivý dodám: Nagyszőlős. Pátrání po úzkokolejce. Místo ní velký trh s vším, nač si člověk vzpomene. A na ukrajinském i s tím, co by tam rozhodně nečekal. Tak se chvíli proplétáme mezi stánky se zeleninou, botaskami a autíčky na dálkové ovládání. Brzy však jede vlak po kolejích širokých. Dieselová souprava přetéká lidmi. Při té frekvenci spojů se nedivme. Destinace: Chust. Nutno dodat nedaleká destinace. Ale na UKrajině nemají ve zvyku pospíchat. Hádám, že pěšky bych nebyl v Chustu později.

Jen tu není moc vidět ten maďarský živel. Ale snad je to případ pouze tady, protože takové Berehove už i oficiálně a jedině Beregszász. Zde v Chustu se jen nelekněte nádraží. Tak rozbořené nepatří na Ukrajině k normě. Jinde v zemi si železničních svatostánků daleko více váží. Vlastně to chustské je první (a doufám, že i poslední) svého druhu, co jsem za své cesty na Ukrajinu spatřil.

Co vidět? V centru zajisté synagogu. Velmi pěkná stavba. A zavzpomínejte na 1. republiku či spíše na c. k. mocnářství. To už nám nikdo nevrátí. Chust však znamená toliko přestupní stanici. Autobusem do hor za pořádnou divočinou. Spoj napěchovaný k zemdlení míří až do Lvova. Jsme rádi, že jsme pro sebe uchránili místo ke stání. Postupně se však musíme spokojit s tím, že stojíme pouze na jedné noze. Kolikrát ani ta není naše.

Cesta o hodině trvání nám připadá jako pět běžných. Vystupujeme v Mižhirji. O ní a dalším putování vizte 1. příspěvek z ukrajinské série. Po jedničce pak asi čtyřka. Je se mnou kříž, vím.