Mezi Budějovicemi a Táborem, 2. část - Z Kolodějí do Milevska (Jižní Čechy 2020)

Druhý den v sedlech nám začíná u zámku Mitrowicz v obci Koloděje nad Lužnicí. Tato vesnice je dnes již – díky tomu „dovětku“ lehce paradoxně - částí města Týn nad Vltavou a barokní zámek s kaplí sv. Anny je její nejvýznamnější památkou. Vzhledem k časným ranním hodinám si pořídíme jen pár fotografií přes plot a vydáváme se na další cestu. Je pátek 7. srpna a před námi záležitost, kterou jsem označil v našem pomyslném putovním deníku za absolutní prioritu a na kterou jsem se opravdu hodně těšil. Ta však měla přijít na řadu až o pěkných pár hodin později.

Další zastávka sice v plánu vůbec nebyla, ale - jak prohlásil kolega – když už jsem chtěl pořád navštívit nějaké to muzeum, tak to můžeme zvládnout hned po ránu. A tak jsme využili toho, že se nám postavil do cesty Statek Netěchovice, který slouží jako bourárna, farma i muzeum, a šli si prohlédnout pár zemědělských strojů. Opět jsem si připomněl dětství a prázdniny na statku ve Světlé, jen mě trošku znervózňovalo, že jsem jednoho z býků v ohradě evidentně silně vzrušil. Uklidnila mě až skutečnost, že některé mašiny byly sdělany v CCCP … 

No a potom již přišla na řadu Bechyně. Lázeňské město mnoha muzeí (např. Hasičské, Turistiky nebo Keramiky) nabízí svým návštěvníkům také zámek, klášter, několik kostelů i zajímavých historických domů, starý hřbitov, most Duha nebo pivovar. Přes velmi pestrou nabídku jsme původně žádné dlouhé zdržení neplánovali a navíc jsme sem přijeli poměrně brzy. Dokonce i v bufetu Na růžku nebo u Vietnamců měli ještě zavřeno.   

Začínáme unikátním železobetonovým obloukovým mostem zvaným Duha. Více než 190 m dlouhá stavba nad řekou Lužnicí vznikla v letech 1926 až 1928 a autorem jejího projektu je ing. Viktor. Most slouží – v jedné úrovni – současně jako silniční i železniční a od roku 2014 se jedná o naši národní kulturní památku. Následovala krátká zastávka v areálu zdejších lázní a potom již vjíždíme do samotného města. Zde se hned necháme zlákat k návštěvě starého hřbitova u – bohužel zavřeného – barokního kostela sv. Michala z II. poloviny 17. století.

Potom již přichází na řadu Masarykovo náměstí s kostelem sv. Matěje (středověká stavba v podobě z roku 1740), sochou sv. Jana Nepomuckého i několika zajímavými historickými domy. Hlavně ovšem se dvěma informačními centry, z nichž jedno určí náš program na nemálo desítek minut a z našich peněženek odčerpá nemálo obsahu. A nešlo jen o množství turistických vizitek a produkty zdejšího pivovaru. Prodávají se zde totiž vstupenky do zdejších nejvýznamnějších památek a nabídce k návštěvě klášterního areálu s dvojlodním kostelem Nanebevzetí Panny Marie z konce 15. století jsme prostě nedokázali odolat. Doporučením byl hlavně údajně největší soubor sklípkových (diamantových) kleneb v České republice. Prohlídka rozhodně stála za to, i když jsme za svých 90 Kč (ještě nedávno to prý byla třetina) v podstatě viděli jen gotický kostel s barokní kaplí a klášterní ambit. Jenom jsme moc nepochopili přísný zákaz fotografování.

Pobyt v pětitisícové Bechyni jsme zakončili návštěvou zámeckého areálu (kromě samotného zámku, který vznikl přestavbou středověkého hradu v době Petra Voka, zde najdeme např. Muzeum keramiky spadající pod Alšovu jihočeskou galerii nebo Muzeum Vladimíra Preclíka) a „růžkovským“ obědem.

