Mezi Šerlichem a Rokytnicí v Orlických horách, verze 25

V pátek mě volal kamarád, máme-li na třetí lednovou sobotu nějaký konkrétní plán kam na hory, sněhu je celkem dost a je plánovaná inverze, tak určitě něj´kam ke hřebenům. Odpověď se týkala výběru oblasti někam k Paprsku, ale prý tam mají být závody…

Nic konkrétního mě nenapadlo, ale kolega už měl zřejmě výlet vymyšlený. Orlické hory. Za poslední léta jsme už vícekrát uskutečnili přejezd hřebenovky vícekrát. Ale v posledních dvou sezónách se žádný zájezd nekonal, takže myšlenka na oblíbenou destinaci nebyla k zahození.

Otázka jak tedy. Tedy soukromě. Ráno nabere dalšího kolegu (mají blízko obydli) po pěti minutách už stojí u naší branky a pak směr Hambálek, Červená Voda, Pastviny, Rokytnice v Orlických horách. Valná část v mlze, ale v občasných výše položených místech se dere sluníčko, poblíž Pastvin (u Vítanova) jsou dokonce na loukách vidět i nějaké upravené stopy, takže běžkaři si patrně užijí i zde. My máme ale předběžný cíl ve zmíněné Rokytnici. Jsme tu včas, aby se řidič mohl přezout do běžkařských lyžáků a ještě nějakou dobu máme čas, než přijede autobus.

Zvolená doba i nástup u nádraží byla správná myšlenka, jsme jedni z prvních cestujících, máme bezproblémová místa, ovšem hned další zastávka u rokytnického hotelu Eduard naznačuje, že dopravní prostředek svou kapacitu vrchovatě naplní. Tady nastupuje dalších skoro 20 běžkařů, volných míst už zůstává poskrovnu. Linka pokračuje do kopců na Panské Pole, tedy tam, jak se říká k Haničce (známé pohraniční pevnosti, která je ovšem o něco výše v kopcích).

Zde čeká další várky běžkuchtivých, to už začíná být v autobusu těsno. Dole v Bartošovicích naštěstí už zatím nikdo nenastupuje, snad až dále v některých částech Orlického Záhoří. Předposlední zastávka u Bedřichovky a pak stoupání na Šerlich. Díky dlouhým zastávkám máme zpoždění skoro půl hodiny, čili o návštěvě Masaryčky ani neuvažujeme. Oproti jiným našim návštěvám se dnes na Šerlich nekonají tentokrát žádné závody, ale i tak je lyžařů v našem směru habaděj. Stopy jsou celkem čerstvě upravené, ale od posledního sněžení už uplynul skoro týden a i díky inverzi už začíná být povrch poněkud přemrzly, s postupem času i rozbředlý. Ale díky celkem pravidelné úpravě to jede celkem slušně. Od Šerlichu se poměrně dlouho, naštěstí mírně, stoupá k nejvyšší hoře Orlických hor. Pro tentokrát jsme zvolili shodnou trasu, kterou jsme projeli před třemi léty, a to včetně výjezdu k nové rozhledně na Velké Deštné. Tentokrát máme téměř vymydlenou modrou oblohu bez mráčků, která slibuje daleké výhledy. I samotná rozhledna je víceméně prostá od námrazy, která panovala v únoru 2022. Výhled je dokonale kruhový, značná část vnitrozemí je pokrytá inverzní oblačností, z které vylézá jen to, co má výšku zhruba 600m n.m.m+. Samozřejmě největším lákadlem jsou obílené Krkonoše se Sněžkou, Luční a Studniční horou, které jsou pokryté bílým příkrovem. Podle popisek i s troškou odhadu jsou vidět i kopce s Ještědem (zřejmě Kozákov).

V jižním směru kopce Vysočiny (Žďárské vrchy) bez výrazného vrcholu. K vidění samozřejmě všechny kopce bližších hor a kopců. Vynecháme-li tedy samotné pohoří OH pak výrazné blízké hory Králického Sněžníku i s kouskem Jeseníků, v sousedním Polsku je nejvyšší pásmo Sovích hor, patří tam i Stolové hory a další zajímavě členěné Vraní hory.

Poblíže vrcholu a rozhledny nesmíme zapomenout na oblíbený bufetový přístřešek. Tradičně je narváno, ale fronta na lahváč kupodivu netrvá dlouho.

Sjezd Pod Jelenku vychází vcelku příjemně, když už se to rozjíždí, je tu protisvah. Tady přechází trasa na východní část hřebene, dlouho nebylo jasné, je-li tady upravená trasa, protože se nepromítá v aplikacích biléstopy ani v zimní mapě.cz, upraveno naštěstí je. Po kratším výjezdu následuje mírný sjezd kole Koruny, vidím poprvé v provozu nový skiareál u Jadrné, lákadlem je cca 1 km dlouhá poměrně široká sjezdovka modrého ražení, kterou obsluhuje čtyřsedačka.

O Homole volíme trasu západním úbočím, která je členitější výškově i směrově (několik serpentin). Je to ta slavná bunkrovka a důvod byla zastávka u Kunštátské kaple, Pepa ji ještě neviděl.

Pak už je kousek k Pěticestí, tím pádem dalšímu bufetu, tady už není tak plno jak na Deštné. Tále se držíme červené značky, jinak též občasné Jiráskovy cesty, spíše to cyklovariantě. Z Pěticestí je několik svižnějších sjezdů, ale tentokrát to není obzvlášť rychlé, nebo ledovaté. Po sjezdech táhlejší výjezd pod Komářím vrchem k Mezicestí, kde je velké parkoviště a za cestou výstup mírného převýšení k Anenskému vrchu. Samotný vrchol s rozhlednou jsem pro tentokrát z časových důvodů vypustili /dopolední zpoždění busu/.

Tedy následuje delší rovinka a pak už jsme v lese kde se rozkládají sruby a bunkry, patřící k pevnosti Hanička. To znamená i několik svižných sjezdů. Které se udály bez ztráty kytičky, tedy bez pádu. Důležitou je skutečnost, že jsme na Panském Poli ještě za světla, trasa kolem cesty a dolů do Rokytnice je díky vyšší teplotě přes den už přemrzlá je dosti rychlá, navíc nějací dobráci ji použili k pěšímu výletu a každý běžkař ví, jaká je rozbitá přemrzlá stopa. Poslední metry rokytnické sjezdovce tak raději volíme hlubokým sněhem po louce a v půlce svahu už běžky sundáme. Proběhlo to úspěšně těsně před západem slunce.
Na závěr malý dovětek. Do Orlických hor jezdíme s přestávkami již řadu let. Nemáme to nakonec od nás zas tak daleko. Z tu dobu se krajina značně proměnila. Vrcholy kopců byl celkem značně poznamenány exhalacemi, takže připomínaly hory výtazně vyšší. Pro příklad přidávám odkaz, jak vypadyly vrcholky (i s Velkou Deštnou) někdy v období před necelými dvaceti léty.