Z největších zajímavostí v okolí města, za které považuji Poušť sv. Marka, kaňon Židova strouha a zříceninu hradu Dobronice, jsme zvolili tu posledně jmenovanou. Hrad v malé vísce nad řekou Lužnicí vznikl na počátku 14. století a ve své historii patřil např. Rožmberkům nebo jezuitům. Využíván byl až téměř do konce 18. století, kdy začal rychle chátrat. Dnes je zde hlavní atrakcí výstup na válcovou věž, za kterou zaplatíme 50 Kč. A jak už to u zřícenin bývá, jednalo se o příjemnou až romantickou záležitost.

Další neplánovanou zastávkou se stává městys Bernartice. Původně jsme se zastavili jen za účelem osvěžení Platanem, ale nakonec jsme nakoukli alespoň ke kostelu sv. Martina (trojlodní, původně románská a dnes převážně gotická, stavba v sobě nese také četné prvky barokní přestavby) a k zajímavé baldachýnové kapličce sv. Floriana z roku 1762. V té chvíli už nám ale bylo jasné, že v hlavním klenotu celého putování oba prohlídkové okruhy nestihneme. Osobně bych si ovšem celou tuto trasu - samozřejmě s lehce pozměněným programem – v budoucnu docela rád zopakoval, takže snad to ještě přijde.

V každém případě nás teď čekalo více než osmitisícové město Milevsko, které snad nejvíce proslavila značka ZVVZ. Někdo možná zná zdejší maškary, jiný zase slavnou, pozdně gotickou, síťovou milevskou klenbu. A právě kvůli této klenbě jsme sem v podstatě přijeli.

Většina milevských památek je totiž spojována se zdejším premonstrátským klášterem, který je nejstarším konventem v jižních Čechách. Tato národní památka je veřejnosti přístupná ve dvou prohlídkových okruzích. Dvojka nazvaná „Ze života bratří premonstrátů“ se nás už netýkala (mrzela hlavně ta knihovna), ale poslední prohlídka jedničky – tedy Sakrálních staveb – byla naše. Platilo to téměř doslovně, protože příjemná a vědomostmi nabitá, mladá průvodkyně se věnovala čtyřem návštěvníkům a my ještě navíc byli těmi mladšími. A já začal mít trošku obavu, jestli jsem se sem netěšil až moc. Naštěstí se rychle ukázalo, že to byly obavy zcela bezdůvodné …

Ne, že by se klášteru zcela vyhnulo takřka všudypřítomné baroko, ale potěší, že tady je to hlavně o románském stylu, gotice a neorománské přestavbě. Zrekonstruovaná bazilika Navštívení Panny Marie je monumentální stavbou, která pamatuje vznikl kláštera v roce 1187 a v interiéru lehce připomíná anglické katedrály, právě rekonstruovaný hřbitovní kostel sv. Jiljí spojuje architekturu románskou s gotickou a jeho v podstatě zcela prázdný interiér je až magický. Stokoruna za tuto prohlídku patří k mým nejlepším investicím vůbec a na rozdíl od Bechyně zde není fotografování (až na blesk, pochopitelně) nijak omezováno.

Zbytek kláštera už, bohužel, působí – velmi kulantně řečeno - tak trošku omšele. A je jedno, jestli se jedná o palác pro královské návštěvy, pivovar, lihovar nebo sýpku. A to bychom zde ještě našli Milevské muzeum, kamenný most a nedaleko také smírčí kříž. Zkrátka a dobře je tento stavební komplex určen spíše jako téma na celodenní výlet.

My se však vydali zpátky do města, kde jsme si chtěli ještě prohlédnout alespoň exteriér někdejší Nové synagogy, která dnes slouží jako svatostánek kališnický. Stavba z II. desetiletí minulého století připomíná antický chrám, ve své podobě spojuje empír s kubismem a rozhodně stojí za vidění. Přidali jsme si ještě secesní Občanskou záložnu a památky na náměstí E. Beneše (rovněž pouze exteriérově) ... a to bylo opravdu vše. Další půvaby Milevska nám zůstaly pro tentokrát utajeny, protože přišlo už jen krátké osvěžení a odjezd za dalším poznáním